30 A 170/2015

Rozhodnutím Městského úřadu Nová Role (dále jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 11. 5. 2015, čj. 794/2014/NR/Koh (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) bylo k žádosti o dodatečné povolení stavby, kterou dne 27. 4. 2005 podal Mgr. T.T. dle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s § 190 zákona č. 183/2006 Sb., rozhodnuto tak, že se dodatečně povoluje stavba „Rekreační chata ev. č. x, x, obec x“ na pozemku st. p. x, parc. č. x v k. ú. x; stavba byla popsána a byly stanoveny podmínky pro její dokončení.

K odvolání žalobkyně bylo napadeným rozhodnutím dle § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 59 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů, prvoinstanční rozhodnutí dílčím způsobem změněno (změna spočívala v opravě data podání žádosti o dodatečné povolení stavby z 27. 4. 2005 na 19. 9. 2005), ve zbytku bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.

Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 11. 2015, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) doručenou dne 25. 11. 2015, domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvoinstančního.

Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen „starý správní řád“), nyní je upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „správní řád“).

Územní a stavební řízení byla upravena zákonem č. 50/1976 Sb. (dále jen „starý stavební zákon“ nebo „zákon č. 50/1976 Sb.“), aktuálně je upravuje zákon č. 183/2006 Sb.

Krajský soud o věci původně rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2018, čj. 30A 170/2015-320 (dále jen „původní rozsudek“) tak, že napadené i prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Soud primárně obrátil pozornost na stěžejní námitku, která je leitmotivem žaloby, totiž absenci odůvodnění souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájem, a to jak v napadeném, tak v prvoinstančním rozhodnutí, a dospěl k závěru, že „v rozhodnutí nenašel nic, co by se osvětlilo další nutný rozměr veřejného zájmu, totiž obecný, veřejný prospěch, případně zájem společnosti jako celku.“ Stran toho mj. konstatoval, že „dle zákonné dikce je nutné, aby stavebník, zcela v souladu s § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona, prokázal, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Jak dále kasační soud konstatoval, onen demonstrativní výčet je určitým vodítkem, což ale rozhodně nelze vyložit tak, že stavba bude dodatečně povolena vždy, když budou splněny podmínky uvedené v části druhé věty § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona následující za slovem „zejména“. Soud totiž za stejně důležitá považuje nejen zmíněná „technická“ hlediska, ale i ono hledisko širší, společenské.“ Krajský soud tak dospěl k závěru, že „rozhodnutí o dodatečném povolení stavby i napadené rozhodnutí zcela postrádají odpověď na otázku, jaký je zde veřejný zájem (tak jak jej jednak vnímá zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu, tedy zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný, tak i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 65/2012, tedy zájem nikoliv jedince, ale několika jednotlivců či skupin), na dodatečném povolení neoprávněné stavby, příp. proč takový veřejný zájem převážil nad soukromým zájmem žalobkyně. Rozhodnutí správních orgánů ve věci se totiž zaměřila na ochranu zájmů stavebníka, což je postup zcela opačný, a dále na soulad stavby s technickými kritérii danými § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona. Ano, stavebník je v takovém případě v poměrně složité situaci, ale nelze odhlédnout od toho, že ji přivodil sám, protože na samém počátku svého konání porušil zákon. Pak ovšem musí strpět přísnější pohled správních orgánů na věc.“

Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení původní rozsudek zrušil, a to rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, čj. 6 As 410/2017-29. Stěžejní argumentace a právní názor byly vyjeveny v odstavcích 19 a 20 rozhodnutí kasačního soudu, kde je uvedeno mj. toto: „[19] Nejvyšší správní soud uvádí, že soulad stavby s veřejným zájmem prokazuje stavebník, a to předložením podkladů a dokladů jako k žádosti o stavební povolení. Sledování existence veřejného zájmu na dodatečném povolení stavby se musí v každém jednotlivém případě uskutečňovat z hlediska posouzení splnění podmínek uvedených v § 88 odst. 1 písm. b) věta druhá starého stavebního zákona. Správní orgány, případně soud, které posuzují rozhodnutí o dodatečném povolení stavby tak zkoumají především splnění předpokladů uvedených v citovaném ustanovení za slovem „zejména“. V tomto směru Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 9. 3. 2005, čj. 3 As 33/2004 - 68, ve kterém byl vysloven závěr, že „[m]á-li být v řízení o dodatečném povolení stavby, vedeném podle § 88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona, zkoumán veřejný zájem, musí se tak stát především z hledisek, jež jsou v tomto ustanovení demonstrativně vypočtena. (…)“

Krajský soud proto o věci rozhodl opětovně, přičemž byl vázán § 110 odst. 4 s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

Standardně je v této části rozsudku rekapitulován obsah žaloby. V tomto případě však soud učinil výjimku, protože text žaloby je jednak velmi rozsáhlý (celkem 23 stran), nadto jde v převážné části o doslovné opakování odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, místy doplněné o polemiku žalobkyně s reakcí žalovaného správního orgánu právě na odvolací tvrzení. A protože soud považoval za významné odlišit při posuzování důvodnosti žaloby to, co je pouhým opakováním již uplatněného v odvolacím řízení, a co je originálně namítáno proti závěrům žalovaného vyjeveným v napadeném rozhodnutí, učinil vlastní text žaloby součástí bodu VI žaloby, kde se s jednotlivými námitkami vypořádává.

Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne 20. 1. 2016, v němž se vyjádřil k jednotlivým částem žaloby následovně.

Stran námitky na nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti povolené rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 30. 12. 2013, čj. 1226/2013/NR/Koh, a navazujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2015, čj. 280/SÚ/14-4, uvedl, že s tvrzením žalobkyně nesouhlasí. S obsahově stejnou odvolací námitkou se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem II. napadeného rozhodnutí (Nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, str. 15- 28). Na učiněných závěrech nadále setrvává.

V souladu s § 138a odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. je možné výjimky z obecných technických požadavků povolit pouze z těch ustanovení prováděcích právních předpisů, z nichž povolování výjimek tyto předpisy výslovně umožňují a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky.

V souladu s § 61 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška OTP“), lze za podmínek stanovených v § 138a stavebního zákona v odůvodněných případech povolit výjimku z ustanovení § 4 odst. 5, § 8 odst. 2, 3, 4, § 9 odst. 1, § 10 odst. 2, § 14 odst. 3, § 17 odst. 5, § 22 odst. 3, 4, § 23 odst. 6, § 24 odst. 2, § 30 odst. 5, § 42 odst. 2, § 47 písm. a), § 48 odst. 4, § 49 odst. 5, § 50 odst. 2, 5, 8, 9, § 51 odst. 10, § 59 odst. 5 a § 60 odst. 4 této vyhlášky. Žádné výjimkové ustanovení se netýká povolení vyššího koeficientu zastavěnosti dotčeného pozemku stanoveného v územně plánovací dokumentaci, tudíž není zákonné zmocnění na udělení výjimky stavebním úřadem formou rozhodnutí. Ten je stanoven jako závazný limit v závazné části územně plánovací dokumentaci obce (dále též jen „ÚP SÚ Děpoltovice“), schválené v samostatné působnosti zastupitelstvem obce dne 19. 10. 1994, s nabytím účinnosti obecně závazné vyhlášky dne 1. 12. 1994.

