Krajský soud v Plzni 57 A 33/2018 – Uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace

Žalobkyně se žalobou se žalobou ze dne 29. 3. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4 (dále též jen „napadené rozhodnutí I“ či „Napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále též jen „ZČU“ či „prvoinstanční orgán“) ze dne 14. 5. 2015, č.j. ZCU 006039/2015 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí I“ či „Rozhodnutí ZČU“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím I byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 19. 6. 2008 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v odborně vzdělávacím programu pro přípravu magistra se zaměřením přípravy 0601 Právo obor 8.060101 Právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (dále též jen „Žádost“). Žalobkyně požadovala též zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Tuto žalobu soud zaevidoval pod sp. zn. 57 A 33/2018.

Dále se žalobkyně žalobou ze dne 3. 1. 2021, soudu doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2020, č.j. MSMT-8746/2020-3 (dále též jen „napadené rozhodnutí II“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ZČU ze dne 13. 12. 2019, č.j. ZCU 029538/2019 (dále jen též „prvoinstanční rozhodnutí II“), a toto bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutí II byla opětovně zamítnuta Žádost žalobkyně. Tuto žalobu soud zaevidoval pod sp. zn. 57 A 1/2021.

Usnesením ze dne 10. 12. 2021, č.j. 57 A 1/2021-87, soud žalobu původně vedenou pod sp.zn. 57 A 1/2021 spojil ke společnému projednání s žalobou vedenou pod sp.zn. 57 A 33/2018 s tím, že nadále budou žaloby vedené pod sp.zn. 57 A 33/2018.

Z důvodů níže vyložených bude na tomto místě rekapitulován pouze obsah žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4.

Žalobkyně v žalobě nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh věci a poté v části III. žaloby vymezila „Žalobní důvody“.

Žalobkyně uvedla, že se domnívá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to obdobně jako rozhodnutí žalovaného č.j. MSMT-26077/2015 (dále jen „Předchozí rozhodnutí žalovaného“) zejména z důvodu nesprávného právního posouzení týkajícího se splnění požadavků pro uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a kvalifikace žalobkyně v České republice, které vedlo k zamítnutí Žádosti žalobkyně. Žalobkyně se dále domnívá, že pro posouzení týkající se splnění požadavků pro uznání vysokoškolské kvalifikace žalobkyně žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. V důsledku nesprávného právního posouzení a postupu žalovaného tak došlo dle žalobkyně rovněž k neoprávněnému zásahu do jejích práv. Tím, že se žalovaný v Napadeném rozhodnutí dále dostatečně nevypořádal se všemi námitkami a argumenty žalobkyně uvedenými v odvolání, zatížil Napadené rozhodnutí navíc i nepřezkoumatelností.

V části žaloby označené jako „IV. K nesprávnému právnímu posouzení splnění požadavků pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání žalobkyně v České republice a k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, potřebného pro toto posouzení“ se žalobkyně vyjádřila k následujícím skutečnostem: i. (Nedostatečné) posouzení studia na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (dále též jen „Zakarpatská univerzita“), jako studia na zahraniční vysoké škole, uznatelného v České republice ii. Nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost iii. Ochrana dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně iv. Absence důvodů pro zamítnutí Žádosti v. Dílčí závěr

K (nedostatečnému) posouzení studia na Zakarpatské univerzitě jako studia na zahraniční vysoké škole, uznatelného v České republice žalobkyně v kapitole „Právní východiska“ uvedla, že právní úprava uznávání zahraničního vzdělání je obsažena jednak v Úmluvě o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsané dne 11. 4. 1997 v Lisabonu, sdělení č. 60/2000 Sb.m.s. (dále též jen „Úmluva“), jednak v § 89 až § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoVŠ“). Uznávání zahraničního vzdělání je proces, při kterém dochází k porovnávání studijních plánů a programů uskutečňovaných zahraniční vysokou školou za účelem určení, zda absolvované zahraniční vysokoškolské vzdělání je rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním. Podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobný doklad vydaný zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle ZoVŠ, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí.

Z informace žalovaného o vzdělávacích institucích uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol na území České republice a zařazených do přílohy č. 3 k vyhlášce č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (aktuální k 1. 9. 2009) (dále jen „Informace o vzdělávacích institucích“ - dostupné z http://www.msmt.cz/file/8861_1_1/) vyplývá následující: „Na území České republiky působí právnické osoby se sídlem v České republice (dále jen „vzdělávací instituce“), které jsou zmocněny zahraničními vysokými školami k výuce jejich studijních programů příslušné zahraniční vysoké školy. Těmito vzdělávacími institucemi jsou nejen některé soukromé vysoké školy, kterým byl udělen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále „ministerstvo“) státní souhlas k působení jako soukromá vysoká škola podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, ale i instituce, které nejsou soukromými vysokými školami, ale jsou např. obchodními společnostmi zřízenými podle obchodního zákoníku nebo obecně prospěšnými společnostmi zřízenými podle zákona o obecně prospěšných společnostech s různými předměty činnosti. Tyto společnosti nejsou součástí vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky a jejich činnost nepodléhá zákonu o vysokých školách. Účastníci zahraničních studijních programů vzdělávacích institucí proto nejsou studenty podle zákona o vysokých školách, ale mají postavení studentů zahraničních vysokých škol, jejichž studijní programy jsou na území České republiky uskutečňovány, vztahují se na ně předpisy zahraničních vysokých škol (přijímání ke studiu, průběh a ukončení studia se řídí předpisy státu, v němž má zahraniční vysoká škola sídlo). Vzdělávací instituce se podílejí na jejich uskutečňování v České republice na základě zmocnění zahraničních vysokých škol a smluv o spolupráci. Odpovědnost a garanci za vzdělávací činnost vzdělávacích institucí mají zahraniční vysoké školy. Po absolvování vzdělání obdrží účastníci vzdělávání vysokoškolský diplom zahraniční vysoké školy.“

Pro účely poskytování podpory plynoucí z práva sociálního zabezpečení vydává žalovaný vyhlášku obsahující v příloze č. 3 seznam zahraničních vysokých škol, jejichž studium se považuje za studium na středních nebo vysokých školách, jejímž účelem je, aby studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatních zemí Evropské unie (EU), kteří studují programy zahraničních vysokých škol uskutečňované na území České republiky [jak tomu bylo právě v případě žalobkyně, pokud jde o Zakarpatskou univerzitu a Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. (dále též jen „MIPP s.r.o.“)] sídlící v České republice), byli v průběhu tohoto studia pojištěni zdravotně a důchodově (sirotčí důchod) a mohli žádat o dávky státní sociální podpory podobně jako studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatní zemí EU studující vysokou školu v zahraničí, kteří jsou pojištěni na základě rozhodnutí ministerstva o uznání studia v zahraničí za postavené na roveň studiu na vysoké škole v České republice. Ačkoli tato vyhláška nenahrazuje akreditaci studijních programů či státní souhlas udělovaný ministerstvem ZoVŠ, musí vysoké školy tam zařazené splňovat poměrně přísné podmínky.

Informace o vzdělávacích institucích dále stanoví: „Do přílohy č. 3 vyhlášky jsou zařazovány výhradně zahraniční studijní programy akreditované nebo jinak příslušným státem uznané v zahraničí a pouze ty zahraniční vysoké školy, které jsou součástí vzdělávacího systému země, kde mají své sídlo. Příkaz ministra je přístupný na webové stránce ministerstva v oddíle „Dokumenty“ - „Věstníky MŠMT“ a „2008/2“. Ministerstvo každoročně (koncem kalendářního roku) ověřuje, zda vzdělávací instituce zařazené ve vyhlášce splňují podmínky pro jejich setrvávání na následující akademický rok. V případě neaktuálních dat či nesrovnaností požaduje aktualizaci údajů a dokumentů, zejména platnost zahraničních akreditací.“ (srov. Informace o vzdělávacích institucích - pozn. zvýraznění textu provedeno žalobkyní).

Další podrobnější požadavky pro zařazení zahraničního studijního programu a zahraniční vzdělávací instituce do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. stanovily příkaz ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 1/2004 a příkaz ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. 43/2007. Výčet těchto požadavků je podrobně vyjmenován v odvolání. Nicméně žalobkyně považuje za důležité zmínit je i v této žalobě [stejně jako byly uvedeny již také v předchozí žalobě vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 30 A 142/2015 (dále jen „Předchozí žaloba“)], neboť mají význam pro závěr formulovaný níže ohledně nesprávného právního posouzení daného případu provedeného žalovaným. Jedná se zejména o následující požadavky (zestručněno žalobkyní): (i) vyjádření veřejné vysoké školy (škol) v České republice o srovnatelnosti zahraničního studijního programu uskutečňovaného vzdělávací institucí s akreditovaným studijním programem této veřejné vysoké školy v České republice a o předpokladu této veřejné vysoké školy, že bude vydávat absolventům zahraniční vysoké školy, kteří absolvovali studium v zahraničním studijním programu, uskutečňovaném vzdělávací institucí v České republice, osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle § 89 a 90 ZoVŠ, (ii) potvrzení příslušného zahraničního státního orgánu nebo instituce (např. ministerstva školství nebo instituce oprávněné udělovat akreditace vysokoškolským studijním programům) státu, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení, o tom, že - zahraniční vzdělávací zařízení, jehož studijní program bude uskutečňován na území České republiky, je součástí vysokoškolského systému daného státu - příslušný zahraniční studijní program má ve státě, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení, akreditaci platnou minimálně na standardní dobu studia, podléhají-li v daném státě vysokoškolské studijní programy akreditaci - diplomy absolventů daného zahraničního vzdělávacího zařízení a/nebo daného zahraničního studijního programu jsou v daném státu státem považovány za vysokoškolské diplomy (iii) zahraniční studijní program obsahující - název studijního programu - názvy a charakteristiky studijních oborů - formu studia a standardní dobu studijního programu nebo studijních oborů - cíle studia společné pro celý studijní program a specifické pro jeho jednotlivé studijní obory - profil absolventa studijního programu nebo studijních oborů - podmínky, které musí student splnit v průběhu studia a při jeho řádném ukončení - charakteristiky povinných a povinně volitelných studijních předmětů (název studijního předmětu; celkový hodinový rozsah studijního předmětu s rozdělením podle způsobu výuky anebo jiné vyjádření k rozsahu studijního předmětu; seznam odborné literatury; u distanční a kombinované formy studia navíc vymezení rozsahu konzultací; rozsah a obsahové zaměření individuálních prací studentů) - pravidla a podmínky pro vytváření studijních plánů (vymezení období výuky a přípravy na zkoušky; období zkoušek, odborných praxí a prázdnin v jednotlivých akademických rocích po standardní dobu studia vyjádřené v týdnech) - návrh témat bakalářských nebo diplomových prací, jsou-li součástí státních zkoušek - informace o legislativním stavu platném v příslušném státě, zahrnující odkazy na příslušné právní předpisy daného státu a týkající se právního statusu daného studijního programu a absolventa studia v daném studijním programu v daném státě, včetně údaje, zda a jak bude v daném státě studium uznáváno - informaci o akreditaci studijního programu v příslušném státě s uvedením data udělení akreditace a doby platnosti akreditace, pokud studijní program v příslušném státě podléhá akreditaci a byl v něm akreditován ještě před podáním žádosti (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. – pozn. žalobkyně), (iv) doklady o prostorovém, materiálním, personálním a informačním zajištění činnosti, zejména údaje o - budově, v níž bude probíhat výuka a v níž bude administrativní zázemí školy - odborné kvalifikaci akademických pracovníků, kteří se budou podílet na uskutečňování zahraničního studijního programu, zejména přehled předmětů, jejichž výuku bude akademický pracovník zajišťovat, údaje o působení v zahraničí a o praxi od ukončení studia na vysoké škole - vybavení studijní literaturou a knihovně, včetně zajištění konzultací studentům, (v) dohodu žadatele (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) se zahraniční vysokou školou o uskutečňování zahraničního studijního programu, která musí obsahovat zejména - přehled zahraničních studijních programů a jejich oborů, které bude žadatel (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) uskutečňovat, s jejich bližší charakteristikou (viz výše) a údaje o případném zahraničním titulu, který bude udělován absolventům příslušných zahraničních studijních programů podle legislativního stavu platného v příslušném státě, pokud má být udělován - vymezení právního postavení studentů v zahraničním studijním programu uskutečňovaném žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) ve vztahu k zahraniční vysoké škole a právní podmínky jejich studia - vzor diplomu a dalších případných dokladů o studiu, jež jsou nebo budou vydávány absolventům příslušného zahraničního studijního programu - vymezení právních vztahů mezi zahraniční vysokou školou a žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) - vymezení podmínek stanovených pro personální, finanční a informační zajištění uskutečňování příslušného zahraničního studijního programu - dobu platnosti dohody a podmínky jejího ukončení.

