6 Ads 129/2010 — Nejvyšší správní soud

57 A 66/2021- 40 - text  13 57 A 66/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců Mgr. Alexandra Krysla a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: LOXXESS Bor s.r.o., IČO 27975321, sídlem Bor 20, 348 02 Bor, zastoupený JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, sídlem Petrovická 283, 344 01 Domažlice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2021, č. j. 7904/1.30/20-3 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2021, č. j. 7904/1.30/20-3 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou datovanou dne 12. 3. 2021 a podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 13. 3. 2021 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2021, č. j. 7904/1.30/20-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“). 2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, č. j. 22 Ad 4/2021 – 14 byla předmětná věc postoupena Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“). Postoupený spis byl soudu doručen dne 30. 4. 2021. 3. Napadeným rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen „prvostupňový orgán“ či „oblastní inspektorát práce“) ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9102/6.30/20-9 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. 4. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve zněním pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), kterého se dopustila tím, že svým zaměstnancům neposkytla vždy do konce měsíce následujícího po vykonání práce část mzdy za vykonanou práci, čímž žalobkyně porušila § 141 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákoník práce“), a to u zaměstnanců a za období uvedených ve výroku rozhodnutí. 5. Za spáchaný přestupek byl žalobkyni v souladu s § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), a podle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce uložen správní trest pokuty ve výši 50 000 Kč a dále povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Žaloba 6. Žalobkyně v úvodu žaloby shrnula průběh správního řízení a uvedla, že předmětné rozhodnutí žalovaného napadá v celém jeho rozsahu, neboť závěry žalovaného, na základě kterých ji uznal vinnou ze spáchání přestupku, jsou v rozporu se zákonem. Za podstatu projednávané věci žalobkyně označila spor o oprávnění zaměstnavatele a zaměstnance ujednat si, že mzda dosažená za přesčasovou práci vykonanou v jednom kalendářním měsíci bude zaměstnanci vyplacena v době, kdy bude zaměstnanec za výkon této přesčasové práce čerpat náhradní volno. 7. Skutková zjištění žalobkyně zrekapitulovala následovně: (i) žalobkyně se svými zaměstnanci sjednala možnost nařídit práci přesčas i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami a ve dnech pracovního klidu, přičemž zaměstnanci vyslovili souhlas s prací přesčas nad rámec 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin ročně; (ii) se zaměstnanci bylo dále sjednáno, že budou mít možnost za přesčasové hodiny čerpat v příštích 26 týdnech náhradní volno a že pokud nedojde k čerpání náhradního volna v uvedeném období, obdrží zaměstnanci za takové přesčasové hodiny (nekompenzované náhradním volnem) příplatek podle § 114 zákoníku práce (25 % průměrného výdělku); (iii) zaměstnanci s žalobkyní dohodli praxi, kdy nárok na mzdu dosaženou za přesčasovou práci v konkrétním měsíci bude uspokojen nikoliv spolu se mzdou za měsíc, ve kterém byla přesčasová práce odpracována, nýbrž až se mzdou za měsíc, ve kterém zaměstnanci budou za takovou přesčasovou práci čerpat náhradní volno. 8. Poté žalobkyně poukázala na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na argumentaci použitou oblastním inspektorátem práce v prvostupňovém rozhodnutí, se kterou se zcela ztotožnil, a tudíž žalobkyně ve své žalobě převážně reaguje na argumentaci oblastního inspektorátu práce. 9. Žalobkyně nesouhlasila se stěžejním závěrem oblastního inspektorátu práce, že ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce má kogentní charakter. Uvedla, že dle jejího názoru se lze od § 141 odst. 1 zákoníku práce dohodou odchýlit. Podle žalobkyně z § 4a zákoníku práce nevyplývá nemožnost odchýlit se od splatnosti mzdy vyplývající z § 141 odst. 1 zákoníku práce. Dále poukázala na § 113 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého mají zaměstnanec a zaměstnavatel výslovné právo sjednat si mzdové podmínky a modifikovat dohodou příslušná ustanovení zákoníku práce, včetně odměňování práce přesčas. Ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce žalobkyně vnímá jako podpůrné zákonné ustanovení, které se použije, není-li mezi stranami pracovněprávního vztahu ujednáno jinak. 10. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací prvostupňového orgánu, že je-li v § 141 odst. 1 zákoníku práce použito slovo „nejpozději“ ve vztahu ke splatnosti mzdy, jedná se o limitní hranici pro dobu, kdy nejpozději je možné vyplatit mzdu za vykonanou práci, přičemž od této úpravy se nemohou strany odchýlit. Podle žalobkyně prvostupňový orgán vytrhává jednotlivá zákonná ustanovení z kontextu zákoníku práce. Samotné použití slova „nejpozději“ nezakládá statut „nejvýše či nejníže přípustného práva či povinnosti“, nevypovídá nic o „limitní kvantitě“ práva, která by stranám bránila uzavřít dohodu o splatnosti mzdy, která jim vyhovuje, zvláště když z jiných ustanovení zákoníku práce lze dovodit opak. 11. Žalobkyně odmítla jako nesprávnou argumentaci prvostupňového orgánu o tom, že žalobkyní odkazovaný judikatorní závěr o dispozitivní povaze § 141 odst. 1 zákoníku práce (vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2565/2011 – dále jen „rozsudek NS 21 Cdo 2565/2011“) již byl překonán. Podle žalobkyně není přípustné činit úvahy o tom, zda určité soudní rozhodnutí je či není překonáno, pouze na základě skutečnosti, že spoluautor soudního rozhodnutí se podílel na přípravě komentáře k zákoníku práce, kde je ke konkrétní problematice prezentováno jiné stanovisko. Argumentace použitá ze strany prvostupňového orgánu je zavádějící a účelová, zvláště pokud se tento autor (JUDr. Drápal) vyjadřoval k jiným zákonným ustanovením. Žalobkyně má za to, že rozsudek NS 21 Cdo 2565/2011, ze kterého citovala, překonán nebyl. Poukázala přitom na obsahovou shodu mezi § 2 zákoníku práce (ve znění rozhodném pro rozsudek NS 21 Cdo 2565/2011) a § 4a zákoníku práce v aktuálním znění. Jestliže Nejvyšší soud dovodil dispozitivní charakter § 141 odst. 1 zákoníku práce z obsahu § 2 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2010, pak jsou jeho závěry relevantní i pro aktuální právní stav zakotvený v § 4a zákoníku práce. 12. Žalobkyně dále argumentovala, že při výkladu zákonných ustanovení je nezbytné postupovat podle základních zásad definovaných v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Poukázala přitom na § 2 odst. 2 a 3 občanského zákoníku a z nich vyplývající pravidla pro výklad právních norem. Dále argumentovala, že ke správnému rozpoznání úmyslu zákonodárce je užitečné srovnat vývoj právní úpravy v historických souvislostech. Aktuálnímu zákoníku práce předcházel zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, který upravoval splatnost mzdy v § 119, přičemž v něm obsažený dovětek o ujednání kratšího než měsíčního období splatnosti mzdy nový zákoník práce nepřevzal. Z toho měla za patrný úmysl zákonodárce umožnit za účinnosti nového zákoníku práce ujednání i o delší splatnosti mzdy. To ostatně plně koresponduje s principy občanského práva, do jehož systematiky pracovní právo bezesporu náleží a které klade zásadní důraz na smluvní volnost účastníků občanskoprávních vztahů. 13. Ve vztahu k závěrům prvostupňového orgánu odmítajícím použitelnost § 353 odst. 3 zákoníku práce na posuzovaný případ žalobkyně připomněla, že podle § 2 odst. 2 občanského zákoníku zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce. Namítala, že výklad prvostupňového orgánu svévolně ignoruje doslovný text § 353 odst. 3 zákoníku práce a posouvá význam. Žalobkyně je přesvědčena, že z § 353 odst. 3 je naprosto zjevné, že zákonodárce počítá s možností pozdějšího zúčtování mzdy za práci přesčas i pro podnikatelskou sféru. Proč jinak by bylo v tomto ustanovení použito slovo „mzda“ 2 x, proč jinak by § 353 odst. 3 zákoníku práce odkazoval na § 114 odst. 2 zákoníku práce? Podle přesvědčení žalobkyně, je-li v § 353 odst. 3 zákoníku práce možnost zúčtování přesčasové práce v pozd