2 Azs 307/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 113/2017- 50 - text 8 pokračování 30A 113/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: N.L.D., nar. …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, v ČR bytem D., M. 536, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2017, čj. MV-54870-4/SO-2017, t a k t o : I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 25. 5. 2017, čj. MV-54870-4/SO-2017, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 6. 2. 2017, čj. OAM-22170-41/DP-2014, se zrušují. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.342,-Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í I. Předmět řízení Žalobou ze dne 29. 6. 2017 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2017, čj. MV-54870-4/SO-2017, a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 6. 2. 2017, čj. OAM-22170-41/DP-2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ podle § 46 odst. 1 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“). Žádost žalobkyně byla zamítnuta, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území. II. Žaloba Žalobkyně v žalobě namítá, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, zejména nepostupoval v souladu s § 2 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaná opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně se především domnívá (bod a. žaloby), že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí nalézacího orgánu je nepřezkoumatelné, přičemž žalovaný správní orgán své rozhodnutí zatížil touto vadou, když nezhodnotil řádně veškeré odvolací námitky a potvrdil bez dalšího prvoinstanční rozhodnutí. Žalobkyně zejména namítala, že fakticky neexistuje překážka pobytu na území, na jejímž základě byla zamítnuta její žádost. Žalobkyně se domnívá, že nebylo prokázáno, že by neplnila účel pobytu předchozího povolení k dlouhodobému pobytu. Zároveň správní orgán srozumitelně nevysvětlil, z jakého důvodu považuje údajné neplnění účelu za jinou závažnou překážku. Správní orgán dovozuje důvod pro zamítnutí žádosti žalobkyně z toho, že neplnila účel předchozího povoleného pobytu (sloučení s rodinou – manželem), neboť manžel studoval na území domovského státu a v této skutečnosti správní orgány shledaly jinou závažnou překážku pobytu na území. Žalobkyně v tomto ohledu poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu učiněné v rozhodnutí čj. 9 As 80/2011-69, kde Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že pro to, aby bylo možno konstatovat, že je konzumováno povolení k pobytu a tedy je plněn účel pobytu, musí být v případě povolení k pobytu za účelem podnikání podnikatelská činnost v předmětném období alespoň převážně vykonávána. Navíc je nutno zmínit, že Nejvyšší správní soud tento fakt nevztahuje čistě na časové období, ale zejména na to, zda je vykonáván právě účel pobytu, bez ohledu na to, zda je tato činnost vykonávána konkrétně dlouhou dobu, ale zda cizinec daný druh pobytu naplňuje. Žalobkyně je přesvědčena, že svůj účel pobytu řádně plnila. Příslušné ustanovení zákona, na jehož základě je žádost žalobkyně zamítnuta, je možné dle názoru žalobkyně použít v případě, kdy by žalobkyně již nežila společně se svým manželem, manželé neudržovali žádný kontakt a manželství bylo již pouze formální. V situaci, kdy manžel byl po nějaký čas na studiích, nelze uzavřít, že žalobkyně neplnila účel pobytu, a tudíž ani nelze konstruovat existenci jiné závažné překážky. Jestliže Komise považuje odkaz na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu za irelevantní, žalobkyně s tímto nesouhlasí a je přesvědčena, že z povahy věci je třeba závěry Nejvyššího správního soudu aplikovat samozřejmě též na plnění jiného účelu, než podnikání. Pod bodem b. žaloby žalobkyně poukazuje na nesoulad mezi výrokovou částí rozhodnutí orgánu prvého stupně a jeho odůvodněním. Správní orgán ve výrokové části definuje, že povolení k dlouhodobému pobytu účastníka není vydáno, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území, respektive odkazuje na § 56 odst. 1 písm. j) zákona, kde je tento důvod zakotven. Za jinou závažnou překážou pobytu na území je dle přesvědčení žalobkyně možno považovat takovou překážku, která není definována na jiném místě zákona a je jakousi nevyřčeno překážkou, kterou nebylo možno předem definovat, ale která se může v průběhu pobytu cizince vyskytnout. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se však téměř výhradně zabývá způsobem podnikání žalobkyně, konstatuje, že žalobkyně neplnila čel, pro který jí bylo dříve povolení k pobytu vydáno, což je považováno za danou jinou překážku. Žalobkyně je však přesvědčena, že tento postup nelze použít za situace, kdy samo neplnění účelu pobytu je samostatným důvodem pro nevydání pobytového oprávnění. Žalobkyně napadenému rozhodnutí vytýká jeho nepřezkoumatelnost, kterou spatřuje v argumentaci správního orgánu prvého stupně v odůvodnění rozhodnutí. Je zřejmé, že správní orgán prvého stupně rozhodl o nevyhovění žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu, že žalobkyně nesplňovala některou z podmínek pro udělení víza, tak jak to vyplývá z § 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Správní orgán prvého stupně shledává tyto podmínky v ustanovení § 56 zákona č. 326/1999 Sb., přičemž tento postup žádným způsobem neodůvodňuje. Z dikce tohoto ustanovení je však zřejmé, že se jedná o „důvody neudělení víza“, nikoliv tedy o „podmínky pro udělení víza“ ve smyslu § 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Opačný výklad je zcela v neprospěch žalobkyně a tedy nezákonný. Ze systematiky zákona č. 326/1999 Sb. přitom zcela zřetelně vyplývá, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu odkázat prostřednictvím § 37 odst. 2 písm. b) na § 56, učinil by tak výslovným odkazem v ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) na § 56, tak jak to praktikuje v jiných ustanoveních tohoto zákona. Ke shrnutí k tomuto bodu žalobkyně uvádí, že zcela odmítá subsumování „důvodů neudělení víz“ pod „podmínky pro udělení víza“ tak, jak tyto termíny spojuje správní orgán prvého stupně. Dle názoru žalobkyně je z tohoto důvodu odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelné (tato nepřezkoumatelnost spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí) a tedy v rozporu s § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že žádný z důvodů pro neudělení víz nemůže být správním orgánem a contrario vykládán jako podmínka pro udělení víza. Správní orgán ze zcela nepochopitelných důvodů došel k závěru, že neplnění účelu pobytu je zároveň i jinou závažnou překážkou ve smyslu § 57 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. Tento závěr je zcela nelogický, nesmyslný a nezákonný. Z ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. totiž vyplývá, že policie neprodlouží dobu pobytu na území, pokud shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza - § 37 zákona č. 326/1999 Sb. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. přitom přímo stanoví jako jeden z důvodů pro zrušení víza (v souvislosti s § 44a odst. 3, § 35 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. pro neprodloužení pobytu) neplnění účelu, pro který bylo vízum uděleno. Pokud tedy správní orgán chtěl argumentovat neplněním účelu pobytu jako důvodem pro nevydání povolení k dlouhodobému pobytu, měl tak učinit odkazem na § 37 odst. 1 písm. b). Správní orgán nemůže s odkazem na § 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. ve spojení s § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. vyjádřit neplnění účelu pobytu jako jinou závažnou překážku, když se ve skutečnosti jedná o překážku již uvedenou, a edy zákonem předpokládanou v ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Smysl takovéhoto právního rozboru žalovaného není žalobkyni znám. Pro shrnutí k tomuto bodu uvádí, že zcela rezolutně odmítá právní posouzení „neplnění účelu pobytu“ jako „jiné závažné překážky“. Toto posouzení je zcela nepřezkoumatelné a v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. Pod bodem c. žaloby žalobkyně uvádí, že se správní orgány obou stupňů nedostatečně vypo