V kapitole „Žalobní důvod“ k tomu žalobkyně dále uvedla, že studovala od roku 2006 na Zakarpatské univerzitě, která jako zahraniční vysoká škola poskytovala možnost studia prostřednictvím MIPP s.r.o., a studium ukončila v roce 2008. Po dobu jejího studia byly platné a účinné vyhláška č. 249/2003 Sb., o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb., jíž se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách (společně dále jen „Vyhlášky“). Vyhlášky v sobě zahrnovaly přílohu č. 3, jíž se stanoví seznam vzdělávacích institucí uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol v České republice, kam po celou dobu, kdy žalobkyně studovala, patřil rovněž MIPP s.r.o. s výslovným uvedením, že uskutečňuje studijní program v oboru právo - bakalářský i magisterský studijní program Zakarpatské univerzity a dále Moskevského institutu podnikatelství a práva. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že pokud žalobkyně absolvovala své studium na Zakarpatské univerzitě spolupracující s MIPP s.r.o., dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole ve smyslu výše uvedených Vyhlášek a výše citovaného vyjádření žalovaného plynoucího z Informace o vzdělávacích institucích. Jinými slovy, žalobkyně dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole, které může být uznáno ve smyslu Úmluvy a §§ 89 a 90 ZoVŠ. Žalovaný naopak dospěl v Napadeném rozhodnutí k závěru, že „Diplom předložený Žadatelkou není platný, když Žadatelka neabsolvovala studium, které by bylo možno považovat za vysokoškolské (v souladu s udělenou zahraniční licencí), a nezískala ukrajinské vysokoškolské vzdělání, které by mohlo být uznané postupem dle § 89 a násl. zákona o vysokých školách“ (viz str. 9, čl. III/10 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). Tento právní závěr opírá žalovaný kromě tzv. „rozhodného e-mailu“ ENIC UKRAINE (k tomuto důkazu se žalobkyně vyjadřuje dále v tomto bodě žaloby) rovněž o hodnocení listin [mj. „Diplomu magistra“, DP č. 2005105, reg. Č. M. č. 0001105 (dále jen „Diplom“), licencí a akreditace Zakarpatské univerzity, listin vydaných Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007, předloženého znění výňatku zákona Ukrajiny o vysokém školství č. 2984-III ze dne 17. 2. 2002, příslušných vyhlášek č. 249/2003 Sb. a č. 322/2005 Sb., resp. Informací o vzdělávacích institucích), s nímž se žalobkyně neztotožňuje, neboť neodpovídá skutečnosti.

Předně v otázce licence Zakarpatské univerzity žalovaný v Napadeném rozhodnutí uvádí, že rozhodná licence se prý vztahuje pouze na část období, ve kterém žadatelka byla studentkou zahraniční univerzity, resp. MIPP s.r.o. Její obsah údajně nekoresponduje se sdělením v dopise Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007, adresovaném žalovanému. Není v ní dále údajně uvedeno, o jaké cizí státní příslušníky se jedná, zda jsou to státní příslušníci České republiky nebo jiného státu, obsahuje prý jejich nejvyšší počet, přičemž počet studentů – státních příslušníků České republiky – v MIPP s.r.o. byl údajně rozhodně vyšší než 50 na jeden akademický rok, a příprava má být zaměřena na české právo (viz str. 13, čl. IV/2 odůvodnění Napadaného rozhodnutí). K tomuto lze z obsahu správního spisu nepochybně dovodit, že Zakarpatská univerzita získala požadovanou akreditaci na základě rozhodnutí Státní akreditační komise ze dne 19. 10. 2004, kdy jí byla udělena akreditace IV. stupně a byla prohlášena za akreditovanou podle statutu vysokoškolské vzdělávací instituce do 1. 7. 2009, jak vyplývá z Certifikátu o akreditaci série RD-IV číslo 071346 ze dne 4. 1. 2005, neboli byla řádně akreditovanou po celou dobu předmětného studia žalobkyně. Pokud se potom týká udělených licencí, tak Zakarpatské univerzitě byly uděleny dvě licence s tím, že první licence série AV č. 121557, vydaná Ukrajinským ministerstvem dne 10. 1. 2005 byla sice omezena na období od 24. 12. 2002 do 31. 12. 2007, nicméně druhá licence série AV č. 048327 byla vydána dne 10. 5. 2006 s dobou platnosti do 1. 7. 2011, neboli taktéž po celou dobu studia předmětného studijního programu žalobkyní měla Zakarpatská univerzita také příslušnou licenci. Na shora uvedeném nemůže nic změnit a ani s ním není v rozporu tvrzení žalovaného, že v dotyčném „dopise Ukrajinského ministerstva“ ze dne 14. 8. 2007 je navíc ještě v souvislosti se Zakarpatskou univerzitou zmíněn i Certifikát o akreditaci série ND-IV číslo 074607 s dobou platnosti do 1. 7. 2012, ani že tam není zmíněna druhá tvrzená licence série AV č. 048327, resp. jsou irelevantní námitky žalovaného ohledně obsahu licencí, neboť i kdyby obě licence výslovně neobsahovaly žalovaným uváděné údaje, tak to nemůže bez dalšího znamenat, že studijní program žalobkyně nelze považovat za akreditovaný. Navíc žalovaným zmíněná absence oprávnění k vyučování českých státních příslušníků na území České republiky v licenci je irelevantní (tudíž není ani důvod, aby licence tento údaj obsahovala, jak mylně dovozuje žalovaný – viz str. 8, čl. III/5, bod 4 odůvodnění Napadaného rozhodnutí), neboť Zakarpatská univerzita je institucí státu Ukrajina a vzdělání na území ČR proto poskytovala jako zahraniční univerzita pro své studenty (lhostejno jaké státní příslušností) pomocí jiné právnické osoby na základě smlouvy a dle práva svého domovského státu, kde měla udělenu platnou akreditaci (jinak by musela žádat Zakarpatská univerzita o akreditaci na území ČR, k čemuž však na základě shora uvedeného neměla důvod – viz shora citované „Informace o vzdělávacích institucích“).

Z pohledu obsahu zmiňovaného „dopisu Ukrajinského ministerstva“ ze dne 14. 8. 2007 je pak dále podstatný závěr žalovaného, že „současně pak rozhodný studijní program dle právního řádu Ukrajiny neumožňuje, aby Vědecká rada Zahraniční univerzity mohla provádět změny ve studijních plánech rozhodného programu a oboru pro výuku českých státních příslušníků na území České republiky“ (viz taktéž str. 8, čl. III/5, bod 4 odůvodnění Napadaného rozhodnutí). Tento závěr (obdobně jako většinu dalších) opírá žalovaný toliko o tzv. rozhodný e-mail ENIC Ukraine, přičemž je však v rozporu nejenom s předmětným dopisem ukrajinského ministerstva (viz jeho část textu: „Podle normativně právních aktů, týkajících se vysokoškolského vzdělání platných na Ukrajině je Vědecká rada ZakSU oprávněna při přípravě státních příslušníků České republiky provádět změny ve studijních plánech a pracovních programech zařazením bloků disciplín dle volby vzdělávací instituce a dle volby studentů za účelem prohloubení studia právního systému České republiky, mezinárodního práva, Evropského práva aj., a to v rozsahu nezbytném pro dosažení souladu magisterského studijního programu akreditovaného v ZakSU s magisterským studijním programem Právo a právní věda, které uskutečňují akreditované vysoké školy v České republice.“), ale taktéž s mnoha dalšími listinami z období let 2003-2007 (viz např. výňatek z protokolu číslo 11 ze dne 17. 11. 2003 zasedání vědecké rady Užhorodského státního institutu informatiky, ekonomiky a práva, dále dopis děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni JUDr. M. K., CSc., ze dne 14. 4. 2004, dopis Užhorodského státního institutu informatiky, ekonomiky a práva ze dne 28. 5. 2004, memorandum o spolupráci ze dne 21. 9. 2006, dopis Zakarpatské státní univerzity ze dne 28. 5. 2007). Ačkoliv žalovaný byl v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2016, č.j. 30 A 142/2015-95 (dále jen „Předchozím rozhodnutí Krajského soudu“), obecně poučen, že měl „možnost obstarat si z Ukrajiny naprosto jednoznačné podklady pro učinění závěru…“, resp. že „oficiální vyjádření podepřené konkrétními listinami z ukrajinské strany neobstaral“ (viz str. 21, část B odůvodnění Předchozího rozhodnutí krajského soudu), žalovaný daným způsobem nepostupoval a spokojil se opět pouze s vyjádřením ENIC Ukraine, byť sice byl zároveň do spisu za účelem prokázání jiného závěru žalovaného vložen výňatek zákona Ukrajiny o vysokém školství č. 2984-III ze dne 17. 2. 2002 (konkrétně jeho čl. 8 ), z něhož však k této otázce žádné závěry učinit nelze (žalovaný tak ani nečinil). Žalovaný tak v Napadeném rozhodnutí učinil zásadní závěry ohledně zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně, jejíž posouzení je stěžejní pro aplikaci příslušných ustanovení Úmluvy a ZoVŠ s významným dopadem do práv žalobkyně (uznání, či neuznání jejího zahraniční vzdělání a tím umožnění, či zamezení přístupu žalobkyně k regulovaným povoláním v České republice), v zásadě na základě jednoho emailu, který při formulaci svých závěrů nadřadil všem ostatním skutečnostem zjištěným a důkazům provedeným ve správním řízení (zejména výše uvedeným listinám předloženým v průběhu správního řízení) bez řádného zdůvodnění tohoto svého postupu (zejména bez důkladné a přesvědčivé konfrontace tzv. „rozhodného emailu“ s ostatními listinami, se kterými byly informace v něm obsažené ve zřejmém rozporu – viz zejména dopis Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007 a výše vyjmenované doklady požadované pro zařazení vzdělávací instituce do přílohy vyhlášky č. 322/2005 Sb.). Dle názoru žalobkyně tím žalovaný zcela vybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů (když ohledně tzv. rozhodného emailu, kterému žalovaný přisoudil bez bližšího vysvětlení nadřazenou váhu, jako kdyby se řídil zásadou zákonného hodnocení důkazů, kterou však české právo až na modifikovanou výjimku např. v případě veřejných listin nezná), jeho rozhodování tudíž vykazuje prvky libovůle, která pak Napadené rozhodnutí zatěžuje nezákonností.

K další listině, o kterou žalovaný opírá své závěry při posuzování zahraniční kvalifikace žalobkyně (výňatek zákona Ukrajiny o vysokém školství č. 2984-III ze dne 17. 2. 2002), lze obecně uvést, že její důkazní hodnotu ovlivňuje skutečnost, že z ní výslovně nevyplývá údaj o účinnosti zákona, resp. v jakém období byl tento zákon platným (byť dle vyjádření žalovaného byla vysokoškolská kvalifikace v rámci ukrajinského právního řádu upravena v článku 8 tohoto zákona „v období studia Žadatelky“, což mělo být potvrzeno i vyjádřením ENIC Ukraine - viz str. 10, čl. III/12 odůvodnění Napadaného rozhodnutí), a jedná se o prostý překlad textu, tudíž ani k závěru žalovaného ohledně obsahu diplomu žalobkyně není z pohledu průkaznosti tato listina dostačující, když navíc i z pohledu věcného se tento výňatek týká pouze definice vysokoškolského kvalifikace, ve které je obsažen popis schopností jednotlivce, který získal určitý kvalifikační stupeň, tudíž závěry žalovaného ohledně přiznaného titulu v diplomu žalobkyně z něho bezprostředně dovozovat nelze, přičemž dle jednoho článku zákona (dle žalobkyně vytrženého z kontextu), aniž by bylo reflektováno jeho úplné znění, ani nelze obsáhnout celou potřebnou právní úpravu vysokého školství státu Ukrajina v době předmětného studia žalobkyně.

