6 As 98/2016 — Nejvyšší správní soud

30 A 310/2018- 157 - text  23 30 A 310/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobkyně: Z. R., P., zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, sídlem Milešovská 1312/6, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČ 00022985, Karmelitská 529/5, 118 12 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-32047/2018-2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 12. 2018, Krajskému soudu v Plzni doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-32047/2018-2 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobkynino odvolání proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 3. 2018, č.j. ZCU 005953/2018 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žalobkynina žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného studiem v bakalářském oboru Právo na nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělání „Moskevský institut podnikatelství a práva“ ve městě Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. 2. Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Problematika vysokého školství je upravena zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“). [II] Žaloba 3. Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí předně za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nijak nereagoval na odvolací námitky stran vnitřní rozpornosti prvoinstančního rozhodnutí. Onu vnitřní rozpornost žalobkyně spatřovala v tom, že dle části odůvodnění rozhodnutí žalobkyně nezískala vysokoškolské vzdělání, dle větší části však ano, a zároveň si prvoinstanční správní orgán neujasnil, zda se jednalo o studium absolvované na Moskevském institutu podnikatelství a práva, když porovnává studijní programy právě se studijním programem této vysoké školy, nebo na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva s.r.o. To žalobkyně namítala již v odvolání, přičemž žalovaný se zabýval pouze námitkou stran získání vysokoškolského vzdělání žalobkyně jako takového, nikoliv školou, kde žalobkyně měla vysokoškolské vzdělání získat. 4. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřovala v tom, že dle části odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nemělo jí absolvované vzdělání vysokoškolský charakter, neboť se nejednalo o vysokoškolský program disponující akreditací rozhodných orgánů ve státě původu zahraniční univerzity a zároveň se nejednalo o zahraniční vzdělání v pravém smyslu, neboť bylo poskytováno českou právnickou osobou bez české akreditace, tudíž se nejedná o studijní program, který by byl součástí ruského vysokoškolského systému, ani se nejedná o vysokoškolský program, neboť co je vysokoškolským vzděláním, je totiž dáno legislativou státu původu. Avšak žádost žalobkyně byla zamítnuta dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách na základě toho, že zahraniční studijní program se po srovnání s tuzemským studijním programem odlišoval v podstatných rysech. Dle žalobkyně je však zřejmé, že základním předpokladem pro postup dle § 89 a 90 zákona o vysokých školách je, aby předmětem žádosti bylo zahraniční vysokoškolské vzdělání získané vystudováním studijního programu, který je způsobilý porovnání s obdobným tuzemským studijním programem. Dle závěrů správního orgánu I. stupně však nebyly splněny podmínky aplikace § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, neboť vzdělání žalobkyně nebylo vysokoškolského ani zahraničního charakteru, proto nemohly být porovnávány dva vysokoškolské studijní programy, a proto nemohla být zjištěna ani jejich odlišnost. Vnitřní rozpornost, z níž pak žalobkyně dovozovala i nicotnost prvoinstančního rozhodnutí na základě § 77 odst. 2 správního řádu, tedy spatřovala v tom, že správní orgán I. stupně na jednu stranu uvedl, že k zamítnutí žádosti jej vedlo porovnání studijních programů zahraniční a tuzemské vysoké školy, na druhou stranu však uvedl, že žalobkyně nezískala vzdělání na vysoké škole, tudíž nemohlo dojít k porovnání studijních programů tuzemské a zahraniční vysoké školy. 5. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60, považovala žalobkyně za nepřípadný, neboť dle jejího názoru neexistuje závaznost judikatury vydané v rámci jiných řízení. Zároveň tento rozsudek považovala za nesprávný. V případě žádosti ve smyslu § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách není dle žalobkyně věcná příslušnost dána tvrzením, jako je tomu např. v případě § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Pokud je totiž projednání návrhu podmíněno toliko tvrzením, vyjadřuje to zákonodárce zřetelně v právní normě. Dle žalobkyně není možné žádnou interpretační metodou dospět k závěru, že příslušnost správních orgánů k projednání žádosti by měla být dána pouhým tvrzením. Ustanovení § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách obsahuje podmínky (aby se jednalo o absolventa zahraniční vysoké školy a aby správní orgán uskutečňoval obdobný studijní program), za kterých je založeno oprávnění správního orgánu věcně o žádosti rozhodnout, tj. rozhodnout o vydání osvědčení nebo žádost zamítnout. Právě proto § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách nepočítá se zamítnutím žádosti v jiné situaci, než po porovnání studijních programů. Z toho pak dle žalobkyně vyplývá, že pokud nedojde k porovnání dvou vysokoškolských studijních programů, resp. pokud není předmětem řízení uznání vysokoškolského studia, nemůže být žádost ani věcně projednána, a rozhodnutí je v takovém případě nicotné. Nicotnost rozhodnutí pak žalobkyně dovozovala také z toho, že osoba podepsaná pod prvoinstančním rozhodnutím nebyla v době rozhodnutí jeho prorektorem. Tuto námitku vznesla žalobkyně již v odvolání, nicméně žalovaný se s ní nevypořádal, což činí rozhodnutí zároveň nepřezkoumatelným. Ve správním spisu navíc není dle žalobkyně jediný doklad o tom, že by doc. Dr. RNDr. L. Č. byl kdy jmenován prorektorem Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „ZČU“). 6. Žalobkyně dále v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítala, že vůli veřejné vysoké školy ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání může projevit toliko rektor, nikoliv jiná osoba, neboť § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách je speciálním k § 15 odst. 2 správního řádu. Žalovaný na tuto námitku reagoval tak, že prorektor se stal oprávněnou úřední osobou v souladu s § 15 odst. 2 správního řádu. Takovým způsobem však dle žalobkyně není její námitka vypořádána, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť námitka spočívala právě v poměru speciality § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách vůči § 15 odst. 2 správního řádu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí zakládá také nevypořádání se s odvolací námitkou stran nepřípustnosti posuzování srovnatelnosti studijních programů na základě studijního plánu, o němž správní orgán I. stupně tvrdil, že je pro srovnání studijních programů irelevantní. 7. Žalobkyně dále brojila proti závěrům prvoinstančního správního orgánu plynoucím ze srovnání žalobkyní absolvovaného studijního programu se studijním programem Veřejná správa uskutečňovaným prvoinstančním správním orgánem. Součástí správního spisu totiž dle žalobkyně nebyl žádný podklad, z něhož by obsah tohoto studijního programu vyplýval. Žalobkyně dále zpochybnila, že je jeho obsah takový, jaký je popsán v údajných srovnávacích stanoviscích Právnické fakulty ZČU, jejichž pravost a správnost rozporovala. Pokud je součástí správního spisu studijní plán bakalářského studijního oboru Veřejná správa, pak žalobkyně namítala, že ten byl do správního spisu založen až poté, kdy bylo učiněno rozhodnutí nalézacího správního orgánu, a rovněž rozporovala pravost a správnost dokumentu, kde má být obsah tohoto studijního programu zachycen. Porovnání správní orgán I. stupně nikdy neprovedl a neuvedl, že by shledal podstatný rozdíl mezi žalobkyní absolvovaným studijním programem a jinými studijními programy, či že by prováděl srovnání studijních programů, nýbrž pouze zrekapituloval údajné stanovisko Právnické fakulty ZČU, k němuž však nezaujal žádné stanovisko. Porovnání studijních programů tak dle žalobkyně proběhlo pouze ze strany Právnické fakulty ZČU, nikoliv prvoinstančním správním orgánem. V tom žalobkyně spatřovala porušení zásady volného hodnocení důkazů a zároveň porušení zásady materiální pravdy, kterou má zjistit prvostupňový správní orgán, nikoliv třetí osoba. Dle žalobkyně je nepřípustné, aby prvoinstanční správní orgán prováděl tako