57 Ca 2/2009

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce: J. Š, bytem D., zastoupený JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Plzeň, Nám. Republiky 2, proti žalovanému : Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2008

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2008, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Obecního úřadu D. ze dne 22.7.2008, a toto rozhodnutí potvrzeno, jakož i zrušení prvoinstančního správního rozhodnutí. Součástí žaloby učinil i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.

Žalobce žalobu odůvodnil tím, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, zaručeném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod, neboť napadeným rozhodnutím byla potvrzena správnost řízení, které bylo postiženo závažnými vadami. Žalobce je jednáním správních orgánů omezován rovněž ve svém vlastnickém právu, zaručeném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť správní orgány považují pozemky, jejichž je spoluvlastníkem, za veřejnou účelovou komunikaci (pozn.soudu: v žalobě je veřejná účelová komunikace označena žalobcem zkratkou VÚK). Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí správních orgánů jsou založena na nedostatečně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgány prohlašují, že rozhodují ve věci veřejné účelové komunikace, aniž přitom respektují zejména nález Ústavního soudu ze dne 9.1. 2008, sp.zn. II. ÚS 268/06, stanovící podmínky pro vznik veřejné účelové komunikace, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 As 80/2006, Městského soudu v Praze sp.zn. 5 Ca 271/2008 a rozsudky Krajského soudu v Plzni sp.zn. 30 Ca 65/2007 a 30 Ca 68/2007 vydané přímo ve věci pozemků žalobce. Správní orgány naprosto nedostatečně a nesprávně odůvodňují svoji pravomoc ve věci rozhodovat, ač je žalobcem tato skutečnost namítána, a rovněž se nedostatečně a nesprávně vypořádávají s okolnostmi a důkazy, kterými žalobce na podporu svých tvrzení, shodně se závěry soudů, argumentuje. Žalobce dále uvedl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že k příslušnosti správního orgánu nemá pochybnosti o existenci účelové komunikace na předmětných pozemcích. Žalovaný naprosto pomíjí množství argumentů, které žalobce uvedl na podporu svého názoru o neexistenci komunikace na předmětných pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. Správní orgány se nikdy nezabývaly tím, zda byly splněny podmínky pro vyježdění veřejné účelové komunikace a je tak dána jejich pravomoc, a to i přes to, že na to poukazoval žalobce a uvádí to i soud v odůvodnění jeho kasačních rozhodnutí. Žalobce ale vždy uváděl skutečnosti, které podle jeho názoru ve shodě se závěry soudů vylučují možnost vzniku veřejné účelové komunikace na pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. Pokud tedy žalovaný uvádí, že se v textu odvolání jaksi vytrácí předmět věci, tj. nerespektování příkazu oprávněné osoby, zjevně nerespektuje nebo nechce respektovat a neřídí se právním názorem Nejvyššího správního soudu, jak má správní orgán postupovat, tedy nejdříve posoudit svoji pravomoc, zvláště když je opakovaně namítána. Pokud žalovaný odmítá námitky žalobce, že se správní orgány neřídí základními zásadami správního řízení podle konkrétních ustanovení, jednotlivě se k naplnění těchto zásad nevyjadřuje a tvrzení, že ze spisu je na první pohled zřejmé, že postup nalézacího orgánu v řízení je cele protkán snahou uchránit procesní práva žalobce tak vyznívá spíše jako proklamace. Žalobce namítá porušení základních zásad správního řízení, uvedených v konkrétních ustanoveních zákona, jak je z jeho podání patrné. Žalovaný i správní orgán prvního stupně sice většinou formálně dodržuje správní řád, ale to je vše, neboť na námitky žalobce nereaguje nebo se s nimi vypořádává nesprávně, situaci vykládá bez ohledu na rozhodnutí soudů a za veřejný zájem zřejmě shledává zájem skupiny sezónních a víkendových návštěvníků, chatařů. Práva žalobce určitě nešetří, neboť u všech rozhodnutí navrhuje jejich výkon bez ohledu na dřívější zrušená rozhodnutí. Tvrzení žalovaného jsou nepravdivá a účelová, zejména co se týče nemožnosti přístupu, když žalobce má k dispozici aktuální rozhodnutí Policie ČR, Okresní ředitelství Plzeň-sever, služba kriminální policie a vyšetřování, kdy v rozhodnutí je jasně uvedeno, že při místním šetření bylo ověřena existence cesty i její používání. Policie prováděla šetření na základě trestního oznámení chatařů. Tuto skutečnost nepřímo potvrzují i samotné správní orgány, když na jednu stranu postihují žalobce za to, že znemožňuje průjezd přes své pozemky a na druhou stranu připouští, že chataři svoje nemovitosti užívají. Žalovaný si rovněž velmi zužuje výklad pojmu veřejný zájem, neboť nelze takto hodnotit zájem chatařů, aby mohli ke svým nemovitostem jezdit právě přes pozemky žalobce, když přístup mají a při omezení vlastnického práva, které schvaluje, musí být veřejný zájem jako jedna z podmínek naplněn. Nezbytnost komunikační potřeby (příjezd) u sezónních a víkendových návštěvníků rovněž nelze shledávat a souhlas vlastníka s užíváním pozemků v jeho vlastnictví zejména s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu je taktéž vyloučen. Pokud žalovaný argumentuje s poukazem na nález Ústavního soudu, že žalobci nevracela veřejnoprávní korporace, jejíž souhlas s užíváním pozemků by se nedal předpokládat, ale Lesy ČR je tento výklad zjevně nesprávný. V první řadě se jedná o státní podnik, čímž je opět dán rozlišný přístup k majetku, jak měl asi spíše na mysli Ústavní soud, který měl navíc podnik pouze ve správě, ale v druhé řadě je prokazatelné, že právě tento správce nechal před lesními pozemky, nyní předmětné řízení, osadit dopravní značkou zákaz vjezdu. Žalobce měl povolení ke vjezdu, jak neustále dokládá. Ti, kdo tam jezdili bez povolení, tam jezdili neoprávněně a tento nezákonný stav nemůže být schvalován a pokládán za neoprávněné užívání. Obec pak v roce 2000 nechala již na začátek cesty osadit rovněž zákazovou značku s výjimkou pro žalobce, který zde má trvalé bydliště, tu ale chataři rovněž nerespektovali, proto žalobce nechal umístit na svoje pozemky překážky. Přitom závora na pozemek č. 574/4 byla osazena již v roce 1995 a vrata na pozemek 574/8 ještě dříve, neboť chataři zákazovou značku nerespektovali. Vrata pak zavíral a chataři jezdili jen před hranice jeho pozemků a parkovali na pozemku obce č. 574/3, po kterém se přijíždí od obce a ze kterého pak například zemědělci jezdí dál na pole, sousedící s pozemky žalobce. To, že pozemky nenabyl v restituci on, ale jeho matka není důležité, důležité je, že nedala souhlas s užíváním předmětných pozemků, což je z uvedeného zřejmé. S vyjádřením žalovaného, že nelze aplikovat zmíněný nález Ústavního soudu mechanicky a šablonovitě žalobce samozřejmě souhlasí, avšak všechny soudy rozhodující v této konkrétní věc uvedly, že situace z nálezu je zde obdobná. Žalobce dále konstatoval, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že pozemky nabyl s vědomím, že vlastnické