2 As 10/2007 — Nejvyšší správní soud

54 A 186/2018- 21 - text 12 54 A 186/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyně: L. P., a. s., IČO X sídlem X proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 za účasti: I. N. A. S. s.r.o., IČO X sídlem X zastoupena advokátem Mgr. Ing. Václavem Staňkovským, LL. M. sídlem Slezská 1357/1, Praha 2 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 10. 2018, č. j. 137419/2018/KUSK, a ze dne 17. 10. 2018, č. j. 134648/2018/KUSK, takto: I. Řízení vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 54 A 186/2018 a 54 A 187/2018 se spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 54 A 186/2018. II. Žaloby se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenou soudu dne 13. 12. 2018 a vedenou pod sp. zn. 54 A 186/2018, domáhá zrušení rozhodnutí ze dne ze dne 17. 10. 2018, č. j. 137419/2018/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí A“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Městského úřadu Hostivice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 9. 5. 2018, č. j. SÚ-21809/2/18-Bu. Tímto usnesením stavební úřad zamítl žádost žalobkyně o přiznání postavení účastníka řízení ve stavebním řízení ve věci stavby „Novostavba haly I. v Tuchoměřicích (včetně oplocení, připojení na komunikaci a sítě – kanalizace, vodovod, plyn, elektro)- parc. č. X, X, X, X, X kat. území K.“ (dále jen „stavba“). 2. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního soudního řádu správního, doručenou soudu taktéž dne 13. 12. 2018 a vedenou původně pod sp. zn. 54 A 187/2018, se žalobkyně dále domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 17. 10. 2018, č. j. 134648/2018/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí B“ a společně s napadeným rozhodnutím A též „napadená rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl jako nepřípustné odvolání žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 9. 5. 2018, č. j. SÚ-21809/3/17-Bu, kterým byla osobě zúčastněné na řízení povolena stavba. 3. Žalobkyně se domáhá zrušení napadených rozhodnutí na základě totožné skutkové i právní argumentace. Žalobkyně předně namítá, že s ní mělo být ve stavebním řízení zacházeno jako s účastníkem řízení podle § 109 písm. e) nebo f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“). Připomíná, že je provozovatelkou mezinárodního letiště, zároveň byla zcela vlastněna společností Český Aeroholding, a.s. (dále jen „Český Aeroholding“), která vlastnila veškeré nemovité věci v areálu letiště, a to do 1. 10. 2018, kdy společnost Český Aeroholding zanikla v důsledku fúze sloučením se žalobkyní jako nástupnickou společností. 4. Žalobkyně namítá, že ve svých odvoláních uvedla skutečnosti, které měly být posouzeny podle § 109 písm. e) nebo f) stavebního zákona jako takové, které zakládají její postavení účastníka stavebního řízení. Odkázala přitom na § 28 správního řádu. Správní orgány měly vycházet především z materiálního pojetí účastenství, nikoli formálního. Stavební úřad územním rozhodnutím ze dne 8. 1. 2004, č. j. SÚ-6537/03-Ga, vyhlásil ochranné hlukové pásmo mezinárodního letiště. Žalobkyně je jako provozovatelka letiště dotčena na svých právech ke stavbám a pozemkům v jeho areálu v důsledku umístění stavby, která byla umístěna v ochranném hlukovém pásmu. Je tak dotčeno právo žalobkyně k provozování letiště a jejím prostřednictvím i vlastnická práva k nemovitostem v té době vlastněným mateřskou společností žalobkyně. Žalobkyně odkazuje na § 31 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2020 (dále „zákon o ochraně veřejného zdraví“), s tím, že jako provozovatelka letiště má povinnost na svůj náklad provést a zajistit protihluková opatření, aby byly aspoň uvnitř staveb splněny hygienické limity hluku. Ze zákona je tak dána její povinnost, aby něco konala (zajistila protihluková opatření). Ochranné hlukové pásmo podle žalobkyně materiálně představuje právo odpovídající věcnému břemeni (osoby jsou v ochranném hlukovém pásmu povinny strpět překračování hlukových limitů), a to i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99. 5. