9 As 139/2012 — Nejvyšší správní soud

44 A 16/2024- 39 - text 18 44 A 16/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: Ing. P. B. bytem X zastoupen JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2024, č. j. 083573/2024/KUSK takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil výroky IV. až VII. rozhodnutí Přestupkové komise města Hostivice (dále jen „přestupková komise“) ze dne 4. 4. 2024, č. j. 04538/24/OSA/JKI (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Výrokem IV. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), který spáchal úmyslně tím, že dne 23. 12. 2023 urážel svoji manželku J. B. (dále jen „manželka“) tak, že na ni šíleně křičel, sprostě jí nadával, že je „kunda jedna vypatlaná a svině jedna“, tedy jinému ublížil na cti tím, že ho jiným způsobem hrubě urazil. 3. Výrokem V. byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích, kterého se dopustil úmyslně tím, že (téhož dne) 23. 12. 2023 napřáhl a hrozil úderem pěstí J. B. (dále jen „matka manželky“), tedy úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání. 4. Výrokem VI. byla žalobci za spáchání přestupku uložena podle § 35 písm. b) a § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) ve spojení s § 7 odst. 4 písm. b) zákona o některých přestupcích pokuta ve výši 2 000 Kč. Výrokem VII. byla žalobci uložena podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žaloba 5. Žalobce předně namítá, že správní orgány dostatečně nezkoumaly okolnosti bezprostředně předcházející zahájení řízení, třebaže na ně po celou dobu poukazoval. Přestupkové řízení účelově vyvolala manželka žalobce coby osoba přímo postižená spácháním přestupku ve snaze zlepšit svou pozici v rozvodovém a opatrovnickém řízení (o úpravu poměrů k nezletilé dceři) cestou diskreditace žalobce z péče o nezletilou v důsledku jeho násilného jednání. Opuštěním domácnosti se manželka dopustila tzv. vnitrostátního únosu nezletilé dcery, když jí změnila bydliště bez souhlasu žalobce či přivolení opatrovnického soudu. Z rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. března 2024, č.j. 27 Nc 3/2024-197, se podává, že matka tímto jednala protiprávně a proti zájmu nezletilé. Krátce předtím navíc převedla vlastnické právo k bytu, který se nachází nedaleko původního bydliště nezletilé, na svou matku, což rovněž svědčí o promyšlenosti jejího jednání. 6. Žalobce dále podotýká, že v podstatě totožné správní řízení o přestupku jeho manželka vyvolala také před správním orgánem v Humpolci, kde byl žalobce rovněž šetřen pro přestupek. Podobnosti mezi oběma řízeními jsou více než nápadné, přičemž je spojuje přibližně stejná doba jejich iniciace prostřednictvím orgánů Policie ČR (dále jen „policie“), typově stejný okruh navržených svědků (rodinní příslušníci manželky žalobce), jakož i velmi sugestivní výpovědi těchto svědků a manželky žalobce před správními orgány, které se až nápadně shodují, a to nejen v obsahu a výstavbě, ale také v jinak nezřídka užívaných výrazech (viz příslušný správní spis). V podstatě jedinou odlišností mezi oběma řízeními je, že v tomto řízení navíc manželka žalobce k důkazu předložila spornou videonahrávku, o kterou správní orgány svá rozhodnutí opřely. 7. Správní orgán v Humpolci (Městský úřad v Humpolci) přitom řízení o přestupku pravomocně zastavil, neboť řešený skutek (údajné bouchání na dveře matky manželky a sprosté řvaní, které měla slyšet celá ulice), není přestupkem. Tamní správní orgán se správně zabýval okolnostmi předcházejícími šetřenému skutku, tj. zejména vnitrostátním únosem dcery žalobce jeho manželkou, které jeho jednání staví do jiného světla. Rovněž před ním neobstály v podstatě totožné výpovědi osob (manželky a její matky), a to s odkazem na dodržení zásady materiální pravdy. Žalobce připomíná, že správní orgány mají podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) rozhodovat tak, aby při posuzování obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. To platí i pro hodnocení svědků a jejich věrohodnosti. 