Pokud se týká výkladu příslušných Vyhlášek (tzn. vyhlášky č. 249/2003 Sb., o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb., jíž se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách) ze strany žalovaného, tak dle jeho závěru k vyhl. č. 322/2005 Sb. „nelze na základě skutečnosti, že rozhodný studijní program i Mezinárodní institut byl obsažen v příloze této vyhlášky, dojít k závěru, že sama tato skutečnost stačí k uznání Žadatelčiny žádosti“ (viz str. 13, čl. IV/4 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). Žalobkyně však nikdy netvrdila a netvrdí, že samotná skutečnost, že byl MIPP s.r.o. zařazen do předmětné vyhlášky, by měla postačovat k uznání žádosti žalobkyně, nicméně se ztotožňuje s hodnocením obsaženým v Předchozím rozhodnutí krajského soudu, že „pokud jde o námitky žalobkyně týkající se obsahu vyhlášky č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, resp. její přílohy č. 3, je nezbytné uvést, že její obsah svědčí pro skutečnosti tvrzené žalobkyní“ (viz str. 26, část D odůvodnění Předchozího rozhodnutí krajského soudu). Žalovaný měl nicméně podklady předložené žadatelem o zařazení do přílohy předmětné vyhlášky ve spojení s ostatními důkazy provedenými ve správním řízení přezkoumat a zhodnotit i vzhledem k tvrzením žalobkyně ve správním řízení v této souvislosti a zejména vzhledem k téměř jedinému důkazu (e-mail ENIC Ukraine), o nějž žalovaný opřel své právní závěry. Žalobkyně považuje dále v této souvislosti za nesprávný závěr žalovaného, že „citovaná vyhláška sledovala zcela jiný účel, tedy není pro posouzení vlastní žádosti rozhodná“ (taktéž viz str. 13, čl. IV/4 odůvodnění Napadeného rozhodnutí), a nelze se tak z jejího pohledu spokojit pouze s dalším závěrem žalovaného, že „v rámci zařazení studijního programu do přílohy vyhlášky nebyla vlastní povaha studijního programu posuzována, tedy nebyla ani posuzována skutečnost, zda je studijní program realizován v souladu s právním řádem Ukrajiny“ (taktéž viz str. 13, čl. IV/4 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). Žalobkyně opakovaně upozorňuje na listiny (resp. jejich obsah), které bylo nezbytné žalovaným posoudit před tím, než vydal souhlasné stanovisko k zařazení vzdělávací instituce MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 předmětné přihlášky (viz shora citovaný obsah příkazu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č.1/2004 Sb. a příkazu ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. 43/2007). Další takovou listinou je např. dopis ředitele odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy doc. Ing. V. V., CSc., ze dne 10. 6. 2008, dle něhož „Ministerstvo po právním posouzení podnětu České advokátní komory odborem legislativním a právním dospělo k závěru, že důvody k prohlášení nicotnosti napadených rozhodnutí vydaných rektorem Západočeské univerzity v Plzni nebyly shledány“. V obdobném duchu se nese i další dopis ze dne 19. 9. 2008. Žalobkyně nikdy netvrdila ani netvrdí, že tyto listiny, resp. skutečnosti jsou rozhodující pro posouzení její Žádosti z hmotněprávního hlediska. Žalobkyně tím pouze poukazuje na procesní skutečnost, že se v duchu zásady materiální pravdy jedná o stěžejní důkazy k prokázání skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, kterými se však žalovaný z hlediska hodnocení důkazů dostatečně (příp. vůbec) nezabýval a z nichž vyplývají odlišné skutečnosti, než jak byly zjištěny v řízení žalovaným. Ze všech těchto důvodů se žalobkyně domnívá, že řízení a tudíž i rozhodování žalovaného byly zatíženy nezákonností.

K závěrům žalovaného ohledně obsahu předloženého Diplomu žalobkyně (viz str. 8, čl. III/5, bod 3, str. 9, čl. III/5, bod 6, str. 14, čl. IV/5 a čl. IV/6 odůvodnění Napadeného rozhodnutí) lze uvést toliko, že se s nimi žalobkyně neztotožňuje. V této souvislosti je nutné konstatovat, že samotný Diplom vydala veřejná vysoká škola státu Ukrajina (tzn. orgán veřejné moci) a je tudíž cizí veřejnou listinou (viz § 12 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 45/1999 Sb., o přístupu České republiky k Úmluvě o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin), jejíž pravost nebyla v řízení doposud nijak zpochybněna, neboli dle § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“ nebo „soudní řád správní“), platí v takovém případě nejenom, že taková listina potvrzuje, že „jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal“, ale také skutečnost, že „není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v ní obsaženo, nebo potvrzeno“ (neboli správnost takové listiny). Žalobkyně je přesvědčena, že důkazy provedenými v řízení žalovaným nemohlo dojít k prokázání opaku, neboli na předmětnou listinu je nutné nahlížet nejenom jako pravou, ale co do obsahu i jako správnou (zejména s ohledem na shora vytýkaný nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedostatečné hodnocení důkazů ze strany žalovaného). Navíc případný závěr o neplatnosti předmětného Diplomu žalobkyně by byl dle názoru žalobkyně v pravomoci ukrajinského orgánu veřejné moci. Pokud se týká konkrétního závěru žalovaného, že „držitele diplomu nepovažuje ENIC UKRAINE dle právního řádu Ukrajiny za absolventa s vysokoškolským vzděláním a tento názor je pro posouzení odvolání Žadatelky ministerstvem stěžejní“ (viz str. 14, čl. IV/5 odůvodnění Napadeného rozhodnutí), tak žalobkyně k tomuto uvádí, že dle § 90 odst. 2 ZoVŠ sice platí, že „podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou…“, nicméně dále dle § 46 odst. 3 ZoVŠ také platí, že „studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce“, když dle judikatury soudů (resp. také i dle informací na internetových stránkách ENIC Ukraine) je zastáván výklad, že „za absolventa v obecném i právním smyslu je běžně považován ten, kdo splnil studijní povinnosti, předepsané studijním programem, včetně státní závěrečné zkoušky, a to právě tím okamžikem, kdy tak učinil. Naopak vydání vysokoškolského diplomu, vysvědčení o státní závěrečné zkoušce a dodatku diplomu následuje s určitým časovým zpožděním…. Na základě posledně uvedeného nelze dospět k závěru, že by vysokoškolský diplom měl účinky správního rozhodnutí v materiálním slova smyslu, neboť se jím ve vztahu k jeho adresátu nezakládají práva ani neukládají povinnosti, příp. nejsou jím práva ani povinnosti deklarovány“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č.j. 1 As 154/2015-52, resp. obdobně již předtím rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015, sp.zn. 30 A 33/2011). Nejvyšší správní soud tímto vyslovil názor, že dle příslušné právní úpravy (ZoVŠ) ve spojení se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), lze sice zrušit diplom, ale nikoliv absolutorium vzdělání a jelikož žalobkyně zároveň do správního spisu založila kopii „Výkazu o studiu na vysoké škole – Mezinárodní vysoké škole podnikatelství a práva v Praze“ a „Protokolu o vykonaných státních závěrečných magisterských zkouškách č. 20“, tak žalobkyni lze dle jejího názoru považovat i dle právního řádu Ukrajiny za absolventa s vysokoškolským vzděláním.

Za zásadní nedostatek z hlediska hodnocení důkazů, jak již žalobkyně uvedla výše, považuje skutečnost, že žalovaný opírá své závěry o zamítnutí Žádosti žalobkyně opětovně jako ve svém předchozím rozhodnutí (zrušeném odvolacím soudem) v podstatě pouze o vyjádření ENIC Ukraine a v něm uvedené informace (tzv. „rozhodný e-mail“ ze dne 29. 3. 2017, resp. vyjádření ze dne 5. 4. 2017), ačkoliv byl poučen v rámci Předchozího rozhodnutí krajského soudu v tom směru, že i v případě získání oficiálního vyjádření z ENIC Ukraine je třeba toto podepřít dalšími konkrétními listinami z ukrajinské strany (viz již také shora v tomto bodě žaloby). Žalobkyně v této souvislosti nerozporuje, že ENIC Ukraine je příslušným orgánem podle čl. IX. 2 Úmluvy zřízeným k tomu, aby dle čl. IX. 2 odst. 2 písm. c) Úmluvy mj. poskytoval radu nebo informace v záležitostech uznávání a hodnocení kvalifikací v souladu s vnitrostátními zákony a podzákonnými orgány, nicméně dle přesvědčení žalobkyně nelze při hodnocení důkazů vycházet především z jeho závěrů, pokud jsou tyto v rozporu s dalšími předloženými důkazy, a to navíc mj. s důkazy pocházejícími od stejného subjektu (ENIC Ukraine je součástí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, tzn. stejného subjektu, od něhož pochází např. listina ze dne 14. 8. 2007). Organizační pravidla stanovená Úmluvou nemohou dle názoru žalobkyně v žádném případě suplovat principy, na nichž je postaveno správní řízení v ČR. Navíc v této souvislosti ani nelze přehlédnout obsah a formu předmětné odpovědi ENIC Ukraine, když uvedená mailová korespondence má opětovně spíše podobu jakéhosi neformálního dopisování, kde se odpovědi na položené dotazy redukují často do jednoduché formy „ano-ne“ bez potřebných souvislostí a znalostí poměrů dřívějšího období a v němž navíc ani není přeložen veškerý text (viz začátek tzv. rozhodného e-mailu ENIC Ukraine ze dne 29. 3. 2017) a do žalovaným vznesených otázek (viz mailová žádost žalovaného ze dne 26. 1. 2017) jsou již předem vpisovány odpovědi. Žalobkyně je přesvědčena, že za daného procesního stavu měl správní orgán povinnost shora popsaný rozpor v tvrzeních a důkazech odstranit vyžádáním dalších naprosto jednoznačných důkazů, což žalovaný neučinil.

K nedostatečně zjištěnému skutkovému stav a nepřezkoumatelnosti žalobkyně uvedla, že z Napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že za účelem odstranění údajných nejasností souvisejících se získáním příslušné kvalifikace, které se v souvislosti s uznáváním vzdělání žalobkyně získaného na Zakarpatské univerzitě vyskytly, vznesl žalovaný v roce 2014 dotaz k ENIC Ukraine, v němž se dotazoval, zda předložená vysokoškolská kvalifikace byla vydána vysokou školou, která je součástí ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému, zda ji lze dle zásad Úmluvy považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou na Ukrajině a zda daná kvalifikace garantuje na Ukrajině svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva. Následně se žalovaný dotázal, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému. E-mailová odpověď, kterou žalobce údajně obdržel dne 25. 11. 2014, měla být negativní. K tomuto původnímu dotazu žalovaného, položenému ENIC Ukraine (dále jen „Původní dotaz“), uvedla žalobkyně již v Předchozí žalobě, že tento byl formulován nesprávně a že tato nesprávnost v důsledku založila nepoužitelnost odpovědi na Původní dotaz pro posuzování Žádosti, neboť jednak je dle žalobkyně Původní dotaz, jakož i odpověď na něj pro posuzování Žádosti právně irelevantní i z časového hlediska. Pokud jde o věcnou nesprávnost Původního dotazu, jeho část týkající se „uznatelnosti vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na Ukrajině dle Úmluvy tamtéž“ nedává z pohledu Úmluvy smysl, neboť uznatelnost dle Úmluvy se týká přeshraničního uznávání kvalifikací, nikoli vnitrostátního. Navíc není zřejmé, proč by vzdělání získané na ukrajinské univerzitě mělo být na Ukrajině uznáváno, jak lze dovodit z Původního dotazu. Aspekt Původního dotazu týkající se vyjádření, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému, je jednak zavádějící, jednak bez právního významu pro posouzení uznatelnosti získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně postupem dle Úmluvy a příslušných ustanovení ZoVŠ. V rámci probíhajícího řízení o uznání získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně nebylo zpochybňováno (ani pro to nebyl důvod), že MIPP s.r.o. je českým subjektem, který na základě dohody se Zakarpatskou univerzitou, která je ukrajinským subjektem, v České republice organizačně-materiálně zajišťuje vzdělávací aktivity Zakarpatské univerzity. Je tedy zřejmé, že MIPP s.r.o. není a z povahy věci zřejmě ani nemůže být součástí vzdělávacího systému Ukrajiny. Původní dotaz byl tak v tomto ohledu relevantní pouze u Zakarpatské univerzity, nikoli u MIPP s.r.o. Pokud jde o časový prvek, Původní dotaz byl vznesen v roce 2013 a směřoval ke statusu Zakarpatské univerzity jako součásti vzdělávacího systému Ukrajiny. Tento přístup žalovaného nicméně zcela pomíjí fakt, že žalobkyně ukončila své studium na Zakarpatské univerzitě v roce 2008, tedy ca před 5 lety (počítáno nazpět od vznesení Původní dotazu). Odpověď na Původní dotaz z roku 2013, zda Zakarpatská univerzita je součástí vzdělávacího systému Ukrajiny, je tak pro posouzení vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na této univerzitě v roce 2008 právně zcela bezvýznamná.