právo je omezeno, a to ze shora uvedených důvodů, a dále proto, že pozemky, jejichž je spoluvlastníkem, mají soukromoprávní titul, tj. věcné břemeno užívání přístupových pozemků, takže vycházel z toho, že on má užívání zajištěno a ostatní by neměli do jeho práv zasahovat a bránil jim v tom, přičemž si samozřejmě musel zachovat možnost přístupu pro sebe, neboť zde má trvalé bydliště. Komunikační nezbytnost žalobce v situaci chatařů v dané lokalitě rozhodně nespatřuje. Slyšení svědci jsou zejména z řad chatařů, takže je zřejmé, že budou vypovídat o svých potřebách a svědky navržené žalobcem správní orgán odmítl a rovněž odmítl doplnit dokazování, čímž jednak porušil práva žalobce a jednak dal zřetelně najevo svůj postoj k věci. Žalobce dále uvedl, že nařízení MNV, na které žalovaný rovněž poukazuje je neplatné. Z jednání zastupitelstva v minulosti je zřejmé pouze to, že problémy s činností chatařů se datují v podstatě od té doby, co zde původně zahrádkářská kolonie vznikla. Poznámce žalovaného o nedostatku dobré víry a další navazující na straně 14 rozhodnutí o jeho počínání žalobce nerozumí a připadá mu jako subjektivní a nepatřičná. Ve snaze chatařů o zřízení věcného břemene soudem žalobce spatřuje rozpor v jednání, když v tomto řízení před Okresním soudem Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 137/2001, naopak tvrdí soukromoprávní charakter pozemků, nikoli jejich veřejné užívání. Řízení je přerušeno do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který mohl rozhodnout o charakteru pozemků, což má význam pro rozhodnutí příslušného soudu. Jeho rozhodnutí nelze předjímat, ale pokud by bylo prokázáno, že se jedná o věc veřejného práva, řízení by zřejmě zastavil. Žalobce má na rozdíl od žalovaného zato, že právo věcného břemene, které bylo zřízeno ve prospěch pozemků v jeho vlastnictví, dokládá jednak soukromoprávní charakter pozemků, ale zejména oprávněnost užívání pozemků žalobcem. Žalobce konstatoval, že žalobce jen za rok 2007 v souvislosti s činností správních orgánů obdržel 96 doporučených zásilek a v roce 2008 jejich počet přesahuje 100. Žalobce dále uvedl, že namítal a namítá nesprávnost a nedostatečnost zjištění stavu věci, když žalovaný ani správní orgán prvního stupně se nezabýval všemi okolnostmi uváděnými žalobcem, i dalšími, které jsou pro jeho rozhodnutí nezbytné. Správní orgány argumentují bez dalšího předchozími rozhodnutími a uzavírají, že skutkový stav je tím prokázaný, aniž by se zabývaly všemi skutečnostmi, které žalobce tvrdí a které jednak prokazují, že správní orgány nezjistily správně stav věci a dále potvrzují tvrzení žalobce, nyní již osvědčená nálezem Ústavního soudu i soudů dalších. Žalobce k prokázání svých tvrzení uváděl a uvádí i důkazy, kterými dokládá, že na pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. nedošlo a ani dojít nemohlo ke vzniku komunikace. Žalobce zaprvé namítl, že přístup k nemovitostem chatařů byl a je možný po pozemku č. 580 ve vlastnictví obce, vedeném na LV jako ostatní plocha - ostatní komunikace, provoz zde je sezónní, závislý na počasí a užívání pozemků žalobce nezakládá uspokojení nutné komunikační potřeby (geometrický plán). Potvrzováno rozhodnutím PČR ze dne 22.12.2008. Žalobce zadruhé namítl, že vjezd z místní komunikace v obci na cestu k pozemkům, jejichž je žalobce spoluvlastníkem, byl po vyjádření Okresního úřadu Plzeň-sever a Policie ČR dopravního inspektorátu zákonným způsobem omezen osazením dopravního značení (zákaz vjezdu všech vozidel s dodatkovou tabulkou), které umožňuje vjezd pouze vozidlům, jejichž řidiči zde mají trvalé bydliště, sídlo nebo garáž. K tomuto omezení silničním správním úřadem došlo na popud obce D. jako vlastníka části pozemku č. 574/3, který navazuje na místní komunikaci a končí před pozemky ve vlastnictví žalobce (vyjádření OÚ a PČR). Žalobce zatřetí namítl, že předmětné pozemky č. 574/4 a č. 574/5 byly matce žalobce na základě výzvy k vydání z roku 1992 a uplatnění restitučních nároků vydány v roce 1994 bez jakéhokoli omezení, byly vydány jako ostatní plocha, jednalo se o les a od okamžiku nabytí si vlastníci svůj majetek chránili a při zaznamenání snahy o průjezdy vozidel zde nechali osadit závoru a vrata. Účastníky řízení o vydání nemovitostí, zahájeného na návrh Lesů ČR, lesní správy Plzeň, Pozemkovým úřadem, Okresního úřadu Plzeň-sever, byl právě tento subjekt a dále Obec Druztová, která zde žádnou komunikaci určenou k veřejnému užívání nevedla, a proto s vydáním lesních pozemků souhlasila (výzva, katastrální mapa, dohody o vydání a rozhodnutí pozemkového úřadu). Žalobce začtvrté namítl, že mu jako vlastníkovi nemovitosti, který zde má zároveň trvalé bydliště, bylo v roce 1984 vystaveno příslušným odborem tehdy ONV Plzeň-sever povolení vjezdu k rodinnému domku na lesní pozemek. Žalobce zapáté namítl, že od 1.6.1992 je účinný zák.č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zakazující zřizovat nebo rušit bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území obcí. Žalobce zašesté namítl, že tehdy platný zák.č. 135/1961 Sb. povolení stavby účelové komunikace podmiňoval v ustanovení § 22 odst. 2 potřebou stavebního povolení, event. před 1.7.1984 rozhodnutím o přípustnosti stavby a je zřejmé, že tyto podmínky nebyly splněny. Žalobce zasedmé namítl, že v pasportu komunikací obec v tomto prostoru žádnou veřejně přístupnou účelovou komunikaci nevede, ani jí není známo, že by zde došlo ke vzniku komunikace, v pasportu obce rovněž není veden žádný z předmětných pozemků, ani cesty v zahrádkářské kolonii jako místní komunikace. Zařazení do tohoto druhu komunikací vyžaduje i naplnění dalších podmínek ve smyslu příslušného zákona, který je sice v napadeném rozhodnutí zmíněn, ale již bez dalšího hodnocení a prokázání splnění těchto podmínek. Žalobce zaosmé namítl, že předmětná lokalita, tedy i pozemky žalobce jsou součástí přírodního parku H. B., zřízeného nařízením Okresního úřadu Rokycany, Okresního úřadu Plzeň-sever a Magistrátu Města Plzně, které příslušný Okresní úřad Plzeň-sever schválil dne 30.11.1995. Je zde upraven mezi jiným pohyb motorových vozidel i osob, samozřejmě s ohledem na minimální zatížení. Jakékoli změny využití území jsou vázány na souhlas orgánu ochrany přírody. Podle čl. 7 odst. 1 je například na území parku zakázáno vjíždět motorovými vozidly na lesní komunikace. Žalobce zadeváté namítl, že pokud je odkazováno na nařízení Místního národního výboru v D. ze dne 15.6.1984, tak již z odkazu na ustanovení zákona, ze kterého odvozuje MNV svoji pravomoc nařízení vydat - tedy § 39 odst. 2 písm. j) zák.