6 Ads 95/2013 — Nejvyšší správní soud

73 Ad 4/2012- 110 - text pokračování - 20 - 73Ad 4/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce M. R., bytem B. 34, P., přechodně Ubytovna G., D. 2942/102, P., zast. JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze, Na Poříčním právu 1/376, o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 30. 11. 2011, č. j. KUOK 132561/2011, ve věci dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 30. 11. 2011, č. j. KUOK 132561/2011, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci JUDr. Tomáši Čejnovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3.596 Kč, která mu bude vyplacena k jeho rukám do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ostravě. O d ů v o d n ě n í : [1] Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo žalobci zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova (dále i „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 10. 2011, čj. 82127/2011/PRR, kterým nebyla žalobci přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje – ubytování za měsíc září 2011 na dobu neurčitou za 3.000 Kč měsíčně. [2] V žalobě namítal žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí, ke které došlo zneužitím a překročením správního uvážení a porušením § 2 až § 8, § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 37, § 40, § 62, § 63, § 134, § 137, § 142 odst. 1 a 2 správního řádu, § 7 až § 24 občanského zákoníku, § 41 až § 53 občanského zákoníku, § 488 až § 534 občanského zákoníku, § 167 až § 180 občanského zákoníku. Žalobce namítl nedodržení správních postupů a lhůt, rozpor s o. s. ř., Listinou základních práv a svobod a evropskou Úmluvou. [3] Žalobce v doplnění namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné mj. v důsledku zneužití a nesprávného užití správního uvážení v důsledku jednání správního orgánu, který svévolně a bez řádné opory v právních předpisech vyhodnotil, že mu má být odebrán příspěvek na živobytí, ačkoliv byl osobou v hmotné nouzi. Pravomoc správního orgán nebyla použita přiměřeně, správní orgán měl rozhodovat podle zásad legality. Rozhodnutí správního orgánu spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona číslo 111/2006 Sb. se žalobce považuje za osobu v hmotné nouzi, správní orgán nesprávně posoudil situaci žalobce, neboť žalobce fakticky nedisponoval žádnou finanční hotovostí, kterou měl nabýt v důsledku prodeje rodinného domku své matky, který dědictví nabyl. Žalobce popsal skutkově situace týkající se nabytí dědictví a prodeje rodinného domu v dědickém řízení v souvislosti s dluhem matky z roku 2005, který žalobce 12. 1. 2009 převzal formou uznání dluhu. Po prodeji zděděného domu žalobce dluh splatil a v případě, že by ho neprodal, ten by se stal předmětem exekuce a vysoce pravděpodobně i dražby, což by snížilo jeho kupní cenu a zároveň poškodilo věřitele. Veškerý výtěžek žalobce ihned odevzdal věřitelům a neměl žádný majetkový prospěch. Nemůže mu být dáváno k tíži, že splnil svou zákonnou povinnost – tedy splatit dluh, který převzal po své matce, aby jí dopřát klidné stáří. Kdyby dluh následně nesplatil a výtěžek si ponechal, mohl by v tom být spatřován trestný čin podvodu či poškozování věřitele. To by bylo v zásadním rozporu s občanským zákoníkem. Jednání žalobce bylo vedeno čestným úmyslem splnit svou povinnost dlužníka a také syna, který se ve stáří postaral o svou matku, jeho jednání bylo v souladu s dobrými mravy. Žalobce namítl nesprávnou aplikací § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi a odkázal na shora citovaný zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu. Dále byl porušen princip legality podle § 2 odst. 1, princip přiměřenosti podle § 2 odst. 4 s. ř. čl. 30 odst. 1, čl. 6 a čl. 1 LZSP. [4] Žalovaný ve svém vyjádření předeslal, že žalobce byl dlouhodobě zabezpečován dávkou pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí. Usnesením Okresního soudu v Přerově nabyl žalobce po úmrtí své matky do výlučného vlastnictví (zejména): finanční hotovost (vkladní knížka se zůstatkem 16.125 Kč), nemovitost dle znaleckého posudku v hodnotě 485.120 Kč a dále dluhy v celkové výši 9.535 Kč. Dle uvedeného usnesení byl žalobce povinen uhradit odměnu notáře ve výši 8.684 Kč. Svědeckou výpovědí prvoinstanční správní orgán zjistil, že uvedenou nemovitost žalobce prodal, kupující uhradil částku ve výši 1.000.000 Kč. Z této částky obdržel zprostředkovatel prodeje částku ve výši 80.000 Kč. Zbývajících 920.000 Kč bylo uschováno na depozitním účtu právnické kanceláře po dobu převodu vlastnických práv k domu. Na základě takto zjištěných skutečností prvoinstanční správní orgán oznámil žalobci zahájení správního řízení ve věci odejmutí příspěvku na živobytí, protože došlo ke změně celkových sociálních a majetkových poměrů. Po provedeném řízení byla dávka příspěvek na živobytí rozhodnutím odejmuta ode dne 1. 