7 As 82/2011 — Nejvyšší správní soud

57 A 37/2017- 115 - text pokračování 23 57A 37/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce S.K., nar. …, státní příslušnost Republika Kosovo, v České republice pobytem …, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23.3.2017, č.j. MV-22388-6/SO-2017, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Napadené rozhodnutí Žalobce se žalobou ze dne 26.4.2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23.3.2017, č.j. MV-22388-6/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 7.12.2016, č.j. OAM-14109-37/TP-2015 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. II. Žaloba Žalobce namítal, že žalovaná postupovala při rozhodování v rozporu s právními předpisy, zejména v rozporu s § 75 odst. 2 písm. g) a § 174a zákona o pobytu cizinců, dále v rozporu s § 2, § 3, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a v rozporu s čl. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina základních práv a svobod“). Žalobce uvedl, že dne 13.8.2015 podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců. O této žádosti rozhodl prvoinstanční orgán tak, že žádost zamítl rozhodnutím ze dne 18.5.2016, č.j. OAM-14109-21/TP-2015, proti kterému podal žalobce odvolání. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím žalované ze dne 29.8.2016, č.j. MV-106829-4/SO-2016, zrušeno a věc byla vrácena prvoinstančnímu orgánu k novému projednání. Po novém projednání vydal prvoinstanční orgán rozhodnutí, kterým žalobcovu žádost opětovně zamítl, a to prvoinstančním rozhodnutím. I proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém bylo žalovanou rozhodnuto napadeným rozhodnutím, jímž bylo žalobcovo odvolání zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Žalobci tedy nezbylo, než se obrátit na soud s žalobou, neboť byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých právech a rozhodnutí je nezákonné. Žalovaná již při svém prvním rozhodnutí, kterým zrušila rozhodnutí prvoinstančního orgánu, vyjádřila názor, že „[výkon závislé práce] není pro daný případ rozhodnou okolností, neboť neplnění účelu povoleného dlouhodobého pobytu není důvodem pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu“, že „ve správním spisu není žádný relevantní důkaz o tom, že odvolatel na území skutečně nelegálně pracoval a pracuje... Odvolatel mimo jiné sdělil, že je jednatelem rodinné firmy II Diamante s.r.o.“ a že „na základě výpovědi odvolatele nelze dospět k jednoznačnému závěru, že na území v době od 19.3.2014 do 18.3.2016... vykonával nelegální práci. K takovému závěru nelze dospět ani na základě sdělení odvolatele, že neví, jaká marže se přidává na nakoupené zboží nebo jaký příjem má firma za rok. Obsah správního spisu tedy neobsahuje žádné relevantní důkazy o tom, že odvolatel na území v uvedeném období skutečně vykonával nelegální práci, jak tvrdí Ministerstvo vnitra.“. Dále „z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jaké konkrétní negativní důsledky jsou s jednáním odvolatele… spojeny… Úvahy o významu povolení k trvalému pobytu neodůvodňují ‚závažnost‘ konkrétního jednání odvolatele přezkoumatelným způsobem ve smyslu citovaného ustanovení zákona ani judikatury správních soudů. Za ‚jednání‘ je přitom potřeba považovat činnosti, které odvolatel vykonával na území, nikoliv skutečnost, že tyto činnosti Ministerstvo vnitra považovalo za nelegální práci, nebo za neplnění účelu dlouhodobého pobytu… Pro posouzení skutečnosti, zda došlo k porušení veřejného pořádku závažným způsobem, je především nutné zjistit, jaký chráněný zájem cizinec porušil a zároveň intenzitu tohoto porušení… Z judikatury NSS lze vyvodit závěr, že za závažné narušení veřejného pořádku nelze mnohdy považovat ani spáchání trestného činu. Tento závěr lze proto vztáhnout i na ‚nelegální práci‘, kterou by se cizinec na území dopustil jen ‚přestupku… V případě odvolatele navíc ani nebylo prokázáno, že by na území ‚nelegálně pracoval‘… pro postup dle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců je třeba prokázat, že se cizinec závažného jednání skutečně dopustil a že jím také způsobil závažný následek.