8 Afs 42/2013 — Nejvyšší správní soud

57 Af 19/2019- 36 - text  27 57 Af 19/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobkyně: DEGA CZ s. r. o., IČ 279 02 943 sídlem Malešická 2850/22c, 130 00 Praha 3 zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Vaníčkem sídlem Šaldova 466/34, 186 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2019, č. j. 11100/19/5100-41451-711055, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 14. 12. 2018, č. j. 2086537/18/2301-62562-404841 (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) ve věci uložení pokuty žalobkyni podle § 6 odst. 3 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“) ve výši 8 000 Kč. 2. Žalobkyně byla prvoinstančním rozhodnutím uznána vinnou z přestupku podle § 6 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti, neboť dne 29. 12. 2016 provedla v hotovosti úhradu faktury č. 20160046 v částce 94 580 Kč a faktury č. 20160047 ve výši 250 000 Kč vůči příjemci plateb – společnosti SAIT Company s. r. o. Napadeným rozhodnutím změnil žalovaný prvoinstanční rozhodnutí tak, že část výroku: „Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, věcně příslušný orgán podle ustanovení § 10 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů a podle § 6a odst. 5 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“) v řízení o přestupku vedeném podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) rozhodl takto.“, byla nahrazena textem: „Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, věcně příslušný orgán podle ustanovení § 10 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů a podle § 6a odst. 1 a 2 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“) v řízení o přestupku vedeném podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) rozhodl takto.“. Ve zbytku bylo prvoinstanční rozhodnutí s odkazem na § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. II. Žaloba 3. V podané žalobě žalobkyně nejprve upozorňovala na skutečnost, že po dobu správního řízení opakovaně uváděla, že ve věci předmětného přestupku již zanikla trestnost, a to pro uplynutí lhůty, v níž může být o tomto přestupku zahájeno přestupkové řízení. Konkrétně se jedná o § 6a odst. 3 zákona o omezení plateb v hotovosti (ve znění účinném ke dni údajného spáchání správního deliktu a ve znění účinném do 30. 6. 2017). 4. Z obsahu správního spisu je prokázáno, že správce daně provádějící daňovou kontrolu na DPH, měl předmětné doklady k dispozici více než rok, než zahájil předmětné správní řízení. Tuto skutečnost ani správní orgán, ani žalovaný nikdy v předmětném řízení nezpochybnil. Vzhledem k tomu žalobkyně ve správním řízení navrhla zastavení řízení o přestupku dle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o odpovědnosti za přestupky, a to z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek. K tomu správní orgán v rozhodnutí o přestupku předestřel právní názor, že výše citované ustanovení sice platilo ke dni údajného spáchání přestupku, nicméně správní orgán vycházel při rozhodování z přechodných ustanovení zákona o přestupcích, konkrétně z § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle nějž se dosavadní ustanovení o lhůtách pro projednání přestupků a jiných správních deliktů, lhůtách pro ukládání pokut, a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo správní delikt, od 1. 7. 2017 nepoužijí. Aplikace tohoto právního názoru pro předmětnou věc znamená aplikaci promlčecí lhůty dle §§ 30 až 32 zákona o odpovědnosti za přestupky, tedy předpisu, který v době spáchání přestupku nebyl účinný. Tyto promlčecí lhůty jsou přitom delší, a tedy pro pachatele přestupku nepříznivější. Žalobkyně k tomuto právnímu názoru ve správním řízení uvedla a uvádí, že předmětné přechodné ustanovení je protiústavní, konkrétně odporuje čl. 40 odst. 6 Listiny, dle nějž je nutno posuzovat trestnost skutku (který je předmětem správního nebo soudního trestání) pouze dle znění zákona účinného v době jeho spáchání. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na znění důvodové zprávy k § 112 zákona o odpovědnosti za přestupky. Pokračovala tím, že ústavní zásada zákazu retroaktivity ve věcech správního a soudního trestání (čl. 40 odst. 6 Listiny) je výslovně vyjádřena i v § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, přičemž opětovně poukazovala na znění důvodové zprávy vztahující se k tomuto ustanovení. Podle žalobkyně sám zákonodárce si je zákazu retroaktivity na úseku správního trestání vědom a explicitně se k tomuto principu v textu zákona o odpovědnosti za přestupky hlásí. Je tedy nutno, aby odpovědnost za přestupky a správní delikty spáchané do 30. 6. 2017 byla posuzována dle předpisů účinných v době spáchání těchto přestupků a správních deliktů. Zákonodárce nicméně z nějakého důvodu pod tuto zásadu nevztahuje otázku lhůt, v níž lze o přestupcích a správních deliktech zahájit řízení správní (přestupkové) řízení, tedy otázku zániku odpovědnosti za předmětný skutek, který je postihován v rámci soudního nebo správního trestání. 5. Dále žalobkyně v podané žalobě upozorňovala na pojem trestnosti skutku, přičemž poukazovala na komentář týkající se § 2 odst. 1 trestního zákoníku, a na to DRAŠTÍK, Antonín; Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Žalobkyně k tomu konstatovala, že trestností, která musí být posuzována pouze a jedině v kontextu předpisů účinných v době spáchání údajného přestupku, se rozumí souhrn veškerých trestněprávních podmínek relevantních pro závěr o vině pachatele trestným činem (nebo přestupkem), včetně podmínek týkajících se vyloučení trestní odpovědnosti nebo podmínek týkajících se zániku trestnosti. Zánik trestnosti přitom nastává zánikem trestní odpovědnosti – tedy promlčením. Zde nutno podotknout, že § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a stejně tak § 2 odst. 1 trestního zákoníku obsahují totožné pravidlo. Obě jsou vyjádřením zásady zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele, tedy obě jsou provedením základní trestněprávní zásady dle čl. 40 odst. 6 Listiny. Podle žalobkyně pojem trestnost skutku v sobě zahrnuje i otázku promlčení tohoto skutku, resp. otázku lhůt, v nichž promlčení nastává. Tedy i v otázkách promlčení (přestupku nebo trestného činu) musí být dle čl. 40 odst. 6 Listiny a § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky na každý přestupek aplikován zákon pouze a jedině v tom znění, které bylo účinné v době spáchání tohoto přestupku. Tato trestnost musí být v souladu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity posuzována dle znění účinného v době spáchání přestupku. To ostatně výslovně zmiňuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1434/2003. 6. Pokud zákonodárce přijal právní úpravu, dle níž se při trestání přestupků posuzuje otázka trestnosti (konkrétně otázka lhůty pro promlčení přestupku) dle zákona později přijatého, byť se jedná o právní úpravu pro pachatele nepříznivější, pak je taková právní úprava (zde § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky) protiústavní, jelikož odporuje ústavní zásadě dle čl. 40 odst. 6 Listiny. K výše předestřeným námitkám ohledně protiústavnosti § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se žalovaný ve svém rozhodnutí vyjádřil pouze v jednom odstavci svého rozhodnutí. Lakonicky konstatoval, že předmětné ustanovení není protiústavní, byť zde sám žalovaný přiznal, že trestní odpovědnost za předmětný přestupek by dle právních předpisů účinných ke dni spáchání přestupky již zanikla z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Žalovaný se nicméně s námitkou protiústavnosti vypořádal odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93. K tomuto nálezu Ústavního soudu žalobkyně uvedla, že se jedná o nález z roku 1993, tedy od jeho vynesení uběhlo více než 25 let. Navíc je tento nález odpovědí na návrh komunistických poslanců na zrušení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který co do otázky retroaktivity trestního práva představoval zcela mimořádnou normu, čemuž odpo