77 A 174/2020

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněn výrok IV rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 29. 4. 2020, č. j. ŽP/3905/20/Ho (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) tak, že odkaz na ust. § 115 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), byl změněn na odkaz na ust. § 129 odst. 5 stavebního zákona, a dále tak, že znění podmínky č. 1 výroku IV prvoinstančního rozhodnutí v části specifikace ověřené projektové dokumentace pro územní a stavební řízení, jež byla popsána v prvoinstančním řízení tak, ji „zpracoval v 8/2011, 5/2016 Ing. J. P., autorizovaný inženýr pro vodohospodářské stavby – ČKAIT 0201101“, byla napadeným rozhodnutím změněna na popis, že jde o dokumentaci vypracovanou 8/2011, 5/2016 a doplněnou v říjnu 2020, č. zakázky 4500-900-8E105016, Ing. J. P., autorizovaným inženýrem pro vodohospodářské stavby – ČKAIT 0201101. Ve zbytku žalovaný prvoinstanční rozhodnutí podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

Výrokem IV prvoinstančního rozhodnutí správní orgán prvního stupně na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (dále i „žadatel“) povolil podle ust. § 15 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“) a ust. § 115 stavebního zákona k realizaci současně uděleného povolení k nakládání s vodami stavbu vodních děl zahrnujících oddílný splaškový kanalizační systém sestávající ze stok A až C zakončený centrální čistírnou odpadních vod, kopanou studnu a přeložku vodovodního řadu. Pro provedení stavby takto povolených vodních děl bylo současně stanoveno v prvoinstančním rozhodnutí 16 podmínek a povinností.

Žalobkyně vlastní v k. ú. B. mj. pozemek parc. č. X., jehož součástí je budova čp. X. (dále jen „l..“) a inženýrské sítě v pozemcích parc. č. X., X. a X.

Žalobkyně svou žalobu v odst. IV žaloby rozčlenila do pětadvaceti žalobních bodů, kdy číslování námitek 1 až 25 v žalobě užívá pro přehlednost soud i v odůvodnění tohoto rozsudku.

Před pětadvaceti konkrétními žalobními námitkami žalobkyně v odst. III žaloby uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právních otázek žalovaným, chybné aplikace hmotného a procesního práva, neodstranění rozporů mezi tvrzeními žalobkyně, údaji uvedenými v žádosti žadatele a projektové dokumentaci stavby a ostatními podklady pro vydání rozhodnutí, dále že skutkový stav je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu, a že napadené rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, kdy žalovaný porušil ust. § 89 odst. 2 druhá věta správního řádu, kdy správnost napadeného rozhodnutí a jeho soulad s právními předpisy zkoumal jen formálně, přestože mohl být dotčen veřejný zájem.

Pětadvacet konkrétních žalobních námitek spočívalo v následující argumentaci.

Žalobkyně je vlastníkem staveb technické infrastruktury nacházejících se na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a její práva mohou být prováděním stavby přímo dotčena. Přesto žalovaný stejně jako správní orgán prvního stupně žalobkyni ve výroku rozhodnutí nesprávně neoznačil jako účastníka řízení dle ust. § 27 odst. 1 správního řádu na základě ust. § 109 písm. d) stavebního zákona. Dotčené orgány a ani ostatní účastníci řízení nebyli nikdy seznámeni s tím, že žalobkyně je vlastníkem staveb technické infrastruktury nacházejících se na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a nemohli se tak vyjadřovat k žádosti žadatele se znalostí této skutečnosti. Dotčené orgány a ani ostatní účastníci řízení nebyli seznámeni s doplněním projektové dokumentace Ing. J. P. z října 2020, č. zakázky 4500-900-8E105016, (dále jen „doplnění projektu“), proto se k němu včetně vhodnosti navrženého řešení odkanalizování stavby žalobkyně nemohli vyjádřit. Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že tato pochybení nemají fakticky vliv na výsledek řízení a nezpůsobila újmu na právech žalobkyně (to vše dále jen „námitka 1“).

Žalovaný řádně nevypořádal námitku žalobkyně, že údaje a tvrzení uvedené v projektové dokumentaci jsou nepravdivé, když uvedl, že žalobkyně neuvedla konkrétně, o jaké údaje a tvrzení šlo. Žalobkyně zdůraznila, že ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 17. 4. 2020 podrobně na stranách 1 až 9 popsala, které konkrétní údaje v projektové dokumentaci pokládá za nepravdivé a z jakých důvodů, a navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení (to vše dále jen „námitka 2“).

Dokumentaci Možnosti odkanalizování čp. 16 vypracovanou Ing. J. P., č. zakázky 4500-900-8-E185001, s datem 2/22020 (dále jen „variantní projekt“) nelze přezkoumávat ve smyslu její úplnosti a přehlednosti, a je dokladem, který prokazuje, že provedení záměru neznemožní připojení stavby čp. X. na nově budovanou kanalizaci, ani neznevýhodní žalobkyni v možnosti napojení se na povolovanou kanalizaci, je dostatečně konkrétní, aby nastínila technické požadavky tohoto připojení, vypořádává námitky, kterými žalobkyně vyjadřuje své pochybnosti o funkčnosti stávajícího kanalizačního systému, a tedy i pochyby o možnosti napojit se na tento stávající systém (to vše dále jen „námitka 3“).

