30 A 87/2015

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobců: a) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, b) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov, se sídlem Chotíkov 363, 330 17 Chotíkov, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňská teplárenská a.s., se sídlem v Plzni, Doubravecká 2760/1, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2015, čj. 090064/2015/KUSK,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í

Městský úřad Nýřany dne 18. 1. 2013 rozhodnutím č.j.OV-Asc/1763/2013 vydal stavební povolení na stavbou: Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov) na specifikovaných pozemcích v k.ú. Chotíkov. Stavební úřad současně stanovil podmínky pro provedení stavby a rozhodl o námitkách účastníků řízení Děti Země- Klub za udržitelnou dopravu a Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov.

O odvolání účastníků řízení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov a Děti Země- Klub za udržitelnou dopravu rozhodl Krajský úřad Středočeského kraje napadeným rozhodnutím ze dne 26. 6. 2015, čj. 090064/2015/KUSK, kterým změnil výrokovou část II. ( podmínky pro provedení stavby) části 1. rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tak, že se z podmínek stanovených pro provedení stavby vypustil podmínky uvedené pod číslem 20. písm. a) bod 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 a dále podmínky uvedené pod číslem 20. písm. b) bod 2, 5 a 18 a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil.

(dále též jen Děti Země)

Žalobce Děti Země napadl žalobou rozhodnutí žalovaného a současně se domáhal podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkumu zákonnosti podkladového odborného stanoviska EIA podle zák. č. 100/2001 Sb. vydaného Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 17.2.2012, sp. zn. ZN/3448/ŽP/11.

Žalobce v části žaloby III/1. tvrdil, že v důsledku absence podkladů v odvolacím spise a nemožnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim, došlo k porušení § 3, § 50 odst. 2 a odst. 3, § 36 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. správního řádu (dále jen správní řád) a došlo též k porušení § 9a odst. 4 a 5 zák. č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále též zákon o posuzování vlivů na životní prostředí event. zákon EIA). Současně tvrdil porušení článku II. zákona č. 39/2015, kterým se mění zákon o posuzování vlivu na životní prostředí. Žalobce vytýkal žalovanému, že porušil základní účel správního řádu a stavebního řízení, neboť si nezjišťoval aktuální stav věci, neopatřil si aktuální podklady zahrnující správní rozhodnutí, závazná stanoviska či vyjádření, pokud již ztratila platnost a současně tak v rozporu s § 36 správního řádu neumožnil žalobci uplatnit své právo se před vydáním žalovaného rozhodnutí k věci vyjádřit. Současně žalobce poukázal na odlišný a správný postup Krajského úřadu v Českých Budějovicích, který jako nový odvolací orgán rozhodoval ve věci umístění stavby ZEVO Chotíkov.

Žalobce v části žaloby III./1.2.1. tvrdil, že žalovaný porušil správní řád a stavební zákon tím, že v rámci odvolacího řízení ve věci vydání stavebního povolení spalovny ZEVO Chotíkov si neopatřil aktuální pravomocné územní rozhodnutí, neboť Krajský soud v Plzni rozsudkem z 25.7.2014 čj. 30A 76/2012-266 územní rozhodnutí vydané pro stavbu ZEVO Chotíkov zrušil a nové uzemní rozhodnutí o umístění této stavby dosud vydáno nebylo. Podle žalobce nelze vydávat pravomocné stavební povolení pro tak obrovskou stavbu se stavebními náklady asi 2 miliardy Kč s významným vlivem na životní prostředí, pokud neexistuje pravomocné územní rozhodnutí vydané podle § 92 zák. č. 183/2006 Sb. stavebního zákona (dále jen stavební zákon).

Žalobce v žalobě v části III./1.2.2. vytýkal žalovanému absenci závazných stanovisek podle zák. č. 100/2001 Sb. a zák. č. 39/2015 Sb. a tvrdil, že jedním z odborných podkladů pro provedení tak obrovského záměru, jakým je spalovna komunálních odpadů v Chotíkově, je i souhlasné stanovisko EIA ze dne 17.2.2012 vydané Krajským úřadem v Plzni. Toto stanovisko bylo sice vydáno podle tehdy platného zákona č. 100/2001 Sb., nicméně od 1.4.2015 platí zák. č. 39/2015 Sb., který tento odborný podklad pro stavební řízení mění na závazné stanovisko, které je pak správním soudem jako závazné stanovisko také přezkoumáno. Další postup žadatele o povolení stavby a příslušného stavebního úřadu upravují ust. § 9a odst. 4 a odst. 5 zák. č. 100/2001 Sb., ve kterých pro vydání navazujícího správního rozhodnutí je povinností správního orgánu disponovat závazným stanoviskem o ověření záměru. Bez tohoto ověřujícího závazného stanoviska nelze vydat navazující správní rozhodnutí. Kromě toho správní úřady musí disponovat i závazným stanoviskem podle čl. II. odst. 1 zák. č. 39/2015 Sb. ve vztahu ke směrnici EIA. Žalobce tvrdil, že žalovaný porušil ust. § 9a odst. 4 a odst. 5 zák. č. 100/2001 Sb. a čl. II. odst. 1 zák. č. 39/2005 Sb., neboť vydal žalobou napadené rozhodnutí, aniž by existovala dvě ekologická závazná stanoviska vydaná podle citovaných zákonů. Postupem žalovaného došlo současně k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce měl právo se s těmito závaznými stanovisky seznámit a případně se k nim vyjádřit. Žalovaný měl odvolací řízení buď přerušit a vyžádat si obě ekologická závazná stanoviska nebo stavební povolení ze dne 18.1.2013, čj. OV-Asc/1763/2013 zrušit, a nové podklady měl opatřit stavební úřad, který by vydal nové stavební povolení.

Žalobce v části III./1.2.3. žaloby tvrdil, že ve správním spise chybí další podklady týkající se stavu výstavby spalovny, aktualizovaných vyjádření účastníků stavebního řízení po skončení jejich platnosti. Žalobce tvrdil, že žalovanému předložil tři vlastní podání týkající se stavebního řízení a soudních sporů o povolení stavby, se kterými však žalovaný účastníky řízení neseznámil.

Žalobce tvrdil, že některá vyjádření, stanoviska či závazná stanoviska jiných účastníků stavebního řízení měla omezenou časovou platnost, která měla být před vydáním rozhodnutí žalovaného obnovena. Jedná se např. o souhlas ŘSD ČR ze dne 10.8.2012 zn. 4222/12-33200/20-557/Čl s platností jednoho roku, dále závazné stanovisko Úřadu pro civilní letectví, ze dne 3.1.201, čj. 006717-10-701 s platností 2 roky a závazné stanovisko Ministerstva obrany ze dne 17.3.2012 čj. 9190/01230-UP/2012-7103/44 s platností 2 roky. Žalovaný měl proto řízení o odvolání buď přerušit a vyžádat si tyto podklady anebo měl spíše stávající stavební povolení zrušit a podklady by opatřoval stavební úřad před vydáním nového stavebního povolení.

Na podkladě těchto skutečností žalobce tvrdil, že žalovaný porušil § 3 ve vztahu k ust. § 50 odst. 2 správního řádu, pokud si pro své rozhodnutí neopatřil nové relevantní podklady, dále porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se přezkoumatelně nevyjádřil ke třem podáním žalobce a došlo i k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť účastníci řízení, včetně žalobce, neměli možnost se s novými podklady seznámit a vyjádřit se k nim.

