2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

51 A 13/2022- 36 - text 6 51 A 13/2022 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobce: J. M. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Kamilem Fotrem se sídlem Bystrá 2430/12, 193 00 Praha 9 proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Středočeského kraje se sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení vrací soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá určení nezákonnosti zásahu žalovaného. Tento zásah spatřuje v tom, že příslušníci žalované (policisté) v souvislosti s vyšetřováním dopravní nehody vedeném pod sp. zn. KRPS 324540/PŘ-2021-010043-TRA, nezavedli řidičku S. H. zpět na místo dopravní nehody a neprovedli žádná opatření směřující ke zjištění, zda tato řidička byla při dopravní nehodě ovlivněna alkoholem či jinou návykovou látkou. 2. Rozhodné skutečnosti související s označeným zásahem žalobce vylíčil tak, že dne 21. 12. 2020 došlo k dopravní nehodně při provozu vozidla, jehož leasingovým nájemcem a provozovatelem je on, avšak v době nehody v tomto vozidle cestoval jen jako spolujezdec a řidičkou byla jeho přítelkyně S. H.. Ta z místa nehody po slovní roztržce s ním odešla, on však na místě vyčkal na příjezd příslušníků žalovaného a snažil se s nimi spolupracovat na vyšetření nehody. Poskytl jim přitom veškeré informace o řidičce včetně jejího telefonního čísla. Přestože policisté (příslušníci žalovaného) měli k dispozici veškeré údaje o řidičce včetně telefonního kontaktu, dokonce disponovali i informací o tom, že řidička směřuje do nemocnice Královské Vinohrady, tak navzdory tomu dle žalobce neučinili nic, aby zjistili, zda je řidička pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, ani neučinili žádné opatření, aby tyto skutečnosti náležitě objasnili. Tím, že policisté v souladu s příkazy zákonodárce neprovedli nezbytná šetření ke zjištění, zda pachatel řídil pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, se žalobce cítí dotčen ve svém právu na soudní a jinou právní ochranu, jež mu měla být poskytnuta žalovaným, jehož příslušníci jsou dle právních předpisů povinni zjišťovat rozhodné skutečnosti, přesto však byli v této věci nečinní. Důsledkem této nečinnosti zasahujících policistů se žalobce cítí zasažen ve své majetkové sféře, neboť není možné objektivně prokázat, zda škodu způsobil řidič, jenž byl způsobilý k řízení motorových vozidel či nikoliv. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popisuje skutkové okolnosti případu v základním rámci shodně jako žalobce. Nesouhlasí však s tím, že by postup jeho příslušníků byl nezákonný. Zdůrazňuje, že u S. H. nebylo provedeno vyšetření na přítomnost návykové látky právě z toho důvodu, že se v době šetření v místě dopravní nehody nenacházela, tudíž logicky nemohla být zasahujícími policisty vyzvána, aby se tomuto vyšetření podrobila. Neprovedení tohoto úkonu však neznamená, že by vyšetřování nehody bylo nedostatečné. V této souvislosti žalovaný podrobně popisuje, jaké úkony v souvislosti s vyšetřováním dopravní nehody činil, přičemž je považuje za dostatečné ke zjištění totožnosti viníka nehody. Poukazuje též na nedostatečnou součinnost žalobce při komunikaci s policistou vyšetřujícím nehodu a na možnost domáhat se vůči S. H. případné náhrady škody občanskoprávní cestou. Žalobu navrhuje zamítnout. 4. Žalobce na vyjádření žalovaného zareagoval replikou, ve které rozvíjí svou žalobní argumentaci s tím, že je přesvědčen, že má právo, aby byly bezezbytku vyšetřeny všechny rozhodné skutkové okolnosti v souvislosti se zjišťováním příčin, rozsahu škody na jeho majetku a odpovědnosti viníka za vznik této škody. Poukazuje přitom na vrchnostenská oprávnění žalovaného, který má možnost a prostředky tyto okolnosti vyšetřit. V závěru repliky uvádí, že v mezidobí byla řidička S. H. v souvislosti s předmětnou nehodou shledána odpovědnou za přestupek, a to rozhodnutím Městského úřadu v Nymburce ze dne 28. 