Žalobkyně sporovala závěr žalovaného, že pokud by z napadeného rozhodnutí vyplývalo, že stavbu čp. X. lze napojit pouze v konkrétním místě povolované kanalizace pro veřejnou potřebu, splnění takové podmínky by vyžadovalo součinnost žalobkyně, kdy v případě odepření této součinnosti by žadatel nezaviněně prováděl stavbu v rozporu se stavebním povolením. Podle žalobkyně žalovaný nesprávně a neodůvodněně předpokládal odepření součinnosti pouze v případě žalobkyně na rozdíl od ostatních vlastníků napojovaných nemovitostí. Žalobkyně v podání ze dne 17. 4. 2020 uvedla, že jedinou reálnou variantou napojení je varianta 3 variantního projektu (kanalizační přípojka z prostoru dvora bývalého l. do stávající stoky oddílné kanalizace přibližně 20 metrů od stávající jímky k vratům areálu lihovaru a od revizní šachty přibližně 49 metrů). Náklady na přípojku prodlouženou o přibližně 45 metrů oproti napojení do původní stoky CA by byly přibližně 170 000 Kč. Za vznik této majetkové újmy je odpovědný žadatel a projektant. Stávající stoka oddílné kanalizace je ve skutečnosti stokou jednotné kanalizace, která se má v rozporu se žádostí žadatele napojit do stoky C nového kanalizačního systému, kdy upozornění žalobkyně na to může být důvodem pro a priori předpoklad odepření součinnosti žalobkyně (to vše dále jen „námitka 4“).

Závěr žalovaného, že doplnění projektu vede k tomu, že je možné předejít případné konfliktní situaci, protože specifikuje technické řešení vysazení odbočky na stoce C, prostřednictvím které bude možné provést odkanalizování stavby č. p. X. do povolované kanalizace, je podle žalobkyně v rozporu se spisem a je nedůvodný (to vše dále jen „námitka 5“).

Žalovaný uvedl, že řešení vysazení odbočky na stoku C zajišťující odkanalizování stavby č. p. X. do stávající nebo povolované kanalizace přijaté v doplnění projektu je v souladu s územním rozhodnutím a je technicky i ekonomicky vhodné, a že pro výsledek řízení není relevantní, jakým způsobem jsou v současné době odváděny odpadní vody ze stavby č. p. X. Žalobkyně namítla, že žalovaný nepřihlédl k jejím námitkám v podání z 23. 10. 2020: doplnění projektu není pravdivé v rozhodujících údajích, s žalobkyní nebylo projednáno a nebyl vyžádán její souhlas ani vyjádření. Textová část doplnění projektu chybně navrhuje řešení zrušením existující stavby žalobkyně uvedené pod bodem C. 5) odvolání - kanalizace dešťových a provozních odpadních vod lihovaru. Dále žalobkyně namítla, že při provádění stavby byla poškozena stávající kanalizace řešící nemovitosti žalobkyně, kdy žadatel žalobkyni o tomto poškození neinformoval ani nenavrhl způsob odstranění poškození, a poškození vadně opravil. Z toho žalobkyně dovodila, že navrženým technickým řešením chce žadatel žalobkyni poškodit. Textová část doplnění projektu nepravdivě uvádí, že kanalizační potrubí odvádějící odpadní vody z areálu bývalého l. do vlastní ČOV lihovaru bylo v minulosti využíváno pro odvádění vod splaškových, kdy žalobkyně toto popřela, protože splaškové vody byly v minulosti sváděny do odpadní jímky, která byla a dosud je pravidelně vyvážena, a nikoli do

Žalobkyně poukázala na to, že doplněním projektu byl odstraněn nesoulad s územním rozhodnutím, které předpokládalo technické řešení pro odkanalizování stavby žalobkyně do nově budované kanalizace, kdy to trvalo žadateli, správním orgánům a dotčeným orgánům více než čtyři roky, aniž by k tomu došlo bez aktivity žalobkyně a zásahů správních soudů. Obě dvě etapy záměru uváděné v územním rozhodnutí byly sloučeny do jedné etapy, avšak splnění podmínek první etapy v projektové dokumentaci není zajištěno. Projekt neobsahuje první etapu záměru, tudíž neobsahuje údaje pro zřízení odbočky na stávající systém veřejné kanalizace pro odkanalizování stavby žalobkyně a neobsahuje ani žádné údaje o nahrazení stávající jednotné kanalizace ve východní části obce oddílnou splaškovou kanalizací a dešťovou kanalizací před jejím napojením na stoku C (to vše dále jen „námitka 7“).

Žalovaný pominul, že byl povinen provést posouzením projektu podle ust. § 111 odst. 1 písm. b) až d) stavebního zákona, a nikoli jen podle písm. a) uvedeného zákonného ustanovení. Posouzení z hlediska ust. § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona nebylo navíc podrobně odůvodněno (to vše dále jen „námitka 8“).

Pokud žalovaný argumentoval tím, že projekt řeší souběh a případné křížení záměru se stávajícími inženýrskými sítěmi v souhrnné technické zprávě (str. 10 odst. 1.G), kde je stanoveno, že prostorové uspořádání sítí technického vybavení s povolovaným záměrem bude provedeno dle požadavků jednotlivých vlastníků či správců sítí technického vybavení v souladu s normou ČSN 73 6005, pominul, že projekt nepředpokládal a neřešil žádný souběh a žádné křížení záměru se stávajícími inženýrskými sítěmi. Žalovaný se otázkou požadavků žalobkyně jako vlastníka sítí technického vybavení na záměr ve skutečnosti nezabýval (to vše dále jen „námitka 9“).

Žalobkyně s odkazem na ust. § 129 odst. 5 stavebního zákona uvedla, že správní orgán prvního stupně byl oprávněn a povinen v opakovaném stavebním řízení požadovat doplnění podkladů, a to pouze v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby. Pokud v mezidobí došlo ke změně situace a inženýrské sítě žalobkyně byly poškozeny, bylo nezbytné, aby stavební úřad požadoval od žadatele doplnění podkladů tak, aby byly splněny podmínky vydaného územního rozhodnutí (to vše dále jen „námitka 10“).

