2 Afs 177/2016 — Nejvyšší správní soud

22 Af 10/2023- 88 - text  12 22 Af 10/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobce: CZ BASTAV s. r. o. sídlem Karola Śliwky 27/4, 733 01 Karviná - Fryštát zastoupen advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph. D. sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno za účasti osoby zúčastněné na řízení: Insolvenční kancelář Kaplan Mlnařík a spol. sídlem Politických vězňů 1597/19, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2023, č. j. 1690/23/5200-10421-712985 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 18. 3. 2021, č. j. 3260438/21/3212-50523-807533, dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2016, kterým byla žalobci doměřena k přímé úhradě daň ve výši 5 499 104 Kč a penále z doměřené daně ve výši 1 099 850 Kč. 2. Žalobce připomněl, že mezi žalobcem a žalovaným je veden spor o tom, zda žalobce řádně vyplácel svým zaměstnancům cestovní náhrady a zda výplaty těchto náhrad byly dle § 6 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“) od daně z příjmů osvobozené. Žalovaný byl přitom toho názoru, že výplatou deklarovanou žalobcem jako cestovní náhrady žalobce dorovnával svým zaměstnancům mzdové nároky; s tímto závěrem žalobce nesouhlasí a napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. 3. Žalobce podle něj doložil, že vysílal své zaměstnance na pracovní cesty a že byl povinen podle § 151 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) vyplácet jim cestovní náhrady. Žalobce dále uvedl, že systém vyplácení cestovních náhrad zaměstnancům paušalizoval, neboť zaměstnanci vykonávali pracovní cesty pravidelně. K paušalizaci přistoupil žalobce tak, že v rámci mzdové směrnice stanovil paušální sazby náhrad ve vazbě na počet odpracovaných směn, když tento počet nepřímo vyjadřoval dobu, kterou zaměstnanec strávil výkonem práce mimo své bydliště. Podle žalobce měl žalovaný na podkladě pracovněprávní dokumentace doklady, z nichž bylo patrné, že zaměstnanci žalobce skutečně v daném zdaňovacím období vykonávali pracovní cesty, kam se cesty uskutečnily a jakým způsobem byly náhrady stanoveny. Konkrétní pracoviště (cíl pracovní cesty), na kterém zaměstnanec žalobce po dobu pracovní cesty pracoval, byl zachycen ve směnovnici či ve mzdovém listu. 4. Žalobce připouští, že v pracovních smlouvách se svými zaměstnanci chybně uvedl jako místo výkonu práce slovenské město Tisovec. Tato jeho chyba však byla dána historicky převzetím pracovněprávní dokumentace ze slovenské společnosti Bastav, s. r. o. Z průběhu daňové kontroly je přitom zřejmé, že žalobce tuto chybu uznal a napravil. Podle žalobce je třeba zohlednit vždy skutečný obsah pracovněprávních vztahů; podle žalobce z předložených dokladů jasně vyplývá, že zaměstnanci žalobce byli vysíláni na pracovní cesty, a to do různých dolů na Karvinsku, příp. v Polsku v následujících letech. Nejednalo se tak o cesty zaměstnanců z místa jejich bydliště do zaměstnání. Tvrzení žalovaného, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran doložení, že by k vysílání na pracovní cesty docházelo, je v rozporu s obsahem spisu a je nezákonné. 5. Žalobce dále zdůraznil, že obsah pracovních smluv, které uzavřel se svými zaměstnanci, jakož i cestovní náhrady jako takové, byly v průběhu podnikání žalobce opakovaně předmětem kontrol Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj. Ten např. v protokolu z 7. 6. 2019 neshledal žádné pochybení ani stran odměňování zaměstnanců či stran výplat cestovních náhrad. Tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že způsob stanovení paušálních cestovních náhrad je v hrubém rozporu s § 182 zákoníku práce, je v přímém rozporu s kontrolním nálezem oblastního inspektorátu. Žalobce má na rozdíl od žalovaného za to, že vyjádření oblastního inspektorátu práce k dané otázce je relevantní. Podle žalobce byla shodná skutková situace posouzena dvěma správními orgány zcela rozdílně. 