— Nejvyšší správní soud

46 A 130/2015- 72 - text 13 46 A 130/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a Mgr. Tomáše Kocourka, ve věci žalobce: J. M., daňový poradce bytem J. Ch. proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti ČR se sídlem Vyšehradská 16 128 10 Praha 2 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2015, č.j. X, o jmenování znalcem t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobce podal žalobu proti výše označenému rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni č.j. X ze dne 20. 8. 2014. Tímto rozhodnutím byla jeho žádost o jmenování znalcem zamítnuta. Rozhodnutím žalovaného bylo jeho odvolání zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni. 2. Žalobce uvedl, že rozhodnutími obou správních orgánů byl zkrácen na svých právech, neboť na základě nezákonného rozhodnutí je mu odnímáno jeho právo na spravedlivý proces a na volbu na povolání a právo rovného přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím. Ministerstvo spravedlnosti mohlo, ale do dnešního dne tak neučinilo, vyhláškou na základě § 26 zákona o znalcích a tlumočnících, stanovit kvalifikační předpoklady pro znalecké obory a odvětví. Přesto, po dobu nejméně posledních 10 let zveřejňuje ministerstvo na svých webových stránkách www.justice.cz kvalifikační požadavky pro výkon znalecké činnosti, které jsou také vyžadovány po jednotlivých kandidátech, aniž by byly splněny podmínky legality takto stanovených podmínek. Pokud jsou kvalifikační podmínky stanoveny tímto způsobem, tedy pouhým zveřejněním na webových stránkách, bez předchozího vydání vyhlášky, nemůže se jednat o zákonnou definici kvalifikačních požadavků. Pokud nedošlo ke stanovení jednotlivých kvalifikačních požadavků vyhláškou, není možné, aby jejich splnění bylo vyžadováno, tak, jak tomu bylo v jeho případě. Z webu ministerstva je zřejmé, že vnutilo svou vůli prvoinstančním orgánům a dochází tak k nezákonnému přenesení rozhodovací pravomoci na orgán, který v daném stupni řízení k tomu není kompetentní. V daném případě se jistě nedá hovořit o rozhodnutí předsedy krajského soudu, když ten rozhoduje zcela formalisticky na základě vůle odvolacího orgánu. Současně tak dochází k porušení základní zásady správního řízení, které má být dvouinstanční, neboť v daném případě se jedná sice o rozhodnutí dvojí, ale v obou případech je to rozhodnutí (vůle) odvolacího orgánu. Ten rozhodl poprvé plošně o kvalifikačních podmínkách (a zcela mimo svou kompetenci) a následně si toto rozhodnutí potvrdil v daném konkrétním případě v rozhodnutí o odvolání. Ministerstvo spravedlnosti tím, že vydalo kvalifikační požadavky ke jmenování znalců a tlumočníků, aniž by tak učinilo k tomu určenou formou a s ohledem na jejich následné plošné uplatňování prvoinstančními orgány, v rozporu se zmocněním, si přisvojilo zákonodárnou pravomoc, která mu nepřísluší a je vyhrazena toliko parlamentu. 3. Žalobce poukázal na to, že z obsahu správního spisu lze jednoznačně zjistit, že správní orgán nečinil žádná jiná zjištění, než z podkladů, které předložil on sám, ze spisu není zřejmá žádná správní úvaha, která by ospravedlnila požadavek na doložení požadované kvalifikace. Uvedl, že v oboru daně, ve kterém žádal o jmenování znalcem v oboru „ekonomika-ekonomická odvětví různá-daně“, má v současné době z pohledu zákonných požadavků nejvyšší možnou kvalifikaci. Přesto, že předseda Krajského soudu v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí argumentuje, že dle § 4 odst. 1 lze jmenovat jen toho, kdo má potřebné znalosti a zkušenosti z předmětného oboru, přičemž podle vyjádření jeho samotného se jedná o „neurčitý právní pojem“, jehož aplikace závisí na odborném posouzení správního orgánu, správní orgán žádné odborné posouzení neprovedl. Z obsahu spisu je zřejmé, že vymezení tohoto neurčitého právního pojmu se vůbec nevěnoval, v daném konkrétním případě vůbec nezkoumal a nezjišťoval znalosti a zkušenosti žadatele v daném oboru, ale pouze mechanicky převzal definici požadavků nadřízeného orgánu, které nemají ani zákonem definovanou formu, ani nejsou nijak zdůvodněny a neobstojí ani jako rozhodnutí. 