5 Afs 40/2005 — Nejvyšší správní soud

55 Af 18/2022- 56 - text 32 55 Af 18/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové a soudců Miroslava Makajeva a Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: Raben Logistics Czech s.r.o., IČO 24705128, sídlem Komerční 535, Nupaky, zastoupená advokátem JUDr. Františkem Divíškem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2022, č. j. 36874/22/5200-11434-713180, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále též jen „správce daně“) ze dne 13. 10. 2021, č. j. 4430479/21/2122-50523-204308 (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým správce daně žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob (dále též jen „DPPO“) za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 vyšší o částku 2 382 980 Kč a zároveň jí uložil zákonnou povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 476 596 Kč, podle § 251 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně neprokázala faktické uskutečnění deklarovaných prací v deklarovaném rozsahu od deklarovaných dodavatelů AR-Company s.r.o., IČO: 28490495 (dále jen „AR-Company“), ELVIRA BON s.r.o., IČO: 25668048 (dále jen „ELVIRA BON“), Kivanstav s.r.o., IČO: 24763969 (dále jen „Kivanstav“), a Izidora comp s.r.o., IČO: 2469514 (dále jen „Izidora comp“; pozn. soudu – společnost byla v době rozhodování žalovaného v likvidaci, v době rozhodnutí soudu již zanikla) [dále též jen „deklarovaní dodavatelé“] v souladu s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Dle napadeného rozhodnutí byla nově doměřená částka DPPO snížena na 2 344 790 Kč a penále na částku 468 958 Kč, neboť žalovaný dospěl k závěru, že jeden zaměstnanec deklarovaného dodavatele AR-Company (pan Ch.) skutečně odpracoval deklarovaný rozsah prací u žalobkyně. Ve zbytku zůstal dodatečný platební výměr beze změny. 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že unesla důkazní břemeno. Ze souhrnného hodnocení důkazů bylo možné jednoznačně dovodit, že náklady uplatněné na služby poskytnuté deklarovanými dodavateli představují náklad ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Orgány finanční správy nehodnotily provedené důkazy správně a ve vzájemné souvislosti ve smyslu § 8 daňového řádu a zásad citovaných v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017-60 (věc VYRTYCH“). Konkrétně pomíjely výpověď svědka R. A., že „byly odpracovány uvedené hodiny“, a svědkyně E. P., která potvrdila, že společnost AR-Company v roce 2015 žalobkyni poskytovala služby v podobě součinnosti pracovníků, jejichž evidenci docházky měla žalobkyně správnou. Zároveň vysvětlila určité nesrovnalosti mezi jí dodanou evidencí a evidencí žalobkyně. Tím se bez jakýchkoli pochybností prokázalo, že přijala deklarované plnění od společnosti AR-Company v deklarovaném rozsahu, který vyplýval z evidence, a kterou odsouhlasili oba jednatelé společnosti AR-Company. Co víc má sloužit jako jednoznačný důkaz, že veškeré služby přijaté žalobkyní byly provedené v daném období, než potvrzení jednatelů deklarovaného dodavatele. Přitom není podstatné, který konkrétní zaměstnanec nebo osoba pracující mimo pracovní poměr vykonala činnost a v jakém rozsahu, ale zda se plnění odehrálo v deklarovaném rozsahu. Počet hodin poskytnutých služeb v evidencích předložených žalobkyní a AR-Company je na obou stranách stejný, rozdíly jsou pouze v osobách, které je měly poskytnout. Navíc svědci K., U., H., D. a V. si také vybavili, že společnost AR-Company u žalobkyně působila a vykonávala činnost ve zdaňovací období 2015. Dalšími nesprávně hodnocenými důkazy jsou záznamy o školení BOZP, které taktéž potvrzují, že společnost AR-Company žalobkyni poskytla deklarované služby. Postup žalovaného je i vnitřně rozporný, pokud na jedné straně uznává odpracované hodiny pracovníka Ch. jako oprávněný náklad, tedy uznává, že společnost AR-Company u žalobkyně musela působit, ale jakékoli další hodiny uznat odmítá, neboť žalobkyně neprokázala konkrétní osobu, která měla hodiny odpracovat. Tím ovšem žalovaný požaduje po žalobkyni prokázání skutečnosti na 100 %, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Navíc skutečnosti, která stojí mimo její sféru, což vzhledem k době, která uplynula mezi poskytnutím služby a prováděním dokazování, ani není možné. Tento postup žalovaného je nezákonný. 