4 As 44/2010 — Nejvyšší správní soud

51 A 13/2014- 34 - text Ejk 144/2016 Individuální odpovědnost za přestupek a zákaz společné sankce k § 7 odst. 2, 12 odst. 1 a § 57 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. I. Ačkoliv lze podle § 57 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. vést společné přestupkové řízení vůči všem pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí, nelze brát protiprávní jednání, jehož se pachatelé společně dopustili, jako jediný přestupek, neboť zákon č. 200/1990 Sb. staví na principu individuální odpovědnosti pachatele, jak lze dovodit z § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. II. Podle § 7 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. lze pachateli uložit jen sankci zakotvenou v rozhodném znění zákona. Jelikož zákon č. 200/1990 Sb. staví na principu individuální odpovědnosti pachatele, je uložení společného trestu více pachatelům nezákonné. (Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, čj. 51 A 13/2014-34) mar Autorka nepovažuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí. Pozn. (R. Ř.): Prejudikatura nebyla nalezena. Odůvodnění právních vět čítá cca 1,5 strany textu a je upravitelné do podoby judikátu. Do databáze navrhuji vložit: k § 7 odst. 2, § 12 odst. 1 a § 57 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích I. Ačkoliv lze podle § 57 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vést společné přestupkové řízení vůči všem pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí, nelze brát protiprávní jednání, jehož se pachatelé společně dopustili, jako jediný přestupek, neboť zákon o přestupcích staví na principu individuální odpovědnosti pachatele, jak lze dovodit z § 12 odst. 1 téhož zákona. II. Podle § 7 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, lze pachateli uložit jen sankci zakotvenou v rozhodném znění zákona. Jelikož zákon o přestupcích staví na principu individuální odpovědnosti pachatele, je uložení společného trestu více pachatelům nezákonné. (Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, čj. 51 A 13/2014-34) mar Autorka nepovažuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí. 51A 13/2014-34 51 A 14/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Dalilou Marečkovou v právní věci žalobkyní a) J. H., bytem: x, zastoupena Milošem Hruškou, obecným zmocněncem, bytem Kynského 122, Slaný a b) Mgr. A. Č., bytem: x zastoupené Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem, se sídlem Sudoměřská 6, Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem: Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014, čj. 065861/2014/KUSK, t a k t o: I. Řízení ve věcech vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 A 13/2014 a 51 A 14/2014, se spojují ke společnému řízení. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 51 A 13/2014. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 15. 9. 2014, čj. 065861/2014/KUSK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, J. H., náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, Mgr. A. Č., náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Ing. Ladislava Málka, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 27. 11. 2014 žalobkyní a) a žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 4. 12. 2014 žalobkyní b) žalobkyně napadly obě jmenované rozhodnutí označené v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání J. H., A. D., E. D. a Mgr. A. Č. a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odboru životního prostředí (dále jen „orgán prvního stupně“) ze dne 21. 2. 2014, čj. MUSLANY 9519/14/ŽP, jímž byla ve společném řízení uložena J. H., A. D., E. D., J. Č. a Mgr. A. Č. podle § 116 odst. 2 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodách“) uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč za spáchání přestupku podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona o vodách. Orgán prvního stupně shledal, že výše jmenovaní, jako vlastníci staveb č. p. x v Trpoměchách (části obce Slaný), v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. c) zákona o vodách bez povolení k nakládání s vodami vypouštěli odpadní vody do vod povrchových nebo podzemních, když z analýzy vzorku odpadní vody odebraného při místním šetření dne 14. 10. 