5 As 64/2011 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 20/2019- 80 - text [Zadejte text.] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zorou Šmolkovou ve věci žalobkyně: I. P. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2019 č. j. MPSV-2018/251349-421/1 o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 2. 2019 č. j. MPSV-2018/251349-421/1 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 25. 4. 2019 napadla žalobkyně rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2019 č. j. MPSV-2018/251349-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky (dále jen „úřad práce“), kterým byla žalobkyně ode dne 5. 10. 2018 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Toho se dle rozhodnutí úřadu práce dopustila tím, že nebyla zastižena při kontrole zaměstnankyněmi úřadu práce a nereagovala na opakované zvonění zvonku v pravidelných intervalech po dobu 5 minut, ačkoliv jí bylo vydáno potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu (dále jen „potvrzení o dočasné neschopnosti“) a měla tak povinnost zdržovat se v místě pobytu uvedeném v potvrzení o dočasné neschopnosti a dodržovat rozsah a dobu povolených vycházek. 2. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí oponovala žalobkyně tomu, že by porušila povinnost zdržovat se v místě pobytu uvedeném v potvrzení o dočasné neschopnosti a mařila tak součinnost s úřadem práce. Uvedla, že v určeném místě (doma) byla spolu s manželem a synem a ani jeden neslyšeli zvonek, neboť v době kontroly probíhala hlučná rekonstrukce lodžie v jiném bytě. Dále uvedla, že zaměstnankyně úřadu práce nevyužily při kontrole její telefonní číslo, kterým disponovaly. 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pracovnice úřadu práce provádějící předmětnou kontrolu zaznamenaly v době kontroly pouze komunikaci mezi dělníky na balkoně a pod ním, nikoliv vrtání či bouchání. Dále uvedl, že: „ve správním řízení nebylo prokázáno, že by v době kontroly došlo k takovému vrtání či bouchání, které by způsobilo neslyšitelnost zvonění zvonku, když pracovnice provádějící kontrolu takovou hlučnou situaci výslovně vyloučily. V jiné části odůvodnění pak pokračuje slovy, že žalobkyně „neprokázala tvrzení o své přítomnosti v dané době na daném místě. Relevantním důkazem tedy nebyl prokázán zákonný vážný důvod ve smyslu ust. § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, který by jí v tomto zabránil.“ K potencionálním svědkům, manželovi a synovi se žalovaný vyjádřil tak, že je nelze zohlednit, neboť „tyto osoby nebyly předmětem kontroly ani vedeného správního řízení.“ K možnosti využití telefonu při kontrole pak uvedl, že „zákon o zaměstnanosti žádnou takovou povinnost pracovníkům úřadu práce nestanovuje, ačkoli odvolací správní orgán takový postup s ohledem na účel prováděné kontroly hodnotí za vhodný.“ 4. Žalobkyně v žalobě vyčetla napadanému rozhodnutí nedostatky ve zjištění skutkového stavu, kdy zpochybnila možnost mít za prokázané, že v době kontroly byl v domě hluk pouze na základě tvrzení dvou zaměstnankyň úřadu práce. Uvedla, že se ve správním řízení nepodařilo nade vší pochybnost prokázat, zda byly splněny podmínky pro vyřazení či nikoli, a je tedy třeba, ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního soudu České republiky (dále jen „NSS“) ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 124/2013-82, řízení o vyřazení zastavit. Dále navrhla soudu k důkazu výslech jejího manžela Z. P. a syna Z. P. 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně v celém rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy výslovně zopakoval, že „[k] tvrzení žalobkyně, že zvonění zvonku neslyšeli ani ostatní příslušníci domácnosti, tedy její muž ani syn, nelze zohlednit, když tyto osoby nebyly předmětem kontroly.“ 6. U nařízeného jednání oba účastníci řízení na svých stanoviscích setrvali. 