Závěr žalovaného, že poškození inženýrských sítí žalobkyně může být předmětem pouze soukromoprávního sporu, je podle žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5156/2014). Civilní soud by nenahrazoval činnost projektanta a stavebního či vodoprávního úřadu v opakovaném stavebním řízení. Pokud žalovaný dospěl k názoru, že nemůže řešit námitku poškození inženýrských sítí žalobkyně v opakovaném stavebním řízení, měl podle ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona věc postoupit orgánu, do jehož působnosti tato námitka spadá (to vše dále jen „námitka 11“).

Závěr žalovaného, že předložený projekt souběh sítí technického vybavení (stávajících i plánovaných) řeší v souladu s normou ČSN 73 6005, není správný, neboť projekt neobsahuje žádné doklady o respektování ochranných pásem stávajících inženýrských sítí žalobkyně a ani řešení souběhu (a křížení) inženýrských sítí žalobkyně (stávajících i plánovaných) v souladu s touto normou (to vše dále jen „námitka 12“).

I závěr žalovaného, že plnění z dohody uzavřené mezi žalobkyní a žadatelem o opravě poškození inženýrských sítí nelze vymáhat prostřednictvím správního rozhodnutí, neboť se jedná o čistě soukromoprávní akt mezi odvolatelnou a žadatelem, též není podle žalobkyně správný. Obsahem dohody bylo totiž projektové řešení souběhu plánovaných inženýrských sítí nahrazujících dosavadní stavbou poškozené inženýrské sítě žalobkyně se stavbou žadatele – žalobkyně tak má legitimní zájem na tom, aby toto projektové řešení bylo součástí žádosti žadatele v opakovaném stavebním řízení (to vše dále jen „námitka 13“).

Podle žalobkyně vada spočívající v tom, že prvoinstanční rozhodnutí mělo být vydáno na základě ust. § 129 odst. 5 stavebního zákona a nikoli dle ust. § 115 stavebního zákona, zkrátila práva žalobkyně, protože ust. § 129 odst. 5 stavebního zákona ukládá postup nejen podle ust. §§ 109 až 115, ale také povinnost požadovat doplnění podkladů v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby. Žalovaný a správní orgán prvního stupně však doplnění podkladů nezbytných pro opakované projednání stavby nepožadovali, byť si byli vědomi poškození inženýrských sítí žalobkyně a zásahů do jejich ochranných pásem stavbou žadatele (to vše dále jen „námitka 14“).

Závěr žalovaného, že nové projednání žádosti by vedlo k vydání identického rozhodnutí, hojícího formální nedostatek, není podle žalobkyně správný, protože nové projednání žádosti by umožnilo, aby se dotčené orgány mohly poprvé vyjádřit k doplněné projektové dokumentaci žadatele a také nutnosti doplnění projektového řešení souběhu plánovaných inženýrských sítí žalobkyně, nahrazujících dosavadní stavbou poškozené inženýrské sítě, se stavbou žadatele a o projektové řešení opravy ostatních inženýrských sítí žalobkyně poškozených stavbou žadatele (to vše dále jen „námitka 15“).

Žalobkyně znovu poukázala na to, že nic nebrání tomu, aby pro odkanalizování nemovitostí žalobkyně byla zřízena odbočka na stávajícím systému oddílné kanalizace zakončeném čistírnou odpadních vod u Nového rybníka (varianta 3), která nebude poškozovat stávající technickou infrastrukturu žalobkyně a její ochranná pásma. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že její námitka, že v rámci nového projednání nebyl projekt doplněn tak, aby napravil nedostatky vytýkané (soudem) rozhodnutí městského i krajského úřadu, se stává bezpředmětnou poté, co žadatel dne 7. 10. 2020 svou žádost doplnil o doplnění projektu. Podle žalobkyně totiž nedostatky vytýkané soudem tak není možné napravit doplněním projektu o variantu, která předpokládá poškození stávající technické infrastruktury žalobkyně a její ochranná pásma, a naopak které neobsahuje variantu, která nepředpokládá poškození stávající technické infrastruktury žalobkyně a její ochranná pásma (to vše dále jen „námitka 16“).

Žalobkyně dále nesouhlasila s posouzením žalovaného, že souhlas či vyjádření žalobkyně k doplnění projektu, které předpokládá poškození stávající technické infrastruktury a její ochranná pásma a představuje pro žalobkyni nepřípustné technické řešení, není pro povolení stavebního záměru třeba, když rozsah, podoba, jakož i konkrétní technické řešení je v dispozici žadatele, přičemž vysazením odbočky bude dotčen pouze pozemek ve vlastnictví žadatele. Podle žalobkyně je třeba pro povolení stavebního záměru, který předpokládá poškození stávající technické infrastruktury žalobkyně a její ochranná pásma, její souhlas, neboť jím dojde k zásahu do jejího ústavně chráněného vlastnického práva. Nevhodné a nedůvodné technické řešení musí být zamítnuto. Vysazením výše uvedené odbočky sice bude dotčen pouze pozemek ve vlastnictví žadatele, avšak současně dojde k poškození stávající technické infrastruktury žalobkyně a zásahu do jejího ochranného pásma, proto měl být souhlas žalobkyně vyžadován (to vše dále jen „námitka 17“).