Ve světle shora uvedených skutečností nemohl Původní dotaz jako stěžejní argument odůvodnění výroků o zamítnutí Žádosti v Rozhodnutí ZČU, jakož i v Předchozím rozhodnutí žalovaného obstát. Nejenže Předchozí dotaz byl naformulován pro účely řízení o Žádosti nesprávně, takže odpověď na něj byla pro toto řízení nepoužitelná, Předchozí dotaz spíše vytvářel dojem o snaze správního orgánu „opatřit si oficiální podklad“, o který by se mohla jak ZČU, tak žalovaný opřít při zamítnutí Žádosti. Celé správní řízení po vynesení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2011, sp.zn. 57 A 40/2010 (dále jen „Rozsudek krajského soudu“), tak spíše dle názoru žalobkyně představuje jakousi snahu správních orgánů za každou cenu prosadit přesvědčivost důkazů v neprospěch žalobkyně a zcela popřít (opomenout) důkazy svědčící eventuálně v její prospěch. Takový přístup dle názoru žalobkyně pak zcela popírá zásadu materiální pravdy a požadavek na zjištění skutkového stavu, o němž nepanují důvodné pochybnosti, a to bez ohledu na případný následek řízení v podobě vyhovujícího či zamítavého rozhodnutí, opřeného však o správně a úplně zjištěný skutkový stav, o němž by nepanovaly důvodné pochybnosti, což však není dle názoru žalobkyně případ posuzovaného správního řízení.

Pokud se týká dalšího postupu žalovaného směrem k ENIC Ukraine, tak tento se sice na základě právního názoru obsaženého v Předchozím rozhodnutí krajského soudu o nedostatečnosti předchozího postupu žalovaného opětovně obrátil na ENIC Ukraine (viz shora zmiňovaná odpověď ENIC Ukraine, tzv. rozhodný e-mail ze dne 29. 3. 2017, resp. ze dne 5. 4. 2017), nicméně toto následné vyjádření ENIC Ukraine žalovaný dalšími konkrétními listinami z ukrajinské strany nepodepřel, resp. takové listiny ani nevyžádal, když dle žalobkyně toto vyjádření (viz výše hodnocení tohoto předmětného důkazu žalobkyní) samo o sobě nemůže obdobně jako Původní dotaz postačovat k odůvodnění výroků o zamítnutí Žádosti v Rozhodnutí ZČU, jakož i v Napadaném rozhodnutí.

Žalovaný, jakož i ZČU v této souvislosti dále pominuli skutečnost, že MIPP s.r.o. byl od počátku platnosti a účinnosti Vyhlášek uveden v jejich příloze č. 3 a musel tudíž doložit akreditace a další požadavky (viz výše) týkající se Zakarpatské univerzity, jejíž vzdělávací činnost MIPP s.r.o. v České republice organizačně a materiálně zajišťoval, a to navíc v rozhodném období relevantním pro období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Správní orgány jak v Rozhodnutí ZČU, tak v Napadeném rozhodnutí tuto skutečnost, která má pro posuzovanou věc zásadní význam, nedostatečně posoudily, ačkoli žalobkyně ji v odvolání podrobně rozvedla. Namísto toho se správní orgány spokojily pouze s dalším emailem ENIC Ukraine z roku 2018.

Navíc správní orgány přesunuly neoprávněně odpovědnost za úplné a správné zjištění skutkového stavu na žalobkyni s odkazem na čl. II.3 odst. 2. Úmluvy, když tak učinily v rozporu s § 3 správního řádu.

Nejen, že správní orgány svým pochybením nedostatečně zjistily skutkový stav, a to ohledně nejzásadnější skutečnosti v celém řízení, žalovaný navíc své Napadené rozhodnutí (nejen) v této souvislosti zatížil nepřezkoumatelností, když dostatečně nereagoval na zásadní skutečnosti předestřené žalobkyní v odvolání, že MIPP s.r.o. v souladu s tehdejšími pokyny a instrukcemi žalovaného musel v rozhodném období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě předložit relevantní podklady týkající se zejména Zakarpatské univerzity a jejích studijních programů uskutečňovaných MIPP s.r.o. v jejím zastoupení v České republice, poněvadž jinak by MIPP s.r.o. nemohl být v souladu s tehdy platnými požadavky žalovaného zanesen do přílohy č. 3 Vyhlášek.

Přitom požadavek na přezkoumatelnost správních rozhodnutí je jedním ze základních záruk zákonnosti správního rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně pak správní rozhodnutí (a obzvlášť druhostupňové) musí splňovat v zásadě stejné požadavky na přezkoumatelnost jako rozhodnutí soudní. Jak např. judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2006, č.j. 2 As 68/2005-48: „Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Není pochyb o tom, že stejnou povinnost mají i správní orgány za situace, kdy autoritativně rozhodují o právech a povinnostech soukromých osob. Jak odůvodnění soudních rozhodnutí, tak odůvodnění správních rozhodnutí mají totiž shodný základní smysl a účel – je jím zajištění přezkoumatelnosti rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení či jiných dotčených osob a vyloučení justiční či administrativní libovůle. … K tomu, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné, musí po obsahové stránce vyhovovat určitým základním požadavkům. K nim patří povinnost vypořádat se se všemi argumenty účastníků, které byly v řízení přípustně uplatněny, příp. – u argumentů uplatněných nepřípustně – odůvodnit, proč je má rozhodující orgán za nepřípustné. Argumentem, který účastník uplatní, je samozřejmě ve správním řízení i odvolací námitka.“ (pozn. – zvýraznění textu provedeno žalobkyní). Nejen optikou těchto principů pak Napadené rozhodnutí nemůže obstát.

K ochraně dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně žalobkyně konstatovala, že jak již shora uvedla, je patrné z Rozhodnutí ZČU, že Zakarpatská univerzita získala požadovanou akreditaci na základě rozhodnutí Státní akreditační komise ze dne 19. 10. 2004, kdy jí byla udělena akreditace IV. stupně a byla prohlášena za akreditovanou podle statutu vysokoškolské vzdělávací instituce do 1. 7. 2009, jak vyplývá z Certifikátu o akreditaci série RD-IV číslo 071346 ze dne 4. 1. 2005. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí dále uvádí, že MIPP s.r.o. neuskutečňoval autentický zahraniční program v rozsahu licencí udělených Zakarpatské univerzitě, a proto studium žalobkyně údajně nebylo studiem ve vysokoškolském studijním programu uznaným ukrajinskými orgány a poskytujícím absolventovi vysokoškolskou kvalifikaci uznanou na Ukrajině. Žalobkyně v této souvislosti jednak konstatuje, že žalovaný ani ZČU nepřináší pro tyto závěry žádné relevantní důkazy (ke zpochybnění Předchozího dotazu a odpovědi na něj, resp. následného vyjádření ENIC Ukraine viz výše), jednak žalobkyně odkazuje výše, tj. zejména na to, že studijní program musel být předmětem přezkumu již v rámci udělení akreditace a pak ověřování splnění podmínek pro zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek. Argumenty žalovaného v této souvislosti tedy dle názoru ve světle shora uvedených skutečností nelze použít v její neprospěch. Žalobkyně má totiž za to, že vedle udělení příslušné akreditace Zakarpatské univerzitě musely být nepochybně splněny i další podmínky uvedené výše, neboť jinak by MIPP s.r.o. nemohl být ohledně uskutečňování studijních programů Zakarpatské univerzity v České republice zařazen do přílohy č. 3 Vyhlášek v rozhodné době, kdy probíhalo studium žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Jestliže totiž Zakarpatská univerzita tyto požadavky nesplňovala, neměla jí být akreditace udělena, nebo pokud podmínky přestala splňovat až později, měla jí být akreditace odebrána; nic takového se ovšem nestalo (resp. nic z toho nebylo prokázáno). A i kdyby na základě informací poskytnutých ENIC Ukraine došel žalovaný v souladu se zákonem ke správnému zjištění (což se ze shora uvedených důvodů nestalo), že Zakarpatská univerzita a MIPP s.r.o., jakož i jimi vydávaná osvědčení o získání vysokoškolského vzdělání nesplňují podmínky pro uznání vysokoškolského vzdělání v České republice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně, která na výše uvedených institucích řádně vystudovala v dobré víře, že veškeré požadavky pro uznání jejího vzdělání jsou splněny, neboť tato skutečnost po celou dobu vyplývala z obecně závazných právních předpisů (Vyhlášek), jejichž platnost nebyla nikterak napadána ani zpochybňována. Odpovědnost v této souvislosti má totiž rovněž žalovaný, který má jednak každoročně ověřovat, zda vzdělávací instituce zařazené v přílohách Vyhlášek splňují podmínky pro jejich setrvání tamtéž i v následujících akademických letech. Tuto odpovědnost subjektů veřejné správy nelze v žádném případě dle názoru žalobkyně klást k její tíži. Dobrou víru a nezbytnou míru opatrnosti žalobkyně dále dotvrzuje fakt, že již před podáním přihlášky ke studiu vznesla dotaz na žalovaného, zda je MIPP s.r.o. institucí oprávněnou k výuce zahraničního studijního programu, zda je Zakarpatská univerzita uznanou vysokou školou v místě jejího sídla, tedy zda existují nějaké pochybnosti o řádnosti a zákonnosti studia na Zakarpatské univerzitě, zajišťovaného v České republice MIPP s.r.o., a o možnosti jeho uznání v České republice. Žalobkyně byla v této souvislosti žalovaným ujištěna, že se jedná o uznávanou zahraniční univerzitu a neexistují žádné pochybnosti o zákonnosti a možnosti uznání zde dosaženého vzdělání. Obdobný dotaz žalobkyně vznesla na počátku roku 2008, tj. v době, kdy Česká advokátní komora začala odmítat zápis absolventů MIPP s.r.o. jako advokátních koncipientů do svého seznamu. I tentokrát byla žalobkyně ubezpečena, že je vše v pořádku. Jestliže aktuálně žalovaný odkazuje od 1. 9. 2016 ohledně splnění podmínek pro působení zahraničních vysokých škol nebo jejich poboček na území České republiky z hlediska uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace na těchto školách na obsah zákona č. 137/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, tak jak v obdobné situaci byla v minulosti žalobkyně, nelze proto ani u ostatních současných studentů vyloučit, že v budoucnosti nedojde u žalovaného ke vzniku pochybností o zákonnosti a možnosti uznání takto dosaženého vzdělání, což dle názoru žalobkyně vnáší značný prvek právní nejistoty do podmínek nastavených v rozhodné době studia žalobkyně.