č. 69/67 Sb., o národních výborech, je zřejmá nezákonnost a neplatnost tohoto rozhodnutí, neboť písmeno j) odst. 2 tohoto ustanovení vyhrazuje plenárnímu zasedání národního výboru právo stanovit počet poslanců národního výboru, stanovit počet a hranice volebních obvodů. MNV pak ani nemohl pouze svým nařízením založit komunikaci a určit ji k veřejnému užívání, když neproběhl zákonem předpokládaný postup, zabývající se všemi podmínkami pro vznik a užívání cesty. Nařízení pojednává že, cesta k chatové osady je ve správě MNV, ale tím nezřizuje a zřizovat ani nemůže komunikaci podle tehdy platného zákona, nehledě k tomu, že příslušné pozemky byly v té době zemědělskou půdou, kterou mělo ve správě JZD a k takovému rozhodnutí bylo samozřejmě zapotřebí žádat o vyjmutí pozemků ze zemědělského půdního fondu. K tomu žalobce podotýká, že má k dispozici pouze výtisk bez otisků razítka, takže není vůbec seznatelné, zda rozhodnutí splňuje základní náležitosti nařízení. K tomuto rozhodnutí přikládá žalobce písemnost ONV Plzeň-sever, adresovanou MNV v D. a doručenou dne 28.5.1985, kterou vyzývá ONV obce k odstranění nezákonného stavu, vzniklého stavbami na zemědělské půdě. Tím žalobce poukazuje na tu skutečnost, že u předmětných pozemků se jednalo o zemědělskou půdu. Proto nemohla být ve správě MNV. Žalobce zadesáté namítl, že zásadní v této souvislosti je také skutečnost, kterou žalobce zjistil až v současné době u označení pozemků v příslušném katastru nemovitostí, tedy že se jedná o ostatní plochu - ostatní komunikace, čímž také argumentují správní orgány. Na příslušném katastru mu bylo sděleno, že neexistuje (ač by existovat samozřejmě měl) žádný zákonný podklad, na jehož základě bylo v roce 1983 jednak provedeno vyměření pozemků ale rovněž i jejich označení jako ostatní komunikace, neboť v té době se jednalo o zemědělskou půdu. Ředitelka Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Plzni žalobci potvrdila, že se jedná o pochybení střediska geodézie, spočívající v neoprávněně zapsané změně kultury pozemku bez jakéhokoli dokladu, prokazující změnu charakteru pozemku. V tomtéž roce došlo také k rozorání původní cesty, kterou žalobce využíval, ale která končila v poli a na zbytek přístupu ke svým pozemkům měl žalobce zřízeno právo věcného břemene chůze a jízdy a povolení k vjezdu na lesní pozemek. JZD byla založena cesta nová, právě po vyměřených pozemcích. Pozemky, označené jako ostatní plocha však končily před lesem, kterým žalobce mohl projíždět ke svému domu jen na základě povolení. Po těchto pozemcích se tedy chataři domáhají příjezdu ke svým nemovitostem (geometrický plán). Žalobce zajedenácté namítl, že zde má trvalé bydliště, dotčené pozemky byly jeho rodině vráceny v rámci restituce bez jakéhokoli omezení a nyní by měl strpět devastaci svého vlastnictví, kdy se jedná také o lesní pozemky, tyto musí svým nákladem udržovat a odvádí z nich příslušné daně. To je rovněž proti smyslu vlastnické restituce, jak uvádí Ústavní soud ve svém nálezu. Žalobce zadvanácté namítl, že předmětné pozemky, zejména č. 574/4 a 574/5, na kterých jsou (minimálně od roku 1992) umisťovány překážky a to údajně jako na veřejně přístupných účelových komunikacích jsou evidovány v KN po jejich oddělení z lesního pozemku 576/1 EN při vyhotovení geometrického plánu v roce 1993 v souvislosti s vydáváním veškerých nezastavěných a jinak nezatížených pozemků, mj. i tohoto lesního pozemku resp. jeho části (.parc.č. 381/3 PK) povinnou osobou Lesy České republiky v roce 1994 jako původní majetek rodiny Š.. Vydání v terénu předcházelo uzavření dohody dne 27.4.1992 s oprávněnou osobou paní A. Š. o vydání lesní půdy se závazkem povinnosti faktického vydání po schválení dohody Pozemkovým úřadem s převodem všech dosavadních práv a povinností LČR z držení lesní půdy na oprávněnou osobu, ke kterému došlo dne 13.5.1994, resp. dne 10.6.1994 po nabytí právní moci Rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň-sever. Žalobce zatřinácté namítl, že skutečností je, že se zde nevyskytovala žádná veřejná komunikace, Státními lesy jako vlastníkem - správcem zde nebyla nikdy žádná komunikace zřízena, ani s jejich souhlasem či vědomím nebylo vydáno, a to až do dnešní doby žádné rozhodnutí, stavební povolení ani přípustnost stavby ani nedošlo k tzv. odnětí z LPF (a to ani do současné doby) a ani nedošlo k žádným jiným změnám, natož ke způsobu využití lesních pozemků k jízdě motorových vozidel. Že se jednalo stále o lesní půdu a nikoliv veřejně přístupnou účelovou komunikaci v období od převzetí v roce 1962 až do roku 1994 rovněž osvědčuje postup Lesního závodu Plzeň, který za účelem možnosti vjezdu žalobci k rodinnému domu č.p.172 do lesa (č. 576/1 ve správě SL), kde nevedla žádná veřejně přístupná účelová komunikace bylo k rodinnému domku na lesní pozemek polesí D. vystaveno POVOLENÍ VJEZDU tehdejším Odborem vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV Plzeň-sever s platností do 31.12.1988. Žalobce začtrnácté namítl, že lesní pozemek 576/1 EN (evidence nemovitostí) původní označený 576 PK ve správě SL byl v těchto místech tvořen od roku 1962 (po převzetí státem) zčásti původním historickým lesním pozemkem rodiny Š. č. 381/3 PK (pozemkový katastr) a z části lesním pozemkem jako původním majetkem ř.k. církve Farní úřad D. č. 446/1 PK. Na tuto část lesa (446/1), která je dnes v majetku obce D. zapsaná jako č. 574/8 a 576/5 KN bylo v Pozemkové knize a následně na LV 125 pro vlastníky parcely č.164 PK (dvůr s domem čp.172) nyní pod označením č. 586 KN a č. 381/6 PK (zahrada) nyní pod označením č. 587/1 KN (zahrada), 587/2 KN (garáž-zapsaná do KN v roce 1984) zapsáno věcné břemeno práva chůze a jízdy k povinnosti uvedené č.446/1 PK nyní 574/8 a 576/5 KN. Toto břemeno bylo zapsáno rovněž na zbylou část přístupu k rodinnému domu čp.172, a to k č. 447/3, 447/4 PK nyní pod označením č. 591, 592 KN (orná půda) zapsaná na LV pana D. (nikdy s pozemky nevstoupil do JZD) z důvodu, že polní cesta od vesnice končila v polích před polem pana D. a po jeho polích bylo potřeba přecházet (majitelé RD nevlastnili automobil). Toto je jediná faktická a prokazatelná skutečnost v období do roku 1984 v této části katastru s místním označením "U Š." a je nepravdivé tvrzení, že je zde chataři užívaná desítky let veřejná komunikace. Žalobce zapatnácté namítl, že v roce 1984 provedlo JZD T. při scelování zemědělské půd přístupu po orné půdě a zčásti lesem bylo vlastníkům rodinného domu zapsáno věcné břemeno. Vzniklou situaci, když podle vyjádření předsedy družstva pana Dobrého družstvo nevědělo o tom, že kromě užívání cesty jejich zemědělskou technikou je tato rovněž užívána jako přístupová cesta k rodinnému domu, musel žalobce řešit podáním podnětu na VLK ONV Plzeň-sever, prezidentskou kancelář a OZS Plzeň-sever k zajištění náhradního přístupu JZD T. po pozemcích, ke kterým družstvo bylo pověřeno hospodářskou správou. Náhradní cesta byla zřízena technikou a prostředky JZD T. po okraji pole (byla tedy nadále v jej í správě), zaměřena a zapsána v katastru jako ostatní plocha pod označením 574/3 EN. Podle současného vyjádření ředitelky Katastrálního a zeměměřičského inspektorátu v Plzni došlo tehdy k pochybení střediska Geodézie při provedení neoprávněného zápisu změny kultury pozemku bez jakéhokoliv dokladu prokazující změnu charakteru. Ve vydaném Nařízení MNV Čl.12 ze dne 15.6.1984 MNV uvedlo nepravdivé sdělení „Přístupová cesta - od hřiště k chatové osady - je ve správě MNV“. Dnešní výklad tehdejšího předsedy