Závěr žalovaného, že napojení stavby č. p. X. prostřednictvím odbočky na stoce C není podmíněno zrušením stávající vnitřní kanalizace, protože doplnění projektu takové řešení nestanovuje, je podle žalobkyně též nesprávný, protože textová část doplnění projektu výslovně uvádí na straně 2, že řešením napojení areálu bývalého l. na splaškovou kanalizaci do nové stoky C je využití stávajícího kanalizačního potrubí z objektu č. p. X. vedoucí na vlastní ČOV l., která již řadu let není v provozu a napojení tohoto potrubí na nový splaškový kanalizační systém obce - stoku

Závěr žalovaného, že stávající systém odkanalizování obce B. je oddílnou kanalizací, není podle žalobkyně správný a byl pravděpodobně motivován snahou zakrýt nesplnění podmínek pro použití veřejných prostředků poskytnutých Evropskou unií a Plzeňským krajem. V odvolání žalobkyně navrhla k této otázce vyžádat doplnění vyjádření žadatele ze dne 3. 3. 2020, doplnění vyjádření společnosti AQUAŠUMAVA s.r.o. ze dne 3. 3.

Podle žalobkyně žalovaný pochybil, když nepovažoval za procesní vadu to, že správní orgán prvního stupně nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu ústním jednáním spojeným s ohledáním na místě. Bylo totiž vedeno opakované stavební řízení, od doby podání žádosti žadatele uplynuly více než čtyři roky a v mezidobí došlo stavbou žadatele k poškození stávající technické infrastruktury žalobkyně a zásahu do jejího ochranného pásma. Kontrolní prohlídka v rámci stavebního dozoru nemohla nahradit ohledání na místě, protože k ní žalobkyně ani její zástupce nebyli přizváni, nemohli se tak vyjádřit k nepravdivým údajům přítomných osob, které se na poškozeních podíleli, a poškození stávající podzemní technické infrastruktury žalobkyně nejsou jednoduše zjistitelná (to vše dále jen „námitka 20“).

Žalovaný pochybil, když měl za to, že otázka správnosti podkladů ve věci existence stávající kanalizace pro veřejnou potřebu není předmětem stavebního řízení a že správní orgán prvního stupně nemá nástroj, jak správnost těchto údajů ověřit. Takové posouzení by správním orgánům znemožňovalo provést řádné posouzení žádosti v případech, kdy vzniknou pochyby o správnosti podkladů. Změna stavby před dokončením otázku přezkoumání správnosti podkladů neřeší, neboť i v řízení o změně stavby před dokončením může žadatel správním orgánům opětovně předložit nesprávné podklady (to vše dále jen „námitka 21“).

Pokud žalovaný dospěl k závěru, že není pravdou, že žádná z podmínek napadeného rozhodnutí žadatele nezavazuje k respektování stávajících inženýrských sítí, a tedy i k opravám zjištěných porušení na inženýrských sítích ve vlastnictví žalobkyně, jde o názor nesprávný. Podmínka č. 2 výroku IV prvoinstančního rozhodnutí uložila provádění zemních a montážních prací v ochranných pásmech zemních vedení podle podmínek jejich vlastníků, popř. provozovatelů uvedených v jejich vyjádřeních k povolované stavbě, aniž by zde byla žalobkyně uvedena. Žalobkyni jako vlastníka zemních vedení ostatně žadatel nikdy o vyjádření k žádosti nežádal, aniž to žalovaný zohlednil. Správní orgány tudíž chybně nevyzvaly žadatele k předložení chybějícího vyjádření žalobkyně jako vlastníka zemních vedení k podané žádosti (to vše dále jen „námitka 22“).

Žalovaný pochybil, když nepřisvědčil námitce žalobkyně rozporující podmínku č. 13 prvoinstančního rozhodnutí, která stanovila pouze provedení závěrečné kontrolní prohlídky. Žalobkyně připustila, že stavební zákon neuvažuje účast osob, které byly účastníky stavebního řízení, při kontrolních prohlídkách stavby, avšak jde o systémovou chybu, neboť správní orgán prvního stupně k nim nepřizve vlastníky pozemků a staveb, které jsou kontrolovanou stavbou poškozovány, a tak nemůže být na vzniklá poškození upozorněn, zvláště u poškození podzemních staveb. Z tohoto důvodu měl správní orgán prvního stupně provést kontrolní prohlídku také k zajištění kontroly provedení oprav zjištěných porušení stávajících inženýrských sítí žalobkyně a také kontrolu vysazení odbočky pro připojení nemovitostí žalobkyně (to vše dále jen „námitka 23“).

Odmítnutí námitky diskriminace žalobkyně tím, že povolovaný stavební záměr nepředpokládá napojení stavby č. p. X. na nově budovanou kanalizaci pro veřejnou potřebu a že byly poškozeny inženýrské sítě v jejím vlastnictví, bylo nesprávné. Pokud po čtyřech letech odmítání řešení napojení stavby č. p. X. na nově budovanou kanalizaci pro veřejnou potřebu bylo schváleno nevhodné doplnění projektu, předpokládajícího porušení inženýrských sítí ve vlastnictví žalobkyně a neupravujícího technické řešení již vzniklého poškození porušení inženýrských sítí, nestala se tím námitka diskriminace bezpředmětnou (to vše dále jen „námitka 24“).

Žalobní námitky 1 až 24 prokazují, že nedostatky napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, nebyly pouze formální, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a že žalovaný jeho nedostatky nezhojil změnou napadeného rozhodnutí a doplněním odůvodnění. Žalobkyně odkázala a k žalobě přiložila jako důkaz na publikaci Diskriminace – manuál pro pracovníky institucí vydanou

Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí v části, jíž byl částečně změněn a ve zbytku potvrzen výrok IV napadeného rozhodnutí týkající se stoky C.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobní body vypořádal v napadeném rozhodnutí jako odvolací námitky.

