— Nejvyšší správní soud

57 A 53/2022- 77 - text  23 57 A 53/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: JUDr. K. M. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje sídlem Škroupova 1760/18, 301 00 Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2022, č. j. PK-RR/1475/22, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2022, č. j. PK-RR/1475/22, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.000 Kč, ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2022, č. j. PK-RR/1475/22 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, č. j. MMP/354588/21 ze dne 2. 12. 2021, kterým prvoinstanční orgán rozhodl podle § 31 odst. 5 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, o nepřiznání náhrady znalečného ve výši 8.470 Kč žalobci. II. Žaloba 2. Úvodem žaloby žalobce shrnul dosavadní průběh správního řízení a obsah prvoinstančního a napadeného rozhodnutí. 3. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že oba správní orgány odůvodňují správnost svého rozhodnutí pouze tím, že žalobce jako znalec zpracoval znalecký posudek nekvalitně a protiprávně, tedy neodborně a v rozporu s právními předpisy, je na místě vymezit nejprve odborný a právní rámec oceňování služebnosti pro účely vyvlastnění. 4. Po právní stránce je oceňování majetku obecně v českém právním řádu upraveno především zákonem č.151/1997 Sb., o oceňování majetku, a prováděcí vyhláškou č. 441/2013 Sb., některé obecné principy, které je nutno míti při oceňování majetku na paměti, jsou však obsaženy i v právních předpisech obecné povahy, a to jak na úrovni tzv. „běžných“ zákonů (např. občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích, trestní zákoník, občanský soudní řád nebo např. i zákon o vyvlastnění apod.), tak na úrovni zákonů ústavních jako je např. Listina základních práv a svobod. Základní principy výkonu znalecké činnosti, jako jsou např. povinnost znalce dodržovat právní předpisy a vykonávat znaleckou činnost nezávisle a nestranně, ale také povinnost plně využívat všech svých znalostí a dbát o jejich rozvoj, jsou pak upraveny zejména zákonem o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Odborné principy, na kterých je oceňování majetku, v tomto případě oceňování nemovitých věcí, založeno, jakož i hodnotové kategorie, oceňovací přístupy a oceňovací metody jsou pak vymezeny a podrobně popsány jednak v Mezinárodních oceňovacích standardech (IVS) a v Evropských oceňovacích standardech (EVS), ale zejména pak v odborné literatuře vztahující se přímo k oceňování nemovitých věcí, nebo též obecně v literatuře ekonomické. Kategorie hledané hodnoty pro účely vyvlastnění 5. Z hlediska odborné činnosti znalce při oceňování nemovitých věcí obecně je třeba uvést, že základní odbornou otázkou, s níž se musí každý znalec hned na počátku plnění znaleckého úkolu vypořádat, je otázka, jakou kategorii hodnoty má v rámci plnění znaleckého úkolu nalézt. A stejně je tomu i v případě ocenění služebnosti pro účely vyvlastnění. Základní kategorie hodnoty jsou uvedeny jednak ve shora uvedených oceňovacích standardech, ale vzhledem k tomu, že přímý odkaz na tyto standardy by mohl být zpochybněn tím, že tyto standardy, které jsou mimochodem uznávány téměř ve všech zemích EU jako odborný základ pro oceňování, nejsou součástí právního řádu ČR, bude pro tento účel praktičtější vycházet přímo ze zákona č. 151/1997 Sb., ve znění účinném k datu ocenění, kde jsou kategorie hodnoty vymezeny v základním (obecném) ustanovení §2, konkrétně v jeho odst. 3 (dnes odst. 7). Zde je výslovně uvedeno, že „cena určená podle tohoto zákona jinak než obvyklá cena nebo mimořádná cena, je cena zjištěná“. Z dikce tohoto jednoduchého ustanovení celkem jednoznačně vyplývá, že pro účely oceňování podle tohoto zákona lze uvažovat pouze shora uvedené tři kategorie hodnoty, tedy obvyklou cenu, mimořádnou cenu a cenu zjištěnou s tím, že jiné kategorie hodnoty zákon k datu ocenění nepřipouštěl. Zároveň však z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud není v textu tohoto zákona uvedeno, že se jedná o cenu obvyklou nebo o cenu mimořádnou, jedná se o cenu zjištěnou. A vzhledem k tomu, že sám zákon o oceňování majetku, tedy konkrétně jeho §2 odst. 1, explicitně uvádí, že „majetek a služba se oceňují