MNV pana R. je, že tenkrát měli na mysli touto formulací to, že se o ní bude MNV starat, spravovat jí (v nařízení je však také uvedeno, že motorová vozidla smějí projíždět jen po vyznačených veřejných cestách). Tento vzniklý stav řešil v roce 1985 odbor VLHZ ONV Plzeň-sever s výzvou podání žádosti o vynětí ze ZPF a odstranění tak vzniklého nezákonného stavu na zemědělské půdě. K odnětí zaměřeného zemědělského pozemku orné půdy ze ZPF však přesto nedošlo ani následně jak nasvědčuje písemnost podepsaná předsedou MNV panem R. z jednání v JZD dohodou s Ing. P. ponechat v současném stavu. Vzniklý svévolný stav byl zapříčiněn zřejmě tehdejšími funkcionáři MNV (neexistují žádné písemné doklady na katastrálním úřadu) na zemědělské půdě jiného vlastníka. Tato cesta je stále vedena na LV několika vlastníků, a proto také nikdy nebyla a není v majetku obce ani nebyla na obec převedena podle zákona č. 172/1991 Sb. z majetku České republiky do vlastnictví obce. O provedení zápisu změny kultury i na části lesního pozemku nevěděl ani jeho vlastník a vyšel najevo až po vydání lesa v roce 1994. K přeložení cesty došlo správcem pozemků, tj. JZD v úseku po poli a nebylo potřeba a nedošlo k žádnému zásahu do majetku správce lesa tj. Státních lesů, který naopak na okraji lesa (kde nemohl z důvodu zapsaného věcného břemene umístit závoru) umístil dopravní značku zakazující vjezd do lesa s dodatkovou tabulkou NA ZVL. POVOLENÍ VJEZD POVOLEN s již zmíněným předchozím vystavením POVOLENÍ VJEZDU vlastníkům rodinného domu čp.172 a respektováním tak zapsaného věcného břemene práva chůze a jízdy po lesních pozemcích ve své současné správě. Ostatní průjezdy lesem správce nepovolil a případné zjištění porušení lesního zákona průjezdem aut řešil spolu s často zjištěnými zakládanými černými skládkami odpadů v lese v okolí zahrádkářské kolonie, sám i prostřednictvím MNV D.. Některé osoby z horní části zahrádkářské kolonie (převážně jezdili autobusem a chodili pěšky) užívali přeložku polní cesty (574/3) na jejímž okraji podél lesa vozidla parkovala a dál chodili pěšky. Někteří zajížděli na louku pana D., odkud přecházeli les pěšky a ten tak vjezdu na svoji louku musel zamezit zabudováním závory. Žalobce zašestnácté namítl, že tento trvající stav zákazu vjezdu do lesa i při poškozování dopravního značení s následnou obnovou trval až do roku 1994, doby fyzického předání lesní půdy původním vlastníkům v rámci uplatnění restitučních nároků, kteří již před tímto datem a to od roku 1991 s účinností zák.č. 229/91 Sb. s průjezdy aut (kterých samozřejmě přibývalo) rovněž nesouhlasili a bránili jim a je nepravdivé tvrzení, že je zde chataři užívaná desítky let veřejná komunikace. Žalobce zasedmnácté namítl, že jízda auty po obecní cestě na pozemku č. 590, která byla vymezena při zakládání zahrádkářské kolonie mezi lesem na pozemku č. 576/6 a zahrádkami není rovněž ze stavebnětechnického hlediska svým stavem možná a uvedený pozemek nemůže sloužit jako přístupové cesty pro vodu ke studni, jinak by při průjezdu aut docházelo k zásahu do lesního pozemku v rozporu s lesním zákonem a jeho poškozování. Žalobce zaosmnácté namítl, že u Okresního soudu Plzeň-sever je pod sp. zn. 3 C 137/2001 vedeno řízení, ve kterém chataři u zmíněných pozemků uplatňují vydržení práva věcného břemene, tedy tvrdí, že na pozemcích není komunikace, ale že se jedná o soukromý pozemek, ke kterému vydrželi právo věcného břemene přijedu a přístupu. Žalobce poukazuje na tuto skutečnost i proto, že soud toto řízení přerušil do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale správní orgány vydávají neustále nesprávná a nezákonná rozhodnutí a uplatňují pak i jejich výkon, aniž by svá rozhodnutí měly potvrzena.

Doručením žaloby Krajskému soudu v Plzni (soud), k čemuž došlo dne 9.1.2009, bylo zahájeno řízení podle části třetí,hlavy druhé, dílu prvního (§ 65 a násl.) zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (s.ř.s.), v němž je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 24.3.2009 navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě především uvedl, že správní orgány na všechny žalobcem uplatněné námitky ve správním řízení reagovaly a zcela konkrétním způsobem se s nimi vypořádaly. V řízení byla důsledně hájena procesní práva žalobce, není jediná skutečnost, jediný podklad, se kterým by žalobce neměl možnost se seznámit a vyjádřit se k němu. Žalobce, přestože v žalobě v podstatě neustále brojí proti nevypořádání se s jeho námitkami, neuvádí téměř žádnou konkrétní skutečnost, kromě nových skutečností, se kterou se správní orgány ve vztahu k jeho námitkám nevypořádaly.V bod 3 žaloby uvádí žalobce nové skutečnosti, které v průběhu správního řízení neuváděl, přestože k tomu měl opakovanou možnost. Vzhledem k tomu, nemohl na ně žalovaný ve správním řízení reagovat V nynějším vyjádření však na ně reaguje Veškerá argumentace žalobce je v rovině obecného, zcela nekonkrétního tvrzení a vůbec nereflektuje podrobné odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Obdobné platí i ve vztahu k žalobcem zmiňovaným soudním rozsudkům, podle nichž neměly správní orgány v řízení postupovat. Žalovaný konstatoval, že správní orgány podrobně a uceleně popsaly svá východiska týkající se existence účelové komunikace, postupovaly přitom v duchu závěrů správních soudů. Žalovaný dále uvedl, že se žalobce vůbec nezabývá předmětem správního řízení, kterým je uložení pořádkové pokuty za nesplnění písemného příkazu daného mu osobou pověřenou k výkonu státního dozoru nad pozemní komunikací. Žalobce žalobu formuluje jako jakýsi spor vlastnického práva versus práva obecného užívání pozemních komunikací, aby se v žalobě předmět sporu takřka zcela vytratil. To samé se dá říci i o argumentaci žalobce v průběhu správního řízení. Zde je však předmět sporu klíčový a má podstatně jiné rysy, než ke kterým směřují podání žalobce. Žalobce umístil na pozemek - pozemní komunikaci p.č. 574/5 v k.ú. D. nepovolenou pevnou překážku, kterou tuto komunikaci zcela uzavřel. Není sporu o tom, že se jedná o pozemek ve (spolu)vlastnictví žalobce, to není ze strany správních orgánů jakkoli popíráno. Spor není v rovině určení vlastnického práva, ale o jeho omezení formou strpění obecného užívání pozemní komunikace. Žalobce však, a to je další z klíčových skutečností, neuzavřel pouze tuto svoji pozemní komunikaci - veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jak bývá v obdobných případech protiprávního jednání vlastníků účelových komunikací pravidlem, ale uzavřeny byly i pozemní komunikace ve vlastnictví obce D., např. bezprostředně navazující komunikace p.č. 574/8, ale i např. komunikace p.