3 Ads 108/2018 — Nejvyšší správní soud

48 Ad 12/2017- 60 - text 12 48 Ad 12/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Čížkem ve věci žalobkyně: Ing. J. Š., bytem X, zastoupena advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobách proti rozhodnutí žalované o námitkách č. I ze dne 20. 3. 2017, č. j. X, rozhodnutí žalované o námitkách č. II ze dne 20. 3. 2017, č. j. X, a rozhodnutí žalované o námitkách č. III ze dne 20. 3. 2017, č. j. X, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah podání účastníků řízení 1. Žalobkyně se samostatnými žalobami podanými ke zdejšímu soudu domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila svá prvostupňová rozhodnutí ze dne 25. 11. 2016. Rozhodnutím č. I, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o příplatek k vdovskému důchodu dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Rozhodnutím č. II, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o příplatek k vdovskému důchodu dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“). Rozhodnutím č. III, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o zvláštní příspěvek k vdovskému důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštním příspěvku k důchodu“). 2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 48 Ad 12/2017-19, spojil žaloby ke společnému projednání. 3. Žalobkyně uvedla, že dne 15. 5. 1953 byl z domova v Ch. č. p. X násilně vystěhován V. Š. (později manžel žalobkyně), jeho rodiče V. a M. a starší bratr V. Stalo se tak na základě rozhodnutí Komise pro úpravu poměrů rodin vesnických boháčů ze dne 20. 2. 1953 za souhlasu Ministerstva národní bezpečnosti ze dne 18. 4. 1953, č. j. 155/Vtaj.53. Do domova se manžel žalobkyně a jeho rodina mohli vrátit až na základě Hospodářské smlouvy ze dne 21. 4. 1955 uzavřené otcem manžela žalobkyně a Okresním národním výborem v Hořicích. Žalobkynin manžel zemřel 19. 1. 1996. Žalobkyně poukázala na usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 25 Nt 2202/2016-10 (dále také jen „usnesení Okresního soudu v Jičíně“), podle něhož je manžel žalobkyně účasten rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci z důvodu nezákonného zbavení osobní svobody tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domova v Ch. č. p. X. Dne 29. 8. 2016 požádala žalobkyně o příplatek k vdovskému důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, o příplatek k vdovskému důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a o zvláštní příplatek k vdovskému důchodu podle zákona o zvláštním příspěvku k důchodu, a to za období od 15. 5. 1953 do 21. 4. 1955. Žádosti i následně podané námitky žalovaná zamítla s odůvodněním, že příplatek náleží jen za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se toto ustanovení použije ,,obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku…, i když nebylo zahájeno trestní stíhání“. Pokud soud uznal, že podle uvedeného ustanovení byl žalobkynin manžel omezen na osobní svobodě a splňuje předpoklady pro rehabilitaci, vyplývá z toho pro žalobkyni i nárok na odškodnění bez ohledu na to, jakou formou byla svoboda jejího manžela omezena. Je nutno § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, příslušná ustanovení nařízení vlády č. 622/2004 Sb., jakož i zákona podle zákona o zvláštním příspěvku k důchodu aplikovat obdobně i na případ manžela žalobkyně, a to nehledě na jeho věk, neboť v tomto ohledu žádné věkové limity zákon neuvádí. 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žalob. Ve vztahu k rozhodnutí č. I uvedla, že předmětem sporu je posouzení, dopadá-li na žalobkyni zákon o soudní rehabilitaci. Ve vyjádření předně připomíná relevantní právní úpravu a rekapituluje předchozí průběh správního řízení a obsah usnesení Okresního soudu v Jičíně. Podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se toto ustanovení užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 tohoto zákona v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Z výše uvedeného plyne, že pro aplikaci § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci musí být splněny dvě základní podmínky. Musí být prokázáno jednak zbavení osobní svobody žadatele v rozhodném období (ať už formou výkonu trestu odnětí svobody nebo formou vazby), jednak existence rozhodnutí, jímž byl žadatel za toto příkoří rehabilitován. 