Území, na kterém se uvedená stavba s citovanými pozemky nachází, je dále upraveno změnou pod číslem 10/2005, s navýšením koeficientu na 20 % zastavitelnosti pozemku. Dle čl. 29 odst. 9 vyhlášky o závazných částech ÚP SÚ Děpoltovice, může stavební úřad pro stavby v území rekreace v lokalitě Děpoltovického rybníka na pozemcích s výměrou menší než 250 m2 v odůvodněných případech v územním nebo stavebním řízení povolit přiměřeně vyšší koeficient zastavění pozemku (tj. více než 20 %). Toto „povolení“ přiměřeně vyššího koeficientu zastavění pozemku (v daném případě navýšení o 2 %, tj. 4 m2) však není vedeno formou výroku v rozhodnutí, neboť k tomu nemá stavební úřad zákonné zmocnění, ale formou řádného odůvodnění jeho přiměřenosti a zhodnocení všech okolností posuzovaného případu v příslušném rozhodnutí. Žalovaný je toho názoru, že se s uvedeným požadavkem jak stavební úřad, tak žalovaný podrobně zabýval a řádně vypořádal (viz napadené rozhodnutí).

Žalovaný nesouhlasil ani s názorem týkajícím se „sankčního charakteru“ rozhodnutí o povolování výjimky z odstupové vzdálenosti a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, opírajícího se o rozhodnutí NSS, sp. zn. 1 As 69/2011. S identickou odvolací námitkou se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem II. napadeného rozhodnutí, na str. 28 – 33, přičemž na učiněných závěrech nadále setrvává.

Stavební úřad v napadeném rozhodnutí stanovil podmínky pro dokončení stavby, jimiž jsou v přiměřené míře ošetřena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a splněny obecné požadavky na výstavbu, tj. veřejný zájem, a to zakotvením provedení navržených stavebních úprav pro dokončení stavby rekreační chaty, upravených a vycházejících právě z průběžně uplatňovaných námitek žalobkyně, a to jak v řízení o dodatečném povolení stavby, tak i v řízení o povolení výjimky z OTP. Výše uvedené stavební úpravy zcela pokrývají její oprávněné zájmy, včetně zájmů ostatních účastníků řízení a veřejného zájmu. Jejich provedením bude zabezpečeno nerušené a bezpečné užívání staveb i pozemků sousedících s předmětnou stavbou. Požadavku na odstranění části stavby přiléhající k jejímu oplocení - výklenek objektu v délce 3,1 m ve východní stěně bez okenních otvorů a jeho posunutí na úroveň zbývající ustupující části této stěny - nebylo vyhověno, neboť jak uvádí zpracovatel projektové dokumentace stavby projektant O.S. (osoba odborně způsobilá v oboru pozemního stavitelství) v podání ze dne 4. 11. 2013 (vyjádření k odvolání B.B.), „posunutí obvodové zdi předpokládá zásadní zásah do stavebně technického řešení a statiky objektu rekreační chaty, odstraněním výklenku musí dojít k podchycení stávajícího obvodového věnce a jeho přerušení. V případě odstranění je možné narušení statiky objektu a následné praskání a přenos statických poruch dále do objektu. Z těchto důvodů nebyl doporučen zásah do vnějších obvodových zdí a souvisejících konstrukcí obvodového věnce a navazující konstrukce krovu (…)“.

Jak je obecně známo, pozední věnec stavby je stavebním prvkem zajišťujícím stabilitu a tuhost stavby, tzv. „svazuje obvodové zdi stavby v jeden celek, a rovněž eliminuje a roznáší rovnoměrně tlak střešní konstrukce do obvodových zdí“. Zásah do tohoto stavebního prvku je vždy riskantním, s možností destrukčních dopadů na stavbu a tím i důsledků negativního dopadu na okolní pozemky a stavby.

Na základě navržených stavebních úprav pro dokončení stavby se bude stavba po jejich realizaci nacházet zcela na vlastním pozemku stavebníka, požárně nebezpečný prostor nebude zasahovat na pozemek žalobkyně, dešťové vody nebudou zatěžovat její pozemek, žumpa nebude zatěžovat okolí zápachem, neboť obsahuje technické zabezpečení při čerpání splaškových vod a je umístěna ve vzdálenosti 2 m od společné hranice pozemků s žalobkyní.

Vzhledem k tomu, že se zakrácením přesahu krovu bude stavba nacházet na vlastním pozemku, není ani nutné přikročit ke krajnímu řešení o odstranění výklenku situovaného 30 cm od společné hranice. V průběhu správního řízení stavebník o vstup na pozemek žalobkyně nepožádal a stavební úřad nestanovil, že by žalobkyně měla stavebníkovi vstup umožnit. Jaký postup pro dokončení stavby v místě výklenku zvolí, je tak čistě jeho věcí. Kromě toho, stavebník v protokolu z ústního jednání a místního šetření v řízení o povolení výjimky z vyhlášky OTP konaného dne 14. 8. 2012 prohlásil, že při údržbě stavby nebude v budoucnu vyžadovat vstup na pozemek manželů B.

Na základě uvedených skutečností nepovažoval žalovaný za bezprostředně nutné zajistit nezávislý posudek znalce z oboru pozemního stavitelství na posouzení dopadu odstranění výklenku stavby na stavbu samotnou, když tento není nutné odstranit.

Ve věci napadení osoby manžela žalobkyně otcem stavebníka bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni pod čj. 30 A 8/2010 - 114 ze dne 13. 12. 2011 konstatováno, že stavební úřad nepochybil, když se touto námitkou nezabýval a v rozsudku k tomuto uvedl: „(…) Zcela bez vlivu na posouzení rozhodnutí správních orgánů jsou žalobkyní tvrzené útoky M.T. na M.B. Tato skutečnost nemůže mít žádný význam pro rozhodnutí správních orgánů o povolení výjimky z Vyhlášky, a proto správním orgánům ani nelze vytknout, že se touto okolností v řízení nezabývaly“. K tomu žalovaný poznamenává, že se jednalo pouze o jediný fyzický konflikt v roce 2006 manžela žalobkyně (nikoliv i žalobkyně samé) otcem stavebníka, trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno poté, co se otec stavebníka osvědčil ve lhůtě podmíněného zastavení trestního stíhání.

Žalobkyně dále namítá zásahy do jejích vlastnických práv v důsledku existence nepovolené stavby. Žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasí, neboť má za to, že její práva nejsou nepřiměřeně omezena. S identickou odvolací námitkou obsahující jednotlivé zásahy do práv žalobkyně se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem III. napadeného rozhodnutí (Zásahy do vlastnických práv, str. 33 – 40), a na těchto závěrech nadále setrvává.