K absenci důvodů pro zamítnutí Žádosti žalobkyně uvedla, že dle Úmluvy i § 90 odst. 5 ZoVŠ lze žádost o uznání vysokoškolského vzdělání získaného na zahraniční vysoké škole v České republice zamítnout pouze z důvodu, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné. V tomto duchu se vyjádřil i žalovaný ve svém dopise ze dne 10. 6. 2008 adresovaném ZČU (viz dopis ředitele odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, doc. Ing. V. V., CSc.). Z Rozhodnutí ZČU ani z Napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se studijní program absolvovaný žalobkyní na Zakarpatské univerzitě lišil od studijního programu ZČU, resp. že by tato skutečnost byla v řízení prokázána. Z Rozhodnutí ZČU ani z Napadeného rozhodnutí navíc vyplývá, že se správní orgány ani v jednom stupni rozhodování o Žádosti zjišťováním rozdílnosti studijních programů, jejíž existence by byla zákonným důvodem pro zamítnutí Žádosti, vůbec nezabývaly (žalovaný se v rámci odůvodnění Napadeného rozhodnutí věnoval pouze otázce akreditace studijního programu absolvovaného žalobkyní na Zakarpatské univerzitě, a to ještě navíc dle žalobkyně s nesprávným závěrem (viz výše argumentace žalobkyně k uděleným akreditacím), že „modifikovaný studijní program absolvovaný žadatelkou nedisponuje rozhodnou akreditací“ (viz str. 13, čl. IV/3 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). V Rozhodnutí ZČU se pouze uvádí nijak blíže nepodložené domněnky o cílené modifikaci studijního programu Zakarpatské univerzity, resp. MIPP s.r.o. podle studijního programu ZČU. Nicméně taková tvrzená (a i kdyby tomu tak skutečně bylo, dále uvedený závěr by to neovlivnilo) modifikace nejenže není způsobilým důvodem zamítnutí Žádosti, navíc může být zcela legitimní součástí příslušného studijního programu, byl-li tento studijní program vtakové („modifikované“) podobě předepsaným způsobem schválen (obdržel akreditaci). To ostatně vyplývá i z dopisu ukrajinského ministerstva školství ze dne 14. 8. 2007 adresovaného žalovanému. Právní jistotu adresátů veřejnosprávního působení pak ZČU dle názoru žalobkyně oslabuje i tím, že na jedné straně ZČU již v roce 2006 v memorandu o spolupráci vůči Zakarpatské univerzitě deklarovala důležitost vzájemného uznávání studijních plánů a programů, na straně druhé potom stejný subjekt v současnosti studijní programy a plány Zakarpatské univerzity bez opory v platném právu uznávání zahraničních kvalifikací zpochybňuje. Lze tedy uzavřít, že ani ZČU ani žalovaný nezjistily jakékoli odlišnosti mezi porovnávanými studijními programy (neboť je neporovnávaly), natož pak odlišnosti v podstatných rysech odůvodňující zamítnutí podané Žádosti. Správní orgány se totiž tímto zákonným důvodem zamítnutí Žádosti v řízení o ní vůbec nezabývaly. Přitom dle čl. III.3 odst. 5. Úmluvy je orgán, který provádí hodnocení (pozn. – předpokladů pro uznání zahraniční kvalifikace), povinen prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky (z tohoto pohledu je tudíž nepostačující již shora citovaný závěr žalovaného, že „nelze na základě skutečnosti, že rozhodný studijní program i Mezinárodní institut byl obsažen v příloze této vyhlášky, dojít k závěru, že sama tato skutečnost stačí k uznání Žadatelčiny žádosti“, neboť to je právě žalovaný, který musí naopak prokázat nesplnění podmínek pro uznání předmětného vysokoškolského vzdělání žalobkyně; navíc žalobkyně ani netvrdila, že její Žádost má být uznána pouze na základě zařazení MIPP s.r.o. do příloh Vyhlášek). Aniž by tedy byl dán zákonem stanovený důvod pro zamítnutí Žádosti, byla Žádost žalobkyně ze strany ZČU zamítnuta, a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno žalovaným, a to bez opory v platném právu, ze shora popsaných důvodů. V řízení o Žádosti pak vůbec nebyla ze strany správních orgánů zkoumána existence zákonného důvodu pro zamítnutí Žádosti, natož aby v tomto řízení byla jakkoli prokazována a prokázána. I z tohoto důvodu (bez ohledu na shora uvedené důvody nezákonnosti) je Napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející Rozhodnutí ZČU věcně nesprávné a tudíž nezákonné, neboť správní orgány o Žádosti rozhodly v rozporu se zákonem. Takový postup správního orgánu, kdy Žádost zamítl, aniž by pro takové rozhodnutí byly v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, splněny zákonné důvody, nejenže znamená porušení zásady legitimního očekávání (k tomu viz blíže též bod v. této žaloby níže), což samo o sobě značí jeho nezákonnost, ale navíc porušuje i ústavní zásadu pro výkon státní moci způsoby, které stanoví zákon (secundum et intra legem), vyjádřenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

K této problematice se vyjádřil Ústavního soud již ve svém nálezu ze dne 27. 3. 2003, sp.zn. IV. ÚS 690/01: „Z pohledu ústavněprávního je nutno v zásadě na danou problematiku nahlížet tak, že ministerstvo jako orgán veřejné moci je vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon [čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci je vyjádřením maximy, na základě níž se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nikdo, tj. fyzická či právnická osoba, nebude zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. … Zatímco čl. 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, stojí v kontrapozici vůči němu dikce odstavce 2 téhož článku adresovaného státní moci, ze kterého plyne nejen možnost orgánů veřejné moci tuto moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, nýbrž je v něm pojmově obsažen i ústavní imperativ v podobě povinnosti orgánů veřejné moci (zcela a bez výhrad) činit, co jí zákon ukládá. Je zde tudíž na ústavní úrovni zabudována jednak garance proti zneužití státní moci, jednak i právní jistota spočívající v záruce faktické realizace státní moci tam, kde zákon tuto realizaci (při naplnění zákonných znaků) předpokládá. …“

Tyto své závěry Ústavní soud v této souvislosti jednak dále rozvedl ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2002, sp.zn. IV. ÚS 488/01: „Vychází-li Ústavní soud z maximy, že neznalost zákona neomlouvá, která v plné své tíži dopadá na veškeré subjekty, tedy i na fyzické osoby, musí tím více dopadat na takové subjekty, které s ohledem na své poslání mají povinnost znát právo v oblasti, které se jejich činnost bezprostředně dotýká. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků (I. ÚS 535/2000).“, jednak shrnul ve svém nálezu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02: „Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě.“

Stran dílčího závěru pak žalobkyně konstatovala, že vzhledem ke všemu výše uvedenému je závěr žalovaného o nemožnosti uznání vysokoškolského vzdělání dosaženého na Zakarpatské univerzitě žalobkyní nesprávný (pomine-li žalobkyně na tomto místě nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí), neboť Zakarpatská univerzita a rovněž MIPP s.r.o. byly po celou dobu považovány žalovaným za akreditované a uznávané zahraniční univerzity. Tato skutečnost pak zcela jednoznačně vyplývala v době zahraničního studia žalobkyně, o jehož uznání v řízení jde, z obecně závazných předpisů (Vyhlášek), přičemž o tom žalovaný několikrát ujistil i samotnou žalobkyni. Žalobkyně tedy od počátku byla v dobré víře (legitimním očekávání), že její studium bude poté, co jej úspěšně ukončí, bez problému uznáno v České republice (k tomu blíže viz čl. V. této žaloby).

V části žaloby označené jako „V. K neoprávněnému zásahu do práv Žalobkyně“ žalobkyně uvedla, že postupem žalovaného došlo k porušení zásady správního práva, a to zásady náležité péče ve smyslu § 3 správního řádu a zejména zásady ochrany dobré víry a zásady legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, v jehož důsledku bylo zasaženo do práv žalobkyně.

K zásadě náležité péče žalobkyně konstatovala, že jak již bylo uvedeno výše, správní orgány dle názoru žalobkyně přesunuly neoprávněně odpovědnost za úplné a správné zjištění skutkového stavu na žalobkyni v rozporu s § 3 správního řádu, dle kterého platí, že „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“ (pozn. – zvýraznění textu provedeno žalobkyní). Ačkoliv v Předchozím rozhodnutí krajského soudu byl žalovaný navíc upozorněn na porušení předmětné zásady, tak v Napadeném rozhodnutí k porušení této zásady dle názoru žalobkyně došlo opětovně, neboť o správnosti zjištěného stavu věci nadále panují důvodné pochybnosti, když žalovaný v průběhu správního řízení neobstaral z ukrajinské strany takové důkazy, které by jednoznačně prokazovaly jeho závěry ohledně nesplnění příslušných požadavků u Žádosti žalobkyně (v tomto ohledu měl žalovaný mj. taktéž obstarávat takové důkazy, které by mohly být hodnoceny nejenom v neprospěch žalobkyně, ale taktéž v její prospěch, na což z jeho strany zcela rezignoval a nelze tak než obdobně jako v případě Předchozího dotazu hovořit o tom, že tento postup žalovaného vytváří dojem o snaze správního orgánu „opatřit si oficiální podklad“, o který by se mohla jak ZČU, tak žalovaný opřít při zamítnutí Žádosti).

K zásadě legitimního očekávání a ochrany dobré víry žalobkyně uvedla, že jak již bylo taktéž uvedeno výše, byla v daném řízení dle názoru žalobkyně rovněž porušena zásada legitimního očekávání, která dle § 2 odst. 4 správního řádu zahrnuje povinnost správního orgánu rozhodovat tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle zásady ochrany dobré víry má správní orgán šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Žalovaný odklon od dosavadní ustálené rozhodovací praxe odůvodnil tím, že dle obecného testu proporcionality má za to, že veřejný zájem v tomto případě převyšuje zájem na legitimním očekávání žalobkyně, když v souladu se současnou rozhodovací praxí ZČU dokázala svůj odklon od své předchozí rozhodovací praxe ve svém rozhodnutí odůvodnit. Je nepochybné, že správní orgán se může odklonit od své dosavadní praxe za předpokladu, že jsou dány takové okolnosti, které tuto změnu dostatečně odůvodňují. Nicméně žalobkyně má s ohledem na shora uvedené za to, že takové okolnosti v jejím případě nejsou dány. Žalovaný sice tvrdí, že při přezkumu Žádosti byly údajně zjištěny skutečnosti odůvodňující neuznání jejího vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaných na zahraniční univerzitě, nicméně žalobkyně má za to, že žalovaný Žádost s ohledem na výše uvedené jednak nesprávně právně posoudil, jednak v posuzovaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav, tudíž tu žádné takové skutečnosti odůvodňující odklon od dosavadní rozhodovací praxe ve skutečnosti nejsou a žalobkyně tedy byla oprávněně v legitimním očekávání, že její vysokoškolské vzdělání bude uznáno. V tomto směru nelze opomenout skutečnost, že žalobkyni bylo vysokoškolské vzdělání již v roce 2008 Osvědčením [= rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 6. 8. 2008, č.j. 150/08 a osvědčení č.j. ZČU * N-621/08, (dále jen „Osvědčení“)] uznáno, čímž bylo její očekávání naplněno. Navíc situace, kdy správní orgány odůvodňují změnu své rozhodovací praxe v neprospěch žalobkyně tvrzenými pochybnosti o možných nesrovnalostech v získaném vzdělání, aniž by v této situaci dostály své povinnosti zjistit úplně a správně z úřední povinnosti skutkový stav věci, a přenášejí tuto svou povinnost na žalobkyni, nemůže z hlediska ústavně právních principů obstát.

Jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č.j. 2 As 241/2014-36, princip legitimního očekávání je imanentní součástí právního řádu a je třeba brát jej v potaz v rámci každého správního a soudního řízení, a proto ochrana legitimního očekávání musí tedy tím spíše mít své místo při rozhodování vedeném zákonem jasně vyjádřenými kritérií. V případě žalobkyně byla Úmluvou a ZoVŠ jasně stanovena kritéria, která musí žadatel o uznání vysokoškolského vzdělání splnit a rovněž také důvody, pro které může být žádost zamítnuta. Ačkoli žalobkyně podmínky splnila, byla přesto její Žádost zamítnuta, ač k tomu nebyl dán důvod a aniž by správní orgány toto zamítnutí přesvědčivě ve svých rozhodnutích odůvodnily.

Se zásadou legitimního očekávání je úzce spjata taktéž zásada ochrany dobré víry, kterou Nejvyšší správní soud vymezil v rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č.j. 1 As 94/2011-102, jako objektivně posuzované vědomí jednotlivce o souladu jednání s právem: dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem. Zásada ochrany dobré víry, jak ji vnímá § 2 odst. 3 správního řádu, bezprostředně souvisí zejména se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. V posuzovaném případě je tento aspekt navíc posílen skutečností, že dobrá víra žalobkyně se zakládala na platných a účinných obecně závazných právních předpisech (Vyhláškách).

Jak již bylo několikrát uvedeno, ze všech okolností existujících v době zápisu ke studiu a po celou dobu studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě, zejm. z existence certifikátu o udělení akreditace, zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek, z ujištění žalované, že vzdělání získané na Zakarpatské univerzitě zastoupené MIPP s.r.o. je v České republice uznatelné, o čemž svědčila i ustálená praxe tuzemských univerzit, z nichž žalobkyně vycházela, je zcela evidentní, že byla po celou dobu v dobré víře, že studuje na akreditované zahraniční vysoké škole a jí dosažené vzdělání bude řádně uznáno. Ačkoli následně správní orgány připustily, že mají určité pochybnosti (dle názoru žalobkyně ovšem nikoli jednoznačně prokázané), které vedly ke zrušení vydaného Osvědčení, je třeba, jak ostatně vyznívá z judikatury Nejvyššího správního soudu, zohledňovat práva nabytá v dobré víře a poměřovat tato práva s nutností změny rozhodnutí správního orgánu tak, aby na straně adresátů veřejné správy nedocházelo k újmě na jejich právech.