2013 z šachty č. x, která je součástí kanalizace užívané výhradně vlastníky uvedených staveb a ústí do Lotoušského potoka, zjistil, že odpadní voda na odtoku výrazně překračuje maximální nepřekročitelné koncentrace, a jde tak o odpadní vodu ve smyslu § 38 odst. 1 zákona o vodách. Proti napadenému rozhodnutí žalobkyně a) podala žalobu, ve které namítla, že se žalovaný nikterak nevypořádal s odvolací námitkou, že orgán prvního stupně jednal v rozporu se zákonem, když nezjistil úplně a bez pochybností, kdo vypustil odpadní vody, jež přetekly z jímky do kanalizace. Orgán prvního stupně uložil pokutu všem vlastníkům bytových domů společně a nerozhodně, avšak vycházel pouze z ničím nepodloženého předpokladu, že všichni vlastníci bytových domů vypustili odpadní vody, které přetekly. Tento předpoklad je však mylný a konkrétního viníka bylo možné zjistit. Jak ostatně orgán prvního stupně sám v rozhodnutí uvedl, pan H. předložil doklad o vyvezení jímky, což samo o sobě vyvrací předpoklad, že všichni vlastníci bytových domů vypustili odpadní vody, a naopak podporuje názor žalobkyně, že jednání jednotlivých vlastníků jednotlivých bytových domů bylo a je diametrálně odlišné. Tyto čtyři bytové domy (č. p. x v lokalitě Slaný-Trpoměchy) se shodným počtem bytů mají jednu společnou jímku a vyprodukují zhruba shodné množství splaškových vod. Vlastníci bytových domů proto uzavřeli dohodu, že se budou na vyvážení jímky podílet pravidelně tak, že každý dům zajistí postupně vždy jedno vyvezení jímky. Žalobkyně uvedla, že má zaevidovaných 24 placených vyvezení jímky, avšak vlastníci domů č. p. x platili 23 vyvezení, zatímco vlastníci domu č. p. x nechali vyvézt jímku pouze jednou. Ti orgánu prvního stupně sdělili: „Jímku necháváme pravidelně vyvážet, což jsme již potvrdili fakturami za vývoz“. Podle názoru žalobkyně a) skutečnost, že jímka je ve spoluvlastnictví několika fyzických osob, a to ve vazbě na vlastnictví bytových domů, nemůže být sama o sobě důvodem pro vyslovení viny ze spáchání přestupku pro všechny spoluvlastníky jímky ve smyslu § 2 odst. 1 přestupkového zákona. Podle žalobkyně a) bylo elementárním povinností orgánu prvního stupně zjistit přesně a bez pochybností, kdo z vlastníků jednotlivých bytových domů vyváží fekálie dostatečně, a ne na základě nedostatečných zjištění uložit společnou pokuty všem vlastníkům. Svým postupem dle názoru žalobkyně orgán prvního stupně porušil ustanovení § 3 a ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav a závěry orgánu prvního stupně proto nemají oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti žalobkyně a) poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, čj. 4 As 44/2010-78, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48. Za situace, kdy prvoinstanční správní orgán neučinil zjištění nezbytná pro spravedlivé rozhodnutí, bylo povinností odvolacího orgánu toto zjevné pochybení napravit. Odvolací orgán však nezákonné rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu potvrdil, aniž by předchozí správní řízení řádně přezkoumal, jak z hlediska věcného, tak i právního. Jelikož orgán prvního stupně hrubě zanedbal správním řádem danou povinnost zjistit úplně a bez pochybností skutkový stav a žalovaný chybu orgánu prvního stupně nenapravil, žalobkyně a) navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobkyně b) prostřednictvím svého právního zástupce k napadenému rozhodnutí uvedla, že byla uznána vinnou ze spáchání přestupku, který nespáchala. Správní orgány v řízení o přestupku došly k závěru, že je žalobkyně b), spolu s dalšími osobami společnými pachateli přestupku, aniž by zkoumaly, zda jsou zde splněny veškeré zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti za přestupek. Žalobkyně b) namítla, že je napadené rozhodnutí nezákonné, protože činí více fyzických osob společně odpovědných za spáchání přestupku, aniž by to zákon umožňoval. Přestupkový zákon vychází z principu osobní odpovědnosti konkrétní fyzické osoby, nezná pojem spolupachatelství a neupravuje ani institut nepřímého pachatele. Každá osoba tak odpovídá za své protiprávní jednání, kterým naplnila všechny znaky správního deliktu, samostatně. Vzhledem ke skutečnosti, že využití institutů zákonem o přestupcích přímo neupravených by bylo k újmě účastníka řízení (osoby podezřelé ze spáchání přestupku), nelze aplikovat analogii k trestnímu právu. Odpovědnou fyzickou osobou je tedy vždy pouze taková osoba, která je deliktně způsobilá a je schopná být subjektem povinností, které vzniknou v důsledku poruš