Žalobce v části III./2. žaloby tvrdil, že při přezkumu dvou závazných stanovisek vydaných podle zák. č. 114/1992 Sb. a podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. došlo při jejich přezkumu podle § 149 správního řádu k další nezákonnosti. K tomuto tvrzení uváděl, že již v odvolání vůči rozhodnutí správního orgánu I. stupně požádal, aby podle § 149 odst. 4 správního řádu byl zajištěn přezkum zákonnosti všech závazných stanovisek příslušnými nadřízenými orgány, přičemž z rozhodnutí není zřejmé, jaký podklad závazným stanoviskem je a jaký nikoliv. Současně požádal, aby odvolací orgán přezkoumal, zda v řízení byla obstarána všechna obligatorní závazná stanoviska.

Žalobce požádal zejména o přezkum závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí ze dne 25.9.2012 čj. OŽP-JAN/22051/2012 k zásahu stavby do krajinného rázu jejím povolením, vydaného podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. a upozorňoval na nezákonnost uložených podmínek pod č. 1, 2 a 4. U podmínky č. 1 žalobce žádal, aby toto závazné stanovisko bylo zrušeno a žadateli bylo uloženo podmínku předložení barevného řešení vyřešit před vydáním nového závazného stanoviska k povolení záměru a u podmínek č. 2 a 4 požádal, aby ze závazného stanoviska byly vyškrtnuty.

Žalobce ve druhém případě žádal o přezkum závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí ze dne 25.9.2012, čj. OŽP-JAN/22051/2012 k zásahu stavby do ochranného pásma 50 metrů od kraje lesa jejím povolením vydaného podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb., když upozornil na nezákonnost uložené podmínky č. 2 a na absenci další podmínky. Celkově žalobce navrhl u tohoto závazného stanoviska změnit obsah podmínky č. 2 a doplnit závazné podmínky o podmínku č. 6, kterou definoval.

K oběma závazným stanoviskům se podle žalobce vyjádřil Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí dne 19.4.2013 a zaujal názor, že nejde o závazná stanoviska, neboť závazná stanoviska již byla vydána k územnímu řízení a proto odmítl provést přezkum jeho zákonnosti podle § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný Krajský úřad v Praze se k této námitce žalobce vyjádřil jen tak, že zopakoval předchozí názor Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 19.4.2013, čj. ŽP/3214/13 a jinak se k této námitce již nevyjádřil.

V rámci této žalobní výtky žalobce v části žaloby III./2.2. dále uváděl, že v případě, že v obou případech se jedná o závazná stanoviska, pak vytkl žalovanému nezákonnost při aplikaci § 149 odst. 4 správního řádu, a to navíc podjatým dotčeným orgánem, který odmítl vyhovět žádosti na přezkum jejich zákonnosti. Pokud by v opačném případě o závazná stanoviska v obou případech nešlo, pak podle žalobce nezákonnost spočívá v jejich absenci, neboť ust. § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. je ust. § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. jednoznačně požadují, aby závazná stanoviska byla vydána k územnímu i ke stavebnímu řízení.

V části žaloby III./2.2.1. žalobce na podporu tvrzené nezákonnosti spočívající v absenci přezkumů obou závazných stanovisek podle § 149 odst. 4 správního řádu a případně spočívající v absenci těchto dvou závazných stanovisek, odkázal na rozhodovací praxi správních soudů v obdobných otázkách.

Žalobce tvrdil, že žalovaný měl v rámci odvolacího řízení nechat provést podle § 149 odst. 4 správního řádu nové přezkumné řízení zákonnosti stanoviska ke krajinnému rázu a k ochraně okraje lesa k povolení záměru a to u jiného krajského úřadu, např. u Krajského úřadu v Praze, odboru životního prostředí, a to na podkladě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.2.2015, čj. 30A 58/2013-187, kterým bylo z důvodu rizika systémové podjatosti zrušeno předchozí rozhodnutí Krajského úřadu v Plzni ze dne 26.6.2013 ve věci potvrzení vydaného stavebního povolení správním orgánem I. stupně.

V části III./3 žaloby žalobce tvrdil nezákonnost vydání stanoviska EIA ze dne 17.2.2012 o hodnocení vlivů spalovny na životní prostředí procesem EIA. Toto stanovisko není sice samostatně soudně přezkoumatelné, ale jeho soudní přezkum je možno provést v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom dokládá, že napadené rozhodnutí je tzv. konečným rozhodnutím. Soudní přezkum stanoviska EIA lze proto provést v rámci řízení o žalobě proti navazujícímu správnímu rozhodnutí, kterým je právě rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci vydání stavebního povolení.

Předmětné stanovisko EIA vydané Krajským úřadem v Plzni dne 17.2.2012 bylo vydáno sice podle tehdy platného zákona č. 100/2001 Sb., avšak od 1.4.2015 platí jeho novela a ve smyslu zák. č. 39/2015 Sb., tento odborný podklad pro stavební řízení se mění na závazné stanovisko, které je správním soudem přezkoumáváno také jako závazné stanovisko. V této souvislosti žalobce poukázal na ust. § 9a odst. 1 zák. č. 100/2011 Sb. ve znění zák. č. 39/2015 Sb. a na další ustanovení citovaného zákona v rozsahu ust. § 9a odst. 3, 4 a 5. Odkazem na čl. II zák. č. 39/2015 Sb. v bodě 1. žalobce dovodil, že žalovaný porušil ust. zák. č. 100/2001 Sb. ve znění zákona č. 39/2015, neboť stanovisko EIA ze dne 17. 2. 2012 zůstalo jen odborným podkladem, a nebylo změněno na závazné stanovisko, a proto žalobci nezbylo, než požádat o přezkum tohoto odborného podkladu v jeho původní podobě.

Žalobce proto žádal, aby krajský soud přezkoumal zákonnost stanoviska EIA, které zůstalo odborným podkladem a které bylo vydáno podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí dne 17.2.2012 pod zn. ZN/3448/ŽP/11, a to jak po stránce hmotné, tak i procesní. Pokud soud shledá, že tento podklad byl vydán nezákonně, pak žalobce žádal, aby krajský soud stavební povolení i rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení .

V části žaloby III./3.2. žalovaný vycházel ze stavu věci týkajícího se zpracování stanoviska EIA ze dne 17.2.2012. Poukazoval na rozhodovací praxi správních soudů podporující jeho tvrzení o nezákonnosti při vydání předmětného stanoviska EIA. Podle žalobce toto stanovisko EIA bylo vydáno zejména v rozporu s § 3 správního řádu.

Žalobce v této části žaloby tvrdil, že stanovisko EIA ze dne 17.2.2012 je jen odborným podkladem a proto nelze žádat o jeho přezkum u nadřízeného orgánu a prvou možností obrany v daném případě je žaloba proti rozhodnutí ve věci vydávaného stavebního povolení.

V části žaloby III./3.2.1. žalobce tvrdil, že v procesu EIA chybělo posouzení variant řešení o komplex zařízení na recyklaci odpadů. Bez posouzení této varianty došlo k porušení ust. § 5 odst. 4 a § 7 odst. 5 zák. 100/2001 Sb.

V části žaloby III./3.2.2. žalobce tvrdil, že v dokumentaci EIA není doloženo, z čeho vychází odhad odpadů vznikajících provozem spalovny a jaké je chemické složení zbytků po spálení odpadů. Není tak např. započteno případné využití popele, strusky na stavbách, přičemž bude docházet k vymývání těžkých kovů s vlivem na půdu.

V části žaloby III./3.2.3. žalobce vytýkal, že v dokumentu EIA chybí informace o emisích oxidu uhličitého.

V části žaloby III./3.2.4 žalobce vytýkal dokumentaci EIA, že z materiálu není zřejmá celková bilance POPs (persistentní organické látky dlouhodobě setrvávající v prostředí např. dioxiny) a současně, že chybí informace o obsahu dioxinů (PCDD/Fs) ve zbytcích z čistění spalin a v popeli a ve strusce. Zcela chybí informace o emisích polychlorovaných bifenylů (PCB), hexchlorbenzenu a pentachlorbenzenu.

