9 Azs 47/2023 — Nejvyšší správní soud

55 A 49/2022- 94 - text  26 55 A 49/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: I. B. zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Kacafírkem, sídlem Pražská 84/15, Plzeň proti žalovaného: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2022, č.j. OAM-2299-13/ZR-2022, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 22. 9. 2022, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou osobně dne 23. 9. 2022, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2022, č.j. OAM-2299-13/ZR-2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu na území České republiky a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla stanovena lhůta k vycestování z území 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. II. Žaloba 2. Žalobce nejprve připomněl „skutkový základ pro vydání napadeného rozhodnutí“ a „právní posouzení skutkového základu věci“ žalovaným, načež uvedl následující. 3. Nelze přehlédnout evidentní shodu mezi skutkovým základem trestní věci vedené proti žalobci u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 3 T 9/2020 (ve spojení s věcí vedenou u Vrchního soudu v Praze pod sp.zn. 7 To 115/2021, pozn. soudu) a skutkovým základem správní věci vedené žalovaným proti žalobci pod č.j. OAM-2299-13/ZR-2022. Tato shoda je důvodem k úvaze, zda žalovaný svým rozhodnutím neporušil zásadu ne bis in idem. Její řešení v napadeném rozhodnutí absentuje. Aplikaci tohoto principu při postihu protiprávního jednání však věnoval pozornost jak Nevyšší správní soud ve svém usnesení č.j. 4 Afs 210/2014-57, tak Nejvyšší soud ČR (srov. sp.zn. 5 Tdo 223/2007, sp.zn. 6 Tdo 1055/2006) a rovněž Evropský soud pro lidská práva. Přestože je zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců institutem správního práva, je na základě analýzy judikatury Evropského soudu pro lidská práva a při zohlednění zásady demokratického právního státu založeného na úctě k základním právům a svobodám plnícího své mezinárodní závazky (čl. 1 Ústavy) nutno uzavřít, že se jedná o trest sui generis (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č.j. Afs 210/2014-57, bod 63. jeho odůvodnění). Tato právní skutečnost je stěžejní pro závěr, zda zrušením povolení k trvalému pobytu, které má povahu trestu sui generis, pro týž skutek, pro který již byl uložen v trestním řízení pravomocný trest, neznamená porušení ústavního zákazu dvojího postihu téže osoby pro týž skutek (srov. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Žalobce s poukazem na výše uvedenou judikatury tvrdí, že zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu, které mu bylo vydáno, žalovaný porušil ústavní zásadu ne bis in idem v jeho neprospěch. 4. Žalobce dále uvedl, že je nepravdivé tvrzení žalovaného, že žalobce páchal závažnou hospodářskou trestnou činnost opakovaně. Z výše uvedených soudních rozhodnutí je zřejmé, že byl uznán vinným jedním pokračujícím trestným činem, nikoliv opakujícím se trestným činem. 5. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný ve svém rozhodnutí hodnotí jako skutečnost přitěžující žalobci, že byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp.zn. 2 T 24/2007 odsouzen pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) k trestu odnětí svobody v trvání tří 3 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Opomenul však zjistit, zda se žalobce ve zkušební době osvědčil. Pokud by se takového pochybení žalovaný nedopustil, zjistil by, že podle § 83 odst. 4 trestního zákoníku je nutno hledět na žalobce, jako by nebyl odsouzen. 