Žalovaný dále vyjádřil své stanovisko k jednotlivým žalobním bodům, které soud stručně shrnuje takto: K námitce 1 žalovaný uvedl, že nedošlo k faktickému zkrácení práv žalobkyně. K námitce 2 žalovaný uvedl, že žalobkyně nerozvedla tvrzené vady vypořádání jejích námitek. U námitky 4 žalovaný uvedl, že odbočka stoky jen usnadňuje připojení na stoku, kdy není třeba zasahovat do tělesa stoky. Správním rozhodnutím nemohou být stanoveny podmínky, jejichž plnění závisí na jednání třetí osoby. Argumentace týkající se navýšení nákladů na pořízení kanalizační přípojky oproti původnímu plánovanému připojení na stoku CA není relevantní, neboť ve stavebním řízení se posuzuje dodržení platného územního rozhodnutí, které již původní stoku CA nezahrnuje. Došlo k doplnění odbočky i na stoce C umožňující odkanalizování objektů žalobkyně a projektová dokumentace je tak v souladu s pravomocným územním rozhodnutím. K námitce 6 žalovaný uvedl, že poškození sítí žalobkyně nebylo předmětem napadeného stavebního řízení. U námitky 7 žalovaný uvedl, že předmětem stavebního povolení je výstavba nové části kanalizace, která se napojí na stávající kanalizaci obce, tudíž napadené stavební povolení nemůže obsahovat zřízení odbočky na již existující povolené kanalizaci. K námitce 8 žalovaný uvedl, že to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí explicitně neuvedl doslovné posouzení doplnění projektové dokumentace ve vztahu k ust. § 111 odst.

Žalovaný navrhoval, aby soud žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.

Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ze dne 4. 2. 2021 uvedla, že napadené rozhodnutí není nezákonné z důvodů uvedených v žalobě a že námitky žalobkyně žalovaný i správní orgán prvního stupně vypořádaly správně a dostatečně. Původní stoka napojující se do stoky C je stoka splaškové kanalizace, nikoli stokou jednotné kanalizace. Žadatel potvrdil, že došlo k poškození části vedení z l. do ČOV l. při provádění stavby, a to z důvodu, že vlastníci l. nedodali v územním řízení zakreslení svých sítí., avšak poškození již bylo opraveno a není to předmět řízení. Žadatel žalobu vyložil tak, že prostřednictvím ní chce žalobkyně donutit žadatele k vybudování stoky CA podle územního rozhodnutí 2006 vzhledem k nákladům spojeným pro žalobkyni s připojením na stoku C dle projektu.

Ve vyjádření ze dne 14. 6. 2021 osoba zúčastněná na řízení poukázala na okolnosti zahájení územních řízení a posuzovaného řízení, nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem, vlastnického práva k obecní ČOV i ČOV l. a na to, že právní předchůdci žalobkyně žádné námitky v předchozích územních řízeních nevznesli. Osoba zúčastněná na řízení námitky žalobkyně týkající se její diskriminace odmítla jako nedůvodné.

Žalobkyně v podání ze dne 8. 6. 2021 uvedla, že stávající kanalizace má z části charakter jednotné kanalizace, což odporuje územnímu rozhodnutí z roku 2011, které vychází z toho, že kanalizace je oddílná. Z toho žalobkyně dovodila, že stávající kanalizaci nelze napojit na oddílnou splaškovou kanalizaci obce. Podle žalobkyně není zřejmé, zda bude stávající kanalizace využita jen pro odvod dešťových vod (ale jak v takovém případě budou řešeny dosud takto odváděné splaškové vody), nebo zda bude stávající kanalizace využita jen pro odvod splaškových vod (ale jak v takovém případě budou řešeny dosud takto odváděné dešťové vody), nebo jaké jiné řešení bude přijato. Žalobkyně znovu zdůraznila, že napadené rozhodnutí je tak v rozporu s územním rozhodnutím z roku 2011 a že má zájem o odbočku a připojení na stávající kanalizaci (jen pokud jde o splaškové vody odváděné z bytových částí objektu žalobkyně, neboť průmyslové vody odváděné z l. jsou řešeny funkční a zkolaudovanou kanalizační stokou ústící do ČOV l.).

Žalobkyně dále uvedla, že není zřejmé, v jakém rozsahu zůstalo v platnosti územního rozhodnutí z roku 2006 a proč územní rozhodnutí z roku 2011 nepozbylo platnosti uplynutím doby dvou let. Dále žalobkyně poukázala na to, že žadatel vykazuje snahu škodit jí a zabránit jí v napojení domu čp. X. na veřejnou kanalizaci obce.

Při jednání účastníci a osoba zúčastněná na řízení setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích.

V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Žaloba je nedůvodná.

Soud konstatuje následující průběh správního řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí: Dne 15. 4. 2011 vydal správní orgán prvního stupně k žádosti žadatele územní rozhodnutí o umístění stavby B. – kanalizace a čistírna odpadních vod, jež nabylo právní moci dne 19. 5. 2011. Územní rozhodnutí mj. konstatovalo, že pro kanalizační přípojky budou na trase kanalizačních stok vysazeny odbočky. Dne 1. 7. 2016 bylo podáním žádosti žadatele o předmětná povolení k nakládání s vodami a o povolení stavby předmětných vodních děl zahájeno vodoprávní řízení. Stavba byla členěna do jednotlivých stavebních objektů včetně stavebního objektu 230, kanalizační stoky C o délce 222,9 metru. Správní orgán prvního stupně vydal dne 15. 6. 2017 rozhodnutí č. j. ŽP/4700/17/Sch, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 9. 2017, č. j. ŽP/12846/17, změněno v části podmínky č. 6 výroku IV a ve zbytku potvrzeno. Tato rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně byla na základě žaloby žalobkyně zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 A 205/2017-106 (dále jen „zrušující rozsudek“) a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Kasační stížnost proti zrušujícímu rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 7 As 387/2019-40. Následně bylo vydáno nejprve prvoinstanční a poté napadené rozhodnutí.