V části žaloby III./3.2.5. žalobce vytýkal, že dokumentace EIA by měla řešit konkrétní způsob nakládání s toxickým popílkem a škvárou, chybí konkrétní způsob soldifikace popílků a smluvně není zajištěno uložení všech výstupů ze spalovny ještě před vydáním stanoviska EIA.

V části žaloby III./3.2.7. žalobce vytýkal, že záměr spalovny byl posouzen jako jediná varianta řešení, přičemž správním postupem bylo zpracovat záměr nakládání s komunálními odpady v kraji variantně. Pokud před samotným posouzením vlivu záměru na životní prostředí byly neveřejným způsobem zpracovány jiné varianty řešení, není tato skutečnost pro veřejnost relevantní. Dotčená veřejnost nedostala žádnou možnost se otevřeně zapojit do výběru variant řešení a byla jí předložena jediná varianta řešení, což je zásadní pochybení celého procesu EIA.

Žalobce v žalobě v části III./3.2.8. souhrnně tvrdil, že provedený proces EIA k záměru spalovny neumožnil získat objektivní odborný podklad pro vydání stavebního povolení. Celý proces EIA lze považovat za nedostatečný a stanovisko EIA ze dne 17.2.2012 je vydáno v rozporu s § 3 správního řádu i v rozporu s účelem zák. č. 100/2001 Sb. Předmětné stanovisko EIA je nezbytné zrušit a zahájit nové zjišťovací řízení předložením nového oznámení. Žalobce souhrnně tvrdil, že již Krajský úřad v Plzni, odbor životního prostředí nezajistil, aby došlo k řádnému vypořádání námitek v rámci procesu EIA, zejména ve vztahu k dokumentaci EIA a k posudku EIA, čímž došlo k porušení i § 10 odst. 1 zák. č. 100/2001 Sb.

Žalobce současně v části žaloby IV. požádal o přiznání odkladného účinku žaloby. V této souvislosti poukázal na právní stav před platností novely zák. č. 100/2001 Sb. platný do 1.4.2015. Pro období od 1.4.2015 poukázal na ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb. a odkázal na rozhodovací praxi správních soudů projednávajících obdobnou žádost o přiznání odkladných účinků žalob. Žalobce tvrdil, že předložená žaloba splňuje požadavky na přiznání odkladného účinku podle speciální úpravy plynoucí právě z ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb.

Žalobce v konečném žalobním návrhu navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a stejně tak zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18.1.2013 v jeho části 1. a požádal, aby žalovaný nahradil žalobci náklady řízení.

Tato žaloba byla u Krajského soudu v Plzni vedena pod sp.zn. 30 A 87/2015.

( dále též jen Sdružení )

Rozhodnutí žalovaného napadl tento žalobce žalobou, ve které tvrdil, že napadené rozhodnutí, stejně jako podklady, na nichž je postavena rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je nezákonné, neboť bylo vydáno podjatými úředními osobami. V její části III./A tvrdil, že žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím výlučně na základě zjištění a důkazů opatřených a provedených Krajským úřadem Plzeňského kraje v předchozím správním řízení, ukončeným rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013, RR/932/13, které bylo Krajským soudem v Plzni zrušeno. Žalovaný neposoudil a ani se nevypořádal s námitkami žalobce a s námitkami druhého žalobce Dětí Země v jejich odvoláních a pouze konstatoval, že v případě, kdy krajský soud neshledal žádná jiná pochybení, měl rozhodnutí MěÚ Nýřany za perfektní. Žalobce má za to, že tímto postupem, resp. nekonáním, žalovaný porušil ust. § 2 odst. 1, 2, 4 a ust. § 89 odst. 2 správního řádu a současně porušil ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. Žalobce je přesvědčen o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, když jeho podklady jsou stanoviska a zjištění opatřená v předchozím odvolacím řízení správním orgánem vyloučeným z rozhodování ve věci stavby ZEVO Chotíkov. Žalovaný v rozporu se závazným stanoviskem krajského soudu se nezbýval věcnou a právní správností přezkoumávaného rozhodnutí MěÚ Nýřany a tím se dopustil závažného porušení procesních ustanovení, které může mít vliv na nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce v žalobě v části III./B tvrdil, že žalovaný nerozhodl o námitkách žalobce opakovaně uplatněných jak v řízení před správním orgánem I. stupně, tak v řízení odvolacím. Žalobce proto opakovaně namítl vyloučení všech úředních osob zařazených u Krajského úřadu Plzeňského kraje, jakož i všech úředních osob zařazených u MěÚ Nýřany při rozhodování ve všech věcech týkajících se stavby ZEVO Chotíkov. Důvodem je podezření z jejich systémové podjatosti ve vztahu k projednávanému záměru. K podjatosti úředních osob zařazených u správního orgánu I. stupně žalobce uváděl, že město Nýřany je členem Sdružení měst a obcí Plzeňského kraje a jako člen tohoto sdružení má právo a možnost ovlivňovat činnost sdružení a má i povinnost hájit zájmy sdružení a plnit sdružením přijaté úkoly. Protože se sdružení v Dohodě o partnerství a spolupráci na integrovaném systému nakládání s komunálními odpady v Plzeňském kraji uzavřené dne 6.4.2010 mezi Plzeňským krajem, Statutárním městem Plzeň a Sdružením měst a obcí, zavázalo poskytnout veškerou součinnost výstavbě ZEVO Chotíkov, lze konstatovat, že město Nýřany má jako člen sdružení ve smyslu článku stanov sdružení povinnost zajistit dodržení závazku vyplývajícího z části I. bodu 2 Dohody. Tato skutečnost podle názoru žalobce může vyvolávat podezření, že MěÚ Nýřany by mohl mít jiný, než zákonný předvídaný zájem na výsledku řízení a může docházet k podjatosti úředních osob podílejících se na rozhodovacím procesu v řízeních týkajících se stavby ZEVO Chotíkov. Rovněž město Nýřany je s ohledem na existenci předmětné Dohody a jednak s ohledem na očekávaný majetkový přínos plynoucí z provozu ZEVO Chotíkov pro obec, zainteresováno na realizaci stavby ZEVO Chotíkov a proto lze důvodně pochybovat o nepodjatosti všech úředních osob zařazených u MěÚ Nýřany jako zaměstnanců města Nýřany.

Žalobce v žalobě v části III./C namítal nezákonnost závazných stanovisek a dalších podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí jakož i rozhodnutí MěÚ Nýřany jako prvoinstančního rozhodnutí, neboť o nich rozhodovaly a vliv záměru ZEVO Chotíkov na životní prostředí posuzovaly úřední osoby zařazené u Krajského úřadu Plzeňského kraje, které jsou podle rozsudku Krajského soudu vyloučeny z rozhodování ve věci stavby ZEVO Chotíkov. Žalobce přitom namítal nezákonnost podkladů rozhodnutí správního orgánu I. stupně již v rámci svého odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný se však touto námitkou nezabýval a tento svůj postup řádně neodůvodnil v rozporu s § 89 odst. 2 a § 68 správního řádu.

Žalobce současně vyslovil přesvědčení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, a to z důvodu místní nepříslušnosti MěÚ Nýřany, odboru výstavby k rozhodnutí ve věci žádosti o vydání stavebního povolení k záměru ZEVO Chotíkov. Přitom podle § 11 odst. 1 písm. b) správního řádu ve spojení s § 13 odst. 1 písm. e) stavebního zákona ve spojení s § 13 odst. 1 písm. f) stavebního zákona účinného do 31.12.2012 je k rozhodnutí věcně a místně příslušný MěÚ Město Touškov.