Zastínění pozemku mezi nepovolenou stavbou a chatou žalobkyně bylo žalovaným vypořádáno na str. 33 – 35 napadeného rozhodnutí. Žalovaný, stejně tak jako stavební úřad, se řádně a podrobně zabýval touto námitkou a dospěl k závěru, že z předložené studie zastínění ze dne 8. 9. 2005 zpracované Ing. J. Z., autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, vyplývá, že dodatečně povolená stavba sousední chatu žalobkyně svým stínem ovlivní pouze v odpoledních hodinách od 14:40 hod. do 17:00 hod. K proslunění fasády dochází od 11:05 do 14:40 hod., což je 215 min. To je více než dvojnásobek minut požadovaných pro obytné místnosti dle ČSN 734301 (min. doba je 90 minut). Dále je možno konstatovat, že je tím splněna i podmínka ČSN 73 4301, čl. 4.3.5., tzn., že sousední pozemky sloužící k rekreaci jsou více než z poloviny prosluněny, tedy více než 180 min. (tři hodiny) denně. Z uvedeného vyplývá, že požadavek vyhlášky OTP na denní osvětlení a proslunění byl splněn. Nutno uvést, že uvedená norma ČSN 73 4301 stanovuje zásady pro navrhování obytných budov nebo obytných částí budov, platné pro bytové domy; obytné části v budovách jiného účelu; nástavby a přístavby budov, jimiž vznikají nové byty; rodinné domy; nástavby a přístavby rodinných domů, tedy objektů určených pro trvalé bydlení. Z uvedené normy nevyplývá, že by se vztahovala na rekreační objekty, neboť rekreační objekty nejsou určeny pro trvalé bydlení, neobsahují obytné místnosti, ale jen místnosti pobytové. Dle ČSN 73 4301, čl. 4.3.5, mají mít venkovní zařízení a pozemky v okolí obytných budov sloužící k rekreaci jejich obyvatel, alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny dne 1. března. Přesto, že se uvedená norma nevztahuje na rekreační objekty, bylo studií zastínění prokázáno, že požadavek vyhlášky OTP na denní osvětlení a proslunění byl splněn. Problematiku proslunění a denního osvětlení rekreačních objektů rovněž neřeší ani normy řady ČSN 73 0580-1, 2, 3, 4.

Pokud má žalobkyně na mysli pouze určitou malou část pozemku v místě mezi objekty rekreačních objektů, nutno konstatovat, že posuzování se vztahuje na pozemek jako celek, jenž má žalobkyně ve svém vlastnictví a užívání k rekreování, tedy celý pozemek p.p.č. x o výměře 365 m2, nikoliv jen vybranou malou část pozemku dle názoru žalobkyně. Jak vyplývá ze závěru shora uvedené studie, sousední pozemky sloužící k rekreaci jsou více než z poloviny prosluněny, tedy více než 180 min. (tři hodiny) denně, čímž je podmínka ČSN 73 4301, čl. 4.3.5., splněna. Žalovaný považuje uvedenou studii zastínění pro potřeby řízení za dostatečnou a pořízení další studie na posouzení zastínění pozemku žalobkyně považuje za nadbytečné, když tento stav byl již posouzen, a nadto žádná norma nestanovuje tento požadavek.

Stran nemožnosti výstavby na pozemku žalobkyně sousedícím s nepovolenou stavbou žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 35 - 36 napadeného rozhodnutí. Z vypořádání námitky žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí o povolení výjimky z vyhlášky OTP (čj. 1229/2013/NR/Koh ze dne 30. 12. 2013, str. 13), stavební úřad považuje tuto připomínku za bezpředmětnou, neboť mu není znám termín záměru výstavby, a tudíž ani nelze stanovit rozsah a platnost právních předpisů vztahujících se k období záměru výstavby. Žalobkyní namítaná nemožnost využití jejího pozemku pro budoucí výstavbu je pouhou spekulací a předjímáním skutečností, které ještě nenastaly. Stavba dle předložené projektové dokumentace nezasahuje žádnou svou konstrukční částí na sousední pozemek. V předložené projektové dokumentaci jsou zapracovány stavebně technické úpravy, kterými jsou zajištěny všechny požadavky vyplývající z vyhlášky OTP. V případě záměru další zástavby pozemku v prostoru mezi stavbami rekreačních chat žalobkyní může i ona požádat o povolení výjimky z odstupových vzdáleností. Žalovaný je toho názoru, že existencí zákonného ustanovení o možnosti udělení výjimky nedochází umístěním stavby ve snížené odstupové vzdálenosti k porušení ústavně zaručeného základního práva v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stran zbudování okna v nepovolené stavbě téměř na hranici pozemků žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 36 - 37 napadeného rozhodnutí. Argumentace žalobkyně na možnou námitku stavebníka na nedostatečné osvětlení obytné místnosti při případném umístění budoucí stavby žalobkyně je nedůvodná. Žalovanému je vytýkáno, že se s uvedenou námitkou v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal. S tím žalovaný nesouhlasí, neboť žalobkyně opět namítá nemožnost využití pozemku pro budoucí výstavbu a předjímá skutečnosti, které ještě nenastaly, a proto odkázal na závěry předchozího bodu, tzn., že setrvává na stejných závěrech, neboť se jedná o stejnou problematiku odstupových vzdáleností, udělování výjimek z vyhlášky OTP a posouzení záměru z hlediska požadavků vyhlášky OTP.

Ohledně námitky na požadavek na odstup staveb dle § 8 vyhlášky OTP umožňující údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení, umístění stavby 30 cm od společné hranice s pozemkem žalobkyně, nemožnost údržby, ataky otce stavebníka na manžela žalobkyně, žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 37 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně žalovanému vytýká, že jeho vyjádření spočívá pouze v tom, žalobkyně předjímá sousedské spory, které zřejmě žalovaný považuje za nepravděpodobné (což je poměrně zvláštní s ohledem na výše uvedené ataky), a dále se k této námitce nevyjadřuje. Žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasí, neboť s obsahově stejnou námitkou se vypořádal v předchozí části napadeného rozhodnutí na str. 31 - 32, kterou neshledal jako důvodnou a trvá na svých závěrech. Žalobkyně předjímá skutečnosti, které ještě nenastaly. Občanskoprávní spory však nejsou předmětem posuzování ve správním řízení stavebních úřadů, ale příslušných orgánů státní moci.

Žalobkyně dále argumentuje aplikací zákona č. 350/2012 Sb., který je novelou stavebního zákona č. 183/2006 Sb., a z toho vyplývajícího požadavku na umístění stavby 2 m od hranice pozemku, dále pak argumentuje obdobností požadavků ve smyslu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., který dle jejího názoru lze použít i na rekreační objekt. Žalovaný uvádí, že se s identickou námitkou řádně vypořádal na str. 37 - 40 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně žalovanému vytýká, že její argumentaci na uplatnění analogie nové právní úpravy na rekreační objekty nebere v potaz a dále ignoruje § 8 odst. 2 vyhlášky OTP, svůj názor opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 69/2011 týkající se požadavků na dodržení odstupových vzdáleností dle této nové právní úpravy a možných imisí pohledem nebo hlukem.

Žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasí. Žalobkyně vytrvale argumentuje právními normami, které nelze aplikovat na uvedený případ. Řízení o povolení předmětné výjimky z odstupových vzdáleností bylo zahájeno podáním žádosti dne 24. 4.2006, tedy v souladu s § 8 odst. 3 vyhlášky č. 137/1998 Sb. OTP, které stanoví, že vzájemné odstupy staveb pro individuální rekreaci, které mezi sebou vytváří volný prostor, nesmí být menší než 10 m. Dle § 61 vyhlášky OTP lze za podmínek stanovených v § 138a odst. 2 stavebního zákona v odůvodněných případech povolit výjimku z § 8 odst. 3 vyhlášky OTP, která se týká vzájemných odstupů staveb pro individuální rekreaci od nové stavby. Z uvedeného vyplývá, že na toto řízení nelze aplikovat právní úpravu zákona č. 350/2012 Sb., neboť ten nabyl účinnosti až 1. 1. 2013 a novelizuje nový stavební zákon č. 183/2006 Sb. (viz str. 3 napadeného rozhodnutí). Jak nový stavební zákon č. 183/2006 Sb., tak i zákon č. 350/2012 Sb. obsahuje přechodná ustanovení, že neukončená správní řízení se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

Ohledně žalobkyní namítaného § 25 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je žalovaný toho názoru, že toto ustanovení nelze aplikovat na odstupovou vzdálenost mezi rekreačními objekty, z jeho obsahuje zřejmé, že se týká pouze odstupů mezi rodinnými domy, mezi stavbami pro bydlení a mezi stavbami pro bydlení a stavbami nebytovými.

Předmětná stavba má ve stěně přilehlé k hranici pozemku umístěno okno pobytové místnosti a WC v odstupové vzdálenosti 7,60 m od stavby rekreační chaty žalobkyně. Žalovaný nepovažuje umístění oken za nepřiměřený zásah do soukromí (nejedná se o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům), neboť se dle jeho přesvědčení nejedná o přímý pohled do soukromí. V tomto směru dále odkazuje na rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010 – 145, a rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, čj. 8 As 20/2011 – 131.

Žalobní námitky obsažené v části VII. žaloby jsou identické s odvolacími námitkami a žalovaný je řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem IV. napadeného rozhodnutí na str. 40 – 44. Žalovaný s tvrzeními žalobkyně nesouhlasí, její práva nejsou nepřiměřena omezena. Žalovaný se otázkou zásahu do žalobkyniných hmotných práv řádně a podrobně zabýval, podkladem pro dodatečné povolení je projektová dokumentace stavby pro její dokončení se zapracovanými stavebnímu úpravami ve smyslu vznesených námitek, tj., aby stavba žádnou svou konstrukční částí nezasahovala na pozemek p.č. x ve vlastnictví žalobkyně (bylo navrženo zkrácení přesahu střešní konstrukce), včetně přesahu požárně nebezpečného prostoru navržením stavebních úprav vycházejících z nově zpracovaného požárně bezpečnostního řešení stavby (dále jen „PBŘS“), dále jsou navržena opatření k zabezpečení odvádění dešťových vod ze stavby tak, aby nebyl pozemek žalobkyně zamokřován (byla navržena úprava okapu, s odvedením dešťových vod do dešťové kanalizace s vyústěním ve spodní jižní části pozemku do odvodňovacího příkopu umístěného na p.p.č. x, který zajišťuje odvod dešťových vod z p.p.č. x (T.) a x (B.), osazení sněhových řezáků a zachytávačů zabraňujících sklouzání sněhu na pozemek žalobkyně, dále byla žumpa posunuta na vzdálenost 2 m od mezující hranice pozemku žalobkyně, včetně technického opatření k zabránění zápachu ze žumpy při čerpání kalů (potrubí s bajonetovým uzávěrem a zátkou pro bezproblémové zajištění čerpání kalů z jímky a odvětrání žumpy přes kanalizaci a střechu objektu).

Zapracováním stavebních úprav v projektové dokumentaci pro dokončení stavby jsou v přiměřené míře ošetřena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a splněny obecné požadavky na výstavbu, tj. veřejný zájem. Nejedná se o účelovost tvrzení, ale platné podklady rozhodnutí, ze kterých správní orgán při svém posuzování a rozhodování vycházel. Napadeným rozhodnutím není povolen stav stavby, tak jak se nachází v současné době, tedy před vydáním rozhodnutí, ale takový, jaký bude následně po provedení stavebních úprav; žalobkyně tedy neustále opomíjí fakt, že se jedná o dodatečné povolení stavby se stavebními úpravami, kterými je zajištěno, že stavba nebude zasahovat do jejích hmotných práv, se stanovením příslušných podmínek pro její dokončení.

Jak vyplývá z výrokové části napadeného rozhodnutí, stavební úřad stanovil stavebníkovi pod podmínkou č. 8 povinnost požádat o vydání kolaudačního souhlasu (§ 122 nového stavebního zákona). K závěrečné kontrolní prohlídce stavby stavebník předloží stavební deník, závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy k užívání stavby, geometrické zaměření stavby, doklady o výsledcích předepsaných zkoušek a doklady o výrobcích použitých pro stavbu (certifikáty a prohlášení o shodě). Teprve až na základě provedení závěrečné kontrolní prohlídky ve smyslu § 133 nového stavebního zákona a učiněným závěrem, že stavba je dokončena v souladu s podmínkami dodatečného povolení stavby, v souladu s projektovou dokumentací a souhlasnými stanovisky dotčených orgánů k užívání stavby, bude následně vydán kolaudační souhlas, který opravňuje stavebníka se započetím užívání stavby. Stavba je tedy stále pod kontrolou správního orgánu, který je povinen sledovat soulad stavby s veřejným zájem a oprávněnými zájmy účastníků řízení. Žalovaný se s dalšími výše uvedenými jednotlivými námitkami podrobně vypořádal v napadeném rozhodnutí a nedošel k závěru, že by správní orgán jednal v rozporu s právními předpisy.

Dále, žalovaným bylo dodržení limitu zastavitelnosti pozemku a soulad stavby s územně plánovací dokumentací obce Děpoltovice, a tedy soulad s veřejným zájmem, řádně posouzen již v předchozí části napadeného rozhodnutí, zejména na str. 21-23, se závěrem, že stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací obce Děpoltovice, včetně posouzení překročení limitu zastavitelnosti pozemku o 2 %. Potřebou započítat do zastavěnosti pozemku i terasu objektu se žalovaný zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 23 – 24. Tuto námitku shledal nedůvodnou, neboť plocha terasy se nezapočítává.

Hmotná práva žalobkyně nejsou na základě zapracování stavebních úprav pro dokončení stavby do projektové dokumentace a stanovením podmínek v napadeném rozhodnutí dotčena. Napadeným rozhodnutím není povolen stav stavby, tak jak se nachází v současné době, tedy před vydáním rozhodnutí, ale takový, jaký bude následně po provedení stavebních úprav; žalobkyně tedy neustále opomíjí fakt, že se jedná o dodatečné povolení stavby se stavebními úpravami, kterými je zajištěno, že stavba nebude zasahovat do jejích hmotných práv, a stanovením příslušných podmínek pro její dokončení.

Veřejná subjektivní práva žalobkyně nejsou dle žalovaného nepřiměřeně omezena (oslunění, odstupy, zavodnění pozemku, zápach, právo na soukromí - obtěžování pohledem, požárně bezpečnostní odstup), vypořádání viz jednotlivé části napadeného rozhodnutí.

Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně obsaženým v části IX. žaloby. S obsahově stejnou námitkou se řádně vypořádal v pod bodem VI. napadeného rozhodnutí, str. 45 – 47. Dle názoru žalovaného, žalobkyně nadále opakovaně a vytrvale přehlíží skutečnost, že do projektové dokumentace byly zapracovány veškeré požadavky vyplývající z vyhlášky OTP, požadavků a námitek žalobkyně vznesených v průběhu řízení o odstranění nepovolené stavby a jejím dodatečném povolení a v řízení o povolení výjimky z OTP, to znamená včetně zabezpečení přesahu požárně nebezpečného prostoru na sousední pozemky (viz PBŘS, zpracované Ing. I.Ch., datum IX/2012 a PD).

Po jejich realizaci bude stavba splňovat mimo jiné i požadavky na požární bezpečnost dle vyhlášky OTP. Stavební úřad stanovil ve výrokové části napadeného rozhodnutí podmínky pro dokončení stavby, kterými jsou, kromě jiného, zajištěny i požadavky na dodržení odstupových vzdáleností z hlediska přesahu požárně nebezpečného prostoru, viz podmínka č. 4 (je vycházeno z opatření stanovených v PBŘS na str. 4), ostatní stavební úpravy viz podmínka č. 5. PBŘS mimo jiné na str. 5 uvádí, že požárně nebezpečný prostor od posuzovaného objektu po splnění výše uvedených opatření nezasahuje mimo hranice stavebního pozemku investora. V závěru PBŘS na str. 6 je uvedeno: Posuzovaná stavba rekreačního objektu je při dodržení výše uvedených podmínek navržená v souladu s požadavky ČSN - požární bezpečnost staveb. Bližší rozbor požárně nebezpečného prostoru viz str. 12- 13 napadeného rozhodnutí.

Nutno uvést, že předmětem řízení není povolení současného stavu stavby s přesahem požárně nebezpečného prostoru (stavba rozestavěná), ale její dodatečné povolení s návrhem stavebních úprav pro její dokončení. K dokončení stavby byl dle dodatečného povolení stavby stanoven termín do 31. 12. 2015. Žalobkyně bagatelizuje a zpochybňuje navržené stavební úpravy pro dokončení stavby a předjímá skutečnosti, které ještě nenastaly, když tvrdí, že stavebník navržené úpravy snad v budoucnu provede, a které snad odstraní závadný stav ohrožující její bezpečnost. Jak vyplývá z výrokové části napadeného rozhodnutí, stavební úřad stanovil stavebníkovi pod podmínkou č. 8 povinnost požádat o vydání kolaudačního souhlasu (§ 122 nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb.). K závěrečné kontrolní prohlídce stavby stavebník předloží kromě jiného i závazná stanoviska dotčených orgánů k užívání stavby, geometrické zaměření stavby, doklady o výsledcích předepsaných zkoušek, atd. Teprve až na základě provedení závěrečné kontrolní prohlídky ve smyslu § 133 nového stavebního zákona a s učiněným závěrem, že stavba je dokončena v souladu s podmínkami dodatečného povolení stavby, v souladu s projektovou dokumentací a souhlasnými stanovisky dotčených orgánů k užívání stavby, bude následně vydán kolaudační souhlas, který opravňuje stavebníka se započetím užívání stavby, tedy stavba je stále pod kontrolou správního orgánu, který je povinen sledovat soulad stavby s veřejným zájem a oprávněnými zájmy účastníků řízení.

Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkami žalobkyně ohledně zavodnění jejího pozemku způsobeného vodou odtékající z okapů střechy instalovaných na nepovolené stavbě, s níž se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem VII napadeného rozhodnutí, str. 47 – 49. Na učiněných závěrech nadále setrvává. Projektovou dokumentací pro dodatečné povolení stavby se dokládá její skutečné provedení, včetně zakomponovaných stavebních úprav pro její dokončení, které byly uplatněny účastníky řízení v průběhu správního řízení. Projektová dokumentace řeší mimo jiné i stavební úpravu střechy, spočívající ve zkrácení krokví a posunu okapu na vzdálenost max. 300 mm od líce zdi, kterou je zajištěno, že stavba nebude zasahovat do prostoru pozemku žalobkyně, avšak bude zcela umístěna na vlastním pozemku stavebníka, tzn. včetně střešní konstrukce objektu. Ochrana pozemku žalobkyně p.p.č. x je před stékáním dešťové vody a sjíždění sněhu zajištěna osazením okapu, sněhových řezáků a zachytávačů osazených na spodní hraně střechy. Dešťová kanalizace dle předložené projektové dokumentace odvádí dešťové vody ze střechy objektu (s uložením ležatého potrubí na protější západní straně pozemku stavebníka - nikoliv v blízkosti oplocení žalobkyně), svedené dešťovými okapy a svody do jednoho svodu s odvedením vod ke spodní jižní části pozemku, směrem ke stávajícímu odvodňovacímu příkopu umístěného u hranice pozemků stavebníka i žalobkyně. Z podkladů řízení nevyplývá, že by žalobkyně doložila důkazy pro podporu svého tvrzení o podmáčení jejího pozemku, které by dokazovaly příčinnou souvislost s předmětnou stavbou stavebníka. Při místním šetření konaném dne 24. 5. 2010 bylo mimo jiné prověřeno zavodnění pozemků, avšak tímto ověřením nebylo prokázáno, že spodní voda z pozemku stavebníka způsobuje podmáčení pozemku žalobkyně, a v jeho závěru je mimo jiné konstatováno, že pozemek byl podmáčen ještě před stavbou. Toto mimo jiné podporuje i skutečnost, že jsou na pozemcích stavebníka i žalobkyně umístěny odvodňovací drenáže, které slouží k odvodnění zamokřených pozemků.

K tvrzení o odstranění drenáží na pozemku stavebníka nepřiložila žalobkyně žádný důkaz (např. fotodokumentací o odstranění drenáží), jedná se o nepodložené tvrzení. Dle konfigurace terénu, který je spádován od severní strany k jižní, směrem k Děpoltovickému rybníku, dochází k přirozenému odtékání srážkových vod k jižní hranici pozemků. K podmáčení mezující hranice pozemku dochází lokálně v místě nedokončeného okapového svodu, kterým jsou dešťové vody provizorně svedeny volně na pozemek při hranici s pozemkem žalobkyně. Svou argumentaci opřel stavební úřad rovněž o vyjádření projektanta ze dne 19. 10. 2011 s odkázáním na hydrogeologický posudek Ing. J. F. z června 2011, který byl sice podkladem pro vodoprávní řízení, ale je rovněž součástí stavebního řízení. Dále vycházel rovněž z vyjádření projektanta ke zdůvodnění technických požadavků pod bodem 4. „Zavodnění pozemku paní B.“, uvedené v Technické zprávě - technické požadavky, předložené dne 1. 8. 2011 stavebnímu úřadu v předchozí části řízení o dodatečném povolení stavby (zrušené rozhodnutí čj. 331/10/NR/Schm ze dne 30. 8. 2011), která byla s částí výkresové dokumentace zpracována na základě požadavků a námitek žalobkyně uplatněných v průběhu řízení.