5. Žalovaná se proto zaměřila na otázku, zda byla prokázána podmínka zbavení osobní svobody manžela žalobkyně, a to buď formou výkonu trestu, nebo formou vazby, jak vyžaduje zákon o soudní rehabilitaci. V odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jičíně se uvádí, že manžel žalobkyně nemohl být trestně stíhán a souzen, neboť mu v době vystěhování byly pouhé dva roky. Dle žalované je prokázáno, že manžel žalobkyně nebyl zbaven osobní svobody formou výkonu trestu odnětí svobody či vazby. Usnesení Okresního soudu v Jičíně bylo vydáno účelově k prokázání vzniku nároku manžela žalobkyně na odškodnění. Účelový je rovněž výklad žalobkyně, že pro účely odškodnění v oblasti důchodového pojištění by měla být doba vystěhování z rodného domu postavena na roveň době vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Usnesení Okresního soudu v Jičíně je pro věc relevantní pouze v tom smyslu, že vylučuje aplikaci zákona o soudní rehabilitaci. Má pouze deklaratorní charakter, není odškodňovacím titulem, neboť na jeho základě nelze zrušit žádné odsuzující rozhodnutí. Žalobkyně proto nesplňuje zákonné podmínky nároku na příplatek k důchodu, neboť její manžel nebyl ve vazbě ani nevykonával trest odnětí svobody. Z dikce § 1 odst. 1, § 25 odst. 1 a § 33 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci i z důvodové zprávy vyplývá, že účelem zákona je odškodnit v sociální oblasti pouze vazebně stíhané osoby. Ustanovení § 25 odst. 7 a 8 zákona o soudní rehabilitaci navazují na § 25 odst. 1 tohoto zákona, dle něhož se doba vazby a výkonu trestu odnětí svobody posuzuje pro stanovení výše důchodu jako doba pokračování v zaměstnání, jež poškozený konal před vzetím do vazby (nástupu trestu). Účelem tohoto ustanovení tedy je odstranit negativní dopad pobytu ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody poškozeného na jeho důchodové nároky. Alternativa uvedená v ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, na základě něhož může poškozený místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích ustanovení žádat, aby mu byly poskytnuty měsíční příplatky k důchodu, nic nemění na účelu, pro který bylo odškodnění v důchodové oblasti konstruováno, což ostatně vyplývá i z dikce ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, které též operuje s pojmy vazba a výkon trestu odnětí svobody. 6. Žalovaná dále uvedla, že odkaz v usnesení Okresního soudu v Jičíně na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2887/14, podle něhož mají soudy povinnost rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch dotčených osob, považuje za nepřípadný, neboť na rozdíl od případu souzeného Ústavním soudem manžel žalobkyně nikdy nebyl z hlediska trestního zákona zbaven osobní svobody, jak má na mysli zákon o soudní rehabilitaci. Žalovaná uzavřela, že nezpochybňuje, že se manžela žalobkyně jako člena násilně vystěhované rodiny tato křivda zajisté osobně dotýkala a měla na něj psychický dopad, nicméně skutečnost, že žalovaná rozhodla v neprospěch žalobkyně, neznamená, že tak učinila v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci. Odškodnění v oblasti důchodového pojištění je výslovně vázáno na zproštění obžaloby podle zákona o soudní rehabilitaci (§ 25 odst. 1). Na žalobkyni, resp. na jejího manžela, tak nelze vztáhnout ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci ani aplikovat ustanovení § 25 odst. 7 tohoto zákona. Nelze tedy přisvědčit názoru žalobkyně, že násilné vystěhování jejího manžela a jeho rodiny prokazuje oprávněnost nároku na příspěvek k důchodu. 7. Ve vztahu k rozhodnutí č. II a č. III žalovaná odkázala na vyjádření ve vztahu k rozhodnutí č. I, v němž objasnila důvody, pro které žalobkyni nevzniká nárok na příplatek k vdovskému důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci. Rovněž připomněla relevantní právní úpravu v nařízení vlády č. 62