8 As 264/2021 — Nejvyšší správní soud

39 A 9/2024- 106 - text 33 39 A 9/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové, soudce Richarda Galise a soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyň: a) I. Ch. bytem X b) L. Š. bytem X obě zastoupené advokátkou Mgr. Martou Záblockou sídlem Trojanova 37, Rakovník proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2024, č. j. 113017/2023/KUSK-DOP/Svo, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2024, č. j. 113017/2023/KUSK-DOP/Svo, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení ve výši 21 300 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyň. Odůvodnění: Soud se nyní již potřetí zabývá otázkou existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích p. č. XA a XB v k. ú. X (všechny dále uváděné pozemky se nacházejí v tomto katastrálním území). Žalovaný opakovaně dospívá k závěru, že se zde nenachází, neboť nebyl splněn znak souhlasu vlastníka s obecným užíváním. Předchozí dvě rozhodnutí žalovaného soud zrušil nejprve pro nepřezkoumatelnost (nevyhodnocení shromážděných podkladů), a posléze pro nedodržení závazného právního názoru soudu, porušení zásady volného hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soud zjišťuje, že žalovaný nejenže vytýkané vady zopakoval, neboť opět porušil zásadu volného hodnocení důkazů, nezjistil řádně skutkový stav a své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností, ale navíc věc nesprávně posoudil i po právní stránce. Za zvlášť závažnou vadu považuje soud zejména to, že se žalovaný opakovaně neřídil závazným právním názorem, což by samo o sobě vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí a zcela zbytečnému prodlužování vyřízení věci. Napadené rozhodnutí proto před soudem ani nyní nemohlo obstát. Na rozdíl od žalovaného soud zejména dovodil, že spornou komunikaci užívala z pohledu jejího vlastníka spíše neurčitá skupina osob (zejména záhumenkářů a jejich pomocníků při zemědělských pracích), kterým vlastník v přístupu nijak nebránil ani si o něm neudržoval větší přehled. Udělil tudíž konkludentní souhlas s obecným užíváním komunikace. Vymezení věci 1. Žalobkyně spoluvlastní pozemky p. č. XA, XB, XC a p. č. st. XD, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. X (chatu – dříve na stejném místě stála stodola), na které z jižní strany navazují pozemky p. č. XE a XF ve vlastnictví JUDr. J. K. Na těchto dvou pozemcích se nachází sporná komunikace, kterou žalobkyně využívaly k přístupu k chatě do jejího zahrazení plotem a vraty JUDr. K. v roce 2019. JUDr. K. vlastní i další pozemky přiléhající ke sporné cestě z východní strany (p. č. XA, XB, XC a XD). Tyto pozemky představovaly tzv. záhumenky (pozn. soudu: záhumenek je malý pozemek patřící k hospodářství; jako záhumenek se v době komunistického režimu obvykle označoval malý pozemek, který byl svěřen do osobního užívání členovi jednotného zemědělského družstva), jejichž užívání dříve svěřilo jednotné zemědělské družstvo různým osobám – záhumenkářům – zpravidla z řad vlastníků „protějších“ nemovitostí (např. budovy č. p. X1, X2 a X3). V současné době jsou zatravněny a JUDr. K. je pronajímá P. S. Vlastníkem sousedních pozemků p. č. st. YA (včetně budovy č. p. X1), YB a YC byla L. P., poté Z. a L. P. a nyní jím je Ing. T. H. 2. Tak jako v předchozích rozsudcích i nyní soud pro lepší orientaci předkládá náhled celé situace v katastrální ortofotomapě včetně přibližné polohy některých míst, která se v napadeném rozhodnutí zmiňují (růžová barva značí přibližnou trasu tvrzené alternativní cesty): [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 3. Městský úřad Rakovník rozhodnutím ze dne 11. 12. 2020, č. j. MURA/52906/2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) určil, že se na pozemcích p. č. XA a XB nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Žalovaný se v rozhodnutí ze dne 16. 6. 2021, č. j. 030730/2021/KUSK-DOP/Svo s tímto závěrem neztotožnil a prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se na dotčených pozemcích nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalovaný totiž na rozdíl od městského úřadu shledal, že nebyl udělen souhlas vlastníka pozemků s obecným užíváním. Podle žalovaného byla sporná cesta vždy užívána pouze omezeným okruhem osob, a jedná se tak nanejvýš o výprosu. Ostatní definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace považoval žalovaný shodně s městským úřadem za splněné. 4. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 51 A 58/2021 – 133, soud první rozhodnutí žalovaného zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (nevyhodnocení podkladů) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud zavázal žalovaného, aby se při posuzování souhlasu vlastníka sporné cesty s jejím veřejným užíváním pečlivě vypořádal se všemi relevantními podklady shromážděnými ve správním spise a případnými rozpory mezi nimi. Žalovanému uložil, aby se zaměřil především na hodnocení jím opomenutých čestných prohlášení předložených žalobkyněmi, která dle žalobkyň prokazují, že sporná cesta byla v minulosti užívána širším okruhem osob. Žalovaný měl dále přihlédnout k vyjádření obce Hřebečníky ze dne 11. 6. 2019 a v této souvislosti rovněž blíže prověřit, zda se JUDr. K. či jeho právní předchůdci aktivně bránili případnému veřejnému užívání sporné cesty. 5. Rozhodnutím ze dne 3. 11. 2022, č. j. 082559/2022/KUSK-DOP/Svo, žalovaný opět změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se na pozemcích p. č. XA a XB veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Zopakoval, že sporná cesta byla užívána pouze omezeným okruhem osob (žalobkyněmi a záhumenkáři), nikoli veřejností. Doložená čestná prohlášení za důkazní materiál nepovažoval. Nadto ani nemají rozporovat to, co žalovaný uvedl již v prvním odvolacím rozhodnutí. K ověření věrohodnosti prohlášení žalovaný vyslechl tři podepisující osoby. Z jejich výpovědí vyplynulo, že cestu neužívají, neboť k tomu nemají důvod. K čestným prohlášením žalovaný jako k důkazu nepřihlédl, neboť si při svědeckých výpovědích ověřil, že měla především pomoci žalobkyním při ztrátě přístupu k jejich nemovitosti. Jestliže svědci zmínili, že jim nikdo v užívání sporné cesty při návštěvě žalobkyň nebránil, nesvědčí to o obecném užívání cesty. Žalovaný dále dovodil, že přístup k nemovitosti žalobkyň má charakter samostatného sjezdu. JUDr. K. zjevně nepovažoval užívání cesty za obecné užívání, proto v jejím užívání nebránil. Samostatný sjezd není součástí pozemní komunikace, a proto se na něj obecné užívání nemůže ani vztahovat. Žalovaný dále podotkl, že vyjádření obce Hřebečníky bylo zejména aktivitou starosty obce za účasti jeho místostarosty, nikoli ale vůlí obce Hřebečníky. 6. Rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 51 A 1/2023 – 97, soud zrušil i druhé rozhodnutí žalovaného. 7. Žalovanému především vytknul způsob, jakým hodnotil žalobkyněmi předložená čestná prohlášení a svědecké výslechy. Žalovaný si protiřečil, neboť na jednu stranu vyslovil, že čestná prohlášení nejsou „důkazním materiálem“, ale na druhou stranu se jejich obsahem zabýval. Nadto je hodnotil generalizujícím a bagatelizujícím způsobem, aniž by řádně prověřil jejich pravdivost. Nepřípustně je a priori považoval za nevěrohodná, neboť je předpřipravily žalobkyně a prohlašující osoby je podepsaly jen z důvodu přátelských vztahů s žalobkyněmi, což nemělo žádný podklad v provedeném dokazování. Žalovaný měl namísto toho ověřit skutečnosti uvedené v prohlášeních svědeckými výpověďmi, a to v takovém rozsahu, aby bylo bez důvodných pochybností potvrzeno, či vyloučeno veřejné užívání sporné cesty. Žalovaný však vyslechl jen tři svědky, jejichž výpovědi neposkytly oporu pro to, aby prohlásil čestná prohlášení za nevěrohodná. Rezignoval na další dokazování, přestože svědecké výpovědi obsahovaly indicie o volném užívání cesty veřejností. Nesprávně také interpretoval svědecké výpovědi, neboť závěr o nevěrohodnosti prohlášení vyvozoval z toho, že svědkové neznali právní pojem veřejně přístupné účelové komunikace. Smyslem výpovědí ale bylo, aby svědkové potvrdili nebo vyvrátili určitou skutkovou okolnost. 8. Soud se ani neztotožnil s tím, jak žalovaný posoudil znak souhlasu vlastníka s užíváním cesty veřejností. Obsah čestných prohlášení naznačuje, že cestu užívala i širší veřejnost, nejen vlastníci okolních nemovitostí a osoby v okolí hospodařící. Svědci se rovněž zmínili o užívání cesty dalšími osobami v jiných souvislostech, než s již zaniklou hospodou a hospodařením na okolních polích. Všichni svědci se také shodli na tom, že jim v přístupu nikdo nebránil. Žalovaný dále nesprávně smísil znak souhlasu vlastníka se znakem nutné komunikační potřeby, neboť i druhý z nich posuzoval ve vztahu k veřejnosti. Bud