7 Azs 322/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 174/2016- 62 - text 13 pokračování 30A 174/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: L.Ch., nar. …, státní příslušnost Ukrajina, v ČR bytem …, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2016, čj. MV-98910-8/SO-2016, t a k t o : I. Rozhodnutí žalované Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 5. 9. 2016, čj. MV-98910-8/SO-2016, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 16. 5. 2016, čj. OAM-38554-25/DP-2011, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16,342,- Kč, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: I. Předmět řízení Žalobkyně se žalobou, předanou k poštovní přepravě dne 7. 10. 2016, domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2016, čj. MV-98910-8/SO-2016, které nabylo právní moci dne 7. 9. 2016. Napadeným rozhodnutím žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla žalobkynino odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 16. 5. 2016, čj. OAM-38554-25/DP-2011. Tímto prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že žádost se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje dle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s ust. § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na ust. § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), z důvodů závažné překážky pobytu cizince na území. II. Žaloba Žalobkyně v prvé řadě namítala nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, následně aprobovanou i žalovanou, když správní orgány naprosto ignorovaly závazný právní názor Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Správní orgány bezdůvodně operovaly s dobou 22 týdnů, po kterou byla žalobkyně údajně „oprávněna“ po porodu nepodnikat, a argumentovaly tím, že ani Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud neurčil konkrétní dobu, po kterou mohla podnikání přerušit, a proto ji jsou oprávněny takto stanovit. Správní orgány obou stupňů však naprosto opominuly fakt, že rozhodnutí Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu se týkala přímo žalobkyně, oba tyto soudy ve svých rozhodnutích posoudily konkrétní případ žalobkyně a jasně judikovaly, že nelze v jejím případě dobu, po kterou byla po porodu své dcery odhlášena z Pražské správy sociálního zabezpečení, považovat za dobu neplnění účelu. Lze dozajista dovozovat, že soudy měly na mysli celou dobu, po kterou žalobkyně své podnikání po narození dcery přerušila. V případě správních orgánů obou stupňů tak došlo k ignorování závazného právního názoru a v důsledku toho k vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně v žalobě dále zpochybňovala vypořádání se žalované s tím, že doba 22 týdnů není adekvátní dobou přerušení podnikatelské činnosti, a s opomenutím tzv. rodičovské dovolené, jako neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Závěry žalované nevysvětlovaly, proč by osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) nemohly nastoupit na tzv. rodičovskou dovolenou, pokud jsou schopny si živobytí zajistit z našetřených či jiných zdrojů (např. od manžela). Dále žalovaná argumentovala tím, že pobírání rodičovského příspěvku není překážkou výkonu podnikatelské činnosti. Z toho však nelze dovozovat, že OSVČ, která tuto dávku pobírá, je nucena odstoupit od přerušení svých podnikatelských aktivit a naopak se výkonu podnikání věnovat. Takové rozhodnutí je na tom kterém rodiči, jak sama žalovaná v odůvodnění připustila, proto žalobkyně považovala daný argument za naprosto nesmyslný a bezpředmětný. Žalovaná pak svoji argumentaci „korunovala“ tím, že žalobkyně mohla svůj pobytový status řešit podáním žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, když přitom Nejvyšší správní soud jasně judikoval, že porození dítěte a následná péče o ně je objektivní skutečností, pro kterou lze přerušit výkon podnikání bez toho, aby došlo k neplnění účelu. Žalobkyně z výše uvedených důvodů považovala napadené rozhodnutí za naprosto nezákonné a nepřezkoumatelné. I v případě, že by soud nepřisvědčil výše uvedené argumentaci, měla žalobkyně za to, že správní orgán I. stupně i žalovaná chybně aplikovaly zákonná ustanovení. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (nejaktuálněji dle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Azs 322/2015-43 ze dne 3. 3. 2016), ze které jasně vyplývá, že jiná závažná překážka ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, resp. posouzení její existence se váže k období předchozího pobytu, tedy k pobytu předcházejícímu podání žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Toto dokazuje judikatura Městského soudu v Praze citovaná správním orgánem v napadeném rozhodnutí (čj. 9 A 66/2010-50 ze dne 26. 6. 2013): „Neplnění účelu předchozího pobytu (faktické nevykonávání podnikatelské činnosti) po převážnou část doby, na kterou bylo cizinci uděleno vízum k pobytu za účelem podnikání, je závažnou překážkou pobytu cizince na území, která je podle § 56 odst. 1 písm. k) zákona [o pobytu cizinců] ... ve spojení s § 46 odst. 1 téhož zákona důvodem pro nevydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.“ Z výše uvedeného i z citace judikatury, kterou použil správní orgán, tak vyplývá, že aby mohla být konstatována překážka pobytu, musí cizinec neplnit účel u pobytu, který předcházel podání žádosti o prodloužení tohoto pobytu, a to po převážnou část doby. Správní orgán I. stupně i žalovaná shodně namítaly neplnění účelu v době od 16. 12. 2009 do 31. 3. 2011 a od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012. Předchozí pobyt lze ohraničit datem udělení povolení k dlouhodobému pobytu (25. 9. 2008) a dnem podání žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (26. 7. 2010). V období od 25. 9. 2008 do 26. 7. 2010, tedy za dobu 22 měsíců, správní orgán I. stupně i žalovaná tvrdily neplnění účelu pobytu po dobu od 16. 12. 2009 do 26. 7. 2010, tedy po dobu necelých 7 měsíců. V případě žalobkyně tedy nemohlo dojít k neplnění účelu po převážnou dobu, neboť necelých 7 měsíců nepředstavuje bez nejmenších pochybností převážnou část z doby 22 měsíců. Podmínky pro aplikaci ustanovení § 37 odst. 2 písm. b), resp. § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců tak nebyly splněny a rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalované byla v rozporu s těmito zákonnými ustanoveními. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalované vycházela primárně z ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, dle kterého policie platnost víza, resp. dlouhodobého pobytu zruší, pokud cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Žalobkyně měla za to, že tyto podmínky je nutno vnímat v jejich pozitivním slova smyslu, tedy jako náležitosti pro udělení víza, resp. povolení k dlouhodobému pobytu, které jsou vyjmenovány v § 31 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Právní konstrukce žalované, která využila ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců pro aplikaci § 56 odst. 1 písm. k) téhož zákona, byla nezákonná, přičemž pro výklad uváděný žalobkyní lze analogicky vycházet z ustanovení § 46a odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců. I kdyby však neplatilo výše uvedené a správní orgán I. stupně, resp. žalovaná byly oprávněny postupovat ve smyslu výše uvedených ustanovení, poukázala žalobkyně na samotnou dikci § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že dané ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty, je třeba dovodit jednak to, že tyto dvě skutkové podstaty nejsou svým obsahem totožné, ale zejména to, že jejich obsah, resp. intenzita těchto skutkových podstat v souvislosti s veřejným zájmem je obdobná nebo srovnatelná. Výše uvedené ustanovení nemůže a nesmí sloužit jakémukoliv správnímu orgánu k vytváření vlastních nepřezkoumatelných a neoprávněných důvodů pro zamítnutí, resp. zrušení víz (dlouhodobého pobytu) cizinců. Tyto obecné teze jsou pak významné pro definování jiné závažné překážky pobytu cizince na území, kterou logicky nemůže být jednání, kterého se měla žalobkyně dopustit. Nadto je třeba uvést, že logickým výkladem termínu „zjištěna jiná závažná překážka“ lze dovodit jediný akceptovatelný závěr, a to ten, že taková překážka musí aktuálně existovat a musí být závažná. Z jednání, kterého se měla žalobkyně dopustit, pak vyplývá, že tato překážka zcela evidentně již neexistuje, a to vzhledem k tomu, že žalobkyně na území již v době rozhodování sp