2. 2022, č. j. MUNYM-070/15918/2022/Mat. 5. Soud se nejprve zabýval otázkou přípustností žaloby: 6. Podle § 82 s. ř. s. „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 7. Podmínky pro poskytnutí ochrany podle citovaného § 82 s. ř. s. podrobněji vymezila judikatura, odkázat lze především na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, č. 603/2005 Sb. NSS, podle něhož ochrana „podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň – splněny podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ‚zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ‚zásahu‘ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout“ (zdůraznění doplněno zdejším soudem). S účinností novely soudního řádu správního č. 303/2011 Sb. a zavedením možnosti správních soudů rozhodovat také o již skončeném zásahu tzv. akademickým výrokem se 6. podmínka stala obsoletní. Uvedené ustanovení sice výslovně nehovoří o zásahu do „veřejných subjektivních práv“, avšak tato podmínka vyplývá již ze znění § 2 s. ř. s., podle něhož ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem. 8. Aby mohlo být splnění podmínek vymezených judikaturou vůbec věcně posouzeno, je třeba, aby byla v žalobě uvedena taková skutková tvrzení, z nichž bude možno existenci těchto podmínek dovodit. V nyní posuzované věci však žalobce zjevně ani netvrdí přímé zkrácení svých práv, jež by bylo přičitatelné zásahu žalovaného. Jeho žaloba je koncipována na tvrzení o nečinnosti (opomenutí) policistů přivést třetí osobu (jeho přítelkyni S. H.) na místo dopravní nehody a podrobit ji vyšetření na přítomnost alkoholu či jiné návykové látky. Toto tvrzené opomenutí příslušníků žalovaného však bez nejmenších pochyb nemůže mít povahu zásahu, který by byl zaměřen přímo proti žalobci, nebo v jehož důsledku by bylo přímo proti žalobci zasaženo. Tvrdí-li žalobce, že v důsledku neprokázání odpovědnosti řidiče bylo zasaženo do jeho majetkové sféry, pak lze uvažovat o nanejvýš dotčení nepřímém ve vztahu k osobě škůdce, v žádném případě však o přímém zkrácení práv v příčinné souvislosti se zásahem správního orgánu (4. podmínka). Již pro takto nedostatečná tvrzení o přímém zkrácení práv je zřejmé, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. a obecně ve správním soudnictví není možné poskytnout. 9. Soud však považuje za nejpodstatnější, že v případě žalobcem označeného zásahu vůbec nelze uvažovat o zkrácení veřejných subjektivních práv. Neexistuje totiž veřejné subjektivní právo na provedení konkrétního vyšetřovacího (či spíše prověřovacího) úkonu, jako například podrobení osoby podezřelé vyšetření na alkohol či jinou návykovou látku. Provedení konkrétního úkonu vůči osobě podezřelé ze spáchání přestupku či trestného činu je totiž vztah mezi veřejnou mocí a jednotlivcem (podezřelým), nikoliv mezi veřejnou mocí a potenciálním poškozeným, za kterého se žalobce – s ohledem na jeho tvrzení o zásahu do majetkové sféry – zjevně považuje. 10. Tento závěr potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), která se opakovaně vyjadřovala k nemožnosti domoci se soudní cestou veřejnoprávního postihu jiné osoby. Například rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 - 39, bod 84, mj. vyložil: „Například poškozený se tak nemůže domáhat zahájení přestupkového řízení proti podezřelému z přestupku, neboť poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok správního rozhodnutí týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku. Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba (ať již je touto osobou jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. k tomu z početné judikatury např. rozsudky ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006-100, č. 2276/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007-98, detailněji pak rozsudek ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012-351, v