Ve správním řízení před vydáním zrušujícího rozsudku zdejšího soudu žalobkyně namítala absenci komplexního řešení odkanalizování svých nemovitostí a poukázala na to, že podle územního rozhodnutí z roku 2006 byla plánována i stoka CA (stavební objekt 310 s délkou 144,2 metru), umožňující připojení jejích nemovitostí na kanalizaci. Ve zrušujícím rozsudku (body 31, 32 a 33) zdejší soud uvedl, že neshledal rozpor s územně plánovací dokumentací, protože stoka CA byla součástí územního rozhodnutí z roku 2006, a nikoli z roku 2011, který byl pro posouzený věci rozhodující. Důvodnou však zdejší soud tehdy shledal žalobní námitku o nekomplexnosti kanalizačního systému, kdy správní orgány řádně neodůvodnily, proč stoky C a AR nemají na rozdíl od ostatních stok dílčí odbočky pro budoucí přípojky, kdy správní orgány řádně nepřezkoumaly žádost o povolení provedení stavby vodních děl z hlediska souladu projektové dokumentace tohoto díla s územně plánovací dokumentací.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 7 As 387/2019-40, jímž rozhodoval o kasační stížnosti proti zrušujícímu rozsudku zdejšího soudu, korigoval v bodech 25 až 29 právní posouzení zdejšího soudu v zrušujícím rozsudku, že bylo povinností správních orgánů posuzovat soulad projektové dokumentace s územně plánovací dokumentací, neboť podle ust. § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona měla být projektová dokumentace posuzována ve vztahu k územnímu rozhodnutí. Nejvyšší správní soudu aproboval závěr zdejšího soudu ve zrušujícím rozsudku, že v územním rozhodnutí bylo stanoveno, že pro kanalizační přípojky budou na trase kanalizačních stok vysazeny odbočky, aniž však bylo řádně odůvodněno, proč taková odbočka neměla být zřízena i na stoce C končící v blízkosti nemovitostí žalobkyně, kdy žalobkyně argumentovala tím, že stavební povolení neřeší možnost připojení jejích nemovitostí na kanalizaci. A to v situaci, kdy technická zpráva k projektové dokumentaci (složka F.1.) předpokládala zřízení více než 150 odboček pro připojení nemovitostí obyvatelů obce na téměř všech stokách s výjimkou stoky C a podle průvodní zprávy k technické dokumentaci stavby (složka A) měla být řešena veškerá nová napojení obytných objektů splaškovými kanalizačními přípojkami (body 32, 33 a 35). Nejvyšší správní soud vyložil, že je snazší (technicky proveditelnější) napojení na stoku s vybudovanou odbočkou pro připojení kanalizačních přípojek (bod 36), dále že umístění stok je třeba řešit již v územním řízení a že stoka CA nebyla předmětem územního rozhodnutí z roku 2011 (bod 37), přičemž i když stará kanalizace nebyla předmětem stavebního řízení, měly správní orgány posoudit funkčnost celého (starého i nového) systému kanalizace pro odvádění odpadních vod z nemovitostí žalobkyně (body 39 a 41). Lze tedy shrnout, že správní orgány byly vázány právním názorem, že v dalším řízení musí důsledně posoudit soulad projektové dokumentace s územním rozhodnutím, konkrétně zda pro žalobkyni bude pro kanalizační přípojku na trase kanalizační stoky C vysazena odbočka, příp. zda bylo řádně odůvodněno, proč taková odbočka zřízena nebude tak, aby byla řešena možnost připojení nemovitostí žalobkyně na kanalizaci.

Po zrušujícím rozsudku správní orgán prvního stupně zajistil variantní projekt a vydal prvoinstanční rozhodnutí, kdy měl variantním projektem osvědčenou možnost připojení objektů žalobkyně na kanalizaci (str. 25 prvoinstančního rozhodnutí). Žalovaný rozšířil podklady rozhodnutí o doplnění projektu. Napadeným rozhodnutím ve spojení s prvoinstančním rozhodnutím byla žadateli povolena mj. stavba kanalizační stoky C, na níž byla zřízena odbočka řešící odkanalizování nemovitostí žalobkyně způsobem popsaným v doplnění projektu.

Soud shrnuje, že právní posouzení správních soudů v této věci, jímž byly správní orgány samozřejmě vázány, stálo na následujících východiscích: Stoka CA vymezená územním rozhodnutím z roku 2006 je pro posouzení věci bezpředmětná, neboť nebyla součástí územního rozhodnutí z roku 2011 (viz bod 31 zrušujícího rozsudku a bod 37 rozsudku kasačního soudu). Správní orgány musely buď povolit stavbu tak, že na trase stoky C bude vysazena odbočka pro kanalizační přípojku pro připojení nemovitostí žalobkyně, nebo řádně odůvodnit, proč takto nepostupovaly (viz bod 31 a 32 zrušujícího rozsudku a body 32, 33, 37 a 41 rozsudku kasačního soudu).

Soud vyšel při posouzení důvodnosti žaloby z následující právní úpravy.