„I v případě rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na straně jedné a požadavkem na zákonnost na straně druhé.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2010, č.j. 6 As 36/2009-162)

„Správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména pak se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a ochrany oprávněných zájmů osob ve spojení se zásadou přiměřenosti zásahu do těchto práv (§ 2 odst. 3 správního řádu), jejichž konkrétním projevem je mimo jiné právě povinnost správních orgánů poměřovat újmy účastníků, které by vznikly zastavením přezkumného řízení o protiprávním rozhodnutí správního orgánu (§ 94 odst. 4 správního řádu) či při změně či rušení takového rozhodnutí (§ 94 odst. 5 ve spojení s § 97 odst. 3). Po správních orgánech je v přezkumném řízení požadováno, aby citlivě vážily veškeré okolnosti a vydaly takové rozhodnutí, které by nevyvolalo větší poruchy správy, ani větší újmu účastníkům, než způsobilo původní protiprávní rozhodnutí. Proto také dává v určitých případech přednost možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č.j. 1 As 36/2011-79).

Nicméně s ohledem na shora uvedené skutečnosti a závěry je žalobkyně přesvědčena o tom, že původně vydané Osvědčení bylo správné a bylo vydáno v souladu se zákonem a že naopak protiprávní jsou pozdější Rozhodnutí ZČU a Napadené rozhodnutí.

Náhlým (alternativně „neočekávaným“) neuznáním vysokoškolského vzdělání získaného žalobkyní na Zakarpatské univerzitě v České republice (i) poté, kdy bylo žalobkyni takové vzdělání v roce 2008 ZČU uznáno, a (ii) poté, kdy došlo ke zrušení Osvědčení soudem v roce 2011, avšak pro formální chyby na straně ZČU, (iii) kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by ZČU nebo žalovaný v budoucnu rozhodli po materiální stránce (meritorně) jinak, tedy žádost zamítli, by na straně žalobkyně Rozhodnutím ZČU, jakož i Napadeným rozhodnutím v roce 2018 bezpochyby došlo k újmě, neboť by to mělo zásadní dopad do její pracovní sféry a rovněž do možnosti dalšího vzdělávání, což ostatně žalobkyně osvědčuje tím, že již několik let nemůže ukončit rigorózní řízení vedené na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zrušení Osvědčení v podstatě neguje několikaleté studium, které Žalobkyně na Zakarpatské univerzitě absolvovala, a to ve státě, ve kterém žalobkyně trvale žije a pracuje.

V části VI. žaloby žalobkyně uvedla, že bez ohledu na podání této žaloby a dle názoru žalobkyně také bez ohledu na její důvodnost považuje žalobkyně s ohledem na dobu trvání celé záležitosti (kdy je přesvědčena kvůli neúměrně dlouhému správnímu řízení také o porušení zásady rychlosti a hospodárnosti, nicméně nečinnost správního orgánu nezákonnost jeho rozhodnutí v tomto řízení neprokazuje) za pochopitelné se zabývat i možností určitého smírného řešení, když v duchu vyjádření doc. Ing. V., CSc., v dopise ze dne 10. 6. 2008 („žádost o uznání lze zamítnout v případě zjištění podstatných rozdílů porovnávaných studijních programů, přičemž žadatel by měl být seznámen s tím, jakým způsobem může uznání získat“) nevylučuje možnost vykonání rozdílových zkoušek z její strany, pokud by toto znamenalo získání uznání jejího předmětného vysokoškolského vzdělání bez nutnosti dlouhotrvajících právních řízení. Žalobkyně toto uvádí pouze na okraj své žaloby s vědomím, že na posouzení věci správním soudem je toto její tvrzení bez právního významu.

Z důvodů níže vyložených bude na tomto místě rekapitulován pouze obsah vyjádření žalovaného k žalobě proti jeho rozhodnutí ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul „věc a předmět řízení před správními orgány“, konstatoval „námitky žalobkyně“ a poté pod bodem IV. uvedl své vyjádření. K tomu žalovaný konstatoval, že žalobkyně nesprávně zhodnotila význam vyhlášek č. 249/2003 Sb. a č. 322/2005 Sb., neboť se po věcné stránce nevztahovaly k uznání zahraničního vzdělání na území České republiky. Vázaly se na zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a na zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a jejich účel spočíval v určení, jaká studia se považují za soustavnou přípravu dítěte pro budoucí povolání pro účely stanovení dávek státní sociální podpory a důchodového pojištění. Absolvování studia v programech na instituci zařazené do přílohy těchto vyhlášek v žádném případě nevyúsťovalo v získání vzdělání rovnocenného se vzděláním absolventů studijních programů akreditovaných podle zákona o vysokých školách. Navíc zmíněné vyhlášky již nejsou platné ani účinné.

Žalobkyně není dle žalovaného absolventkou studijního programu Zakarpatské státní univerzity v Užhorodě v podobě, v níž byla udělena licence Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny. Ač měla žalobkyně absolvovat studium u společnosti Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o., podle studijního plánu pro přípravu magistrů Zakarpatské státní univerzity v Užhorodě, byl v jejím případě aplikován studijní plán upravený pro přípravu občanů České republiky. Studium žalobkyně bylo uskutečněno v rozporu s ukrajinskými právními předpisy, přičemž žalobkyně nepředložila důkaz o platnosti vysokoškolského diplomu. Žalobkyně také neposkytla žádný listinný důkaz, že by Zakarpatská státní univerzita v Užhorodě byla po celou dobu jejího studia oprávněna poskytovat vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti českého práva cizím státním příslušníkům. Společnost Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o., nikdy nebyla vysokou školou podle zákona o vysokých školách a nikdy jí nebyl udělen státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola. Netvořila součást vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky a podle zpráv od ENIC UKRAINE ze dne 25. 11. 2014 ani vzdělávací soustavy Ukrajiny. Tato společnost nikdy nezískala licenci k poskytování ukrajinské vysokoškolské kvalifikace a neuskutečňovala žádný ukrajinský studijní program. V e-mailových zprávách od ENIC UKRAINE ze dne 29. 3. 2017 a 5. 4. 2017 bylo potvrzeno, že žalobkyní předložený diplom není ukrajinským vysokoškolským diplomem. Žalovaný v letech 2013 a 2014 kontaktoval ENIC UKRAINE kvůli zjištěným rozporům mezi doklady předloženými žalobkyní a podklady shromážděnými prvoinstančním orgánem. Dotaz směřoval na ověření podmínek stanovených Úmluvou o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu, tzn., zda bylo řádně ukončeno studium podle studijního programu určitého typu, jemuž byla udělena řádná akreditace, a zda je studijní program uskutečňován subjektem majícím oprávnění poskytovat vysokoškolské vzdělání. Zjišťování postavení společnosti Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o., v rámci ukrajinského vzdělávacího systému žalovaný pokládá za důvodné i v souvislosti se zásadou materiální pravdy, zvláště když žalobkyně tvrdila, že se jedná o akreditovanou vysokou školu s akreditovanými studijními programy.

Žalobkyně argumentovala nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, pakliže v něm nebyly vypořádány veškeré námitky obsažené v odvolání. Správní řád ani jiný právní předpis nestanoví správnímu orgánu povinnost, aby se do nejmenších podrobností zaobíral všemi tvrzeními v podáních. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č.j. 1 As 22/2015-143, se upozorňuje na potřebu dát přednost zásadám efektivity a hospodárnosti řízení, jež by podrobnou analýzou námitek účastníka řízení mohly být dotčeny. Také Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp.zn. III ÚS 989/08, konstatoval, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvrácení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“. Žalobkyně poukazovala na pochybení spočívající v neprovedení porovnání studijních programů. Podle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 téhož předpisu ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne. Výrok o zamítnutí podle citovaného ustanovení opřený o srovnání přichází v úvahu jen v případě studijního programu poskytnutého zahraniční vysokou školou v souladu s právním řádem příslušného cizího státu. Ve správním řízení týkajícím se žalobkyně byl prokázán rozpor s ukrajinským právem, když se nejednalo o zahraniční studijní program a diplom žalobkyně nebyl zahraničním vysokoškolským diplomem.

K tvrzení žalobkyně o popření zásady náležité péče žalovaný uvádí, že žalobkyně ve svém odvolání nenavrhla žádné nové důkazy. Sama žalobkyně přitom hodnotila jako neoprávněný požadavek prvoinstančního orgánu, když neposkytla součinnost při opatřování podkladů pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání ve smyslu § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách. Je nutné zdůraznit, že také podle čl. III. 3 odst. 2 Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu žadatel nese odpovědnost za poskytnutí náležitých informací o kvalifikacích, o jejichž uznání je žádáno. Žalobkyně opakovaně upozorňovala na vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny z roku 2007 jakožto na důkaz nasvědčující zahraniční akreditaci, postavení Zakarpatské státní univerzity v Užhorodě a poskytování vysokoškolského vzdělání společností Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. V této souvislosti žalovaný plně odkazuje na rozbor v odst. III/5 napadeného rozhodnutí.

K tvrzení o porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvádí, že od roku 2008 do současnosti nevydal žádné rozhodnutí o uznání zahraničního vzdělání v magisterském studijním programu „Právo“ absolvovaném na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě za rovnocenné se vzděláním získaným v magisterském studijním programu v oboru „Právo a právní věda“ na některé z veřejných vysokých škol v České republice. Měla-li žalobkyně na mysli své spolužáky, žalovaný v příslušných správních řízeních buďto zamítal podaná odvolání proti rozhodnutím Západočeské univerzity v Plzni, nebo správnímu orgánu prvního stupně věci vracel k novému projednání. Změna správní praxe Západočeské univerzity v Plzni byla odůvodněna zjištěními vyžádanými od ENIC UKRAINE a opírala se rovněž o právní názor Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřený ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 20/2009 ohledně obcházení systému povinných akreditací. Žalovaný shrnuje, že žalobkyně nepředložila diplom, který by odpovídal ukrajinským právním předpisům, a proto ho nelze pokládat za předmět řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle zákona o vysokých školách a podle Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu. Vzhledem k ochraně veřejného zájmu žalovaný nemohl vyhovět žádosti žalobkyně o uznání jejího diplomu získaného u společnosti Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o.

Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.

O žalobě žalobkyně v řízení vedeném pod sp.zn. 57 A 33/2018 rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č.j. 57 A 33/2018-153 (dále též jen „první rozsudek zdejšího soudu“), jenž byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021, č.j. 8 As 193/2019-93.

Zrušeným rozsudkem zdejší soud zrušil napadené rozhodnutí I i prvoinstanční rozhodnutí I a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Svůj rozsudek zdejší soud odůvodnil tím, že z § 89 odst. 1 a 3 ZoVŠ a § 95 odst. 2 a 5 ZoVŠ vyplývají dvě podmínky pro „uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace“. Zaprvé, žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace musí podat „absolvent zahraniční vysoké školy“. Zadruhé, „studijní programy po jejich srovnání“ nesmí být „v podstatných rysech odlišné“. Skutečnost, že je někdo absolventem zahraniční vysoké školy se dokládá „originálem nebo úředně ověřenou kopií diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originálem nebo úředně ověřenou kopií dodatku k diplomu a doplňující informací o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí“.

Soud shledal, že žalobkyně naplnění první podmínky doložila předložením ověřené kopie diplomu vydaného Zakarpatskou státní univerzitou dne 3. 5. 2008, přílohou k diplomu o vysokoškolském vzdělání a dodatečnou informací, ve které bylo krom jiného uvedeno: „Typ vzdělávací instituce státní univerzita IV. stupně akreditace státní forma vlastnictví“ ze dne 28. 4. 2008. Krom těchto listin žalobkyně předložila zejména Protokol o vykonaných státních závěrečných zkouškách ze dne 23. 4. 2008, resp. 24. 4. 2008, Seznam členů zkušební komise a Seznam předmětů, které obsahoval studijní program. Součástí spisového materiálu pak dále bylo především vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007.

Za situace, kdy správní orgány nepředložily žádné rozhodnutí příslušných státních orgánů Ukrajiny o odebrání žalobkyní předloženého diplomu, o prohlášení za neplatnou státní závěrečné zkoušky či prohlášení Ministerstva školství a vědy Ukrajiny o nepravdivosti skutečností jím uváděných ve vyjádření ze dne 14. 8. 2007, nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně těmito listinami prokázala naplnění podmínky první, tedy že žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace byla podána „absolventkou zahraniční vysoké školy“.