6. Dle žalobce rovněž žalovaný postupoval nesprávně při posuzování právní otázky, zda svým rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu nepřiměřeně zasáhl do rodinného nebo soukromého života žalobce. Žalovaný tak v rámci svých úvah spojených s řešením této právní otázky degradoval právní ochranu rodinného života na „pouhý“ zájem jednotlivce, který nemůže obstát v poměru k obecnému zájmu na ochraně veřejného pořádku. Ze strany žalovaného došlo k nerespektování skutečnosti, že podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na respektování svého rodinného a soukromého života, přičemž respektování tohoto práva není jen zájmem jednotlivce, ale i jeho ústavně garantovaným právem, jehož dodržování je v obecném zájmu. Žalovaný sice konstatoval, ale vůbec nezohlednil např., že žalobce žije v České republice téměř 20 let, má zde manželku, syna, vnučku, tedy nejen stabilní rodinné vazby, ale i vazby přátelské a pracovní. Naproti tomu v Moldavské republice žádné takové vazby (po dvaceti) letech pochopitelně už nemá. O to intenzivněji by tak došlo k zásahu do jeho soukromí a rodinného života. Začínat život v jiné, byť rodné zemi, znovu po dvaceti letech, a to sám bez rodinné podpory, zejména manželky, s níž již žije cca 30 let, bez syna, který je českým občanem, a jeho rodiny (včetně malé vnučky), bez přátel je pro žalobce (a pro každého v takové situaci) velmi obtížné a nadmíru stresující. Pro žalobce s ohledem na jeho věk je také daleko obtížnější se pracovně zařadit v zemi, k níž už nemá, jak bylo řečeno, žádné vazby. Vyhoštěním žalobce by byli „potrestáni“ i jeho rodinní příslušníci, a to manželka, syn, vnučka, protože by to zcela nabouralo jejich fungující rodinné vztahy. Nutno dodat, že žalobce a syn jsou na sebe rovněž silně citově vázáni, neboť žalobce jiné děti nemá. Jeho radost z narození vnučky a jeho zájem o ni a možnost rozvoje a prohloubení citových vazeb prarodiče s vnučkou bude tím zcela nenapravitelně zpřetrhána. Kautelou tohoto práva je § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, v němž je inkorporována zásada minimalizace zásahu do rodinného nebo soukromého života. Na rozdíl od žalovaného respektovaly tuto zásadu Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze kvalifikující skutkový základ napadeného rozhodnutí jako trestný čin, za který by bylo nepřiměřené ukládat trest vyhoštění vedoucí k trvalému odloučení žalobce od jeho rodiny, domova v ČR a jeho zaměstnání, které by právem pociťoval za necitlivý zásah do jeho rodinného života a soukromí. Žalovaný svým rozhodnutím zároveň zcela nelogicky ohrozil výkon podmíněného trestu odnětí svobody, který byl žalobci uložen výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze a peněžitého trestu uloženého s vědomím, že bude žalobce výdělečně činný v ČR a jeho příjem nebude zmařen uvedením do nejistoty spojené s vystěhováním z ČR do Moldavska, kde je možnost výdělku nesrovnatelně nižší nežli v ČR. Za zvlášť necitlivé považuje žalobce, že mu žalovaný zrušil platnost povolení k trvalému pobytu s vědomím, že žádosti žalobce o jiný právní režim umožňující mu pobyt v ČR nebude prakticky vyhověno a napadeným rozhodnutím dojde k časově neomezenému vyhnanství žalobce a jeho izolaci od nejbližších osob. Lze tak dovodit, že trest, který byl žalobci uložen v soudním řízení, je z hlediska výchovného efektu a profylaxe zcela postačující. 7. Žalobce dále uvedl, že zrušení povolení k trvalému pobytu a s tím související vyhoštění má jednoznačně represivní funkci a účinek. Vyhoštění má trestní povahu, neboť je klasifikováno v trestním zákoníku jako trest. Jelikož vyhoštění má povahu trestu, je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Základní podmínkou pro uložení trestu vyhoštění je zájem na bezpečnosti lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem související s pobytem cizince na území ČR. V konkrétním případě však jeho účelem není ochrana veřejného pořádku před jednáním žalobce, ale potrestání dané osoby s cílem zesílit postih a zkomplikovat rodinný a občanský život. Žalovaný totiž nezohlednil ani skutečnost, že žalobci takto znemožní přístup k soudu a jiným úřadům v probíhajících řízeních, v nichž jeho osobní účast a výpovědi nemohou být suplovány zástupcem či jinou osobou. Kromě toho potencionální intenzita budoucího ohrožení či porušení právního řádu (veřejného pořádku) České republiky nebyla žalovaným v rámci tzv. správního uvážení vůbec tvrzena ani hodnocena. Kritérium veřejného pořádku není právně upraveno, ale prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. 8. Žalobce uzavřel, že za daného stavu věci má žalobce za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 14 odst. 5 Listiny, neboť předpoklady aplikace § 77 odst. 2 písm. a) zákona o poby