7. 2011. Žalobce namítal, že veškeré prostředky z dědictví využil výhradně k úhradě dluhu po své matce. Dle prvoinstančního správního orgánu z dědického řízení vyplynulo, že matka žalobce zanechala dluhy v celkové výši 9.535 Kč. Tyto dluhy se žalobce zavázal přijetím dědictví převzít na svou osobu a uhradit. V usnesení není zanesen žádný jiný dluh, tudíž není povinností žalobce platit jiné dluhy za svou matku. Prioritou osoby v hmotné nouzi je zabezpečení výživy, ostatních základních osobních potřeb a odůvodněných nákladů na bydlení. Na základě výše uvedeného prvoinstanční správní orgán nepovažoval žalobce za osobu v hmotné nouzi, jelikož získal dostatek finančních prostředků na zabezpečení všech nezbytných potřeb. Dle kupní smlouvy a jejích dodatků měla být část finančních prostředků zaslána na účet třetích osob k úhradě pohledávek zajištěných zástavními právy. Krajský úřad Olomouckého kraje měl za prokázané, že žalobce disponoval od měsíce června 2011, resp. července 2011, finanční částkou (minimálně 737.993 Kč, z toho částku 300.000 Kč obdržel v hotovosti a částka 437.993 Kč byla na pokyn žalobce poukázána věřiteli), která byla dostatečná k zabezpečení výživy, ostatních základních osobních potřeb, toto zajištění bylo možné po žalobci spravedlivě žádat. Krajský úřad Olomouckého kraje se ztotožnil se závěrem prvoinstančního správního orgánu odejmout příspěvek na živobytí s účinností ode dne 1. 7. 2011, a to v návaznosti na § 3 odst. 4 zákona pomoci v hmotné nouzi. Pomoc v hmotné nouzi, tj. prostředky ze státního rozpočtu, je určena k zajištění odůvodněných potřeb osob v nezbytném rozsahu, a to v situaci, kdy k zabezpečení těchto výdajů nepostačují příjmy osoby a osoba nemá možnost řešit situaci vlastními silami, využitím svého majetku nebo za pomoci rodiny. Dávky pomoci v hmotné nouzi nejsou určeny na úhradu dluhů, proto se k pohledávkám nepřihlíží, současně však Krajský úřad Olomouckého kraje dospěl k závěru, že za čistou hodnotu majetku, který žalobce nabyl v souvislosti s dědictvím po své matce, zejména pak prodeje rodinného domku, lze považovat až finanční prostředky po odečtení dluhů matky, které žalobce nabyl společně s tímto dědictvím, ale i částek, které byl povinen uhradit jakožto nástupce své matky v soudním řízení, které nebylo v době vypořádání dědictví ukončeno. Žalobce jako osoba v hmotné nouzi měl získané finanční prostředky (737.993 Kč) v první řadě využít na saturaci svých potřeb – živobytí, základních osobních potřeb, potřeb spojených s bydlením. Prostředky, kterými uhradil údajný dluh, považoval Krajský úřad Olomouckého kraje za finanční prostředky, které patřily žalobci, mohl s nimi disponovat. Dluh ve výši 2.000.000 Kč, který na sebe žalobce převzal, byl tedy jeho dluhem, nikoliv již dluhem jeho matky. Krajský úřad Olomouckého kraje neuznal námitky žalobce uvedené v odvolání za důvodné. Nezjistil, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem, neshledal pochybení uvedeného správního orgánu v aplikaci zákona o pomoci v hmotné nouzi či správního řádu. Krajský úřad Olomouckého kraje neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí a zastavení řízení, pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání ani pro změnu rozhodnutí a odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce v žalobě (s obtížně srozumitelným a uchopitelným obsahem) namítá zneužití a překročení správního uvážení. Žalovaný je toho názoru, že při rozhodování ve věci nedošlo k překročení mezí správního uvážení ve směru k posouzení nároku na dávku hmotné nouze příspěvek na živobytí ani jeho zneužití. Prvoinstanční správní orgán zjistil určité skutečnosti – žalobce získal prodejem zděděné nemovitosti finanční prostředky, které byl povinen přednostně použít