7. Krajský soud poté, co vyslechl svědka, manžela žalobkyně Z. P., napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 17 Ad 20/2019-45, zrušil, když žalovaný neprokázal, že žalobkyně porušila povinnost dočasně neschopného uchazeče a mařila součinnost s úřadem práce, neboť se nezdržovala v místě, určeném v potvrzení o dočasné neschopnosti, přičemž naopak bylo zjištěno, že se žalobkyně v inkriminované době zdržovala v místě určeném v potvrzení o dočasné neschopnosti. Napadené rozhodnutí tak nemá oporu v proběhlém dokazování, což je podstatná vada řízení, mající za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Krajský soud proto postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 8. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soudu rozsudkem ze dne 18. 2. 2021 č. j. 8 Ads 291/2019-33 rozsudek krajského soudu zrušil, když bez odůvodněného vypořádání důkazního návrhu výslechem příslušných pracovnic žalovaného, které žalobkyni nezastihly v místě bydliště, a tedy vypořádání tvrzení žalovaného o probíhající rekonstrukci, která nebyla hlučná, krajský soud přijmul závěr o přítomnosti žalobkyně v určeném místě pobytu, což Nejvyšší správní soud považuje za rozpor, který zůstal neodstraněn. 9. Krajský soud nyní pro úplnost opakuje, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného žalobkyni, tedy v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 10. Krajský soud nyní nejprve stručně shrnuje, že žalobkyně jako uchazečka o zaměstnání ve smyslu § 24 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti) podléhala úpravě tohoto zákona (tato skutečnost není mezi účastníky sporná). Vzhledem k tomu, že byla pro nemoc dočasně neschopná plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání a bylo jí ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o zaměstnanosti vystaveno potvrzení o dočasné neschopnosti (to rovněž není mezi účastníky sporné), vztahovala se na ni povinnost, vyplývající z ustanovení § 21 odst. 7 zákona o zaměstnanosti, dodržovat režim dočasné neschopnosti, kterým je podle § 5 písm. h) zákona o zaměstnanosti povinnost zdržovat se v místě, které je v potvrzení o dočasné neschopnosti uvedeno jako místo pobytu, a dodržovat rozsah povolených vycházek. Nesplnění této povinnosti je podle § 31 písm. d) zákona o zaměstnanosti mařením součinnosti s úřadem práce, což vede podle § 30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti k vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, ledaže k nesplnění povinnosti došlo z vážného důvodu podle § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. 11. Mezi účastníky je sporné, zda se žalobkyně zdržovala dne 5. 10. 2018 v 10.05 hod v místě pobytu uvedeném v potvrzení o dočasné neschopnosti. 12. Krajský soud s ohledem na shora uvedenou nespornost některých rozhodných skutečností tedy ze správního spisu pouze stručně opakuje, že žalobkyně byla na základě své žádosti dne 15. 4. 2014 zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Ode dne 21. 12. 2017 byla dočasně neschopná plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci a bylo jí vystaveno potvrzení o dočasné neschopnosti, ve kterém jako místo pobytu v době dočasné neschopnosti byla uvedena adresa jejího bydliště (g. S. X M. B.); vycházky byly povoleny od 30. 5. 2018 v čase 13 – 18 hod. Dočasná neschopnost žalobkyně trvala i dne 5. 10. 2018 v 10,05 hod., kdy dvě zaměstnankyně úřadu práce uskutečnily kontrolu pobytu žalobkyně na shora uvedeném místě se závěrem, že žalobkyně se v době kontroly v místě pobytu uvedeném na potvrzení o dočasné neschopnosti nezdržovala, neboť nereagovala na opakované zvonění po dobu 5 minut. O kontrole byl sepsán protokol. Žalobkyně byla s tímto zjištěním seznámena a na výzvu k vyjádření se k němu uvedla, že se v místě určeného pobytu zdržovala, ale neslyšela zvonek, protože v domě byl hluk z důvodu rekonstrukce a zvonek jen slabě „brčí“. K prokázání svého tvrzení navrhla výslech manžela a syna, kteří v inkriminovanou dobu v bytě rovněž byli. Dále doložila „čestné prohlášení“ sousedky, která rekonstrukci prováděla a která uvedla, že rekonstrukce byla spojená s vrtáním, probíhajícím nepravidelně v době od 8.00 do 12.00 hod. 13. Následně úřad práce dne 30. 10. 2018 zahájil s žalobkyní řízení z moci úřední o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, které skončilo dne 13. 11. 2018 shora uvedeným prvostupňovým rozhodnutím o vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání od 5. 10. 2018. K tvrzení žalobkyně, že byla doma a že zvonek n