Žalobce tvrdil, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně vykazuje zásadní vadu řízení, neboť řízení vedl správní orgán k tomu místně nepříslušný. Žalobou napadené rozhodnutí je podle žalobce nezákonné proto, že žalovaný nezkoumal k námitce žalobce ani v návaznosti na právní názor krajského soudu zákonnost rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 20.2.2012, čj. RR/518/12 a nezkoumal splnění všech procesních podmínek. Žalovaný pochybil, když žalobcem uplatněnou námitku neposuzoval ve smyslu § 89 správního řádu v souvislostech platné právní úpravy a aktuální judikatury. Žalovaný tímto nezákonným postupem odporujícím § 89 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1, 4 a § 3 správního řádu porušil rovnost účastníků řízení ve smyslu § 7 správního řádu, když nepřihlédl k námitkám žalobce a ve věci rozhodl čistě v zájmu osoby zúčastněné na řízení.

Žalobce v části žaloby IV/A. tvrdil, že opakovaně namítal nezákonnost souhlasného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí zn. ŽP/11775/12 ze dne 17.2.2012 – stanoviska EIA, když řízení o posouzení vlivu stavby na životní prostředí podle zák. č. 100/2001 Sb. vedl a souhlasné stanovisko vydal správní orgán vyloučený z rozhodování věci. Žalobce ze stejného důvodu namítal rovněž nezákonnost rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí čj. ŽP/8347/12 ze dne 12.10.2010. Tato stanoviska jsou přitom základním podkladem pro vydání stavebního povolení. Žalovaný však k této námitce pouze konstatoval, že závazná stanoviska předložená ke stavebnímu řízení byla přezkoumána nadřízenými správními orgány a byla potvrzena, aniž by se námitkou zabýval z pohledu aktuální judikatury a s ohledem na aktuální právní úpravu ve vztahu k stanovisku EIA, když v mezidobí před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nabyl účinnosti zákon č. 39/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb.

Žalobce proto napadl podle § 9d odst. 1 zák. č. 100/2001 Sb. zákonnost navazujícího rozhodnutí z důvodu procesní a hmotné nezákonnosti, když proces posuzování vlivu stavby na životní prostředí předcházející vydání napadeného rozhodnutí vedl ve věci vyloučený Krajský úřad Plzeňského kraje, nebyly posuzovány alternativní varianty nakládání s odpady, natož alternativní umístění samotného záměru a dále z důvodu, že stavebník zcela účelově rozdělil svůj stavební záměr na dva relativně samostatné stavební záměry, a to na ZEVO Chotíkov a na Horkovodní přípojku DN 250 ze ZEVO Chotíkov do Plzně. Vzhledem k těmto věcným a právním nedostatkům stanoviska EIA je žalobce přesvědčen o jeho nezákonnosti.

Žalobce v části žaloby IV./B. dále tvrdil, že namítal rovněž nezákonnost usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí čj. ŽP/6624/11 ze dne 3.6.2011 a rozhodnutí téhož správního orgánu ve věci povolení výjimky ze základních podmínek ochrany uvedených v § 50 odst. 1 a 2 zák. o ochraně přírody a krajiny čj. ŽP/4715/11 ze dne 6.6.2011 a to opět z důvodu podjatosti úředních osob podílejících se na rozhodování, resp. na vydání stanoviska. Přestože rozsudek Krajského soudu v Plzni přezkoumávající rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013 čj. RR/932/13 se týká otázky řešené v jiném, než v žalobou napadeném rozhodnutí, žalobce vyslovil přesvědčení, že jeho závěry lze vztáhnout na všechna řízení, stanoviska, či rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje vydaná v souvislosti se stavbou ZEVO Chotíkov, zejména pak na stanoviska a rozhodnutí, jež jsou ve smyslu § 110 a § 111 stavebního zákona nezbytná pro vydání stavebního povolení. Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu nezkoumal soulad napadeného rozhodnutí, jeho podkladů a řízení, jeho vydání předcházející správními předpisy. Zvlášť za situace, kdy existuje důvodná pochybnost o zákonnosti základních podkladů pro stavební řízení, které byly vydány ve věci vyloučeným správním orgánem. Žalovaný svým postupem porušil zejména § 2 odst. 1, 4, § 3 a § 89 odst. 2 správního řádu a rovněž § 78 odst. 5 s.ř.s.

Žalobce v části žaloby V. uváděl, že podkladem napadeného rozhodnutí, ale i rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje o umístění stavby ZEVO Chotíkov. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15.10.2012 čj. RR/3178/12 o odvolání proti rozhodnutí MěÚ Nýřany ve věci umístění stavby ZEVO Chotíkov bylo citovaným rozsudkem krajského soudu zrušeno a v současné době řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí MěÚ Nýřany ze dne 1.6.2012, čj. OV-Asc/12440/2012 je vedeno pověřeným Krajským úřadem Jihočeského kraje. V nyní projednávané věci proto žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí MěÚ Nýřany o povolení stavby ZEVO Chotíkov, ačkoliv v době vydání napadeného rozhodnutí územní rozhodnutí neexistovalo. V době vydání stavebního povolení neexistovalo pravomocné územní rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov a proto nemůže projektová dokumentace, jež je součástí žádosti o vydání stavebního povolení, obsahovat údaje o souladu s územním rozhodnutím a nemůže být ani úplná. Stavební úřad tak nemůže žádost o vydání stavebního povolení přezkoumat v souladu s § 111 stavebního zákona. Podle názoru žalobce měl žalovaný za tohoto stavu věci rozhodnutí MěÚ Nýřany zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení s doporučením postupu podle § 111 odst. 3 stavebního zákona.

Žalobce v části žaloby VI./A. tvrdil, že napadené rozhodnutí je zmatečné a nezákonné, neboť bylo přijato bez toho, aby žalobci a dalším účastníkům bylo umožněno seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim před vydáním napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 2. odst. 2, čl. 3. odst. 3, čl. 4. odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a bylo vydáno v rozporu s § 2 odst. 1, 2, 3, § 4 odst. 3, 4, § 7 a § 36 správního řádu.

Žalobce v části žaloby VI./B. tvrdil, že ve věci rozhodující správní orgán I. stupně neměl k dispozici veškeré podklady k rozhodnutí, které byly zajištovány dodatečně až v rámci odvolacího řízení. Tímto postupem žalovaného, který následně zhojil nedostatky rozhodnutí správního orgánu I. stupně došlo k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Pokud rozhodnutí správního orgánu I. stupně postrádalo dostatek podkladů, jednalo se o zásadní nedostatek, pro který měl odvolací orgán přezkoumávané rozhodnutí zrušit a věc vrátit k doplnění podkladů a k novému rozhodnutí.

V části žaloby VI./C. žalobce namítal zmatečnost a nezákonnost posouzení závazného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství zn. DSH/4836/13 ze dne 9.4.2013, když krajský úřad dospěl k závěru, že závazné stanovisko MěÚ Nýřany odboru dopravy, čj. OD-Fro/18553/2012 ze dne 26.9.2012 není závazným stanoviskem pro stavební řízení. Žalobce tvrdil, že samotné stanovisko je nezákonné z toho důvodu, že bylo vydáno správním orgánem, jehož úřední osoby jsou vyloučeny z rozhodování ve věci týkající se ZEVO Chotíkov. Při posouzení tohoto stanoviska nebylo objasněno, čím stanovisko MěÚ Nýřany z 26.9.2012 ve skutečnosti je, když není závazným stanoviskem, ačkoliv je takto označeno a jako za takové bylo považováno celé prvoinstanční řízení. Navíc za situace, kdy podmínky stanovené tímto závazným stanoviskem byly přejaty do výroku rozhodnutí o vydání stavebního povolení, a to konkrétně do jeho výroku II. v rámci podmínky č. 19. Vzhledem k tomu, že stanovisko MěÚ Nýřany ze dne 26.9.2012 bylo vydáno jako podklad pro řízení o vydání stavebního povolení, tj. napadeného rozhodnutí a jeho obsah byl zahrnut do výroku napadeného rozhodnutí, je žalobce přesvědčen o tom, že posouzení je i v této části nezákonné a je tak nepřezkoumatelné. Žalobce současně namítl nezákonnost posouzení závazného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství zn. DSH/4836/13 ze dne 9.4.2013, neboť bylo vydáno osobou, o níž lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti ve vztahu k řešené věci a o řádně uplatněné námitce podjatosti nebylo dosud s konečnou platností nestranně rozhodnuto.