“. Lze tedy shrnout, že dle názoru žalované nebyly v řízení dostatečně prokázány okolnosti ohledně konání nelegální práce, dále že neplnění účelu pobytu není důvodem pro zamítnutí žádosti o trvalý pobyt a že výkon nelegální práce není bez dalšího důvodem pro konstatování závažného narušení veřejného pořádku. Žalovaná uložila prvoinstančnímu orgánu nápravu těchto pochybení. Nutno bohužel podotknout, že prvoinstanční orgán svá pochybení nikterak nenapravil. Prvoinstanční orgán při svém druhém rozhodnutí ve věci vycházel z následujících skutečností a důkazů: pobytová kontrola provedena PČR dne 11.11.2015; výslech ze dne 7.12.2015; kontrola v místě pracoviště provedena PČR dne 14.1.2016; vyjádření Úřadu práce ČR ze dne 25.1.2016; rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 6.9.2016. Žalobce se domnívá, že prvoinstanční orgán nijak nedoplnil důkazy za účelem naplnění pokynů žalované. Prvoinstanční orgán zdůraznil, že při pobytové kontrole ze dne 11.11.2015 byla zastižena nevlastní matka žalobce, které uvedla, že ve společnosti Il Diamante s.r.o. pracuje. Je nepřijatelné, že tomuto přikládal prvoinstanční orgán jakýkoliv význam, neboť se jedná o cizinku, která si s největší pravděpodobností není vědoma rozdílu mezi jednatelem a závislou činností. Navíc se nijak dále k tomuto nevyjádřila. V pouhém užití slova „pracuje“ nelze v žádném případě shledávat potvrzení výkonu domnělé nelegální práce žalobce. Další kontrola PČR ze dne 14.1.2016 nijak neposkytla prvoinstančnímu orgánu potvrzení jeho domněnek. To, že byl žalobce na místě zastižen, není nijak neobvyklé a o nelegálním zaměstnání z toho nijak nevyplývá. Žalovaná vytkla prvoinstančnímu orgánu, že nelze vyslovovat závěr o nelegální práci pouze na výpovědi žalobce, kdy navíc uvedl, že je jednatelem (viz výslech žalobce ze dne 7.12.2015). Při této kontrole se jednalo o naprosto totožnou situaci. Prvoinstanční orgán si však kontrolu vyložil ve svůj prospěch a konstatoval, že bylo stvrzeno, že je žalobce ve společnosti Il Diamante, s.r.o. zaměstnán. Neustálé odkazování na stanovisko Úřadu práce ČR, které potvrzuje, že žalobci nebylo nikdy vydáno povolení k zaměstnání, je naprosto irelevantní. Žalobce nikdy netvrdil, že mu povolení k zaměstnání bylo vydáno. Toto zcela koresponduje se skutečností. Je logické, že žalobce nedisponuje povolením k zaměstnání, a to z důvodu, že není zaměstnán, ale je jednatelem společnosti! Dále je naprosto nepřijatelný závěr prvoinstančního orgánu, kdy konstatoval, že „jednání žadatele tak nejeví jakýkoliv z výše uvedených znaků podnikatelské aktivity“. Toto však prvoinstanční orgán nijak neprokázal. Omezil se toliko na definici jednotlivých aspektů podnikání, avšak nijak je nevztáhl na činnost žalobce. K svému jednatelství si žalobce dovoluje odkázat na judikaturu českých soudů, které pomohou osvětlit výkon funkce jednatele. Prvoinstanční orgán ani žalovaná se nesnažily osvětlit, jak funkci jednatele žalobce vykonává, a pouze neustále opakují informace poskytnuté při výslechu žalobce, které jsou však pouze střípkem v celé mozaice. V této souvislosti odkázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.3.2005, sp.zn. 4 Afs 24/2003, dle kterého „pojem obchodního vedení společnosti by bylo možné nejlépe charakterizovat jako průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života. Rozumí se tím i řízení společnosti, zejména organizování a řízení je jí podnikatelské činnosti.“ a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5.10.2005, sp.zn. 5 Tdo 1208/2005, dle kterého „jednateli náleží obchodní vedení společnosti, kterým se rozumí řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její každodenní podnikatelské činnosti“. Obchodní vedení je značně široký pojem a kryje velkou část činností. Nutno poznamenat, že ani zákonodárce nepovažoval za žádoucí a nutné vymezit, které činnosti pod tento pojem spadají. Vyčlenění je ponecháno na vůli obchodní korporaci a jejím vnitřním předpisům, jejich zakladatelskému právnímu