— Nejvyšší správní soud

54 A 76/2018- 66 - text 7 54 A 76/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: J. G., narozen X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobách na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádostech žalobce ze dne 17. 3. 2017, 21. 2. 2018, 21. 3. 2018 a 15. 5. 2018 o vyplacení neprávem zadržované dávky příspěvku na živobytí takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se čtyřmi žalobami podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanými dne 9. 7. 2018 a dne 20. 8. 2018 domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného, již spatřuje v tom, že žalovaný doposud nerozhodl o žádostech žalobce ze dne 17. 3. 2017, 21. 2. 2018, 21. 3. 2018 a 15. 5. 2018 o vyplacení neprávem zadržované dávky příspěvku na živobytí ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). První z podaných žádostí se dožadoval vyplacení příspěvku na živobytí za období od 1. 11. 2015 do 28. 2. 2017, druhou za období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2017, třetí za období od 1. 8. 2015 do 28. 2. 2018 a poslední za období od 1. 8. 2015 do 31. 3. 2018. Žalobce navrhuje, aby soud ve všech případech žalovanému uložil povinnost ve věci jeho žádosti rozhodnout ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci rozsudku. 2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2018, č. j. 54 A 76/2018-22, řízení o žalobách vedených původně samostatně pod sp. zn. 54 A 76/2018 (žádost ze dne 17. 3. 2017 za období od 1. 11. 2015 do 28. 2. 2017), sp. zn. 43 A 94/2018 (žádost ze dne 21. 2. 2018 za období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2017), sp. zn. 54 A 92/2018 (žádost ze dne 21. 3. 2018 za období od 1. 8. 2015 do 28. 2. 2018) a sp. zn. 54 A 91/2018 (žádost ze dne 15. 5. 2018 za období od 1. 8. 2015 do 31. 3. 2018) spojil ke společnému řízení. 3. Žalobce v podaných žalobách shodně uvádí, že mu nárok na příspěvek na živobytí a na jeho výplatu vznikl již v roce 2015 podle § 38 odst. 1 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi splněním podmínek vymezených v tomto zákoně v návaznosti na jeho žádost o příspěvek na živobytí podanou na Úřad práce České republiky – krajskou pobočku v P., kontaktní pracoviště N., (dále jen „úřad práce“) dne 30. 7. 2015. Tato opakovaná dávka pomoci v hmotné nouzi mu však dosud nebyla vyplacena. Proto podal u žalovaného žádosti podle § 45 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi o vyplacení neprávem zadržované a nevyplacené dávky příspěvku na živobytí, čímž byla v souladu s ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájena řízení. Ani po uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí však o jeho žádostech nebylo rozhodnuto. Proto žalobce podal k žalovanému vždy žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, avšak žádné rozhodnutí, z nějž by bylo možné seznat, že bylo opatření proti nečinnosti přijato, neobdržel. Žalobce má proto za to, že bezvýsledně vyčerpal prostředky na svou ochranu před nečinností správního orgánu, a proto přistoupil k podání žalob. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobám připomněl, že příspěvek na živobytí na základě žádosti ze dne 30. 7. 2018 nebyl žalobci (pravomocně) přiznán, podnět žalobce k zahájení přezkumného řízení nebyl shledán důvodným a v současnosti je vedeno řízení o žalobě podané žalobcem Krajským soudem v Praze (po spojení s další věcí) pod sp. zn. 48 Ad 25/2017 (poznámka soudu: žalobě ve věci příspěvku na živobytí bylo posléze vyhověno rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 48 Ad 25/2017-98). Žalobce byl přitom opakovaně upozorňován, aby uplatnil novou žádost o příspěvek na živobytí, neboť od listopadu 2015 splňuje podmínky pro přiznání této dávky, novou žádost však nepodal. S ohledem na probíhající řízení před Krajským soudem v Praze, které je pro další postup správních orgánů stěžejní, je podle žalovaného třeba vyčkat na jeho ukončení. Žalovaný má za to, že úřad práce i on v řízení o žádosti o přiznání příspěvku na živobytí postupovali plynule a bez průtahů a skutečnost, že dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí o přiznání či nepřiznání příspěvku na živobytí, je dána procesní složitostí tohoto řízení, v němž opakovaně rozhodují správní orgány i soudy. 5. Pokud jde o žádost žalobce ze dne 17. 3. 2017, žalovaný na ni reagoval dopisem ze dne 12. 4. 