Žalobce dále nesouhlasil se závěry posouzení závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí, kde odbor životního prostředí Krajského úřadu Plzeňského kraje konstatuje, že písemnost MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí z 25.9.2012 není závazným stanoviskem ve smyslu ust. § 149 správního řádu, nýbrž je vyjádřením dotčeného orgánu vydaným podle § 154 správního řádu. Současně však krajský úřad konstatuje, že podmínky uvedené ve vyjádření byly stavebním úřadem zpracovány do stavebního povolení a teprve nabytím právní moci stavebního povolení budou pro investora závazné. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí si v zásadě odporuje, když současně říká, že posuzované stanovisko není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu, nýbrž je pouhým vyjádřením a zároveň tomuto vyjádření přiznává sílu stanoviska dotčeného orgánu, když podmínky v něm stanovené mají být a jsou podmínkami stavebního povolení zavazujícími stavebníka při realizaci stavby. S ohledem na ustanovení § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. a s ohledem na § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. je patrné, že provedené posouzení závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí je nutno považovat za zmatečné. Žalobce současně poukázal na skutečnost, že posouzení závazného stanoviska bylo vydáno osobou vyloučenou z rozhodování ve věci ZEVO Chotíkov a proto navrhl, aby pro případ zrušení napadeného rozhodnutí krajským soudem bylo předmětné stanovisko MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí z 25.9.2012 podrobeno novému přezkumu a to jiným, věcně příslušným správním orgánem.

Žalobce v části žaloby VII. tvrdil, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 68 správního řádu a s § 89 a § 90 správního řádu a je nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí mění a doplňuje odůvodnění rozhodnutí MěÚ Nýřany, aniž by svůj postup v souladu se zákonem zdůvodnil a skutečnost zohlednil ve výroku napadeného rozhodnutí. Ve výroku napadeného rozhodnutí není žádné zmínky o tom, že by napadeným rozhodnutím mělo být měněno, či doplňováno odůvodnění rozhodnutí MěÚ Nýřany, z ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu vyplývá, že žalovaný v případě vad odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nebo jeho nepřesnosti měl rozhodnout o změně přezkoumávaného rozhodnutí v části odůvodnění a to v rámci výroku napadeného rozhodnutí a v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu a nikoliv v rámci odůvodnění, jak učinil.

Žalobce v žalobě v části VIII. tvrdil, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá i v rozporu s § 89 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný se nevypořádal s námitkami řádně uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný v rozporu se závěry krajského soudu vyslovenými v rozsudku 30A 58/2013-187 konstatoval, že tento krajský soud ve svém rozhodnutí o odvolání proti stavebnímu povolení na předmětnou stavbu nezjistil ve vedeném řízení, či vydaném povolení žádnou chybu. Zrušující rozsudek vyslovil pouze systémovou podjatost odvolacího správního orgánu. Takové tvrzení žalovaného podle žalobce je v hrubém rozporu se skutečností, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zjevné, že tento soud se zabýval výlučně námitkami týkajícími se možného vyloučení úředních osob z rozhodování ve smyslu § 14 správního řádu. Navíc soud jednoznačně konstatoval, že za popsané situace, kdy dospěl k závěru, že o odvolání měl rozhodnout zcela jiný správní orgán, by již postrádalo smysl zabývat se dalšími žalobními námitkami.

Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť žalovaný rozhodnutí MěÚ Nýřany potvrdil, ačkoliv v době jeho rozhodování stavba ZEVO Chotíkov nebyla umístěna pravomocným územním rozhodnutím, žalovaný se neřídil právním názorem krajského soudu a v napadeném rozhodnutí nerozhodl o námitkách žalobce či žalobce Děti Země v rozporu s přímým pokynem krajského soudu. Žalobce proto opakovaně uplatnil námitky:

a) žalobce v bodě II. odvolání namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť z jednotlivých částí jeho výroku není patrné, za užití kterých zákonných ustanovení bylo v jednotlivých dílčích výrocích rozhodováno, a to v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu

b) žalovaný v rámci vypořádání odvolacích námitek konstatoval, že nedošlo k porušení procesních práv žalobce, když žalobci byla poskytnuta dostatečná lhůta k seznámení se s podklady stavebního řízení a tuto lhůtu si podle mínění žalovaného zkrátil sám žalobce tím, že si zásilku obsahující oznámení o zahájení stavebního řízení ze dne 6.12.2012 vyzvedl až 10. den, tedy až ke konci úložní lhůty. Žalobce byl přesvědčen, že MěÚ Nýřany stanovil záměrně lhůtu k seznámení se s podklady pro vydání stavebního povolení v období vánoc tak, že poslední den lhůty připadl na 31.12.2012 a činil tak za účelem znemožnění realizace práv účastníku řízení. Fakticky žalobci zbylo formálně 10 dní pro seznámení se s podklady pro stavební řízení, z nichž 4 dny připadly na víkend a 3 dny na vánoční svátky. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v souladu s § 4 odst. 3 správního řádu je povinností správního orgánu oznamovat své jednotlivé úkony s dostatečným předstihem. Žalobce tím byl zkrácen na svých procesních právech plynoucích z § 112 stavebního zákona, § 2 odst. 1, § 4 odst. 3, § 36 odst. 2 a 3 a § 89 odst. 1 správního řádu.

c) žalovaný zcela rezignoval na řešení námitky uplatněné v bodě V. odvolání a pouze zopakoval odůvodnění správního orgánu I. stupně o tom, proč se domnívá, že inženýrské objekty IO 23 a IO 24.1 nejsou vodními díly. Žalobce vyslovil přesvědčení, že uvedené inženýrské objekty, jsou vodním dílem ve smyslu zákona o vodách, přičemž žalovaný není kompetentní k rozhodnutí o tom, zda se v případě uvedených inženýrských objektů jedná či nejedná o vodní dílo, když žalovaný není speciálním stavebním úřadem ve smyslu § 15 stavebního zákona. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné a event. i nicotné v dotčené části.

Žalobce na podkladě uvedených tvrzení navrhoval, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V případě, že soud neshledá důvody k postupu podle § 78 odst. 3 s.ř.s. žalobce navrhl in eventum, aby tento soud podle § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s. zrušil pouze rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalobce současně navrhl, aby žalobě krajský soud přiznal odkladný účinek a svůj návrh odůvodnil tvrzením, že existuje vážné riziko, že osoba zúčastněná na řízení bude pokračovat v realizaci stavby ZEVO Chotíkov na základě napadeného rozhodnutí, ačkoliv je zjevně nezákonné. Žalobce uvedl, že za současné situace je zapotřebí zatímně upravit poměry účastníků ve smyslu § 38 s.ř.s., neboť hrozí vážná újma nejen žalobci, ale hrozí i újma veřejnosti a veřejnému zájmu na výkonu veřejné správy a samosprávy v souladu se zákonem a v jeho mezích.

Tato žaloba byla u Krajského soudu v Plzni vedena pod sp.zn. 30 A 99/2015.