Argumentace žalovaného týkající se vrstevnicového systému a spádování dotčených pozemků je pouze správní úvahou o směru odtékání srážkových vod vycházející z veřejně přístupných informací a logické úvahy, které žalovaný nepovažuje za v rozporu s právními předpisy.

Žalovaný nesouhlasí ani s námitkami uvedenými v čl. XI. žaloby, přičemž s identickými námitkami odvolacími se řádně vypořádal pod bodem VIII. napadeného rozhodnutí, str. 49 – 51. Stavební úřad na základě ohlášení žalobkyně o užívání nepovolené stavby provedl dne 18. 9. 2012 kontrolní prohlídku na místě stavby, vše zaprotokoloval, vyhotovil fotodokumentaci, ze které je zřejmé, že stavba je ve stejném stavu od doby, kdy byl stavebním úřadem vydán zákaz provádění dalších stavebních prací, tj. ode dne 26. 7. 2005 (rovněž absence fekálií ve splaškové jímce). Stavebník stavbu trvale neužívá, pouze dojíždí na stavbu z důvodu její kontroly, k osobní potřebě používá pouze chemické WC. V případě delšího pobytu je s rodinou ubytován v blízké rekreační chatě ev.č. x manželů F.

Stavební úřad při posouzení věci nedošel k závěru, že lze mít důvodně za to, že stavba je užívána v rozporu se stavebním zákonem, bez povolení k užívání stavby a neshledal důvody k zahájení řízení o přestupku za porušení ustanovení stavebního zákona. Ve věci argumentace žalobkyně na odběr vody stavebníkem z údajně společné studny společně s Ch. D. a jejího nedostatku pro tohoto odběratele a účastníka řízení bylo zjištěno, že jediným vlastníkem studny je stavebník, včetně vodoprávního povolení k odběru podzemní vody z kopané studny i potvrzení její pasportizace vodoprávním úřadem. Studna je součástí kupní smlouvy k nemovitosti mezi původními vlastníky a stavebníkem, ve které není uvedeno žádné věcné břemeno na odběr vody pro jiné sousedící stavby, blíže viz napadené rozhodnutí. Jak z výše uvedeného vyplývá, stavební úřad se uvedeným podnětem zabýval. Žalobkyní namítané trvalé užívání rekreačního objektu a žumpy stavebníkem a jeho rodinou nebylo prokázáno.

Rovněž nedůvodnou byla v rámci odvolání shledána námitka nepřihlédnutí ke konstruktivnímu řešení navrženého žalobkyní. Žalovaný se s touto námitkou řádně a podrobně vypořádal pod bodem IX napadeného rozhodnutí, str. 51 – 55. Žalobkyně odcitovala část znění svých námitek ze dne 2. 11. 2014, doručených stavebnímu úřadu před ústním jednáním a místním šetřením konaným dne 3. 11. 2014 ve věci vydání dodatečného povolení stavby, které byly připojeny k protokolu z jednání, s důrazem na umístění žumpy co nejdále od jejího pozemku. Kromě jiného však právní zástupce do protokolu uvedl, že nad rámec těchto námitek ještě žalobkyně dodává, že žumpa plánovaná a zakreslená v technické dokumentaci stavby založené u stavebního úřadu by měla být posuzována podle nového stavebního zákona, neboť se v technické dokumentaci stavby poprvé objevila až po účinnosti nového stavebního zákona. Žalobkyně je toho názoru, že mezi žumpou a hranicí jejího pozemku má být dodržena vzdálenost 2 m. Její námitky ohledně umístění žumpy jsou tudíž vnitřně rozporné.

Hmotná práva žalobkyně nejsou umístěním žumpy ve vzdálenosti 2 m od hranice pozemků dotčena, rovněž tak nejsou nepřiměřeně omezena její veřejná subjektivní práva. Tato námitka nebyla shledána důvodnou, viz příslušná část napadeného rozhodnutí.

Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by stavební úřad definoval veřejný zájem jedinou větou „aby byla stavba v souladu s územně plánovací dokumentací“. Stavební úřad při vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy vztahujícími se k rozhodovacímu procesu, platnými ke dni podání žádosti, tj. 19. 9. 2005. V rozhodnutí v úvodní části odůvodnění uvedl, podle jaké právní úpravy v řízení postupoval, a popsal jednotlivé procesní úkony v průběhu správního řízení od posledního rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby pod čj. 331/10/NR/Schm ze dne 30. 8. 2011, které bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2012, čj. 1309/SÚ/l1-12, a věc vrácena k novému projednání. Dále uvedl informaci o vydání rozhodnutí o povolení výjimky z odstupových vzdáleností ze dne 30. 12. 2013, čj. 1229/2013/Koh, které bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2014, čj. 280/SÚ/14-4. Rozhodnutí o povolení výjimky je podkladem pro rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby.

Po posouzení žalobkyniných námitek žalovaný konstatoval, že se jedná o obsahově stejné námitky, které žalobkyně uplatnila již v předcházejících řízeních, o kterých správní orgány I. i II. instance rozhodly. Proto setrval opět na stejné argumentaci, jako v předchozích rozhodnutích.

Okruhem účastníků řízení se správní orgán zabýval v závěru výrokové části rozhodnutí, včetně výroku o rozhodnutí o námitkách účastníků uplatněných v tomto řízení (viz str. 3 - 9 napadeného rozhodnutí).

Stavební úřad se dále řádně vypořádal s otázkou okruhu dotčených orgánů a základního posouzení souladu stavby s požadavky územního plánu a stanovených limitů využití území. Dále uvedl (= stavební úřad) informaci o postupu v řízení v souladu s § 34 zákona o správním řízení, k provedení důkazů použil všech důkazních prostředků, které byly vhodné ke zjištění stavu věci a které nebyly provedeny v rozporu s právními předpisy. Poté uvedl zákonné ustanovení § 88 stavebního zákona a jeho požadavky, včetně požadavku na soulad stavby s veřejným zájmem.

Stavební úřad konstatoval, že stavebník prokázal, že stavbu není nutné podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranit tím, že podal žádost o dodatečné povolení stavby a předložil podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem. Dále uvedl podklady, které v průběhu řízení shromáždil a na jejichž základě rozhodoval. Poté se stavební úřad velmi podrobně a důkladně vypořádal s jednotlivými námitkami účastníků řízení, s posouzením souladu stavby s požadavky veřejného zájmu, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby, zájmy chráněnými zvláštními předpisy a oprávněnými zájmy účastníků řízení (viz str. 13 - 38 napadeného rozhodnutí).

Žalovaný se s právním závěrem stavebního úřadu ztotožnil. Správní řízení I. i II. instance tvoří jeden správní celek, tudíž právní názory žalovaného dále ještě podrobněji rozvádí a doplňují právní názory učiněné stavebním úřadem, a to zejména s ohledem na plnění souladu stavby s veřejným zájmem a právem chráněných práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Otázkou zhodnocení stavby o jejím souladu s veřejným zájmem se žalovaný velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem ze všech hledisek veřejného zájmu zabýval a vypořádal na str. 15 - 28 napadeného rozhodnutí, v jehož závěru konstatoval, že aspekty veřejného zájmu byly zcela naplněny a stavba je s ním v souladu. Na svých názorech a závěrech žalovaný nadále setrvává.