obvyklou cenou“, je nepochybné, že základní kategorií hodnoty pro účely oceňování podle tohoto zákona je cena obvyklá, a ostatní dvě kategorie hodnoty jsou použitelné pouze v některých velmi specificky vymezených případech. A na této skutečnosti nemůže nic změnit ani podmínka uvedená v další části souvětí uvedeného v §2 odst. 1 „pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování“, a to jednak proto, že taxativní výčet tzv. jiných způsobů oceňování je uveden výlučně v §2 odst. 5, když mezi tyto jiné způsoby oceňování náleží i porovnávací způsob, který je podle poslední věty §2 odst. 1 základním oceňovacím způsobem pro odhad obvyklé ceny, a jednak proto, že smyslem přijetí zákona č. 151/1997 Sb., tedy i zavedení obvyklé ceny jako nové kategorie hodnoty byla v roce 1991 mimo jiné snaha zákonodárce přiblížit původní oceňování majetku cenou zjištěnou reálné situaci na trhu. Ostatně tato interpretace je také plně konformní s důvodovou zprávou k zákonu o oceňování majetku, která k §2 výslovně uvádí, že „základním způsobem oceňování majetku je cena obvyklá “. A vzhledem k tomu, že v případě oceňování pro účely vyvlastnění je základní parametr hledané hodnoty vymezen v §10 odst. zákona o vyvlastnění, s odkazem na oceňovací předpis účinný v době rozhodování o vyvlastnění, tedy na zákon č. 151/1997 Sb. jako celek, uvedený v §10 odst. 4 zákona o vyvlastnění, je jednoznačné, že kategorií hledané hodnoty i pro účely vyvlastnění je obvyklá cena, která jako jediná ze shora uvedených tří kategorií hodnoty je schopna vyjádřit reálnou majetkovou újmu, která vyvlastňovanému vyvlastněním služebnosti vznikne, jak je výslovně uvedeno v již zmíněném §10 odst. 3 zákona o vyvlastnění, podle něhož „náhrada za vyvlastnění stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného v důsledku vyvlastnění projeví“, tedy ve výši tzv. skutečné majetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda se jedná o odnětí vlastnického práva či jeho omezení. A toto pravidlo dále potvrzuje i druhá věta §10 odst. 4, podle něhož náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné pouze v případě, že by obvyklá cena byla nižší než cena zjištěná. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že nelze bez dalšího ztotožnit hodnotu služebnosti, resp. výši majetkové újmy vyvlastňovaného s náhradou za omezení vlastnického práva. Hodnotu služebnosti, resp. výši majetkové újmy vyvlastňovaného totiž stanoví znalec, protože se jedná o výsostně ekonomickou kategorii, a na tomto základě pak určí náhradu z omezení vlastnického práva zřízením služebnosti vyvlastňovací orgán. 6. Znalecký posudek je však podle §20 odst. 1 zákona o vyvlastnění nezbytným podkladem pro stanovení náhrady, a vyvlastňovací orgán na základě tohoto znaleckého posudku učiní právní rozhodnutí, zda podle něho majetkové újmě odpovídá lépe cena zjištěná nebo cena obvyklá. A na této interpretaci nemůže nic změnit ani odkaz na poznámky pod čarou uvedené v §10 odst. 1 zákona o vyvlastnění, které „slouží pouze ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení“, nemůže text poznámky pod čarou „odůvodnit rozšiřující výklad zákona ve prospěch státu a restriktivní výklad v neprospěch stěžovatele“ (viz nález Ústavního soudu I. ÚS22/99), v tomto případ vyvlastňovaného. 7. Ustanovení §10 je totiž nutné interpretovat v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vyvlastňovaný nárok na náhradu, kterou existující komentáře vymezují jako tzv. „přiměřenou nebo také spravedlivou náhradu“ (Pospíšil In: Wagnerová 2012, s.SlB) resp. které uvádějí „že by náhrada měla být přiměřená a vycházet ze skutečné hodnoty majetku“ (Klíma, 2009, s. 1049). A správnost této interpretace potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu o vyvlastnění Sněmovní tisk č. 1015/0, podle níž „náhrada za vyvlastnění zásadně musí vyrovnat majetkovou újmu vzniklou vyvlastňovanému v důsledku odnětí nebo omezení jeho majetkového práva“, ale též judikatura Ústavního soudu, v jejímž rámci v návaznosti na bohatou judikaturu ESLP vztahující se k této problematice Ústavní soud opakovaně rozhodl ve prospěch náhrady ve výši tržní hodnoty. Jako příklad lze uvést nález Ústavního soudu I. ÚS 1904/14, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „náhrada za vyv