6. Rovněž Okresní správa sociálního zabezpečení v Karviné provedla u žalobce v průběhu let 1995-2019 13 kontrol zaměřených mj. i na kontrolu plnění povinností spojených s odvodovými povinnostmi. Kontrolní závěry inspektorátu práce i OSSZ představovaly v dané věci předběžnou otázku ve smyslu § 99 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). 7. Žalobce dále nesouhlasí s posouzením žalovaného stran aplikace paušalizace cestovních náhrad podle § 182 zákoníku práce, kdy je podle něj klíčové nepochopení tohoto institutu ze strany žalovaného. Podle žalobce při paušalizaci zaměstnavatel nevyúčtovává každou jednotlivou pracovní cestu. Vlastní evidence pracovních cest byla obsahem směnovnic, ve kterých bylo uvedeno, na jakém dole zaměstnanci pracovali a po jakou dobu. Podle žalobce byla tato evidence pro účely paušalizace cestovních náhrad dostačující. Tvrzení žalovaného, že paušalizace provedená žalobcem nedostojí zákonným požadavkům stanoveným § 182 zákoníku práce, je pro žalobce překvapivé, neboť řádnost paušalizace nebyla správcem daně vytýkána, když nebyl vznesen požadavek na doložení podkladů k paušalizaci. 8. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž odkázal na závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí. K jednotlivým žalobním námitkám tak argumentoval shodně s napadeným rozhodnutím. Posouzení věci krajský soudem 9. Úvodem krajský soud konstatuje, že ve věci již rozhodl, a to rozsudkem č.j. 22 Af 10/2023-52 ze dne 13. 12. 2023, kterým žalobu zamítl. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 44/2024-45 ze dne 28. 3. 2025. V uvedeném rozsudku vyslovil NSS mimo následující závěry, jimiž je krajský soud ve svém rozhodování vázán: - nesprávně provedená paušalizace nemůže být sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, paušalizace je způsob, jak vypočítat výši cestovních náhrad. Správní orgány však dospěly k závěru, že zaměstnancům nárok na cestovní náhrady dle zákoníku práce vůbec nevznikl, neboť nevykonali žádné pracovní cesty. Zaměřil-li se krajský soud výhradně na paušalizaci jakožto způsob, jakým došlo k určení výše cestovních náhrad, nezabýval se skutečnou podstatou věci, kterou je samotná existence nároku zaměstnanců na cestovní náhrady odvíjející se od kvalifikace určité cesty jako pracovní cesty dle § 42 zákoníku práce. Tyto dvě věci (vznik nároku a výši nároku) je třeba odlišovat. Pokud by totiž žalovaný postavil své rozhodnutí na tom, že výše cestovních náhrad nebyla správně určena (ale stěžovatelka své zaměstnance na pracovní cestu vyslala), musel by se (ve spolupráci se stěžovatelkou) zabývat tím, v jaké výši zaměstnancům vzniklo právo na cestovní náhrady. Krajský soud nemohl zamítnout žalobu, aniž by se zabýval její stěžejní částí, kterou stěžovatelka napadla klíčový závěr žalovaného, podle nějž nelze cesty zaměstnanců do dolů společnosti OKD považovat za pracovní cestu ve smyslu § 42 zákoníku práce. - Nejvyšší správní soud se oproti tomu ztotožnil se závěry krajského soudu, že žalovaný nebyl vázán postupem jiných správních orgánů, a to oblastního inspektorátu práce a okresní správy sociálního zabezpečení. Za zásah do stěžovatelčina legitimního očekávání tak jistě nelze považovat to, že žalovaný našel (navíc s podrobným odůvodněním) pochybení tam, kde ho zcela jiné správní orgány neshledaly, aniž by bylo zřejmé, zda se touto konkrétní otázkou přímo zabývaly a případně k jakým závěrům dospěly. Oblastní inspektorát práce ani okresní správa sociálního zabezpečení svým postupem nerozhodly o předběžné otázce podle § 99 daňového řádu. Žádné relevantní pravomocné rozhodnutí, jak vyžaduje zmíněné ustanovení, stěžovatelka nepředložila. Platební výměry se týkají vyměření pojistného, nikoliv pravomocného posouzení, zda se uskutečnily pracovní cesty. 10. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž byl vázán právními názory vyslovenými v kasačním rozsudku ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci rozhodl u ústního jednání dne 10. 9. 2025. U tohoto jednání zástupkyně žalobce zdůraznila, že důvodem, pro který žalovaný zamítl odvolání žalobce, bylo v zásadě neunesení důkazního břemene. Je potřeba se podívat na to, jak se žalovaný díval na důkazy. V tomto smyslu zástupkyně žalobce připomněla argumentaci v bodě 58 napadeného rozho