4. Sám správní orgán se hodnocením důvodnosti a oprávněnosti kritérií definovaných nadřízeným orgánem, nezabýval. Z § 4 odst. 1 písm. e) nelze žádnou z výkladových metod dovodit, že lze jmenovat výhradně toho, kdo má dosažené nejvyšší možné vzdělání v daném oboru, jak se o to snaží správní orgán veden interním pokynem Ministerstva spravedlnosti. Naopak lze dovodit, že ten kdo, „absolvoval speciální výuku pro znaleckou (tlumočnickou) činnost“, měl by být upřednostněn a takové studium jistě dokládá získání potřebných znalostí. Toto ale není situace v tomto řízení, protože ani pro jeden z oborů, který žádal, nebyla zřízena speciální výuka pro znaleckou činnost. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze nabýt dojmu, že pro určení práv a povinností je určující a závazné to, co je uvedeno na webových stránkách www.justice.cz. Správní orgán přitom ale uvedl, že „co se týká oboru ekonomika, ekonomická odvětví různá, specializace daně…..tyto odborné podmínky na zmíněných webových stránkách zveřejněny nejsou, nicméně s ohledem na znění zákona a podmínky zveřejněné pro ostatní obory se vyvinula ustálená správní praxe, podle níž jsou podmínky obdobné (přičemž v oblasti daní by přicházelo v úvahu jako kritérium další specializace zkouška a další vzdělávání daňového poradce). I v tomto případě je však třeba posoudit i získání vysokoškolského ekonomického vzdělání v magisterském studijním programu a poté další specializaci v oblasti daní a odbornou praxi.“ Takový postup je zcela v rozporu s čl. 4 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., LZPS, podle kterého „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Žalobce namítl, že v případě překročení zákonného zmocnění není možné hovořit o správní praxi, natož pak o ustálené. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že celá úvaha správního orgánu směřovala toliko jen na ověření, zda splnil kvalifikační podmínky, které ministerstvo zveřejnilo. Po konstatování, že tomu tak není, došlo k zamítnutí žádosti, aniž by byly jiné skutečnosti nebo dokonce jeho skutečné znalosti a zkušenosti ověřeny. 5. Žalobce dále namítl, že přesto, že jeho znalosti z oboru daně byly při složení zkoušek daňového poradce prověřeny za účasti státního dozoru a zákonem předepsaným způsobem, rozhodl správní orgán bez jakéhokoliv důkazu, že nesplňuje požadavky, které jsou nyní jejich vydavatelem vydávány pouze za jakási metodická doporučení. Krajské soudy však tuto metodiku vydávají na svých webových stránkách jako závaznou podmínku pro jmenování. V daném případě lze úspěšně pochybovat, zda předsedové krajských soudů tím, že mechanicky aplikují „nezávazné metodické doporučení odvolacího orgánu“, aplikují správní uvážení. Z jeho pohledu jde spíše o postup opačný, tedy sjednocení postupu bez ohledu na rozdíly v jednotlivých řízeních. O tom, že by prvoinstanční orgán, a v daném případě i odvolací orgán, v posuzovaném případě aplikovaly výklad neurčitého právního pojmu, na což se oba ve svých vyjádřeních odvolávají, nelze vůbec uvažovat. 6. Pokud jde o argumentaci dosavadní praxí, kdy z veřejně přístupných dat lze ověřit, že pro jmenování znalců není ve všech případech požadováno vysokoškolské vzdělání, kterou uplatnil v rámci odvolání, a kterou odvolací orgán odbyl tím, že jsou i obory, u kterých není možné získat vysokoškolské vzdělání, je zřejmé, že se tímto argumentem a podle něj i celým odvoláním odvolací orgán příliš nezabýval. Žalobce uvedl, kolik procent znalců v jednotlivých krajích ČR je bez vysokoškolského vzdělání a dodal, že se jistě nejedná o jednotný a rovný přístup ke všem žadatelům o jmenování. K námitce odvolacího orgánu, že na jmenování znalcem není právní nárok, žalobce uvedl, že nikdy netvrdil opak, ale jistě mu svědčí právo, aby jeho žádost byla řádně, zákonně a spravedlivě projednána. Toto právo však nebylo naplněno a od samého zahájení řízení je hrubě správními orgány pošlapáváno. Poukázal na nedodržování zákonných lhůt k vydání rozhodnutí a zdůraznil, že toto správní řízení vede předseda krajského soudu a jako odvolací orgán vystupuje Ministerstvo spravedlnosti, tedy instituce, u kterých lze nejen očekávat, ale přímo vyžadovat zákonnost jednání a rozhodování. Na závěr uvedl, že o jeho žádosti rozhodl nepříslušný správní orgán, neboť správní orgán v 1. instanci pouze slepě aplikoval podmínky definované ministerstvem spravedlnosti, takže ve skutečnosti o jeho žádosti rozhodlo ministerstvo, které bylo současně i odvolacím orgánem. Tím, že správní orgány nezkoumaly v jeho případě splnění zákonných podmínek, došlo k porušení zásady materiální pravdy, průtahy nad rámec zákonem definovaných lhůt byla správními orgány porušena zásada rychlosti stanovená v § 6 správního řádu a