Ust. § 15 odst. 1 věty první zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“) stanovil, že k provedení vodních děl je třeba povolení vodoprávního úřadu. Podle ust. § 15 odst. 3 věty první vodního zákona pak vodoprávní úřad ve stavebním povolení stanoví povinnosti, popřípadě podmínky, za kterých je vydává, a účel, kterému má vodní dílo sloužit.

Podle ust. § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona platí, že vodními díly jsou mj. stavby kanalizačních stok, kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací.

Ust. § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů stanoví, že vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci a dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit odpadní vody, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti těchto zařízení.

Ust. § 109 písm. d) stavebního zákona stanoví, že účastníkem stavebního řízení je vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva prováděním stavby přímo dotčena.

Podle ust. § 111 odst. 1 stavebního zákona platí, že správní orgán prvního stupně přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda a) projektová dokumentace je zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, nebylo-li ve věci vydáno územní rozhodnutí nebo územní opatření, popřípadě nebyl-li vydán územní souhlas, územním rozhodnutím nebo veřejnoprávní smlouvou územní rozhodnutí nahrazující anebo územním souhlasem, popřípadě s regulačním plánem v rozsahu, ve kterém nahrazuje územní rozhodnutí, a v případě stavebních úprav podmiňujících změnu v užívání stavby její soulad s územně plánovací dokumentací, b) projektová dokumentace je úplná, přehledná a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu, c) je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebného k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem, d) předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány.

Podle § 114 odst. 1 stavebního zákona platí, že účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle § 109 písm. g), může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží.

Podle ust. odst. 2 § 114 stavebního zákona platí, že k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.

Ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona stanoví, že námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, správní orgán prvního stupně posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, správní orgán prvního stupně si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.

Podle ust. § 129 odst. 1 písm. e), odst. 5 stavebního zákona platí, že u stavby prováděné nebo provedené podle rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem, které bylo pravomocně zrušeno, vede správní orgán prvního stupně opakované stavební řízení, v němž postupuje podle § 109 až 115, přičemž doplnění podkladů požaduje pouze v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby.

Ve vztahu k žalobním tvrzením uvedeným v odst. III žaloby před pětadvaceti konkrétními žalobními námitkami a popsaným v bodě 5 odůvodnění tohoto rozsudku soud uvádí, že je vnímal jako obecný souhrn, v odst. IV žaloby následujících, konkrétních pětadvaceti žalobních námitek, tedy nikoli jako samostatný žalobní bod, proto budou vypořádávány dále jednotlivé konkrétní žalobní námitky. V případě odstavce III žaloby šlo o natolik obecnou právní argumentaci, že nebylo možno k ní zaujmout konkrétní právní stanovisko. K obecně vznesené námitce zdejší soud uvádí, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). V daném případě tedy soud vzhledem k absenci konkrétních skutkových nebo právních námitek neměl argumentaci obsaženou v odst. III žaloby za žalobní bod (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 57, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. 8 Azs 52/2005 - 56, a ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004-52, publ. pod č. 488/2005 Sb. NSS).

Jednotlivé žalobní námitky posoudil soud následovně.

Námitka 1 je nedůvodná.

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí shoduje s žalobou v tom, že žalobkyně byla účastníkem správního řízení podle ust. § 109 písm. d) stavebního zákona, protože byla vlastníkem stavby inženýrských sítí na pozemcích parc. č. X., X. a X. v k. ú. B., na kterých měla být povolená stavba prováděna, a její práva tak mohla být prováděním stavby přímo dotčena. Žalovaný i žalobkyně se shodují i v tom, že žalobkyně byla v prvoinstančním rozhodnutí chybně označena jako účastník řízení dle jiného písmena ust. § 109 stavebního zákona. Není též sporu o tom, uvedené vadné právní posouzení správního orgánu prvního stupně žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal a odůvodnil, proč a jaké právní posouzení účastenství žalobkyně bylo správné.