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že provozování letiště je specifikum a ona jakožto jeho provozovatelka měla být účastníkem řízení, neboť je dotčena na svých právech provozovat letiště. Ustanovení § 109 stavebního zákona žalobkyně naplňovala tím, že jejím vlastníkem byla společnost Český Aeroholding, která vlastnila veškeré nemovité věci v areálu mezinárodního letiště, šlo však jen o tzv. „holé vlastnické právo“. Český Aeroholding sdružoval společnosti působící v oblastech souvisejících s provozováním mezinárodního letiště. Jediným akcionářem společnosti Český Aeroholding byl stát zastoupený Ministerstvem financí. Žalobkyně se zabývá zejména provozováním veřejného mezinárodního letiště a byla osobou ovládanou společností Český Aeroholding. Zmíněné propojení však žalovaný ve svém rozhodnutí nezohlednil. Výsledkem argumentace žalovaného je, že společnost Český Aeroholding nemohla hájit svá práva k nemovitým věcem, protože nebyla provozovatelkou letiště, a žalobkyni bylo upřeno hájit svá práva jako provozovatelka, neboť nebyla vlastníkem předmětných pozemků. Žalobkyně své žalobní námitky shrnula tak, že ačkoliv § 109 stavebního zákona vylučuje užití § 27 správního řádu, tak jsou v daném řízení dány pochybnosti ve smyslu § 28 správního řádu, jehož použití není stavebním zákonem vyloučeno. Žalobkyně má proto za to, že pokud zde jsou takové pochybnosti, pak měla být považována za účastníka řízení, neboť to o sobě tvrdila. 6. Žalobkyně svou žalobní argumentaci uzavřela tím, že sice „formálně nebyl[a] přímým vlastníkem sousedního pozemku ke dni vydání napadeného rozhodnutí, byl[a] však přes svého jediného akcionáře vlastníkem sousedního pozemku“, přičemž „[p]rávo provozování mezinárodního letiště a vyhlášené ochranné hlukové pásmo je svou povahou právem specifickým a v kombinaci s přímým majetkovým propojením se skutečným vlastníkem sousedních pozemků […] tedy došlo k zásahu do práv, které ve své podstatě de facto odpovídají zásahu do práva vlastnického“. 7. Žalovaný ve vyjádřeních k žalobám uvedl, že žalobkyně poukazuje na dotčení práv provozovatele mezinárodního letiště, nikoli na dotčení vlastnických práv, či práv odpovídajících věcnému břemeni. Povinnost provozovatele letiště provést a zajistit protihluková opatření se týká stávajících staveb, nikoli nově umisťovaných. U nich je povinností investora na vlastní náklady ochránit stavbu před hlukem z provozu letiště. Žalobkyně uvádí, že se cítí dotčena umístěním stavby, předmětem řízení však bylo stavební povolení. Okruh účastníků stavebního řízení je přitom (oproti územnímu řízení) užší. Nelze proto vyhovět námitce, že žalobkyně bude na svých právech dotčena navýšením intenzity dopravy, neboť otázka napojení stavby na dostatečně kapacitní dopravní infrastrukturu byla řešena již v řízení o umístění stavby. Žalovaný navrhuje zamítnutí žalob. 8. Osoba zúčastněná na řízení taktéž navrhla zamítnutí žaloby. Připomněla, že žalobkyně se domáhala účastenství ve stavebním řízení pouze na základě § 109 písm. e) stavebního zákona. Argumentace § 109 písm. f) stavebního zákona tak je nepřípadná. Osoba zúčastněná na řízení má za to, že u žalobkyně nebyla naplněna podmínka existence vlastnického nebo věcného práva k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich. Propojení žalobkyně se společností Český Aeroholding a přeměnu společnosti považuje za irelevantní. Neobstojí tvrzení žalobkyně, že povinnosti vyplývající z vyhlášeného ochranného hlukového pásma lze vnímat jako právo odpovídající věcnému břemeni. Žalobkyně nemůže být napadenými rozhodnutími ani přímo dotčena. Povinnost provést na své náklady protihluková opatření se dané stavby vůbec netýká. Skutečnost, že se stavba nachází v ochranném hlukovém pásmu, byla zohledněna již v územním řízení (žalobkyně poukazuje na závazné stanovisko Úřadu pro civilní letectví a Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství). Potenciální zvýšení dopravy nepředstavuje přímé dotčení na právech. V dané lokalitě se nachází frekventovaná komerční zóna, do které již nyní jezdí několikrát za hodinu několik linek pražské integrované dopravy. V tomto kontextu nepochybně nemůže provedení stavby představovat hrozbu zvýšené zátěže pro dopravní obslužnost. Právo žalobkyně „prov