Vzhledem k tomu, že obě žaloby směřovaly proti témuž rozhodnutí, soud je spojil ke společnému projednání podle § 39 odst. 1 zák. č. 150/20025 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a obě žaloby jsou u Krajského soudu v Plzni vedeny pod sp.zn. 30 A 87/2015.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě rekapituloval výchozí skutkový stav a dále se vyjadřoval k jednotlivým žalobním důvodům uvedeným v žalobě v části III. K namítané absenci podkladů pro rozhodnutí a k nemožnosti žalobce se k těmto podkladům následně vyjádřit a seznámit se s nimi žalovaný uvedl, že v rámci odvolacího řízení nebyly pořizovány nové podklady, neboť odvolací orgán vycházel z dokladů založených ve spise a proto nevyzýval účastníky k seznámení se s podklady, které jim byly známé. Ke třem podáním žalobce, které podle žalobce nebyly vzaty v potaz, žalovaný uváděl, že jedno podání se týkalo žádosti podle § 80 správního řádu o zjednání nápravy proti nečinnosti správního orgánu I. stupně ve věci nezastavení realizace stavby ZEVO Chotíkov. Žalovaný zdůrazňoval, že usnesením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9.4.2015 byl pověřen pouze k vyřízení odvolání proti rozhodnutí MěÚ Nýřany ve věci vydaného stavebního povolení a nebyl kompetentní k vyřízení této žádosti žalobce a proto toto podání bylo postoupeno příslušnému správnímu orgánu. Další podání žalobce obsahovalo sdělení o dvou rozsudcích NSS k umístnění a povolení spalovny Chotíkov se žádostí žalobce o vložení do správního spisu, což bylo provedeno. Žalovaný následně odmítl srovnání postupu při projednání předmětné věci s postupem Krajského úřadu Jihočeského kraje projednávajícím odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov, která je již částečně zrealizována. Žalovaný jako odvolací správní orgán, který byl pověřen k dokončení odvolacího řízení, vycházel z právního a skutkové stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako orgán I. stupně vydal své rozhodnutí o povolení stavby. Stavební řízení a řízení územní jsou přitom dva odlišné typy správních řízení a skutečnost, která může z hlediska z části již zrealizované stavby mít vliv na výsledek územního řízení, není z hlediska stavebního řízení právně určující, neboť v řízení se zkoumá správnost postupu stavebního úřadu v původním stavebním řízení. Proto tuto žalobní výtku žalovaný označil za nedůvodnou.

V další žalobní námitce, že žalovaný si pro potřeby odvolacího řízení ve věci stavebního povolení opatřil aktuální pravomocné územní rozhodnutí, když původní rozhodnutí o umístnění stavby bylo Krajským soudem v Plzni rozsudkem z 25. 7. 2014, čj. 30A 76/2012-266 zrušeno a nové dosud nebylo vydáno, žalovaný uváděl, že jeho názor vyslovený k namítané absenci územního rozhodnutí zůstává nezměněn, neboť projednávaná stavba byla ve své době řádně umístěna na základě pravomocného rozhodnutí o umístění stavby. Následně ve vedeném stavebním řízení, které bylo ukončeno vydáním stavebního povolení stavební úřad zcela řádně a zcela v souladu se stavebním zákonem posuzoval projednávanou stavbu i z hlediska souladu s pravomocným územním rozhodnutím. Stavební povolení nabylo právní moci, stavebník realizoval stavbu legálně na základě platných povolení.

K žalobcem tvrzené nezákonnosti stanoviska EIA žalovaný uváděl, že v dané věci nedošlo ke změně záměru ani k tomu, že by bylo vedeno navazující stavební řízení. Naopak bylo vydáno stavební povolení, které nabylo právní moci. Na základě tohoto pravomocného stavebního povolení stavebník začal realizovat řádně povolenou a projednanou stavbu. Po zrušujícím rozsudku krajského soudu pokračoval žalovaný v odvolacím řízení, v jehož rámci byla přezkoumávána správnost rozhodnutí a zákonnost postupu stavebního úřadu. Žalovaný jako odvolací správní orgán z důvodu vyslovené podjatosti Krajského úřadu Plzeňského kraje na základě pověření Ministerstva pro místní rozvoj dokončil řízení o odvolání a vycházel přitom z právního a skutkového stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako orgán I. stupně vydal své rozhodnutí o povolení stavby.

K žalobcem tvrzené nezákonnosti postupu při přezkumu závazných stanovisek zahrnující též závazné stanovisko MěÚ Nýřany z 25.9.2012, čj. OŽP-JAN/22051/2013, žalovaný poukázal na stanovisko Krajského úřadu Plzeňského kraje k posouzení předmětné písemnosti, které nepřiznal povahu závazného stanoviska a které označil za pouhé vyjádření ve smyslu § 154 a násl. správního řádu. Žalovaný uváděl, že toto stanovisko stejně jako druhé stanovisko MěÚ Nýřany čj. OŽP-HAN/20241/2011 udělující souhlas se změnou krajinného rázu, bylo v rámci podaného odvolání proti územnímu rozhodnutí o umístění stavby podrobeno přezkoumání zákonnosti podle § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný uváděl, že žalobce měl jako účastník řízení o stavební povolení možnost v rámci odvolacího řízení namítnout i nezákonnost závazných stanovisek vydaných jako závazný podklad pro územní rozhodnutí, která byla rovněž vzata jako podklad pro stavební řízení, tzn. požadovat jejich přezkum podle § 149 odst. 4 správního řádu. Tento postup však žalobce nezvolil a v rámci odvolacího řízení vedeného Krajským úřadem Plzeňského kraje napadl pouze vyjádření orgánu Státní správy lesů. Krajský úřad Plzeňského kraje přezkoumal vyjádření orgánu státní správy lesů a dospěl k výše uvedeným závěrům. Přezkum závazného stanoviska vydaného pro územní rozhodnutí Krajský úřad Plzeňského kraje nemohl provést, neboť toto nebylo v rámci odvolacího řízení napadeno.

K tvrzené nezákonnosti vydání stanoviska EIA žalovaný uváděl, že toto stanovisko bylo vydáno 17.2.2012 a rozhodnutí o stavebním povolení bylo městským úřadem vydáno 1.6.2012 pod čj. OV-Asc/12440/2012. V rámci odvolacího řízení se pak posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí podle právní úpravy platné ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tzn. ke dni 1.6.2012. Žalovaný je proto toho názoru, že i stanovisko EIA lze přezkoumávat pouze podle právní úpravy platné ke dni vydání napadeného rozhodnutí a nikoliv dle právní úpravy zák. č. 100/2001 Sb., ve znění od 1.4.2015. Žalovaný proto ve svém stanovisku v procesu EIA vychází z právní úpravy ke dni 1.6.2012.

K žalobcem namítané podjatosti všech úředních osob zařazených do Krajského úřadu Plzeňského kraje žalovaný uváděl, že žalobní tvrzení, že úřední osoba nedostála své povinnosti o okolnostech nasvědčujících její vyloučení pro podjatost, by ve shodě s právním názorem soudu, mohlo být úspěšným žalobním bodem pouze tehdy, pokud by šlo o zjevné okolnosti, jestliže žalobce řádně namítal podjatost úřední osoby, již jako účastník správního řízení a současně tuto podjatost namítal řádně a včas v rámci svých žalobních bodů. Ve vztahu k procesu EIA namítlo Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov podjatost úředních osob v bodě VII. své žaloby. Z tvrzení tohoto subjektu ani z předloženého správního spisu zachycujícího proces EIA minimálně od 26.8.2011 do 17.2.2012 není ovšem patrno, že by tu byla takováto námitka kýmkoliv uplatněna. Z těchto skutečností konstatovaných i příslušným krajským soudem v přezkumném řízení podle žalovaného je zřejmé, že žalobce zůstal nečinný a nehájil svá procesní práva, když v průběhu procesu EIA nevznesl námitku podjatosti zaměstnanců Krajského úřadu Plzeňského kraje.