č. 585/1. Předmět věci tak a priori není o omezování vlastnického práva k pozemkům žalobce, jak se tento snaží účelově argumentovat, podstatou sporu je neoprávněné uzavření účelových komunikací, kdy žalobce protiprávně uzavřel nejen svoji pozemní komunikaci, ale i komunikace jiného vlastníka, tj. obce D.. Žalobce sice v závěru žaloby uvádí, že se chová jako řádný vlastník svého majetku, ale přitom nejen že porušuje zákon o pozemních komunikacích, ale jeho jednání je v rozporu i s Listinou základních práv a svobod, která stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zde je rozpor s veřejným zájem na obecném užívání pozemní komunikace a zároveň žalobce zneužil vlastnictví na úkor práv druhých - obce D., které neumožňuje užívat její pozemní komunikaci k účelům, pro které je určena. Žalovaný dále konstatoval, že jako krajský silniční správní úřad má samozřejmě s problematikou účelových komunikací značné zkušenosti, nabyté při výkonu úřední agendy, takto rozsáhlé odůvodnění a takovýto podkladový materiál je skutečně výjimkou, v běžných řízení týkajících se účelových komunikacích se s ním takřka nesetkáme. Nikdo nemůže v dobré víře vytýkat silničním správním úřadům, že za jsoucí situace považují pozemek p.č. 574/5 za pozemní komunikaci (veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Pokud by jej silniční správní úřady za pozemní komunikaci nepovažovaly, šlo by bezpochyby o nesprávný úřední postup, kdy silniční správní úřad neplní své zákonné povinnosti. Kromě žalovaného a prvoinstančního správního orgánu nemají pochybnosti o pozemních komunikacích v předmětné lokalitě kupř. Veřejný ochránce práv, Ministerstvo dopravy nebo Městský soud v Praze. JUDr. Otakar Motejl dokonce o protiprávním jednání žalobce ve vztahu k pozemním komunikacím na jeho pozemku pojednává ve svém veřejně distribuovaném sborníku Veřejné cesty - místní a účelové komunikace (k dispozici např. na www.ochrance.cz). V této souvislosti je vhodné reagovat i na tvrzení žalobce, že z více než deseti rozhodnutí žalovaného týkající se podobné věci nebyla soudem potvrzena správnost byť jediného. Soud ale správnost rozhodnutí neposuzoval, pouze zjistil nepřezkoumatelnost odůvodnění, proto vrátil věci k novému projednání, resp. soud vrátil k novému projednání věci, kde žalovaný zjistil opožděnost odvolání, přesto se jím zabýval, jakoby šlo o odvolání řádné. Správní soud se tedy věcí jako takovou dosud nezabýval a u zrušených rozhodnutí správní orgány musely věc nově projednat podle závazného názoru správního soudu. Žalovaný dále uvedl, že se zabývá a vysvětluje nález Ústavního soudu ve vztahu k pozemku p.č. 574/5, žalovaný a prvoinstanční správní orgán taktéž vysvětluje věc pohledem krajského soudu, tj. z hledisek souhlasu právního předchůdce s užíváním pozemku, hodnotí otázku komunikační nezbytnosti a zda přístup není upraven soukromoprávním institutem. V řízení bylo prokázáno, že pozemek p.č. 574/5 slouží jako pozemní komunikace. Tuto skutečnost potvrzuje sám žalobce v podáních, která jsou součástí spisu, ale i v žalobě, když např. uvádí, že v roce 2000 nechala obec D., žalobce byl v té době starostou obce, na začátek cesty osadit dopravní značku - pokud by však nešlo o pozemní komunikaci, těžko by bylo možno zde dopravní značení stanovit. Zároveň k tomuto pozemku nesvědčí uživatelům pozemní komunikace soukromoprávní ujednání, pozemek užívají z titulu obecného užívání pozemní komunikace, nikoli ze soukromoprávního titulu. I tato skutečnost byla v řízení prokázána. Naopak, věcné břemeno má zřízeno žalobce, a to k pozemku, na který odkazuje jako na náhradní pozemní komunikaci (p.č. 576/1). Pozemek č. 574/4 zároveň plní funkci komunikační nezbytnosti, jinou pozemní komunikací není možno předmětnou lokalitu obsloužit. Uživatelé pozemní komunikace p.č. 574/5 při jejím uzavření zřejmě jako náhradní přístup používají louku a lesní pozemek nacházející se na opačné straně dané lokality. Podle podkladů spisu jde o svévolně vyjeté koleje na zemědělsky obhospodařované louce a lesním pozemku. Těžko možno předpokládat, že vlastníci louky souhlasí s tím, aby byla užívána jako pozemní komunikace, pokud jde o zemědělsky obhospodařenou louku, o níž pečuje zemědělská společnost se všemi s tím souvisejícími skutečnostmi. S touto náhradní pozemní komunikací nesouhlasí ani vlastník dalšího pozemku, který má k tomuto účelu také sloužit - pozemek p. č. 576/1 ve vlastnictví obce D.. Zastupitelstvo této obce projevilo jednoznačnou vůli, jak na věc nahlíží, když zastupitelstvo obce prověřilo možnost přístupu po p.č. 580 s tím, že nesouhlasí s příjezdem do chat po spodní vyježděné cestě přes tzv. Buben v k.ú. D., není možný, komunikace ani fakticky neexistuje, ale bude jej tolerovat do doby otevření přístupové komunikace. Po vyřešení příjezdu vrchní komunikací bude louka na tzv. Bubnu definitivně uzavřena. Vlastník části náhradní komunikace tedy jednoznačně deklaruje dočasnost tohoto přístupu a jeho nedobrovolnou leč nutnou toleranci za situace, kdy žalobce nezákonně uzavírá příjezdovou komunikaci do chatové osady a kdy zájem obce přirozeně musí být, aby vlastníci nemovitostí nacházející se na území obce k nim měli zajištěn relevantní přístup. Vdaném kontextu nemůže žalovaný nezmínit i další důležitou skutečnost. Ústavní soud v žalobcem citovaném nálezu a stejně tak Krajský soud v Plzni v předmětných rozsudcích uvádějí, že k tomu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, musí být prokázáno, že přístup k nemovitostem zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). Žalobci svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, které jej opravňuje k jízdě a chůzi po pozemku p.č. 576/1, tj. po tom lesním pozemku, který má sloužit jako náhradní pozemní komunikace do chatové osady. V duchu dikce soudních rozhodnutí tedy v daném případě nelze hovořit o veřejně přístupné účelové komunikaci, možnost užívání je zajištěna soukromým právem, a jestliže vlastníkům chat oprávnění plynoucí z věcného břemene k tomuto pozemku nesvědčí, pak oni skutečně tento pozemek užívají pouze na základě dočasné tolerance jeho vlastníka bez hmatatelného právního podkladu. K užívání předmětnému pozemku jim nesvědčí tedy ani právo veřejné, ani právo soukromé, pouze jakási dočasná tolerance. Na doplnění je nutno ještě dodat, že obecní komunikace p.č. 580, na niž odkazuje žalobce, neexistuje, to je jednoznačně doloženo podklady spisu. Žalobce odkazem na náhradní komunikaci opětovně zasahuje do práv jiných vlastníků, do vlastnického práva majitelů zemědělsky obhospodařované louky, kde se žádná komunikace v minulosti nenacházela a do práva majitele lesního pozemku, který je v postavení, že zřejmě musí strpět alespoň dočasné a provizorní užívání lesního pozemku k jízdě vozidel, pokud nemá zcela rezignovat na podstatu své činnosti jakožto územního samosprávného celku, který dbá o rozvoj svého území. Na věci těžko může něco změnit i žalobcem citované rozhodnutí Policie České republiky, které v řízení žalobce nepředložil a nepředkládá jej ani k žalobě. Jestliže na zemědělsky obhospodařované louce a lesním pozemku jsou svévolně vyjeté koleje, je možné, že police reflektuje tento stav věci, ovšem zřejmě bez bližšího zkoumání a hledání právního titulu k takovému užívání předmětných pozemků. Žalobce tvrdí, že žalovaný zužuje pojem veřejný zájem na zájem chatařů jezdit ke svým nemovitostem přes pozemky žalobce. Takto celou věc ovšem zužuje právě žalobce, silniční správní úřad zde nechrání omezený okruh uživatelů pozemní komunikace, v řízení prosazuje veřejný zájem na obecném užívání veřejně přístupné účelové komunikace, kterou může takto užívat kdokoli, nejen majitelé přilehlých nemovitostí. I ze svědeckých výpovědí vyplývá, že pozemní komunikace byla do doby jejího uzavření užívána i k chůzi, jízdě na kole apod. Žalovaný dále především uvedl, že za daného stavu věcí musejí silniční správní úřady považovat pozemek p.