8. Výrok V. prvostupňového rozhodnutí nemůže obstát ze shodných důvodů, pro které Městský úřad v Humpolci řízení zastavil. Neexistují přesvědčivé důkazy o tom, že se situace odehrála takovým způsobem, jak ji jeho manželka a její nejbližší rodina líčí. Přestupková komise se nemohla přiklonit k verzi jedné ze stran, aniž by pro ni měla další důkazy. 9. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) je věrohodnost svědka snížena v případě, že může mít (i hypotetický) zájem na způsobu vyřízení věci. Rodinně-právní vztah mezi účastníkem a svědkem navíc zakládá speciální důvod k pochybám o jeho nestrannosti. Správní orgány musejí vysvětlit, jak věrohodnost svědků a jejich výpovědi hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily. Těmto požadavkům však správní orgány nedostály. Správní orgány se nezabývaly případnou motivací svědků ovlivnit výsledek přestupkového řízení ani nezjišťovaly, zda svědci o jimi popisovaných skutečnostech předem hovořili. Žalobce pokládá svědky za zcela nevěrohodné. 10. K výroku IV. prvostupňového rozhodnutí žalobce uvádí, že videonahrávka, z níž správní orgány vycházely, není použitelným důkazem. Oba správní orgány opomněly přípustnost tohoto důkazu zkoumat a neprovedly test proporcionality. Žalovaný jen v obecné rovině uvádí, že audiozáznam je jako důkazní prostředek v trestních věcech připuštěn. Principy trestního práva lze ale v oblasti přestupků aplikovat jen s ohledem na jejich specifika. V trestním řízení může jako důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, kdežto podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Tento rozdílný standard ochrany práv (zejména obviněného) je ospravedlněn zesíleným zájmem státu a společnosti na potírání a odhalování trestné činnosti. Stejný průlom do ochrany soukromí člověka není a priory ospravedlněn zájmem na ochraně společnosti před přestupky pro jejich relativně nízkou společenskou škodlivost. 11. Žalobce je proto přesvědčen, že použitá nahrávka nemohla být shledána přípustnou, neboť byla (mohla být) získána v rozporu s právními předpisy. Do soukromí jiného nelze zasáhnout bez zákonného důvodu [§ 86 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)]. Soukromí je rovněž chráněno na ústavní úrovni a právem Evropské unie. Žalobce nerozporuje přípustnost nahrávek jako takových, ale napadá pouze tajně pořízené nahrávky bez souhlasu toho, kdo je na nich zachycen. I podle judikatury Nejvyššího soudu v trestních věcech je přípustnost důkazu nutné posuzovat též s ohledem na respektování práva na ochranu soukromí. Správní orgány takové posouzení neprovedly. Nahrávka byla přitom ve vztahu k výroku IV. prvostupňového rozhodnutí jediným usvědčujícím důkazem. V průběhu správního řízení žalobce dále rozporoval pravost a autenticitu dané nahrávky. Nebylo ani objasněno, zda je na ní zachycen hlas žalobce. Pokud by toto vše bylo potvrzeno, byly by správní orgány povinny hodnotit i společenskou škodlivost tam pronesených výroků s ohledem na vzájemnost jednání mezi žalobcem a jeho manželkou. Za založené komunikace plyne, že manželka žalobci psala vulgární zprávy, což snižuje společenskou škodlivost jednání, pro které byl uznán vinným. Jeho údajné jednání mohlo být pouhou reakcí na jeden z vulgárních výpadů jeho manželky. To správní orgány nezohlednily. Vyjádření k žalobě 12. Žalovaný navrhuje žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Argumentuje, že žalobce se přestupků dopustil ještě před odchodem jeho manželky a jejich dcery. Námitka, že správní orgány nezohlednily vnitrostátní únos nezletilé, se tedy míjí s podstatou přestupků. Přestupková komise zohlednila jednání všech účastníků. Hodnocení a závěry popsala na straně 6 a 7 prvostupňového rozhodnutí. Údajným vnitrostátním únosem se žalovaný vypořádal na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Obdobně se správní orgány