Žalobkyně v části XIII. žaloby uvedla souhrn všech svých námitek uplatněných proti napadenému rozhodnutí žalovaného. Žalovaný k tomu uvedl, že na svých závěrech k jednotlivým námitkám se již vyjádřil výše a je nadále toho názoru, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Na základě podané žádosti o její dodatečné povolení s předložením podkladů a dokladů v požadovaném rozsahu jako ke stavebnímu povolení a na základě provedeného správního řízení bylo prokázáno, že vydáním dodatečného povolení jsou v přiměřené míře ošetřena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a splněny obecné požadavky na výstavbu, tj. veřejný zájem, a to zakotvením provedení navržených stavebních úprav pro dokončení stavby rekreační chaty, upravených a vycházejících právě z průběžně uplatňovaných námitek žalobkyně, a to jak v řízení o dodatečném povolení stavby, tak i v řízení o povolení výjimky z OTP. Výše uvedené stavební úpravy zcela pokrývají její oprávněné zájmy, včetně zájmů ostatních účastníků řízení a veřejného zájmu. Jejich provedením bude zabezpečeno nerušené a bezpečné užívání staveb i pozemků sousedících s předmětnou stavbou.

Stran částí XIV. a XV. žaloby žalovaný předně upozornil, že žalobkyně argumentuje ustanovenými nového správního řádu, ten však není možné v tomto správním řízení aplikovat, protože správní řízení bylo zahájeno dne 19. 9. 2005, tj. za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb. Žalovaný vzhledem k formální chybě v rozhodnutí stavebního úřadu ve výrokové části (uvedení nesprávného data podání žádosti o dodatečné povolení stavby) rozhodnutím o odvolání částečně změnil a ve zbývající části potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby čj. 794/2014/NR/Koh ze dne 11. 5. 2015.

Žalovaný shrnul, že námitky uvedené v žalobě neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady v řízení, které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí, a navrhl žalobu zamítnout.

Osoba zúčastněná na řízení (dále též „stavebník“) se k věci vyjádřil v podání ze dne 30. 9. 2016, kde v úvodu sdělil, že napadené rozhodnutí pokládá za věcně i právně správné, a postup žalovaného, jakož i stavebního úřadu za správný a odpovídající zákonu. Konstatoval, že veškeré žalobní námitky jsou jen cyklickým opakováním tvrzení žalobkyně z předchozích písemných podání, když všechny tyto námitky byly již oběma správními orgány řešeny a správní orgány obou stupňů k nim již zaujaly stanovisko, které obsáhlým způsobem odůvodnily, jak po stránce skutkové, včetně odkazu na listinné důkazy, tak po stránce právní, včetně odkazu na právní předpisy.

Stavebník se plně ztotožnil s argumentací žalovaného ve věci samé a stran jednotlivých judikatorních rozhodnutí, která žalobkyně v žalobě cituje, zdůraznil následující.

Žalobkyně se na straně 7 žaloby odkazuje na rozhodnutí NSS sp. zn. 6 As 65/2012 (zřejmě rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR čj. 6 As 65/2012-161 ze dne 10. 5. 2013; ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je uvedeno i usnesení čj. 6 As 65/2012-86 ze dne 5. 12. 2012) a odvolává se na provedenou definici veřejného zájmu v tomto rozhodnutí.

Předně je zapotřebí namítnout, že odkaz na tento rozsudek Nejvyššího správního soudu je zcela nepřípadný - podstatou sporu projednávaného Nejvyšším správním soudem ČR pod sp.zn. 6 As 65/2012 byl spor ohledně developerského projektu společnosti Skanska, a.s. na výstavbu souboru staveb nazvaného dle projektové dokumentace „Milíčovský háj jih a východ obytný soubor“, když tento developerský projekt měl být realizován v chráněné lokalitě Natura 2000 a její realizací mělo dojít k nevratným zásahům do života kriticky a silně ohrožených živočišných druhů. Společnost Skanska, a.s. stavbu souboru obytných budov prosazovala s tvrzením, že se jedná o veřejný zájem na zajištění bytových potřeb obyvatel hlavního města Prahy, kterému dle jejího názoru měl ustoupit veřejný zájem na ochraně ohrožených živočišných druhů. Je tedy zjevné, že jak rozsahem, tak intenzitou zásahu do veřejných zájmů je tento rozsudek Nejvyššího správního soudu zcela nesouměřitelný s předmětem řízení vymezeným v žalobě.

Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 As 65/2012-161, uvádí následující úvahy, které vedly k jeho rozhodnutí: „Zásada ochrany veřejného zájmu spočívající v hledání a přijímání takových řešení, která jsou v souladu s veřejným zájmem, je rovněž jednou ze základních zásad správního řízení, zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu. Formulace „soulad přijatého řešení s veřejným zájmem“ pak znamená aplikaci ustanovení zákonů vyjadřujících obecně jednotlivé veřejné zájmy v konkrétních případech. Přitom ve správním řízení mnohdy stojí několik veřejných zájmů proti sobě (či alespoň nejsou zcela v souladu) a není možné, aby nakonec přijaté řešení bylo v souladu se všemi veřejnými zájmy, které s rozhodovanou věcí souvisejí. Dále je třeba zdůraznit, že správní orgány nemají veřejný zájem samy formulovat, to je zásadně úkolem moci zákonodárné, naopak „úkolem správních orgánů je při aplikaci zákonů, které jednotlivé veřejné zájmy definují, v jednotlivých případech takto obecně formulované veřejné zájmy konkretizovat “ (srov. Vedral, J.:Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová - Bova Polyglon, 2012, s. 100).“. Je zřejmé, že závěry Nejvyššího správního soudu se v tomto rozsudku dotýkají zcela jiného skutkového základu, navíc i zcela jiných veřejných zájmů, než tvrdí žalobkyně v žalobě, a tudíž tato argumentace nemůže podporovat stanovisko žalobkyně.

Navazující tvrzení žalobkyně o tom, že stavebník v průběhu řízení nedostatečně tvrdil veřejný zájem na dodatečném povolení stavby, je zjevně nepravdivé a spíš je to dalším důkazem toho, že žalobkyni nelze ničím přesvědčit. Stavebník ve svých předchozích podáních jednoznačně poukazoval na skutečnost, že je dán veřejný zájem na dodatečném povolení stavby z důvodu, že již v předchozí době byla na pozemku p.č. St. x v k.ú. x vystavěna chata určená k rodinné rekreaci a také stavba, která je předmětem řízení, je chatou určenou k rodinné rekreaci. Způsob využití pozemku se tedy nezměnil, stejně tak se nezměnil účel využití lokality u Děpoltovického rybníka, která je určena právě k rodinné rekreaci a pro individuální rekreaci. Stavba je tudíž v souladu s cíli územního plánování, když územní plán byl v řízení k důkazu konstatován a způsob využití stavby se oproti předchozí době nijak nezměnil. Veřejný zájem je tak po celou dobu řízení jednoznačně a kontinuálně prokazován - stavebník má v úmyslu nadále své nemovitosti v k.ú. x využívat k individuální rekreaci, stejně jako byly tyto nemovitosti využívány v předchozích letech, a v souladu s tím, jak je zamýšleno využívání celé lokality v k.ú. x, když všechny okolní stavby jsou využívány totožným způsobem, tj. k individuální rekreaci.