č. 574/5 za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, postup opačný by byl neobhajitelný. Žalovaný opakovaně upozorňuje žalobce, že má možnost podat např. negatorní žalobu na ochranu jeho vlastnického práva před zásahy do něj nebo může požádat o vydání deklaratorního rozhodnutí. Věc nelze za daného stavu řešit nezákonnou svémocí, pokud by obdobným způsobem postupoval každý, kdo mě na určitou věc jiný názor než správní orgán, tato společnost by nemohla normálně fungovat. K tomuto žalovaný dále dodává, že odpovědnost žalobce nespočívá pouze v uložení pořádkové pokuty, se žalobcem by zároveň mělo být vedeno řízení o přestupku podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, za který se uloží pokuta až do výše 500 tis. Kč a zároveň by s ním měl silniční správní úřad vést řízení o odstranění nepovolené pevné překážky podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný předpokládá, že tato řízení jsou vedena. V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobce, které uvedl číselně v žalobě. Ke druhé námitce žalovaný uvedl, že námitka pouze dokládá fakt, že příjezdová komunikace (kterou je pozemek č. 574/5 součástí) v minulosti existovala, jinak by nebylo možno legálně stanovit dopravní značení. Ke stanovení dopravního značení došlo v době, kdy byl starostou obce žalobce. Ke třetí námitce uvedl, že z podkladů spisů vyplývá, že restituentka pozemku č. 574/5 na něj nepovolené pevné překážky neumísťovala, k tomu přistoupil až žalobce poté, co pozemek získal v rámci dědictví. Není rozhodující, zda Pozemkový úřad vydal pozemky s omezením či nikoli, praxe kdy tento úřad vydával restituentům pozemky pod pozemními komunikacemi (bez omezení vlastnického práva) byla bohužel poměrně častá. Žalobce prokazatelně věděl, že pozemek č. 574/5 slouží jako pozemní komunikace, sám tento pozemek užíval jako příjezdovou cestu ke své nemovitosti, a to i v době, kdy nebyl jeho vlastníkem. Ke čtvrté námitce uvedl, že tato námitka nic neprokazuje. I v lese (na lesním pozemku) se může nacházet veřejně přístupná účelová komunikace (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 449/2005). K páté námitce uvedl, že pozemek č. 574/5 sloužil jako pozemní komunikace již před účinností žalobcem zmiňovaného zákona. Naopak, když už je odkazováno na tento zákon, žalobce sám by měl mít povolení orgánu ochrany přírody a krajiny ke zrušení veřejně přístupné účelové komunikace. K šesté námitce konstatoval, že pozemní komunikace p. č. 574/5 není stavbou, komunikací je přímo pozemek, což je u účelových komunikací běžné. K sedmé námitce uvedl, že Obec D. nemůže vést pozemní komunikaci p.č. 574/5 v pasportu, neboť jde o komunikaci, která není v jejím vlastnictví. Ostatní cesty (ve vlastnictví obce D.) jsou účelovými komunikaci, zřejmě proto je obec nemá v pasportu místních komunikací. K osmé námitce uvedl, že nařízení okresního úřadu nemůže vyloučit zákonné právo obecného užívání pozemní komunikace. K deváté námitce uvedl, že nařízení Místního národního výboru v D. pozemní komunikace v dané lokalitě nezřizuje, pouze stanoví režim jejich správy, údržby a užívání (prokazuje jejich existenci). Nařízení je dalším z dokladů, které vyvracejí argumentaci žalobce. K desáté námitce konstatoval, že správní orgány a nejen ony musejí vycházet ze správnosti údajů vedených v katastru nemovitostí. Postup opačný by vyvolal obrovskou právní nejistotu ve vlastnických vztazích k nemovitostem v České republice. Pokud nějaké údaje v katastru nemovitostí nemají být správné, je věcí vlastníka nemovitosti, popř. katastrálního úřadu, aby je uvedly do souladu, jinak nelze než vycházet ze správnosti evidovaných údajů. K jedenácté námitce uvedl, že žalobce brojí proti užívání svých lesních pozemků, které byly prokazatelně užívány jako pozemní komunikace, aby odkazoval na náhradní pozemní komunikaci, která taktéž vede po lesním pozemku č. 576/1, kde však nikdy žádná pozemní komunikace nevedla. Že by mohlo docházet k neoprávněné devastaci pozemků jiných vlastníků, již žalobce zřejmě nechce akceptovat. Ke třinácté námitce uvedl, že ke vzniku účelové komunikace dochází ze zákona, pokud splňuje zákonné znaky, není potřeba vydávat rozhodnutí, stavební povolení či jiný správní akt. Konkludentní souhlas tehdejšího vlastníka pozemku č. 574/5 byl dán (neprokázalo se jeho aktivní bránění, aby byl tento pozemek k tomu účelu používán). Ke čtrnácté námitce konstatoval, že žalobce mimo jiné ve stížnosti z roku 1984 brojí proti rychlé jízdě po pozemních komunikacích v dané lokalitě, aby v žalobě tvrdil, že je nepravdivé tvrzení, že je zde desítky let užívaná veřejná komunikace. Pak nutně v tomto aspektu nemůže být v dobré víře. K pozemku č. 574/5 nemají uživatelé zřízeno věcné břemeno, užívají jej z titulu obecného užívání pozemní komunikace. K patnácté námitce uvedl, že ani v tomto aspektu není žalobce v dobré víře. Když v roce 1984 byla příjezdová komunikace rozorána, žalobce podával podněty příslušným správním úřadům, aby věc řešily, ale když nyní silniční správní úřad řeší podobný případ bránění v užívání pozemní komunikace, jde podle žalobce o protiprávní jednání. Neexistence vynětí ze zemědělského půdního fondu byl v tehdejší době poměrně častý problém, opětovně však tato vada nemůže mít vliv na existenci pozemní komunikace. K sedmnácté námitce uvedl, že žalobce, přestože tvrdí, že se chová jako řádný vlastník, opětovně zasahuje do vlastnického práva druhých osob a určuje, jaký má být způsob užívání pozemní komunikace obce D., přestože dosavadní způsob jejího užívání je odlišný (jízda motorovými vozidly), tato komunikace podle podkladů nikdy nesloužila pouze jako přístupová cesta pro vodu ke studni. K osmnácté námitce uvedl, že jestliže takováto žaloba je podána, tak soud žalobu buď zamítne, neboť jde o věc veřejného práva, o niž rozhodují správní orgány (jak konstantně judikují soudy) anebo věcné břemeno bude k pozemku č. 574/5 zřízeno, podobně, jako má žalobce zřízeno věcné břemeno např. k pozemku č. 574/8. V případě, kdy by bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene, užívání pozemku č. 574/5 bude napříště založeno na tomto právním titulu.

Žalovaný v dodatečném vyjádření ze dne 10.6.2009 uvedl, že je Okresní soud Plzeň-sever v usnesení ze dne 24.10.2003, č.j. 3C 137/2001-128, které žalovaný přiložil ve fotokopii, dospěl k závěru, že po pozemcích žalobce vede účelová komunikace.

Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení souhlasili s tím, aby věc byla vyřízena bez nařízení jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst.1 s.ř.s.; o žalobě bez jednání.