Podle žalovaného další nezákonnost procesu EIA žalobce spatřoval v tom, že nebyla posuzována žádná alternativní řešení záměru. Podle žalovaného v projednávaném případě se nejedná o koncepci, kde by se zvažovaly různé varianty řešení tzv. SEA, nýbrž jde o již konkrétní záměr, pro který zákon nestanovuje povinnost předkládat varianty řešení. Pouze nástin studovaných možných variant je oznamovatel povinen v oznámení uvést, jedná-li se o záměr, který podléhá posouzení podle Přílohy č. 1 zák. č. 100/2001 Sb. Tuto povinnost také oznamovatel splnil.

Žalovaný se vyjádřil k další žalobní výtce napadající posudek k procesu EIA. K tomu žalovaný uvedl, že tento posudek zpracoval prof. ing. V. L. CSc., posudek byl zpracován odborně způsobilou osobou a posudek obsahuje řádné vypořádání připomínek obdržených k dokumentaci.

K námitce žalobce, že pro účely procesu EIA rozdělil stavebník svůj záměr na několik samostatných záměrů, čímž došlo k vyčlenění stavby horkovodní přípojky do samotného řízení tak, aby se tento záměr neposuzoval se samotným záměrem ZEVO Chotíkov a aby se vyhnul procesu tzv. velké EIA, žalovaný uvedl, že investor požádal sám Krajský úřad Plzeňského kraje o provedení posouzení záměru horkovodní přípojky podle zákona. Záměr byl posouzen jako podlimitní a bylo sděleno, že nebude podléhat zjišťovacímu řízení. Podle § 6 odst. 3 zák. je na úvaze příslušného orgánu, zda s přihlédnutím k zásadám uvedeným v Příloze č. 2 zákona EIA dospěje k závěru, že podlimitní závěr může vážně ovlivnit životní prostředí a bude tedy podléhat řízení zjišťovacímu. V tomto případě nebyl ze strany Krajského úřadu Plzeňského kraje shledán důvod proto, aby výše uvedený záměr zjišťovacímu řízení podléhal.

Z uvedených důvodů žalovaný nepovažoval žalobu proti svému rozhodnutí za důvodnou a navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

. Žalovaný v písemném vyjádření popřel tvrzení žalobce, že v době vydání stavebního povolení neexistovalo pravomocné rozhodnutí o umístnění stavby, neboť ve skutečnosti v této době rozhodnutí o umístění stavby existovalo a bylo pravomocné. Žalovaný uváděl, že v rámci odvolacího řízení nebyly pořizovány nové podklady a odvolací orgán vycházel z podkladů založených ve spisu, nevyzýval tedy účastníky k seznámení se s podklady, neboť tyto jim byly známé. Žalovaný jako odvolací správní orgán byl pověřen k dokončení odvolacího řízení a vycházel proto z právního a skutkového stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako orgán I. stupně vydal své rozhodnutí o povolení stavby. Žalobce přitom v žalobě ani neuvádí, v jakém smyslu by mohla jeho případná argumentace po seznámení se s podklady rozhodnutí způsobit konkrétní zásah do jeho právní sféry. Tuto žalobní námitku žalovaný označil za nedůvodnou.

K otázce nezákonnosti posouzení závazného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaný uvedl, že stanovisko MěÚ Nýřany ze dne 26.9.2012 je stanoviskem k dokumentaci pro stavební povolení na stavbu ZEVO Chotíkov. V souladu s § 40 odst. 4 písm. d) zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, obecní úřady s rozšířenou působností uplatňují stanoviska k územním plánům a regulačním plánům a závazné stanovisko v územním řízení, pokud není příslušné Ministerstvo dopravy nebo krajský úřad. Uvedené stanovisko nelze chápat jako závazné stanovisko pro stavební řízení, jelikož obecní úřady obcí s rozšířenou působností nejsou příslušné k jejich vydávání. V předmětném stavebním řízení se jednalo o zřízení neveřejné přístupné účelové komunikace v uzavřeném areálu. V souladu s § 40 odst. 4 písm. a) zák. o pozemních komunikacích nepodléhá působnosti speciálního stavebního úřadu ani silničnímu správnímu úřadu.

Žalovaný s vysvětlením, že aktuálně nemá k dispozici správní spisy a listinné podklady odkázal plně na vlastní argumentaci obsaženou ve vyjádření k souběžně projednávané žalobě vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 87/2015.

V průběhu řízení o obou žalobách uplatnila Plzeňská teplárenská a.s. se sídlem v Plzni, Doubravecká 2760/1 práva osoby zúčastněné na řízení.

a) Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě žalobce a) Děti Země.

Osoba zúčastněná na řízení v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že v prvém okruhu žalobních důvodů žalobce vytýká žalovanému nemožnost seznámit se se spisem ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Tento žalobní bod osoba zúčastněná na řízení posuzuje jako nedůvodný. Na podporu svého stanoviska osoba zúčastněná odkázala na příslušná ustanovení správního řádu v rozsahu § 36 odst. 3, § 82 odst. 4, § 83 odst. 1, § 89 odst. 2 a § 102 odst. 6. Současně osoba zúčastněná poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2.2.2015, čj. 30 A 58/2013-187, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího orgánu Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013, čj. RR/932/13. Osoba zúčastněná dovodila, že žalobci musel být znám stav řízení ke dni podání jeho odvolání a musel mu být znám i stav podkladů pro rozhodnutí získaných v rámci původního odvolacího řízení. Žalobce proto znal veškeré podklady, které vedly žalovaného k jeho rozhodnutí, které je napadeno projednávanou žalobou. Osoba zúčastněná poukázala i na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku z 15.12.2004 sp. zn. 7 As 40/2003, ze kterého vyplývá, že za předpokladu, že správní orgán řízení ve druhém stupni nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel z těch podkladů, které účastník řízení již znal, nedošlo k porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť smyslem tohoto ustanovení je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které ve správním řízení byly shromážděny. Předpokladem užití tohoto ustanovení je tedy stav, kdy ve správním řízení byly provedeny zásadní důkazy, o niž účastník řízení neví a dosud se k nim nevyjádřil. V případě žalobce proto ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu nebylo podle osoby zúčastněné porušeno.

Osoba zúčastněná se vyjádřila k dalšímu žalobnímu důvodu, kterým je údajná absence pravomocného územního rozhodnutí na stavbu ZEVO Chotíkov. Tuto námitku rovněž vyhodnotila jako nedůvodnou. Na podporu svého stanoviska poukázala na ust. § 94 odst. 4 stavebního zákona ve znění účinném, do 31.3.2015, podle kterého dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí pro povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Současně osoba zúčastněná poukázala na právní stav, kdy ustanovení § 94 odst. 4 stavebního zákona doznalo změny s účinností od 1.4.2015, kdy toto ustanovení bylo doplněno tak, že toto neplatí, bylo-li zrušeno územní rozhodnutí pro záměr, pro který bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí. Podle čl. VI. bod 5. zák. č. 39/2015 Sb., kterým mimo jiné došlo rovněž ke zmíněné novelizaci stavebního zákona, vyplývá, že u záměrů, pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se územní rozhodnutí znovu nevydává, pokud bylo územní rozhodnutí zrušeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V předmětné věci územní rozhodnutí ve vztahu k dotčené stavbě bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25.7.2014, čj. 30A 76/2012-266, tedy před dnem nabytí účinnosti novely zák. č. 39/2015 Sb., která nastala ke dni 1.4.2015. V takovém případě se použije přechodné ustanovení tohoto zákona a nikoliv ustanovení § 94 odst. 5 účinného od 1.4.2015. Absence územního rozhodnutí ke dni vydání rozhodnutí žalovaného o povolení stavby tedy není vadou, protože bylo postupováno v souladu s přechodným ustanovením stavebního zákona podle ust. § 94 odst. 5 ve znění účinném do 31.3.2015.