Dále zdejší soud uvedl, že žalovaný nedodržel závazný právní názor zdejšího soudu, když v novém řízení neprokázal, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách (viz § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách), resp. neprokázal své domněnky dokonce až o „podvodném jednání“. Soud poukázala na e-maily ze dne 26. 1. 2017 a ze dne 29. 3. 2017, z nichž nebylo lze s ohledem na jejich strohost a obecnost dospět k závěru, že by zde existovaly jasné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo nezbytné dopět k závěru o nepravdivosti či neplatnosti výše uvedených listin, resp. „že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách (viz. § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách), resp. došlo z Ukrajinské strany k blíže neurčenému „podvodném jednání“. Ač byly v odpovědích uváděny skutečnosti, které byly v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z předmětných listin, nebylo lze na jejich základě dospět k závěru, že by existovalo rozhodnutí příslušných státních orgánů Ukrajiny o odebrání žalobkyní předloženého diplomu, o prohlášení za neplatnou státní závěrečné zkoušky či prohlášení Ministerstva školství a vědy Ukrajiny o nepravdivosti skutečností jím uváděných ve vyjádření ze dne 14. 8. 2007. Za této situace nebylo lze považovat tyto listiny za neplatné či neúčinné.

Zároveň soud shledal, že žalobkyni byl uložen titul, který ukrajinský vysokoškolský zákon připouštěl udělit. Soud uzavřel, že se žalobkyni podařilo prokázat naplnění podmínky první, resp. že správní orgány neprokázaly, „že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách (viz § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách), resp. že „došlo z Ukrajinské strany k blíže neurčenému „podvodném jednání“, bylo nezbytné, aby se správní orgány zabývaly naplněním či nenaplněním podmínky druhé, tj. zda, „studijní programy po jejich srovnání“ byly nebo nebyly „v podstatných rysech odlišné“.

Nejvyšší správní soud se ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 18. 11. 2021, č.j. 8 As 193/2019-93, ztotožnil se závěrem zdejšího soudu, že pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání je nutné naplnění dvou podmínek, a to, že žadatel o uznání je absolventem zahraniční vysoké školy (§ 89 odst. 1 zákona o vysokých školách), a že studijní programy nejsou po srovnání v podstatných rysech odlišné (§ 90 odst. 5 stejného zákona). Důvodem pro zrušení prvního rozsudku zdejšího soudu dle kasačního soudu bylo, že nebylo zřejmé, na základě jaké úvahy zdejší soud považoval za jediný možný způsob vyvrácení průkaznosti žalobkyní předložených dokumentů rozhodnutí ukrajinských státních orgánů o odebrání diplomu, o prohlášení státní závěrečné zkoušky za neplatnou či prohlášení Ministerstva školství a vědy Ukrajiny o tom, že skutečnosti uvedené v předloženém vyjádření byly nepravdivé. Dle kasačního soudu zdejší soud „z citovaných podkladů rozhodnutí učinil určité „privilegované“ podklady, jejichž pravdivost je možné vyvrátit pouze konkrétním úkonem správních orgánů Ukrajiny. Z ničeho není zřejmé, proč by nepostačovalo vyvrátit skutečnosti z těchto podkladů plynoucích jinými důkazními prostředky. Není například zřejmé, že by z ukrajinského práva měla vyplývat povinnost ukrajinských správních orgánů odebrat diplom, který nesplňuje požadavky ukrajinských předpisů, nebo proč by nebylo možné vyjádření ministerstva vyvrátit jinými důkazy než jiným prohlášením ministerstva.“.

Dále Nejvyšší správní soud považoval za vzájemně rozporné závěry soudu stran e-mailové zprávy od ukrajinského ENIC: „Na jednu stranu totiž krajský soud požadoval zcela specifické úkony státních orgánů Ukrajiny, aby bylo možné vyvrátit pravdivost skutečností, které měly plynout z žalobkyní předložených dokumentů, ale na druhou stranu odmítl průkaznost e-mailových zpráv z toho důvodu, že nejsou dostatečně konkrétní. Není tak zřejmé, zda z toho plyne, že pokud by skutečnosti uvedené v e-mailových zprávách od ENIC byly konkrétní a odůvodněné, krajský soud by již skutečnosti tvrzené žalobkyní mohl považovat za vyvrácené.“

Nejvyšší správní soud zdejšímu soudu rovněž vytkl, že se nevyjádřil k nosným důvodům napadeného rozhodnutí I v podobě, že Zakarpatská státní univerzita v Užhorodě nedisponovala oprávněním k přípravě bakalářů či magistrů pro oblast českého práva pro státní příslušníky ČR na území ČR, že z e-mailových zpráv od ENIC vyplývalo, že ukrajinské vysokoškolské diplomy musí být vydávány v ukrajinském jazyce, či že žalobkyní absolvovaný studijní program disponoval akreditací na základě jiné licence než je uvedena ve vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007. Žalovaný „tak minimálně ohledně akreditace nepovažoval žalobkyní předložené vyjádření ze dne 14. 8. 2007 za rozporné s důkazy, které sám obstaral, resp. uvedl důvody, proč nejsou skutečnosti plynoucí z vyjádření ze dne 14. 8. 2007 pro věc stěžejní“.

Nejvyšší správní soud pak poznamenal, že „vyjádření ENIC bez hlubší úvahy nelze považovat za nepodstatný podklad rozhodnutí o osvědčení. Dle čl. VIII.1 Lisabonské úmluvy každá Strana poskytne adekvátní informace o jakékoliv instituci náležející do jejího vysokoškolského systému a o jakémkoliv programu uskutečňovaném těmito institucemi za účelem umožnit příslušným orgánům ostatních Stran zjistit, zda kvalita kvalifikací vydaných těmito institucemi opravňuje uznání ve Straně, v níž je o uznání žádáno. Dle čl. X.1 bodu b) ENIC dohlíží na provádění této úmluvy, podporuje ji a usnadňuje. Dle čl. X.3 odst. 4 Lisabonské úmluvy Strany budou spolupracovat prostřednictvím sítě ENIC s národními informačními středisky ostatních Stran, zvláště tím, že jim umožní shromažďovat všechny informace užitečné pro činnost národních informačních středisek, jež souvisí s akademickým uznáváním a mobilitou. Z uvedeného lze seznat, že ENIC je instituce, která je oprávněná a způsobilá k vyjadřování se k otázkám uznávání vzdělávání, resp. je schopna správním orgánům dodat potřebné informace sloužícím k rozhodnutí o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Lze také poukázat na to, že krajský soud v části V.B rozsudku sp. zn. 30 A 142/2015 nejprve rozsáhle citoval z Lisabonské úmluvy, mimo jiné i článek IX.2 týkající se národního informačního střediska, a následně žalovanému vytkl, že si z Ukrajiny neobstaral podklady. Krajský soud tak již v předchozím zrušujícím rozsudku stěžovatele zavázal, aby pomocí ENIC obstaral pro řízení podstatné podklady. Jeho vyjádření tak považoval za podstatné.“.

Závěrem kasační soud zdejší soud zavázal, aby v dalším řízení řádně vysvětlil, „z jakého důvodu nepostačují stěžovatelem předložené důkazy k vyvrácení podkladů, které předložila žalobkyně. Pokud nově sezná, že důkazy stěžovatele je možné posoudit, pak je po obsahové stránce zhodnotí a poměří s podklady, které předložila žalobkyně ve správním řízení. Pokud bude i nadále chtít zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit stěžovateli k dalšímu řízení, bude se muset rovněž vypořádat se všemi rozhodnými úvahami uvedenými v napadeném rozhodnutí.“.

Při jednání účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzenícjh.

Žalobkyně podala dne 19. 6. 2008 k prvoinstančnímu orgánu žádost o uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v ČR. Rozhodnutím ZČU ze dne 6. 8. 2008, č.j. 150/08, resp. osvědčením č.j. ZČU* N-621/08, ZČU uznala zahraniční vzdělání žalobkyně získané absolvováním studijního oboru „Právní věda“ za rovnocenné s vzděláním absolventa magisterského studijního programu „Právo a právní věda“, obor „Právo“ a přiznala žalobkyni oprávnění užívat zahraniční kvalifikaci „magistr práva“. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2011, č.j. 57 A 40/2010-48, bylo toto rozhodnutí ZČU zrušeno a věc byla ZČU vrácena k dalšímu řízení.

Po opětovném správním řízení ZČU rozhodnutím ze dne 14. 5. 2015, č.j. ZCU 006039/2015, Žádost žalobkyně zamítla. Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 8. 2015, č.j. MSMT-26077/2015, bylo odvolání žalobkyně proti posledně uvedenému rozhodnutí ZČU zamítnuto a toto bylo potvrzeno. K žalobě žalobkyně bylo posledně uvedené rozhodnutí žalovaného rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 9. 2016, č.j. 30 A 142/2015-95, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

V návaznosti na posledně uvedený rozsudek zdejšího soudu vydal žalovaný další rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4, opětovně zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ZČU ze dne 14. 5. 2015, č.j. ZCU 006039/2015, a toto potvrdil. K opětovné žalobě žalobkyně bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4, a rovněž rozhodnutí ZČU ze dne 14. 5. 2015, č.j. ZCU 006039/2015, rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 3. 2019, č.j. 57 A 33/2018-153, zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

Proti posledně uvedenému rozsudku zdejšího soudu podal žalovaný kasační stížnost. Této bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021, č.j. 8 As 193/2019-93, vyhověno a rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 3. 2019, č.j. 57 A 33/2018-153, byl kasačním soudem zrušen a věc byla zdejšímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

V mezidobí však ZČU v návaznosti na zrušující rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 3. 2019, č.j. 57 A 33/2018-153, správně (srov. takto již usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č.j. 2 Ans 3/2006-49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS) vydala rozhodnutí ze dne 13. 12. 2019, č.j. ZCU 029538/2019, tedy prvoinstanční rozhodnutí II.

Žalovaný následně svým rozhodnutím ze dne 6. 5. 2020, č.j. MSMT-8746/2020-2, jako opožděné zamítnul žalobkynino odvolání směřující proti prvoinstančnímu rozhodnutí II. I proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterážto byla u krajského soudu zaevidována pod sp.zn. 57 A 73/2020. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 9. 2020, č.j. 57 A 73/2020-50, bylo řízení o žalobě sp.zn. 57 A 73/2020 zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní [§ 47 písm. a) část věty před středníkem s.ř.s.]. Důvodem zpětvzetí žaloby žalobkyní byla skutečnost, že ministr školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 28. 7. 2020, č.j. MSMT-28902/2020-5, ve zkráceném přezkumném řízení podle § 97 odst. 3 správního řádu zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2020, č.j. MSMT-8746/2020-2 a věc vrátil žalovanému k novému projednání, přičemž účinky tohoto rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení nastávají ve smyslu § 99 odst. 1 správního řádu od právní moci tohoto rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení.

Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 4. 11. 2020, č.j. MSMT-8746/2020-3, tedy napadeným rozhodnutí II, zamítnul odvolání žalobkyně proti prvoinstančnímu rozhodnutí II a toto rozhodnutí potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí II se žalobkyně brání žalobou původně zaevidovanou pod sp.zn. 57 A 1/2021.

Jak je uvedeno výše, usnesením ze dne 10. 12. 2021, č.j. 57 A 1/2021-87, soud přistoupil ke spojení věcí projednávaných zdejším soudem pod sp. zn. 57 A 33/2018 a sp. zn. 57 A 1/2021. S ohledem na shora popsanou genezi věci, kdy o jedné žádosti žalobkyně byla vydána dvě prvoinstanční, resp. dvě druhoinstanční rozhodnutí správních orgánů, mohla být nastalá procesní situace srozumitelně postižena pouze v případě vydání společného konečného rozhodnutí soudu o nastalé právní otázce, resp. jedině tak bylo možno postihnout vzájemné právní a skutkové souvislosti původně samostatně projednávaných věcí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009, č.j. 6 As 44/2008-142, publ. pod č. 1842/2009 Sb. NSS).