Ve vztahu k citovanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011-176, je nutné uvést, že toto rozhodnutí ve svém odůvodnění odkazuje na jiné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 77/2010-95, kdy ve vztahu k řízení o výjimce Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že „je samostatným řízením, v němž se podpůrně postupuje podle správního řádu; (…) rozhodnutí o výjimce je rozhodnutím v materiálním smyslu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutí o výjimce je správním aktem se všemi náležitostmi správního rozhodnutí, který s konečnou platností určí, zda stavebník je oprávněn určitým způsobem postupovat a využívat tímto způsobem svůj pozemek.“.

Tvrzení žalobkyně o tom, že řízení o dodatečném povolení stavby má mít sankční charakter, je zcela vytrženo z kontextu. Jednak je tato věta uvedena na samém závěru rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011-176, a to jako jakási závěrečná úvaha, takřka v rovině obiter dictum. Především ale Nejvyšší správní soud netvrdí kategoricky nic o tom, že řízení o dodatečném stavebním povolení musí mít sankční charakter, pouze uvádí, že je zapotřebí přihlédnout k tomu, že se jedná do jisté míry o sankční charakter řízení - to je však patrné ze samotné povahy tohoto institutu, protože řádný způsob předpokládá vydání stavebního povolení „předběžného“, nikoliv dodatečného. Je tedy zřejmé, že Nejvyšší správní soud pouze připomíná, že v rámci řízení o vydání dodatečného stavebního povolení je zapotřebí přezkoumat všechny podstatné okolnosti, což však stavební úřad i žalovaný jednoznačně provedli.

Opětovně je potřeba zdůraznit, že ani toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neřeší otázku zahradní chaty, ale řešila se otázka odstupových vzdáleností u staveb určených k trvalému bydlení, když nároky na umístění těchto staveb jsou rozhodně přísnější, než u staveb určených k rekreaci. Mimochodem řečeno, žalobkyně se v žalobě zhusta těchto pravidel a právních předpisů domáhá, ačkoliv tyto právní normy na předmět řízení nedopadají.

Rovněž tak odkaz žalobkyně na straně 11 žaloby, kdy cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145, není dle stavebníka důvodný. Nejprve je potřeba namítnout, že argumentaci žalobců v tomto řízení Nejvyšší správní soud nevyhodnotil jako důvodnou a jejich kasační stížnost byla zamítnuta. Za druhé, je třeba znovu uvést, že soudní řízení se týkalo umístění obytných staveb, dokonce se jednalo o bytový dům s 23 byty, proti kterému brojili žalobci. Předmětem řízení, včetně přezkumu oslunění pozemku, se týkalo obytných staveb, nikoliv rekreačních, a tím pádem bylo řízení posuzováno dle jiných právních předpisů, než v této věci.

Ani odkaz žalobkyně na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu na str. 19 žaloby, kdy žalobkyně cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, čj. 4 As 171/2013-25, nemůže být relevantní. Skutkový základ tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dán tím, že žalobkyně vystavěla na svém pozemku stavbu, která je v rozporu s územním plánem a neodpovídá svým charakterem způsobu využití lokality. Navíc se v této záležitosti jednalo o kasační stížnost proti rozhodnutí o nařízení odstranění přístavby stavby, která měla sloužit k trvalému bydlení. Záležitost projednávaná Nejvyšším správním soudem ČR se tedy týkala jiné fáze stavebního řízení, neboť se netýkala řízení o dodatečném stavebním povolení (to bylo již v předchozí době pravomocně vyřešeno), ale jednalo se o další fázi stavebního řízení, a to je odstranění stavby. Argumentace žalobkyně tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu je proto opětovně nepřiléhavá, neboť se týká jiného druhu řízení. Opětovně je tedy nutné vidět, že předmět sporu spočíval v něčem úplně jiném, než v projednávané záležitosti, což žalobkyně zjevně opomíjí.

Co se týká rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 7 As 58/2013-35, kterým žalobkyně argumentuje na str. 20 a 21 žaloby, tak je potřeba uvést, že tento rozsudek neuvádí nic jiného, než co je uvedeno a obsáhle odůvodněno v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ČR v rozsudku vytkl žalovanému, že nedostatečným způsobem odůvodnil splnění obecně technických požadavků na výstavbu a soulad stavby s veřejným zájmem, když obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí obě tato kritéria přezkoumal, podrobně se jimi zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, tudíž ani tato argumentace nemůže podpořit stanovisko žalobkyně. Není rozhodně pravdou, že by žalovaný otázku veřejného zájmu vyřešil jedinou větou, úvahy žalovaného ohledně veřejného zájmu jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí opakovaně a jsou náležitě odůvodněny. Argumentace žalobkyně, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nereflektoval na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR, je poněkud absurdní; napadené rozhodnutí je totiž rozhodnutím, které je vydáváno ve správním řízení, nejedná se o rozsudek soudu, tudíž je zcela pochopitelné, že se žalovaný, jakož i stavební úřad, věnoval v prvé řadě správnímu rozhodnutí, nikoliv výkladu judikatury, jak po nich požaduje žalobkyně.

Jak je ostatně zřejmé z tohoto vyjádření, žalobkyně v žalobě cituje velké množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, avšak tato rozhodnutí se skutkově a právně nedotýkají projednávané záležitosti, citace jsou vytržené z kontextu, popř. konstatují skutečnosti, které jsou známé a kterými se žalovaný zabýval.

Stavebník je přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno žalovaným v souladu s platnou právní úpravou, odůvodnění se podrobně vypořádalo se všemi námitkami žalobkyně, jakož i s veškerými důkazy. Stavební úřad i žalovaný pečlivě a přesvědčivě odůvodnili své závěry, včetně odkazů na právní předpisy, posouzení veřejného zájmu ve věci, soulad se stavebními předpisy a objasnil účastníkům řízení, z jakých skutečností vycházel a co jej vedlo k vydání napadeného rozhodnutí.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když o žalobních námitkách uvážil následovně.

Na řízení o dodatečném povolení stavby dopadala v dané věci ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též „starý stavební zákon“), neboť předmětná žádosti o dodatečné povolení stavby byla stavebnímu úřadu doručena přede dnem účinnosti nového stavebního zákona, tedy zákona č. 183/2006 Sb.

Podle § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona, stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

Podle § 138a odst. 1 starého stavebního zákona, právnické osoby, fyzické osoby a správní orgány jsou povinny při navrhování, umísťování, projektování, povolování, realizaci, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb postupovat podle obecných technických požadavků na výstavbu, obecných technických požadavků zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace a technických požadavků stanovených prováděcími předpisy (dále jen „obecné technické požadavky“).

Podle § 138a odst. 2 starého stavebního zákona, výjimky z obecných technických požadavků je možné povolit pouze z tě