Osoba zúčastněná na řízení se vyjadřovala i k třetímu okruhu žalobních důvodů, který se týká absence závazných stanovisek podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí účinného od 1.4.2015. Tuto námitku osoba zúčastněná nepovažovala za důvodnou. Na podporu svého stanoviska osoba zúčastněná poukázala na ust. novelizovaného zákona o posuzování vlivu na životní prostředí v jeho rozsahu § 9a odst. 1, § 9a odst. 4, § 9a odst. 5 a na přechodná ustanovení v rozsahu čl. II. bod 2. stejného zákona. Osoba zúčastněná na řízení tvrdila, že přechodné ustanovení čl. II. bod 2. zák. č. 39/2015 Sb. se na přezkoumávaný případ nevztahuje. Podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu totiž odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo správními předpisy. Z toho pak je nutné dovodit, že posuzuje soulad s předpisy, které byly platné a účinné v době řízení před správním orgánem I. stupně a nikoliv v době průběhu odvolacího a správního řízení. Jiný postup by odporoval čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z této skutečnosti osoba zúčastněná na řízení dovodila, že žalovaný postupoval správně, pokud skutkový stav subsumoval pod příslušná ust. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí účinná do 31.3.2015 a nikoliv podle jeho novelizované verze účinné od 1.4.2015. Pokud shledal postup správního orgánu I. stupně správným a souladným s dosavadními právními předpisy, nemohl činit jinak, než jeho rozhodnutí potvrdit ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení odkázala na stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 10.7.2015 čj. 21345/ENV/15, ve kterém tento ústřední správní orgán, odpovědný za zákon o posuzování vlivu na životní prostředí, tento právní názor podpořil.

Osoba zúčastněná se vyjádřila ke čtvrtému okruhu žalobních důvodů, ve kterých byla žalobcem namítána absence dalších odkladů ve spise a zde obsažené námitky označila za nedůvodné. Na podporu svého stanoviska osoba zúčastněná poukázala na ust. § 102 odst. 6 správního řádu, ze kterého vyplývá, že žalovaný mohl bezezbytku vycházet ze stavu spisu tak, jak mu byl předán, tedy a contratio z toho nevyplývá jakákoliv povinnost cokoliv doplňovat bez další změny okolností. Pokud žalobce vytýkal žalovanému, že si neopatřil nová závazná stanoviska či souhlasy, zejména od Ředitelství silnic a dálnic a Úřadu pro civilní letectví či Ministerstva dopravy, pak tato námitka je účelová. Platnost takového souhlasu případně závazného stanoviska je vázána na započetí stavby. Pokud stavebník započne se stavbou v průběhu doby trvání tohoto závazného stanoviska, pak je již jeho časové omezení irelevantní. Názor žalobce by absurdně znamenal, že u díla, u kterého stavba probíhá několik let, by muselo být vydáváno závazné stanovisko opakovaně.

Za nedůvodnou osoba zúčastněná na řízení označila i další okruh žalobních námitek, podle kterých stanovisko EIA Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 17.2.2012 zn. ZN/3448/ŽP/11 bylo vydáno podjatým správním orgánem. Žalobce totiž tuto námitku neuplatnil v žalobě proti předcházejícímu správnímu řízení, nevyčerpal bezezbytku svá procesní práva a námitku uplatnil až v rámci současně projednávané žaloby. S odkazem na právní názory obsažené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2007 sp. zn. 5As 66/2006 a ze dne 26.8.2008 sp. zn. 7Afs 54/2007 osoba zúčastněná na řízení dovodila, že námitku podjatosti správního orgánu lze považovat za procesně právní úkon a musela být ze strany žalobce uplatněna již ve všech stádiích předchozího správního řízení. Pokud se tak nestalo, pak se jí soud nemůže ani zabývat.

Osoba zúčastněná na řízení se vyjadřovala k dalšímu okruhu žalobních důvodů, které se týkaly absence dalších závazných stanovisek v rámci řízení. Protože správní orgán I. stupně i žalovaný se s touto vznesenou otázkou zabývali a argumentačně se s námitkou vypořádali, nemůže být řízení takovouto vadou zatíženo.

K dalšímu žalobnímu důvodu týkajícímu se namítané předimenzovanosti stavby ZEVO Chotíkov osoba zúčastněná na řízení namítala, že dokumentace EIA je odborné stanovisko, které se váže ke konkrétnímu projektovému záměru. Lze jej tedy překonat maximálně jiným expertním posouzením. Argumentace žalobce je proto pouze jeho subjektivním názorem a není tvrzením právním ani odborným. Osoba zúčastněná konstatovala, že žalobce zaměňuje dokumentaci EIA, tedy stanovisko ke konkrétnímu projektu ZEVO Chotíkov, za dokumentaci SEA, tedy se stanoviskem koncepce nakládání s odpady. Vymezení možných variant postupu je úlohou právě dokumentace typu SEA. U dokumentace EIA, varianty strategického rozhodování, již nemají povětšinou místo, a to s ohledem na jeho účel spočívající v posouzení konkrétního projektu. Pokud žalovanému žalobce vytýká porušení ust. § 7 odst. 5 zák. o posuzování vlivu na životní prostředí, pak v tomto ustanovení je uvedena pouze možnost v posuzování variant a nikoliv explicitní povinnost takové varianty posuzovat či zvažovat.

K žalobcem tvrzené problematice bilance odpadu produkovaných provozem stavby ZEVO Chotíkov se zdůrazněním o absenci informací o chemickém složení zbytků po spalování odpadů a o vlivu posuzovaného záměru na půdu, osoba zúčastněná uváděla, že není patrné, o jaké skutečnosti se tvrzení žalobce opírá a v čem podklady v dokumentaci EIA jsou nesprávné. Námitky v tomto okruhu proto osoba zúčastněná označila za nepodložené.

K dalším žalobním důvodům týkajícím se tvrzení žalobce, že stavba ZEVO Chotíkov bude významným bodovým zdrojem fluorovodíku, chlorovodíku, oxidu dusíku a rtuti a že neexistuje relevantní informace o emisích oxidu uhlíku, osoba zúčastněná opět konstatovala, že není z tohoto tvrzení patrné, v čem došlo k pochybení při zpracování dokumentace EIA a k odchýlení od právních předpisů. K samotným výtkám osoba zúčastněná poukázala na skutečnost, že ze tří velkých spaloven komunálního odpadu v rámci České republiky, které spalují přibližně 360 tis. tun odpadu, uniká do ovzduší přibližně 40 mg PCDD/F. Přitom průměrná obec o 2000 obyvatel o spotřebě 4 tis. tun tuhých paliv za rok emituje do ovzduší zhruba 60 mg PCDD/F. Námitky žalobce v této oblasti proto nejsou relevantní.

Osoba zúčastněná na řízení k žalobní výtce neúplnost dokumentace EIA v důsledku neexistence celkové bilance POPs, polychlorovaných bifenylů, hexachlorbenzenu a pentachlorbenzenu a porovnání s požadavky záměru s požadavky tzv. stockholmské úmluvy uváděla, že Nařízení vlády č. 354/2002 Sb. a č. 415/2012 Sb. uvedenou skupinu látek neupravuje a neukládá ani měření, které by jejich bilanci zjišťovalo. Nečinní tak ani žádný jiný právní předpis. Kromě toho žalobce v rámci zjišťovacího řízení oznámení hodnocení záměru stejnou námitku nevznesl a touto problematikou se dokumentace EIA nezabývala, neboť zde nevyvstala povinnost tak činit. Z údajů, které jsou uvedeny na str. 18 a 19 z dokumentace EIA pak vyplývá, že limity záměru jsou zcela v souladu s požadavky Stockholmské úmluvy. Námitky žalobce vznesené v této oblasti byly proto označeny za účelové.

V další žalobní výtce žalobce namítal absenci předtříděných nebezpečných odpadů, če