Výrokem I. tohoto rozsudku soud zrušil napadené rozhodnutí II i prvoinstanční rozhodnutí II. V důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021, č.j. 8 As 193/2019-93, totiž došlo k tzv. obživnutí rozhodnutí žalovaného, resp. rozhodnutí ZČU, která byla zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 3. 2019, č.j. 57 A 33/2018-153 (tento závěr vyplývá z již citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č.j. 2 Ans 3/2006-49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, nebo z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č.j. 2 Azs 307/2015-41). V projednávané věci tak existovala dvě prvoinstanční rozhodnutí, resp. dvě rozhodnutí o odvolání proti prvoinstančním rozhodnutím, a to rozhodnutí ZČU ze dne 14. 5. 2015, č.j. ZCU 006039/2015, a ze dne 13. 12. 2019, č.j. ZCU 029538/2019, resp. rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4, a ze dne 4. 11. 2020, č.j. MSMT-8746/2020-3, přičemž tato se týkala jediné žádosti žalobkyně ze dne 19. 6. 2008.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č.j. 2 Azs 307/2015-41, vyplývá, že jsou-li v téže věci vydána dvě správní rozhodnutí v důsledku kasace pravomocného zrušujícího rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem, může správní orgán zrušit později vydané správní rozhodnutí v přezkumném řízení pro rozpor s právním principem non bis in idem, popřípadě s § 48 odst. 2 správního řádu. V takovém případě není vázán skutkovým a právním stavem, který tady byl v době vydání nového správního rozhodnutí (§ 96 odst. 2 správního řádu). Ze stejných důvodů může později vydané správní rozhodnutí zrušit také soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu; zásada přezkumu podle skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního) ani pravidlo, podle něhož se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu orgánu (§ 78 odst. 4 soudního řádu správního), se neuplatní. K této situaci došlo v projednávané věci.

V projednávané věci byla vydána dvě, resp. čtyři, různá správní rozhodnutí, která však měla vůči žalobkyni shodný důsledek. Její Žádosti nebylo vyhověno. Ačkoliv se jednalo o negativní správní akty nezakládající překážku věci pravomocně rozhodnuté (nedošlo k tomu, že žalobkyni by bylo přiznáno právo či uložena povinnost, nýbrž žádost žalobkyně byla zamítnuta; srov. § 48 odst. 2 správního řádu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č.j. 7 As 33/2013-36), stále existovalo o téže právní otázce více pravomocných rozhodnutí. „Přestože s původním rozhodnutím nebyla spojena překážka věci pravomocně rozhodnuté, je třeba na situaci, která tady byla po jeho oživnutí, nazírat jako na nežádoucí. Správní řád sice nebrání tomu, aby správní orgán, který o první žádosti účastníka řízení rozhodl negativně, rozhodl o nové žádosti požadující přiznání téhož práva kladně, je však v rozporu s principem non bis in idem, aby o jediné žádosti, resp. o jediném odvolání proti jedinému rozhodnutí o jediné žádosti, bylo rozhodnuto dvakrát.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č.j. 2 Azs 307/2015-41, bod 18).

Nastalá procesní situace tak byla v rozporu s principem non bis in idem, jakožto stěžejním principem správního řízení platícím bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví, či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č.j. 2 A 614/2002-36). „Tento princip je přitom třeba pokládat nejen za stěžejní princip správního řízení, ale za obecný princip právní, který prostupuje celým právním řádem.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č.j. 2 Azs 307/2015-41, bod 18). Soud proto přistoupil ke zrušení posledně vydaného rozhodnutí ZČU, resp. rozhodnutí žalovaného, bez ohledu na žalobní námitky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č.j. 2 Azs 307/2015-41, bod 23). Těmito rozhodnutími totiž správní orgány rozhodly o otázce, která již byla vyřešena rozhodnutím ZČU ze dne 14. 5. 2015, č.j. ZCU 006039/2015, resp. rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4, kterážto v důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021, č.j. 8 As 193/2019-93, obživla a pravomocně vyřešila výsledek řízení o Žádosti žalobkyně. S ohledem na to, že soud přistoupil ke zrušení těchto rozhodnutí bez ohledu na argumentaci účastníků řízení, nebylo účelné a hospodárné rekapitulovat v tomto rozsudku jejich vyjádření učiněná v průběhu soudního řízení.

V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí I ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí I přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě směřující proti tomuto rozhodnutí.

V souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s.ř.s. byl soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. 11. 2021, č.j. 8 As 193/2019-93 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud dále ve zrušujícím rozsudku uvedl: „Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před správními orgány předložila doklady, ze kterých vyplývá splnění první podmínky a stěžovateli se nepodařilo tyto podklady dostatečně vyvrátit. Krajský soud proto rozhodnutí stěžovatele zrušil a zavázal jej, aby se v následujícím řízení zabýval naplněním druhé podmínky. Jak bylo popsáno shora v bodě [11], krajský soud se měl soustředit na to, zda by doklady předložené žalobkyní představovaly na Ukrajině doklady o absolvování vysokoškolského zákona. Krajský soud k tomu uvedl, že skutečnosti vyplývající z diplomu předloženého žalobkyní, protokolu o státních závěrečných zkouškách a vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny z 14. 8. 2007, je možné vyvrátit pouze rozhodnutím ukrajinských státních orgánů o odebrání diplomu, o prohlášení za neplatné státní závěrečné zkoušky, nebo prohlášením Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, že skutečnosti v předloženém vyjádření jsou nepravdivé. Není však zřejmé, na základě jaké úvahy krajský soud považoval právě tento způsob za jediný možný, kterým mohl stěžovatel vyvrátit průkaznost žalobkyní předložených dokumentů. Krajský soud z citovaných podkladů rozhodnutí učinil určité „privilegované“ podklady, jejichž pravdivost je možné vyvrátit pouze konkrétním úkonem správních orgánů Ukrajiny. Z ničeho není zřejmé, proč by nepostačovalo vyvrátit skutečnosti z těchto podkladů plynoucích jinými důkazními prostředky. Není například zřejmé, že by z ukrajinského práva měla vyplývat povinnost ukrajinských správních orgánů odebrat diplom, který nesplňuje požadavky ukrajinských předpisů, nebo proč by nebylo možné vyjádření ministerstva vyvrátit jinými důkazy než jiným prohlášením ministerstva. Krajský soud dále v bodě 69 napadeného rozsudku nejprve uvedl, že emailové zprávy od ENIC obsahují pouze obecné otázky a strohé nijak blíže neodůvodněné odpovědi, z čehož nelze dospět k závěru, že by skutečnosti dokládané žalobkyní předloženými dokumenty byly nesprávné či nepravdivé. Následně však zopakoval úvahu, že ač jsou skutečnosti uvedené v emailových zprávách v rozporu s tím, co tvrdila žalobkyně, emailové zprávy neprokazují, že by existovalo rozhodnutí státních orgánů Ukrajiny o odebrání žalobkyní předloženého diplomu, o prohlášení za neplatnou státní závěrečné zkoušky či prohlášení vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny z 14. 8. 2007 za nepravdivé. Tyto dva názory soudu jsou však ve vzájemném spojení nesrozumitelné. Na jednu stranu totiž krajský soud požadoval zcela specifické úkony státních orgánů Ukrajiny, aby bylo možné vyvrátit pravdivost skutečností, které měly plynout z žalobkyní předložených dokumentů, ale na druhou stranu odmítl průkaznost emailových zpráv z toho důvodu, že nejsou dostatečně konkrétní. Není tak zřejmé, zda z toho plyne, že pokud by skutečnosti uvedené v emailových zprávách od ENIC byly konkrétní a odůvodněné, krajský soud by již skutečnosti tvrzené žalobkyní mohl považovat za vyvrácené. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí rovněž uvedl, že předložený diplom není platný, jelikož jím byl stěžovatelce udělen titul „Magistr práv‏“, který ukrajinské zákony neumožňují udělit. K této otázce se krajský soud vyjádřil a nesouhlasil s posouzením stěžovatele. Rozhodnutí stěžovatele však bylo vystaveno i na dalších úvahách, které je možné považovat za rozhodné a krajský soud se k nim nevyjádřil. Stěžovatel např. v bodech II/4 – II/7 svého rozhodnutí uvedl, že Zakarpatská státní univerzita v Užhorodě nedisponovala oprávněním k přípravě bakalářů či magistrů pro oblast českého práva, pro státní příslušníky České republiky na území České republiky. Obdobně uvedl, že z emailových zpráv od ENIC plyne, že ukrajinské vysokoškolské diplomy musí být vydávány v ukrajinském jazyce (viz i bod III/18 rozhodnutí stěžovatele). Stěžovatel rovněž v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyní absolvovaný studijní program disponoval akreditací na základě jiné licence než je uvedena ve vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007. Stěžovatel tak minimálně ohledně akreditace nepovažoval žalobkyní předložené vyjádření ze dne 14. 8. 2007 za rozporné s důkazy, které sám obstaral, resp. uvedl důvody, proč nejsou skutečnosti plynoucí z vyjádření ze dne 14. 8. 2007 pro věc stěžejní. K těmto otázkám se krajský soud v napadeném rozsudku nevyjádřil, přestože jde o nosné důvody rozhodnutí stěžovatele.”

Nejvyšší správní soud dále ve zrušujícím rozsudku uvedl: „Nejvyšší správní soud pro další postup krajského soudu poznamenává, že vyjádření ENIC bez hlubší úvahy nelze považovat za nepodstatný podklad rozhodnutí o osvědčení. Dle čl. VIII.1 Lisabonské úmluvy každá Strana poskytne adekvátní informace o jakékoliv instituci náležející do jejího vysokoškolského systému a o jakémkoliv programu uskutečňovaném těmito institucemi za účelem umožnit příslušným orgánům ostatních Stran zjistit, zda kvalita kvalifikací vydaných těmito institucemi opravňuje uznání ve Straně, v níž je o uznání žádáno. Dle čl. X.1 bodu b) ENIC dohlíží na provádění této úmluvy, podporuje ji a usnadňuje. Dle čl. X.3 odst. 4 Lisabonské úmluvy Strany budou spolupracovat prostřednictvím sítě ENIC s národními informačními středisky ostatních Stran, zvláště tím, že jim umožní shromažďovat všechny informace užitečné pro činnost národních informačních středisek, jež souvisí s akademickým uznáváním a mobilitou. Z uvedeného lze seznat, že ENIC je instituce, která je oprávněná a způsobilá k vyjadřování se k otázkám uznávání vzdělávání, resp. je schopna správním orgánům dodat potřebné informace sloužícím k rozhodnutí o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Lze také poukázat na to, že krajský soud v části V.B rozsudku sp. zn. 30 A 142/2015 nejprve rozsáhle citoval z Lisabonské úmluvy, mimo jiné i článek IX.2 týkající se národního informačního střediska, a následně žalovanému vytkl, že si z Ukrajiny neobstaral podklady. Krajský soud tak již v předchozím zrušujícím rozsudku stěžovatele zavázal, aby pomocí ENIC obstaral pro řízení podstatné podklady. Jeho vyjádření tak považoval za podstatné.“

Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl: „Obstará-li si veřejná vysoká škola rozhodující o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského studia podle § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, stanovisko příslušného národního informačního střediska pro akademickou mobilitu a uznávání (ENIC) v souladu s čl. X. 3 odst. 4 písm. c) Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (č. 60/2000 Sb. m. s.), z něhož plyne, že žadatelem předložený diplom není dokladem o kvalifikaci uznávané v zemi původu zahraniční vysoké školy, a toto stanovisko není dalšími důkazy ve správním řízení zpochybněno, lze na jeho podkladě žádost zamítnout bez bližšího prověřování skutečností tam uvedených.”

Žalovaný v bodu I/10 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl: „Ministerstvo v souladu s právním názorem Krajského soudu v Plzni doplnilo a shromáždilo kompletní podklady pro vydání rozhodnutí. Především se přípisem ze dne 26. ledna 2017 obrátilo na ENIC UKRAINE se žádostí o posouzení a vyjádření se k Diplomu Žadatelky a s dotazy týkajícími se ukrajinské legislativy. K žádosti mj. připojilo kopii Diplomu Žadatelky, kopii dopisu Ukrajinského ministerstva a kopii Licence AV č. x udělené Ukrajinským ministerstvem dne 10. ledna 2005 Zahraniční univerzitě s platností od 24. prosince 2002 do 31. prosince 2007 pro přípravu cizích státních příslušníků v akreditovaných základních zaměřeních (mezi nimiž byla kvalifikace „bakalář práva“ a „magistr práva‏“). Vyjádření ENIC UKRAINE obdrželo ministerstvo dne 29. března 2017, resp. 5. dubna 2017.‏“