3. Ze svědeckých výpovědí vyplývá působení i ostatních deklarovaných dodavatelů u žalobkyně. Konkrétně svědek H. popsal, že dodavatelé štítkovaly zboží etiketami a lepili návody spotřebičů a uvedl jména některých jejich pracovníků. Potvrdil také roli pana K. při jednání s dodavateli a některé detaily jako je např. způsob dopravy pracovníků. Dále potvrdil, že práce externistů byla nárazová. Svědek D. také zmiňoval tyto společnosti a popsal, jaké činnosti prováděly a kolik spolupracovníků potřeboval od dodavatele ELVIRA BON. Svědci H. a D. se navíc shodovali v řadě skutečností, což žalovaný pomíjel. Na všechny dodavatele si vzpomněl i svědek K., který jmenoval i některé jejich zaměstnance. Svědci se shodovali, že zde byla potřeba externích pracovníků, že tito pracovníci vykonávali práci, že pracovali ve směnách v rozsahu 12 hodin a někteří si vybavovali i jejich jména. Stejně tak svědci V., W. i U. zmiňovali deklarované dodavatele. Svědci uváděli i počet potřebných pracovníků (5-12 osob). Jestliže svědci uvedli i délku směn, lze nepochybně zjistit rozsah poskytnutých služeb, a to tak, že svědky určený počet osob bude vynásoben pracovními dny v měsících, jak dlouho dodavatelé u žalobkyně působili a délkou směny. Jestliže tak žalovaný nepostupoval, pak je jeho hodnocení důkazů nedostatečné. Žalobkyně nesouhlasila ani s hodnocením vypovídající hodnoty a důvěryhodnosti výpovědí svědků K., U. a W. Správce daně poukazoval na určité rozdíly v jejich výpovědích, které ovšem směřují k nepodstatným skutečnostem, a na fakt, že si svědci nepamatují buď vůbec žádné jméno pracovníka společností nebo jen několik jmen. Tomu se však nelze divit, neboť svědci byli vyslýcháni po téměř šesti letech od zdaňovacího období. Pokud si vybavují alespoň některá jména, je to dostačující pro závěr o působení deklarovaných dodavatelů u žalobkyně. Žalobkyně z výše uvedených důvodů nesouhlasila s žalovaným, že neprokázala prostřednictvím výpovědi svědků prověřované skutečnosti, jejich působení a rozsah. Výpovědi svědků společně s listinnými důkazy dle žalobkyně tvořily ucelený obraz o tom, že dodavatelé žalobkyni poskytovali služby v deklarovaném rozsahu. 4. Žalobkyně dále poukázala na to, že sám správce daně připouští, že k plnění došlo, přičemž z dokazování plyne, že pouze deklarovaní dodavatelé mohli plnění poskytnout a sama žalobkyně si nebyla schopna zajistit plnění vlastními kapacitami. Žalovaný tak žalobkyni kladl k tíži skutečnosti, které jsou mimo sféru její dispozice, např. jak prověřované společnosti plnily své zákonné povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 29/2006-142). Navíc tyto skutečnosti nemohly mít vliv na to, zda prověřované společnosti mohly žalobkyni poskytnout deklarované služby. Nelze pominout, že v době, kdy žalobkyně prováděla platby deklarovaným dodavatelům, žádný z nich nebyl označen za nespolehlivého plátce a veškeré platby byly zasílány na jejich zveřejněné účty. Konkrétně společnost AR-Company nebyla a není nespolehlivým plátcem, společnost ELVIRA BON se stala nespolehlivým plátcem až dne 11. 4. 2021, přičemž žalobkyně s ní ukončila spolupráci v dubnu 2016, společnost K. se stala nespolehlivým plátcem dne 24. 10. 2017, a žalobkyně s ní ukončila spolupráci v březnu 2016, a společnost Izidora comp se stala nespolehlivým plátcem až dne 4. 4. 2018, zatímco žalobkyně s ní ukončila spolupráci v prosinci 2015. Z judikatury Nejvyššího správního soudu k míře jistoty při prokazování dokazovaných skutečností vyplývá, že žalobkyně není povinna prokázat odvedení každé jednotlivé dílčí hodiny konkrétním pracovníkem, jehož jméno má znát, ale postačí prokázat, že plnění s vyšší mírou pravděpodobnosti nastalo, jak se podává z provedených důkazů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018-37, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. I. ÚS 173/13-1). Co do racionálního rozsahu důkazních prostředků pak žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 3 Afs 223/2020-66, dle kte