Spor mezi stranami tkví v tom, zda popsaný postup žalovaného způsobil nezákonnost napadeného rozhodnutí. Soud se ztotožňuje s vypořádáním této námitky žalovaným na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí a odkazuje na něj. Soud, stejně jako žalovaný, má za to, že uvedené pochybení správního orgánu prvního stupně nevedlo k nezákonnosti prvoinstančního rozhodnutí a že korekce právního posouzení správního orgánu prvního stupně žalovaným v napadeném rozhodnutí byla dostatečná. Žalobkyně nenamítala, že by vadným zařazením pod písmeno e) ust. § 109 byla připravena o nějaké procesní právo nebo naopak jí přibyla nějaká procesní povinnost. Z tohoto důvodu tedy na zákonnost prvoinstančního rozhodnutí nemohlo mít vliv, že účastenství žalobkyně bylo opřeno o jiné písmeno ust. § 109 stavebního zákona, kdy navíc toto chybné posouzení právního důvodu účastenství žalobkyně stavebním úřadem žalovaný v napadeném rozhodnutí napravil. Žalobkyně ostatně ani nenamítala, že by tato procesní vada řízení před stavebním úřadem negativně zákonnost napadeného rozhodnutí ovlivnila. Žalobkyně nenamítla, že by nějaká práva nemohla uplatnit nebo že by jí byly ukládány nějaké povinnosti, to vše z důvodu chybně stanoveného důvodu jejího účastenství v řízení. Soud se tedy shoduje se závěrem žalovaného na str. 6 napadeného rozhodnutí, že šlo o čistě formální vadu řízení před stavebním úřadem, která neměla vliv na výsledek řízení, ani nezpůsobila újmu na výkonu práv žalobkyně. Pokud žalobkyně v žalobě argumentovala tím, že od ní odlišné osoby, konkrétně dotčené orgány a ostatní účastníci řízení, se nemohly vyjadřovat k žádosti žadatele a k vhodnosti navrženého řešení stavby, protože nebyly seznámeny s vlastnictvím žalobkyně k technické infrastruktuře a s doplněním projektu, nelze jí přisvědčit, protože tyto námitky se netýkají zkrácení práv žalobkyně ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., ale práv třetích osob. Správní soudnictví je podle ust. § 2 s. ř. s. v zásadě povoláno k ochraně veřejných subjektivních práv, nikoli k ochraně veřejného zájmu ani práva objektivního. Správní soudnictví nemůže ani mimo zákonem stanovená pravidla volně nahrazovat činnost správních orgánů, přičemž opačný závěr by hrubě narušil dělbu moci jako základní princip demokratického právního státu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, bod 80). „V řízení o žalobě proti rozhodnutí lze řešit pouze zkrácení práv žalobce, a nikoliv práv dalších osob (viz § 65 s. ř. s. a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018, č. j. 7 As 344/2018 - 35).“ – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 7 As 387/2019-40, vydaný ve věci kasační stížnosti proti zrušujícímu rozsudku zdejšího soudu. Namítla-li žalobkyně, že žalovaný ji neoznačil jako účastníka řízení dle ust. § 27 odst. 1 správního řádu na základě ust. § 109 písm. d) stavebního zákona, pak pominula, že takto žalovaný explicitně učinil uprostřed strany 4 napadeného rozhodnutí. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 29 rozsudku, jímž rozhodoval o kasační stížnosti o zrušujícím rozsudku, zrušení rozsudku z důvodu formálních vad v situaci, kdy by krajský soud v novém řízení pouze formálně změnil několik slov ve svém rozsudku, by bylo přílišným formalismem, v právním státě nepřijatelným. Podle zdejšího soudu musí totéž platit i pro soudní přezkum správních rozhodnutí. I kdyby tak měl učinit žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí, nemohlo by takové pochybení žalobkyni přímo zkrátit na jejích právech a tím způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí, kdy žádné takové konkrétní poškození svých práv žalobkyně v žalobě ani netvrdila.

Námitka 2 je nedůvodná.

Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně dne 17. 4. 2020 podala správnímu orgánu prvního stupně vyjádření, v jehož bodě 2 namítla, že projekt včetně variantního projektu nejsou úplné, přehledné a pravdivé v rozhodujících údajích. V bodě B odvolání ze dne 26. 5. 2020 pak žalobkyně uvedla, že se správní orgán prvního stupně s námitkou uvedenou v předchozí větě správní orgán prvního stupně dostatečně nevypořádal. Žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí k této odvolací námitce uvedl, že námitku nelze vypořádat, protože žalobkyně neuvedla, které konkrétní údaje a tvrzení uvedené v projektu měla žalobkyně za nepravdivé.

Soud považuje za nutné uvést, že podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, přičemž správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem, a k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. Vymezení konkrétních odvolacích námitek ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu proti prvostupňovému rozhodnutí je zcela v dispozici účastníka řízení. Úlohou správního orgánu není domýšlet, resp. dotvářet, obsah odvolání. Takovým přístupem by správní orgán vykročil ze zákonem stanovených mezí jeho přezkumu.

Vypořádání předmětné odvolací námitky uvedené pod bodem B odvolání žalobkyně žalovaným v napadeném rozhodnutí považuje soud za dostatečné. Žalobkyně svou odvolací námitku vymezila tak, že projekt včetně variantního projektu nejsou úplné, přehledné a pravdivé, aniž uvedla, v čem konkrétně jsou neúplné, nepřehledné nebo nepravdivé. Pokud žalobkyně v bodě B svého odvolání žádnou konkrétní vadu projektu a variantního projektu neuvedla, ani neuvedla, v čem správní orgán prvního stupně měl při posouzení úplnosti, přehlednosti a pravdivosti projektu a variantního projektu pochybit, nemohla vzniknout žalovanému povinnost vypořádat popsanou odvolací námitku podrobněji, než jak učinil. Pro posouzení přezkumné činnosti žalovaného je rozhodující rozsah odvolací námitky vymezený žalobkyní v bodě B odvolání. Soud dodává, že právě z uvedeného důvodu je pro posouzení splnění přezkumného úkolu žalovaného nevýznamné, jaký byl obsah vyjádření žalobkyně k podkladům rozhodnutí ze dne 17. 4. 2020, jehož se žalobkyně v žalobě dovolávala. Žalobkyně ostatně ani v žalobě neuvedla, jakou konkrétní neúplnost, nepřehlednost nebo nepravdivost projektu v řízení před stavebním úřadem namítla, kterou správní orgány obou stupňů neposoudily, a proč se tato procesní vada měla odrazit v nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Soud dodává, že žalovaný k této odvolací námitce na str. 6 napadeného rozhodnutí uvedl nejen to, že žalobkyně smlčela, které konkrétní údaje v projektu má za nepravdivé, ale i toto: „V případě projektu odvolatelka neuvádí konkrétní důvody, pro které má za to, že projekt není úplný, přehledný a pravdivý. Z tohoto důvodu krajský úřad přezkoumal projekt z hlediska požadavků, které jsou na projektové dokumentace kladeny příslušnými právními předpisy, a proto lze tuto část námitky vypořádat pouze v obecné rovině.

K variantnímu projektu a uvedené obecné odvolací námitce žalovaný na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí uvedl následující: „V případě zprávy je nejprve nutné uvést, že se nejedná o projektovou dokumentaci ve smyslu § 110 od