9 As 36/2007 — Nejvyšší správní soud

30 A 41/2014- 54 - text 21 pokračování 30 A 41/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobkyně: SIT-Scherm International Transports, s.r.o., IČ 26384493, se sídlem Bor-Vysočany 65, zastoupené Mgr. Markétou Kryslovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Kyjevská 36, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.2.2014 č.j. 10/1.30/14/14.3 t a k t o : I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 11.2.2014 č.j. 10/1.30/14/14.3 s e z r u š u j e a věc se v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je p o v i n e n nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11.228,- Kč k rukám Mgr. Markéty Kryslové do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 29.11.2013 č.j. 19257/6.30/13/14.3, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správních deliktů, za což jí byla uložena pokuta 460.000,- Kč a náhrada nákladů řízení 1.000,- Kč. Správní orgán I. stupně uznal žalobkyni vinnou ze správního deliktu pod bodem 1. dle § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s porušením § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, tím, že žalobkyně připustila, aby její zaměstnanec vykonával práci řidiče bez ověření jeho zdravotní způsobilosti a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho zdravotní způsobilosti, neboť žalobkyně nezajistila provedení vstupní lékařské prohlídky před nástupem do práce u zaměstnanců I.Č., A.F., T.K. a Z.K. Lékařské posudky byly vystaveny až v listopadu 2012, přičemž u A.F., T.K. a Z.K. se jednalo o dokumenty vystavené jako vstupní lékařská prohlídka, přestože nastoupili do práce v letech 2009-2011. Dále správní orgán I. stupně uznal žalobkyni vinnou (pod body 2 až 4 výroku svého rozhodnutí) ze spáchání správních deliktů podle § 26 odst. 1 písm. c), e), a f) zákona č. 251/2005 Sb., porušením § 115 odst. 1, § 116 a § 118 zákoníku práce, když žalobkyně svým zaměstnancům nevyplácela příplatky za práci v noci, v sobotu a v neděli a ve svátek. Pod bodem 5. uznal správní orgán I. stupně žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce, porušením § 5 odst. 2 Nařízení vlády č. 589/2006, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců dopravy, ve znění pozdějších předpisů, (provádějícího ust. § 100 odst. 1 písm. a) zákoníku práce), tím, že v kontrolovaném období roku 2012 nezajistila, aby délka směny u zaměstnance Z.K. činila nejvýše 13 hodin, když tato činila dne 26.7.2012 14:10 hodin. Dále žalobkyně nezajistila, aby délka směny zaměstnankyně A.F. v noční době činila nejvýše 10 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, když tato přesáhla 10 hodin celkem v 35 případech v určených dnech. Dále byla žalobkyně uznána vinnou pod bodem 6. ze spáchání správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. h) zákona o inspekci práce, porušením § 7 Nařízení vlády č. 589/2006 Sb., (provádějícího § 100 odst. 1 písm. a) zákoníku práce), a ve spojení s článkem 4 písm. g), článkem 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15.3.2006, tím, že žalobkyně nezajistila nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství zaměstnanci Z.K., který neměl denní dobu odpočinku v průběhu 24 hodin alespoň 9 hodin ve dnech 1. - 2.2., 10. – 11.2., 21.-22.3., 26.-27.7.2012. Zaměstnankyně A.F. neměla při osádce vozů dva řidiči za každé období 30 hodin od skončení denní nebo týdenní doby odpočinku, denní odpočinek nejméně 9 hodin ve dnech 8.-10.2., 2.-4.3., 21.-22.3., 27. – 29.4., 3. – 5.5., 19. – 21.6., 22. – 24.6, 23. – 24.7, 19. – 21.9.2012. Pod bodem 7. byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce, porušením § 8 Nařízení vlády č. 589/2006 Sb., (provádějícího § 100 odst. 1 písm. a) zákoníku práce), a ve spojení s článkem 4 písm. h), i), článkem 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 Sb., tím, že žalobkyně nezajistila nepřetržitý odpočinek v týdnu podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, když nezajistila A.F. v období od 2.1.2012 do 8.1.2012 týdenní dobu odpočinku po uplynutí šesti 24 hodinových časových úseků od skončení předchozí týdenní doby odpočinku. Pod bodem 8. byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., porušením § 9 vládního Nařízení č. 589/2006 Sb., provádějícího § 100 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, tím, že žalobkyně neposkytla nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku na jídlo a oddech v délce nejméně 45 minut při délce směny nad 9 hodin, a to zaměstnanci Z.K. dne 1.8.2012 a zaměstnankyni Z.Z. ve dnech 13.6., 30.3., 4.6. a 7.9.2012. Dále žalobkyně neposkytla přestávku na jídlo a oddech v délce nejméně 30 minut nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce Z.K. dne 15.6.2012 a Z.Z. ve dnech 11.9., 24.7., 28.5., 30.3., 4.6. a 7.9.2012, čímž bylo porušeno ust. § 88 odst. 1 zákoníku práce. Dále byla žalobkyně uznána vinnou pod bodem 9. ze spáchání správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, porušením § 96 odst. 1 zákoníku práce, tím, že nevedla zaměstnancům evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny, práce přesčas, noční práce, další dohodnuté práce přesčas, v době pracovní pohotovosti a pracovní pohotovosti u zaměstnanců I.Č., A.F., T.K., Z.K. a J.Z. Pod bodem 10. byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. d) zákona o inspekci práce, když zaměstnancům I.Č., A.F., Z.K. a J.Z. žalobkyně nestanovila rozvrh týdenní pracovní doby a neurčila začátek a konec směny ve vyjmenovaných obdobích, v rozporu s § 81 odst. 1 a § 84 zákoníku práce. Žalobkyně v žalobě namítala, že rozhodnutí je ve výroku i v odůvodnění nepřezkoumatelné. Žalobkyně zejména nesouhlasila se závěrem správních orgánů o spáchání správního deliktu označeného pod bodem 1 výroku prvoinstančního rozhodnutí. Povinností prvoinstančního orgánu bylo podle žalobkyně formulovat výrok rozhodnutí tak, že v něm budou uvedeny všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Konkrétně mělo být uvedeno, jací konkrétní zaměstnanci vykonávali, jaké a čím zakázané práce, popř., jaké schopnosti nebo zdravotní způsobilost měli, jaké konkrétní práce prováděli, a proč náročnost těchto prací neodpovídala jejich schopnostem nebo zdravotní způsobilosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Správním orgánem vymezený skutek podle žalobkyně vůbec není podřaditelný pod toto ustanovení, které vůbec neukládá povinnost vstupních lékařských prohlídek před nástupem do práce. Nejedná se o žádnou normu s blankentní dispozicí. Zmíněné ustanovení zákoníku práce zakazuje ukládat práce, jejichž náročnost neodpovídá zdravotní způsobilosti zaměstnance. Není rozhodné, zda zaměstnanec měl či neměl vstupní lékařskou prohlídku, nýbrž pouze to, zda konal práce neodpovídající jeho zdravotní způsobilosti. Žalobkyně měla za to, že správním orgánům předložila důkazy prokazující, že její zaměstnanci nevykonávali práce, ke kterým nebyli zdravotně způsobilí. Porušení ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je mnohem závažnější, než prosté neprovedení vstupní lékařské prohlídky, a rovněž společenská nebezpečnost těchto dvou jednání je podle žalobkyně nesouměřitelná, tudíž i udělená pokuta je podle žalobkyně zjevně nepřiměřená, proto žalobkyně současně požádala soud o eventuální přiměřené snížení uložené pokuty. Žalobkyně měla za to, že by v popisu skutku mělo být také ustanovení, které povinnost provedení vstupní lékařské prohlídky ukládá. Citace jakýchsi vyhlášek teprve v odůvodnění rozhodnutí je podle žalobkyně nepřípustná, když je v rozporu se zásadou, že povinnosti lze ukládat toliko zákonem. Podle žalobkyně v době vzniku pracovního poměru zmíněných zaměstnanců žádný zvláštní předpis neukládal povinnost vstupních lékařských prohlídek zajišťovat. V té době ust. § 87 zákona č. 361/2000 Sb. stanovilo povinnost řidičům, kteří řídí motorové vozidlo v pracovněprávním vztahu, a u nichž je řízení motorového vozidla druhem práce sjednaných v pracovní smlouvě, podrobovat se pravidelným lékařským prohlídkám před zahájením výkonu činnosti řidiče z povolání a dále každé dva roky. Při změně zaměstnavatele a vykonávání stále práce řidiče z povolání zákon explicitně nestanovil povinnost řidiče z povolání podrobit se opětovně další lékařské prohlídce. Vyhláška č. 277/2004 Sb., na niž odkázal v napadeném rozhodnutí žalovaný, podle