Ze správních spisů soud zjistil, že Obecní úřad D. rozhodnutím ze dne 22.7.2008 uložil žalobci podle § 42 odst. 1 zák.č. 13/1997 Sb. pořádkovou pokutu ve výši 60.000 Kč, a to za nesplnění písemné výzvy (písemného příkazu) ze dne 18.3.2008 danému mu osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnou účelovou komunikací v k.ú. D., kterou je pozemek č. 574/8, 574/4, 585/1, 585/90, 574/5, 589/1, 589/14 a 590. Žalobci bylo zároveň uloženo nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Prvoinstanční správní orgán v odůvodnění rozhodnutí konstatoval dosavadní průběh správního řízení a k námitkám žalobce především uvedl, že žalobce zpochybňuje vyježdění komunikace v soukromém vlastnictví žalobce a jeho manželky, tj. existenci komunikace. Za účelem potvrzení tohoto faktu prvoinstanční správní orgán rozšířil podklady správního řízení. Považoval za vhodné, aby se součástí spisu staly všechny dokumenty Obecního úřadu D., popř. obce D., včetně zápisů ze schůzí, ve kterých je alespoň zmínka o předmětné problematice - tedy využívání pozemku č. 574/5 jako veřejně přístupné komunikace. Z přiložených zápisů je zřejmé, že žalobce, ať už ve funkci starosty obce D., tak jako občan, nikdy existenci příjezdové veřejně přístupné komunikace do osady nepopíral, existenci komunikace začal popírat teprve v souvislosti s jeho osobou vedenými správními řízeními ve věci nesplnění písemné výzvy. Již ve funkci starosty výrazně brojil proti používání této komunikace a uzavíral jí, nejprve již u výjezdu z obce D. směrem k chatové osadě, později pak přímo na hranici p. č. 574/8 a 574/5, což bylo předmětem mnoha sporů, stížností, řízení a jednání. Na veřejné schůzi konané dne 24.6.2003 Ing. M., zastupitelka obce D., požádala o zařazení bodů „Vyloučení p. Š. starosty z projednávání a rozhodování ve věci přístupu a příjezdu k chatové osadě „U Š.“, a „Odstranění pevných překážek v chatové osadě „U Š.“ umístěných podél účelových komunikací a přímo na nich“, přestože tyto návrhy byly zcela v souladu se zákonem a platným jednacím řádem, byly starostou panem Š odmítnuty s tím, že „osobně nedovolí o tomto hlasovat“. Na veřejné schůzi dne 16.12.2003 pak byla přednesena zpráva Ing. M., předsedkyně kontrolního výboru, k předmětné problematice a dále zpráva starosty pana Šulce k tomuto problému. Všechny jeho učiněné kroky v této věci vedly k návrhu zastupitelstva na jeho odvolání - podáno 9.9.2003 a následně k volbě nového starosty obce. Další kroky tedy začal činit jako občan. Součástí této skupiny podkladů je i stížnost žalobce z roku 1984, ve které si mimo jiné stěžuje na rychlou jízdu, která narušuje soužití a žádá v celé chatové osadě omezení rychlosti vozidel a zákaz vjezdu cizích vozidel. Vzhledem k tomu, že z obce do chatové osady vede pouze jedna přístupová komunikace (viz. dále), která se v chatové osadě větví a obsluhuje jednotlivé nemovitosti, je zřejmé, že v roce 1984 se do chatové osady zcela oficiálně jezdilo z obce D. po komunikaci za hřištěm a dále pak k jednotlivým nemovitostem, tedy i přes pozemek č. 574/5. Vzhledem k situování pozemku, pokud by nebyl tento součástí komunikace nebylo by možné se do chatové osady dostat, tedy nebylo by možné ji ani vystavět. Tento pozemek jako příjezdovou cestu využíval i žalobce a jeho rodina, přestože v této době nebyl v jeho vlastnictví, což jednoznačně značí, že pozemek č. 574/5 byl pozemek, po kterém vedla veřejně přístupná komunikace. Dalším dokumentem je Nařízení MNV v D. o ochraně životního prostředí v rekreačním území chatové osady v katastrálním území D.. V tomto nařízení jsou body 2, 3 a 4, ze kterých je zcela zřejmé, že vozidla do chatové osady směla přijíždět a chatovou osadou mohla projíždět. Toto by opět nebylo možné pokud by se to netýkalo pozemků, které jsou nyní v soukromém vlastnictví, zejména předmětného pozemku č. 574/5. Součástí dokladů jsou i 3 zprávy Veřejného ochránce práv týkající se problematiky uzavírání komunikací žalobcem, v těchto je i velmi důkladně vylíčena úplná chronologie případu. Další částí nových podkladů řízení jsou svědecké výpovědi, a to dvou pamětnic obce D. a 4 majitelů nemovitostí v chatové osadě, kteří byly již u zrodu chatové osady. Všichni svědkové se shodují na tom, že k jednotlivým nemovitostem do chatové osady se vždy jezdilo po jediné cestě, a to za fotbalovým hřištěm až k jednotlivým nemovitostem, a to i po pozemcích, které jsou v současné době v soukromém vlastnictví žalobce, tedy i po pozemku č. 547/5, žádná jiná přístupová cesta neexistovala a neexistuje. Tato cesta byla kromě majitelů nemovitostí, občanů D. využívána i rodinou žalobce. K doložení skutečnosti, že žádná jiná komunikace než komunikace za fotbalovým hřištěm k jednotlivým nemovitostem v chatové osadě neexistuje, bylo provedeno dne 23.8.2007 místní šetření na komunikaci p.č. 580, kterou žalobce uvádí jako alternativu přístupu do chatové osady. Místní šetření bylo provedeno třemi zastupiteli obce D.. Bylo zjištěno, že komunikaci nelze využívat, existuje pouze katastrálně, ale ani katastrálně není napojena na komunikace v chatové osadě „ U S.“, je zakončena lesním pozemkem. Tento fakt byl zjištěn již veřejným ochráncem práv (zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 4.8.2004). Na veřejné schůzi konané dne 27.9.2007 pak byla zastupitelstvem obce vzata na vědomí zpráva místostarostky a postup prvoinstančního správního orgánu ve věci řešení dopravní obslužnosti chatové osady „U Š.“, dále zastupitelstvo obce prověřilo možnost přístupu po p.č. 580 s tím, že nesouhlasí s příjezdem do chat po spodní vyježděné cestě přes tzv. Buben v k.ú. D. (není možný, komunikace fakticky ani katastrálně neexistuje), ale bude jej tolerovat do doby otevření přístupové komunikace. Po vyřešení příjezdu vrchní cestou bude tato cesta definitivně uzavřena. Poslední dokladem je situace pořízená pomocí internetu, která slouží pro názorné zobrazení situace. Ze všech uvedených podkladů správního řízení jednoznačně vyplývá, že účastník řízení s celou svoji rodinou od počátku 70. let komunikaci společně s chataři využíval a aktivně se podílel na jejím budování a udržování, tato komunikace je totiž příjezdovou komunikací do chatové osady v níž je umístěna i jeho nemovitost, kterou využíval jako příjezdovou i v době kdy nebyla v jeho vlastnictví. Stejně tak byla využívána i chataři, kteří po této komunikaci zbudovali celou chatovou osadu a až do uzavírání této veřejně přístupné účelové komunikace účastníkem řízení jí také využívali. V osadě vznikly jednotlivé dílčí komunikace, které byly součástí osady, vlastní příjezdová komunikace pak byla tvořena nejen tou částí, která je nyní ve vlastnictví obce, ale i komunikacemi, které jsou nyní předmětem sporu, tedy i p.č. 574/5. Je zřejmé, že jednotlivé dílčí komunikace by nikdy nemohly v osadě vzniknout a být využívány motorovými vozidly pokud by k nim nevedla veřejně přístupná komunikace z obce D.. Pozemky na niž byla část této komunikace byly vráceny rodině Š., tedy i p.č. 574/5, přestože na nich existovaly komunikace, které byly v době jejich vrácení nejen využívány, udržovány, ale i zaneseny v katastru nemovitostí jako komunikace. Prvoinstanční správní orgán k odvolání žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 30 Ca 65/2007 a 30 Ca 68/2007, lze pouze konstatovat, že prvoinstanční správní orgán podobnost z výše uvedeným nálezem neshledává, a to především z důvodu, že v dané kauze bylo možno zajistit jiný přístup, což v případě zajištění přístupu a příjezdu po komunikaci p.č. 574/4 do chatové osady „U Š.“ není možné. Prvoinstanční správní orgán dále především uvedl, že žalobce řízení navrhoval výslech rodinných příslušníků a dalších nezaujatých osob. Správní orgán v rámci řízení vyslechnul 4 vlastníky nemovitostí, kteří stály u zrodu chatové osady a dále pak 2 dlouholeté občanky D., pamětnice. Všichni svědkové jsou dostatečně věrohodní a nezaujatí, pakliže žalobce považuje majitele nemovitostí v chatové osadě za nedůvěryhodné, o dalších dvou svědkyních nelze pochybovat. Návrh vyslechnout členy rodiny žalobce, tj. manželku J. a syny J.a J.správní orgán nepovažuje za přinášející nové světlo do důkazních materiálů řízení a tudíž za nehospodárné a prodlužující celé řízení. Veškeré průkazné materiály k řízení mohly být v rámci vedeného řízení doloženy již účastníkem řízení, navíc jeho synové v době výstavby chatové osady ještě nebyly ani počati.

Žalobce podal proti prvoinstančnímu správnímu rozhod ze dne 18.8.2008, jež odůvodnil..

Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 27.10.2008 odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný především uvedl, že nemohl akceptovat námitku žalobce, že nalézací orgán rozhoduje o věcech, o kterých není příslušným rozhodovat. To je samozřejmě závěr nesprávný, nalézací orgán zde vystupuje jako příslušný silniční správní úřad, který vykonává státní správu nad místními a veřejně přístupnými účelovými komunikacemi na území obce D.podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Nalézací orgán nemá pochybnosti o existenci účelové komunikace na niž byla žalobcem umístěna nepovolená pevná překážka, tvrzení o nepříslušnosti tak není v tomto ohledu vůbec na místě. Ovšem i kdyby měl nalézací orgán o existenci účelové komunikace pochybnosti, opět má pravomoc v těchto věcech rozhodovat, k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2008, sp. zn. 6 As 80/2006-105. Jinak řečeno, je plně v pravomoci silničního správního úřadu posoudit, zda je konkrétní pozemní komunikace veřejně přístupnou účelovou komunikací, soud toto úvahu vtěluje pod předběžnou otázku, kterou správní orgán učiní v řízení o odstranění nepovolené pevné překážky (zde půjde o předběžnou otázku v řízení o uložení pořádkové pokuty). K právě uvedenému odvolací orgán ještě nad rámec tohoto odvolacího řízení doplňuje, že soud tímto reaguje na poměrně častou skutečnost, kdy silniční správní úřad se věcí podobnou jako je tato odmítne zabývat, aniž by ve věci učinil nějaké rozhodnutí, přestože o něj byl požádán. Silniční správní úřad podle Nejvyššího správního soudu musí ve věci vždy rozhodnout, ať už dojde k jakémukoliv závěru (tedy např. nařídí odstranění pevných překážek, žádost zamítne, neboť dojde k závěru, že jde o neveřejně přístupnou účelovou komunikaci apod.), nelze postupovat mimo proces správního rozhodování (např. věc vyřídit pouze neformálním přípisem). Žalovaný dále konstatoval, že se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že na jeho případ dopadá nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. Nález Ústavního soudu pracuje s poněkud odlišným skutkovým a právním stavem, než je žalobcova záležitost. Ve věci projednávané Ústavním soudem nabyli stěžovatelé vlastnické právo k pozemku, který sloužil jako pozemní komunikace, v rámci restituce, a to ještě od veřejnoprávní korporace (hlavního města Prahy). Z podkladů však vyplývá, že to nebyl žalobce, kdo pozemek č. 574/5 nabyl v restituci, tím byla jeho matka. Žalobce nabyl vlastnické právo teprve až v rámci dědictví po své matce. Z podkladů spisu zároveň vyplývá, že žalobcova matka pevné překážky na svůj v restituci získaný pozemek neumisťovala, k tomu přistoupil až žalobce po nabytí vlastnictví v rámci dědictví. Pozemek restituentce nenavracela veřejnoprávní korporace, ale organizace Lesy České republiky. Žalobce nabyl vlastnické právo, na rozdíl od stěžovatelek, s vědomím, že je již omezeno existencí pozemní komunikace. O tomto svědčí nejen svědecké výpovědi, ale i samotné úkony žalobce, které jsou zachyceny v listinné době a jsou založeny ve spise. Jde především o stížnost žalobce Místnímu národnímu výboru v D.ze dne 22.3.1984, v níž mimo jiné uvádí že v zahrádkářské osadě (chatová osada „U Š., k níž vede komunikace – pozemek p. č.574/5) je narušováno soužití rychlou jízdou a neomezené možnosti vjezdu cizích vozidel a veškerá rychlá jízda má rovněž za následek znehodnocování nezpevněné příjezdové cesty od vesnice. Zde je potřeba z Vaší strany zajistit, aby se na opravě podíleli zároveň a to především nájemníci. Do současnosti jsem opravy zajišťoval sám s mojí maminkou, uvádí žalobce ve své stížnosti, kterou podle vlastních slov sepsal za účelem požádání Místního národního výboru v D.o pomoc a ochranu před zásahem do práva za účelem zamezení nevhodného chování nájemníků v prostoru osady, které vede k narušování socialistického soužití a je v rozporu se zásadami občanského zákoníku. Za dané situace je tedy nemyslitelné tvrdit, že by snad žalobce nevěděl, že pozemek č. 574/5 (příjezdová komunikace do osady) v době, kdy k němu nabyl vlastnického práva, neslouží jako veřejná pozemní komunikace. Další z klíčových aspektů nálezu Ústavního soudu je otázka nutné komunikační potřeby. V daném konkrétním případě se touto věcí nalézací orgán dostatečně zabýval, pozemek č. 574/5 jednoznačně plní funkci komunikační nezbytnosti, jiným způsobem nelze zajistit příjezd (obsluhu) do chatové osady (pokud bereme za relevantní příjezd po dopravní cestě, nikoli příjezd po louce, lesem, polem apod.) Nález Ústavního soudu, byť je významným pramenem poznání silničních správních úřadů, nelze na daný případ mechanicky a bez souvislostí a odlišností vztáhnout. Žalovaný dále uvedl, že se vypořádal s rozsudky Krajského soudu v Plzni vydanými ve věcech sp.zn. 30 Ca 65/2007 a 30 Ca 68/2007. Žalovaný konstatoval, že podle rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 7. 3. 2008, sp.zn. 30 Ca 65/2007, je nutno v případě záležitostí žalobce vyřešit, zda vlastník příslušného pozemku (žalobce) či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možno přihlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva, zda je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi), a zda přístup není zjevně upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). K prvé podmínce žalovaný uvedl, žalobce bezpochyby souhlas s veřejným (obecným) užíváním pozemku č. 574/5 v k.ú. D.nedal a nedá, to je zřejmé. Souhlas (konkludentní) byl však dán jeho právními předchůdci, pravděpodobně jeho matkou, které byl pozemek vrácen v restituci, a zcela určitě organizací Lesy České republiky, která předtím pozemek vlastnila, popř. jiným subjektem, který by byl vlastníkem předmětného pozemku ještě před touto organizací. Souhlas s užíváním pozemku jako s účelovou komunikací může být dán i konkludentně, tedy nikoli výslovně, jak opakovaně vykládá standardní judikatura Nejvyššího správního soudu vycházejíc v této věci z prvorepublikové soudní praxe v rozhodnutí Boh. A 10130/32 brilantně definovaná „Veřejnost takovýchto cest podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a to sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek a že užívání toto trvá po dobu nepamětnoď.“ Ve spise není ani jediný doklad o tom, že by dřívější vlastníci pozemku kladli překážky jeho užívání jakožto účelové komunikace, ostatně toto by byl i absurdní závěr, pokud jde o jedinou příjezdovou komunikaci, která obsluhuje chatovou oblast několika desítek majitelů chat a obsluhuje i nemovitost v majetku odvolatele. O existenci komunikace a byvšímu nekladení překážek jejímu obecnému užívání není sporu, uvedené je doloženo svědectvím, dané skutečnosti lze doložit i jinými ve spise dostupnými listinnými podklady. Jak vyplývá z protokolů o výsleších svědků ze dne 3.6.2008, svědek Jaroslav Tolar mj. uvedl, že „v roce 1976 z rozhodnutí MNV v D.byly jednotlivým uživatelům přiděleny do pronájmu pozemky s možností výstavby zahradních domků v lokalitě „V Háji“ (u Šulců) v katastrálním území obec D. Dostal jsem do pronájmu pozemek č. 585/3, na tomto pozemku jsem postavil chatu E 74. Jednalo se o pozemky, které vznikly rozparcelováním bývalého značně zanedbaného ovocného sadu. Příjezd na zmíněné parcely tvořily veřejně přístupné komunikace a díky tomu se na každou z nich dalo bezproblémově dojet. Vždy komunikace vedly po pozemcích, které nyní patří žalobci a vždy jsme po nich jezdili. Tyto komunikace tam byly již dlouhá léta před tím. Postupem času bylo osadním výborem konstatováno, že jejich stav je nevyhovující, a proto dojde k jejich zpevnění. Na komunikace byl navezen hrubý makadam, který jsme svépomocně rozhrnuli a na to byla stejným způsobem položena vrstva štěrku. Těchto prací se rovněž zúčastňoval žalobce, v jehož zájmu byl přístup k jeho nemovitostem, zejména na úsecích kolem rodinného domu a na cestě ke garáži. Rozvážel štěrk vlastním malotraktorem na cestu. Nikdy mu existence veřejné účelové komunikace nevadila, nikdy proti její existenci neprotestoval. Vyjadřoval souhlas s tím, že se cesta opravuje a on může jezdit lépe do svého domu. Cestu jsme společně s padesáti chataři používali k příjezdu ke svým nemovitostem desítky let. Po změně majetkových vztahů v roce 1984 se pronájmy pozemků změnily na právo osobního užívání a proběhly kolaudace staveb se zápisem do katastru nemovitostí. V roce 2000 uzavřel pan Šulc kom