2017, v němž bylo žalobci podrobně vysvětleno, z jakého důvodu dosud nebylo možno dávku vyplatit. Zmiňuje-li pak žalobce, že dne 15. 5. 2018 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, žalovaný uvedeného dne obdržel podání označené jako „oznámení o podezření z protiprávního jednání zaměstnanců MPSV ČR“, na něž reagoval dopisem státní tajemník pod č. j. MPSV-2018/98698-343/1. Žalovaný také obdržel dne 17. 5. 2018 podání žalobce ve věci nevyplacení dávky pomoci v hmotné nouzi, na něž odpověděl dne 31. 5. 2018 přípisem pod č. j. MPSV-2018/108593-912. Žalovaný také zmínil, že v době, kdy žalobce tímto způsobem žádal o vydání rozhodnutí a o vyplacení dávky, byla daná věc projednávána soudně a žalovaný neměl k dispozici spisovou dokumentaci. Proto navrhl zamítnutí žalob. 6. Žalobce v podání ze dne 22. 10. 2018 namítl, že v právním státě nelze tolerovat stav, kdy úředníci žalovaného zcela rezignovali na svou povinnost rozhodovat o žádostech o výplatu neprávem nepřiznaného nároku na příspěvek na živobytí a namísto toho jen vyčkávali, jak soud rozhodne. Takový postup odporuje správnímu řádu a vede k odpovědnosti státu, ale i dotyčných úředníků za škodu vyvolanou tímto nesprávným úředním postupem. Protože je v případě žalobce nečinný i samotný ministr, který nepřijal opatření proti nečinnosti, jedná o zjevný a zásadní systémový problém. Protože je žalobci nezákonně blokována výplata příspěvku na živobytí od srpna 2015 již třetím rokem, dostal se do situace, kdy byl zcela bez příjmu a musel se zaregistrovat na úřadu práce, aby mohl vůbec přežít. Nebýt pomoci přátel a příbuzných, tento zdravotní experiment úředníků a státu by vůbec nepřežil. V situaci, kdy Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že žalovaný vede neprůkazné účetnictví, je podle žalobce otázkou, zda tím nemá být maskována skutečnost, že prostředky na nevyplácené dávky mohou být vyváděny na jiné účely. 7. Soud ve věci nařídil na výslovnou žádost žalobce jednání, z nějž se žalovaný předem omluvil, aniž by žádal o odročení. Těsně před zahájením jednání se telefonicky z naléhavých rodinných důvodů omluvil i žalobce s tím, že i on souhlasí s tím, aby jednání proběhl v jeho nepřítomnosti. Za dané situace proto předsedkyně senátu svým opatřením nařízené jednání zrušila pro nadbytečnost, neboť ve věci nebylo třeba provádět dokazování (dostačující byl obsah správních spisů) a žádný z účastníků již na možnosti projednání věci v osobní přítomnosti netrval. 8. Soud nejprve ověřil, že žaloby byly podány včas, osobou k tomu oprávněnou a splňují všechny formální náležitosti na ně kladené. Soud se proto žalobami zabýval věcně, přičemž dospěl k závěru, že nejsou důvodné. 9. Ze správního spisu ve shodě se žalobcem předloženými listinami vyplývá, že žalobce skutečně žádostmi ze dne 21. 2. 2018 (žalovanému doručena dne 23. 2. 2018), 21. 3. 2018 (žalovanému doručena dne 23. 3. 2018) a 15. 5. 2018 (žalovanému doručena dne 17. 5. 2018) s výslovným odkazem na ustanovení § 45 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi požádal „o vyplacení neprávem odepřené a nevyplacené dávky příspěvku na živobytí“. Spis obsahuje i další obdobnou žádost, kterou žalovaný obdržel dne 9. 7. 2018. Pouze v žádosti ze dne 17. 3. 2017 (žalovanému doručena dne 20. 3. 2017) ještě odkaz na toto ustanovení chybí, nicméně je žádáno „o vyplacení zadržované dávky příspěvek na živobytí“. Celkově je žádáno o vyplacení tohoto příspěvku za období od 1. 8. 2015 do 31. 3. 2018, přičemž jednotlivé žádosti se časově překrývají. V první žádosti žalobce argumentoval tím, že mu nejpozději ke dni 1. 11. 2015 (tj. v době probíhajícího odvolacího řízení o jeho původní žádosti ze dne 30. 7. 2015) vznikl nárok na příspěvek na živobytí dle § 38 odst. 1 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, přesto mu však za tuto dobu příspěvek na živobytí nebyl žalovaným v rozhodnutí ze dne 9. 11. 2015, jímž zamítl jeho odvolání, přiznán a žalovaný mu tuto dávku odmítá vyplatit i nadále, ačkoliv jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016, č. j. 43 Ad 84/2015-46. V dalších žádostech pak uváděl, že podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí splnil od 1. 8. 2015 tím, že svou žádost ze dne 30. 7. 2015 v srpnu doplnil podklady dle požadavku úřadu práce, přesto mu však nebyl příspěvek dosud přiznán. Protože o žádosti ze dne 30. 7. 2015 v posledním stu