5 Azs 46/2008 — Nejvyšší správní soud

44 A 28/2015- 27 - text 9 Číslo jednací: 44 A 28/2015 - 27 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: T. D., nar. , státní příslušník Ruské federace, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců B., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 03. 2015, č. j. OAM-47/LE-BE02-BE02-PS-2015, o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 03. 2015, č. j. OAM-47/LE-BE02-BE02-PS-2015, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou na poštu dne 08. 04. 2015 a doručenou prostřednictvím žalovaného soudu dne 20. 04. 2015 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 03. 2015, č. j. OAM-47/LE-BE02-BE02-PS-2015, jímž byla žalobci podle § 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v B. (dále jen „ZZC“) až do vycestování, maximálně však do 10. 07. 2015. Toto rozhodnutí v plném rozsahu žalobce napadá žalobou, v níž namítá, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 2, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu a čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva“). Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť žalobce nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek a toto rozhodnutí nepřiměřeně zasáhlo do jeho soukromého života. Jeho jednání spočívající v nelegálním vstupu a pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) nemůže být bráno za natolik závažný čin, aby odůvodňoval zbavení jeho osobní svobody na čtyři měsíce. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 Azs 17/2013-22 (text je stejně jako další rozhodnutí NSS dostupný na webu www.nssoud.cz), podle něhož je potřeba při aplikaci § 46a zákona o azylu vycházet z definice veřejného pořádku judikované v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 07. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, 2420/2011 Sb. NSS, a s odkazem na usnesení rozšířeného senátu se v něm uvádí, že „"za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. Tato interpretace však představuje stále jen obecné kritérium a je nutné postupovat také pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy pouze s ohledem na danou situaci cizince, konkrétně tedy s ohledem na stupeň integrace cizince, jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu. Skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti pak podle rozšířeného senátu jistě není např. fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR." Protože žalovaný rozhodl o zbavení svobody na základě nelegálního vstupu a pobytu na území ČR, došlo z jeho strany ke zneužití správního uvážení a napadené rozhodnutí by mělo být podle žalobce zrušeno podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Pokud je v napadeném rozhodnutí argumentováno tím, že žalobce z území ČR nevycestoval ani v návaznosti na pravomocné uložení správního vyhoštění, žalovaný opomněl uvést, že žalobce nevycestoval z důvodu, že se domníval, že je nutné na území ČR zůstat po dobu trestního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 56 T 14/2014 proti žalobci, v němž je nařízeno jednání na den 11. 05. 2015. Žalovaný měl skutečnost, že neoprávněný pobyt žalobce byl nevědomý, vzít při rozhodování o zbavení jeho osobní svobody na 120 dnů do úvahy. Tuto skutečnost však žalovaný v rozporu s ustanovením § 50 odst. 4 správního řádu nevzal v potaz, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí podle žalobce i nepřezkoumatelné pro nedostatek v odůvodnění. Rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů také kvůli tomu, že žalovaný v něm nepřikládal dostatečný důraz na posouzení proporcionality uskutečněného zásahu do soukromého života žalobce, přestože měl žalovaný o jeho osobním životě dostatečné informace. Žalobce je mladý člověk, který na území ČR přicestoval nejdříve za účelem studia a následně tento účel změnil na podnikání. V ČR má přítelkyni K. G., která je ochotna mu se vším pomoci a se kterou v současné době čeká dítě, což podle žalobce dokládá předkládaná kopie těhotenské knížky. Žalobce též navrhl její svědeckou výpověď. V průběhu řízení o mezinárodní ochraně má žalobce zajištěno i ubytování. V současné době potřebuje jeho přítelkyně veškerou možnou podporu, kterou je jí schopen poskytnout, a jeho přítomnost je po dobu těhotenství zásadní. Napadené rozhodnutí tak žalobci brání v posilování vztahu s přítelkyní v jednom z nejdůležitějších období života člověka. I s ohledem na budoucnost nenarozeného dítěte, kdy by toto dítě bylo nuceno vyrůstat bez otce a jeho vývoj by mohl být ohrožen, žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím žalovaného je výrazně zasaženo do soukromého života i jeho přítelkyně, neboť jejich osobní život bude omezen jen na časově i finančně náročné občasné návštěvy v ZZC a na telefonický kontakt, který ovšem plnohodnotný osobní život nenahradí. Vážný zásah do rodinného života žalobce v podobě fyzického odloučení od těhotné přítelkyně na několik měsíců není podle něj přiměřený společenskému zájmu na jeho zajištění ani domnělé nebezpečnosti jeho předchozího jednání a je proto v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy. V této souvislosti žalobce také odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 07. 2014, č. j. 44 A 36/2014-37, jehož skutkové okolnosti považuje za srovnatelné se svým případem, a argumentuje tím, že jeho přítelkyně a nenarozené dítě jsou pro něj stabilizátorem, díky němuž nelze předpokládat jeho útěk nebo nespolupráci se správním orgánem a lze naopak předpokládat, že žalobce bude i v případě svého propuštění správnímu orgánu v řízení o mezinárodní ochranu k dispozici. Konečně žalovaný měl hrubě pochybit (s následkem v podobě nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů) též tím, že vůbec nezohlednil skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce jako např. jeho nízký věk a osobní vazby na území (těmi se zabýval pouze povrchně) a skutečnost, že žalobce vlastní platný cestovní doklad, jehož absenci žalovaný v jiných případech považuje za přitěžující okolnost při posuzování stupně nebezpečnosti pro veřejný pořádek. Žalobce dále namítá, že žalovaný, který přistoupil k nejdelšímu možnému zajištění, zneužil správní úvahu, když jej odůvodnil pouze tím, že lze předpokládat vycestování žalobce v průběhu cca 90 dnů od zahájení řízení, přičemž vzhledem k jeho předcházejícímu neoprávněnému pobytu je žádoucí, aby mu již nebyl umožněn volný pohyb po území ČR. Důvody uvedené v napadeném rozhodnutí podle žalobce neodůvodňují zajištění na maximální dobu a nevysvětlují, proč nepostačí kratší doba zajištění s ohledem na osobní život žalobce. Napadené rozhodnutí by tak podle žalobce mělo být zrušeno dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro zneužití správní úvahy a dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost. V posledním ze žalobních bodů žalobce namítá, že stanovení maximální délky povinnosti setrvat v ZZC odporuje čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy, neboť vylučuje pravidelný soudní přezkum zbavení osobní svobody. Podle Úmluvy musí soudní kontrola omezení osobní svobody probíhat nejen urychleně, ale také s určitou periodicitou, přičemž podle výkladu přijatého v rozsudku NSS ze dne 04. 09. 2012, č. j. 7 As 97/2012-26, č. 2780/2013 Sb. NSS, by se mělo jednat nejvýše o zhruba měsíční intervaly. Omezením osobní svobody žalobce na 120 dnů žalovaný podle žalobce de facto určil, že již další soudní kontrola zákonnosti zajištění v podstatě neproběhne. Absence účinného opravného prostředku má za následek také protiústavnost zajištění jako takového, jak se podle žalobce podává z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 02. 06. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 29/98. Žalobce v této souvislosti také poukazuje na to, že ustanovení § 46a zákona o azylu neobsahuje žádné alternativy k zásahu do osobní svobody, jako je tomu například u ustanovení § 123b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některý