4 Ads 77/2007 — Nejvyšší správní soud

15 Ca 1/2009- 20 - text Pokračování 5 15Ca 1/2009 15Ca 1/2009-20 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a JUDr. Ivy Kurešové v právní věci žalobců: a/ J.L., „X“, b/ J.N., „X“, oba zast. JUDr. Lubomír Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalované ze dne 10.12. 2008 č. 2085 415 709/BV, takto: I. Věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 15 Ca 1/2009 a sp.zn. 15 Ca 2/2009 se spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp.zn. 15 Ca 1/2009. II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 12. 2009 č. 205 415 709/BV se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 15.768,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobci se žalobami podanými v zákonem stanovené lhůtě domáhali zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10.12.2008 č. 205 415 709/BV, kterým žalovaná podle § 5 odst. 7 věty první a § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 289,- Kč 1) J.L., 2) J.N., 3) J.N., 4) J.N., 5) V.N., 6) M.N., 7) V.N. Oba žalobci, zastoupeni advokátem JUDr. Lubomírem Mullerem, shodně odůvodnili žaloby tím, že žalovaná přiznala rozhodnutím ze dne 12. 2. 2002 č. 2O5 415 709 zemřelé A.N. (matka žalobců) jednorázovou částku podle zák.č. 261/2001 Sb. ve výši 70.000 Kč, poté byla napadeným rozhodnutím částka přepočtena na částku 72.017 Kč, tzn. dosud nevyplacená částka činí 2.017 Kč. Žalobci pokládají za nesprávné, že do řízení vstupuje sedm dědiců, každý jednou sedminou, neboť zemřelá A.N. měla 4 děti, které ji přežily, a syna V. st., který zemřel a měl 3 děti (které jsou v napadeném rozhodnutí uvedeny jako ad. 5) N.V., ad. 6) N.M. a ad 7) N.V. Žalobci zastávají názor, že jestliže A.N. měla pět dětí, z nichž čtyři žijí a jedno zemřelo, pak dědicové zemřelého syna nemohou do jeho práv a povinností vstoupit celkově větším podílem, než měl on sám. Žalobci mají za to, že každému nenáleží 289,- Kč, ale 404,- Kč. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě setrvala na svém rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na ust. § 7 odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb., které stanoví, že včas upatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice. Stejným způsobem takto postupovala v řadě srovnatelných případů. Vycházela přitom z ustálené judikatury, přičemž poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zn. 2A 735/98 ze dne 8. 10. 1998 (jednorázová peněžní částka podle zák. č. 217/1994 Sb.), na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.9.2001 zn. 5A 519/2001 ( ust. § 6 odst. 2 zák.č. 39/2000 Sb.), nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu zn. 2A 1153/2002 (ust. § 7 odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb.). Žalovaná dále uvedla, že se s judikaturou ztotožňuje a má za to, že ust. § 7 odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb. je ustanovením obsahujícím speciální právní úpravu, a proto je vyloučena možnost aplikace úpravy obecné. Souhlasí s názorem, že užití termínu „dědici“ pro vyjádření okruhu osob, na něž nárok zemřelé oprávněné osoby přechází není zákonodárcem vhodně zvolen. Vyjádřila přesvědčení, že přiznání jednorázové peněžní částky po zemřelé A.N. každému z jejích 7 dědiců je v souladu s platnou právní úpravou. Žalobci v podané replice setrvali na žalobních námitkách. Obě žaloby směřují proti jednomu a témuž rozhodnutí, a proto je soud v souladu s ustanovením § 39 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) spojil ke společnému projednání. O nich pak rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 věty první s.ř.s. bez jednání, neboť žalobci i žalovaná s tím souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí, dílu prvního hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm.c), písm.d), odst.2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, ovšem takové nedostatky nebyly v projednávaných věcech zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloby jsou důvodné. Předmětem projednávané věci je otázka výkladu ustanovení § 7 odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb. zda v případě úmrtí oprávněné osoby se postupuje podle speciální úpravy jak uvádí žalovaná, nebo se postupuje podle obecné úpravy dědického řízení, jak namítají žalobci. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zák.č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zák.č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zák.č. 198/1993 Sb o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). Podle ustanovení § 2 odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb. se tento zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odstavci 1, pokud jdou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel; stejně se tak tento zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle § 5 odst. 2 a odst. 7 věta první zák.č. 261/2001 Sb. činí výše jednorázové částky pro politického vězně při věznění delším než 1 rok 120 000 Kč. Za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Výše jednorázové peněžní částky pro vdovu nebo vdovce po účastníku národního odboje za osvobození nebo po politickém vězni činí vždy její polovinu. Podle § 7 odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb. včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice. K problematice § 7 odst. 2 cit. zákona se již vyjadřoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 4.5.2010 č.j. 4 Ads 77/2007-91 poukázal na to, že jak ve sféře práva veřejného, tak ve sféře práva soukromého je zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem upraví přechod práv, a mezi nimi i práv majetkových, mezi jednotlivými osobami. V dispozici zákonodárce je zásadně i rozhodnutí o tom, zda určité právo v případě, že nastaly určité relevantní právní skutečnosti (v projednávaném případě smrt oprávněné osoby), vůbec předchází, zda předchází za každých okolností , anebo jen za určitých podmínek, a na kterou osobu či které osoby přechází. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že na právní řád je třeba pohlížet jako na celek, který musí působit jako jednotný a bezrozporný. Proto je třeba při výkladu ustanovení o přechodu nároků zemřelých osob na jiné osoby nezbytné zohlednit, že právní řád obsahuje komplexní a v zásadě univerzální úpravu přechodu majetkových práv fyzických osob v důsledku jejich smrti, a sice děděním. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že ustanovení § 7 odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb. je ustanovením obsahujícím speciální právní úpravu, takže již samotná jeho existence vylučuje možnost aplikace úpravy obecné, a naopak, že užití obecné úpravy by přicházelo v úvahu pouze v případě, kdyby zákon toto speciální pravidlo pro přechod nároku neobsahoval. I v tomto případě soud poukazuje na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud by zák.č. 261/2001 Sb. obsaho