40 A 4/2012

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobce: Společnost ochránců životního prostředí, IČ 71201122, se sídlem Nerudova 34, Litoměřice, zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Slavíkova 23/1568, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Velká Hradební č.p. 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, IČ 67010041, se sídlem Cejl 48/50, Brno, 2. Občanské sdružení Konipas, IČ 26988224, se sídlem Němčí 2, Malečov, 3. Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ 65993390, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem v Advokátní kanceláři Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, se sídlem Sokolovská 49, Praha 8, 4. Obec Řehlovice, IČ 00266981, se sídlem Řehlovice 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2012, č.j. 82/UPS/2012-42, JID 112164/2012/KÚÚK,

t a k t o :

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2012, č.j. 82/UPS/2012-42, JID 112164/2012/KUUK, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku A a výroku B rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru stavebního úřadu a územního plánování, ze dne 21.12.2011, č.j. 8086-317/2011-OST 61/2011, kterým bylo postupem podle zák. č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, rozhodnuto podle § 79 a § 92 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a ust. § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, o umístění (výrok A) a povolení (výrok B) staveb Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, A 101 Hlavní trasa km 60,460-61,100+62,300-64,690, A 113 MÚK Řehlovice, A 128 Přeložka silnice II/25830, A 129 Přeložka silnice III/25829, A 130 Přeložka silnice III/25828, A 131 Přeložka silnice III/25832, A 158 Polní cesta Žim – Řehlovice, A 161 Polní cesta v Kampeličce, A 162 Polní cesta u Záhořského potoka, A 184 Dopravní opatření, A 191 Oplocení dálnice, A 213 Dálniční most přes Záhořský potok, A 215 Dálniční most přes silnici č. III/25829 Žim – Řehlovice, A 216 Dálniční most přes Žimský potok, A 217 Dálniční most přes silnici č. III/2832 Habrovany - Řehlovice, A 218 Dálniční most na MÚK Řehlovice, A 227 Nadjezd na silnici č. III/25830 Radejčín – Žim, A 229 nadjezd na silnici č. III/25828 Habrovany – Řehlovice, A 251 Rozšíření dálničního mostu přes místní kom. a Radejčínský potok, A 252.1 Rozšíření mostu na silnici č. I/63A, A 252.2 Opěrná zeď na silnici I/63, A 312 Úprava Záhořského potoka, A 313 Úprava Žimského potoka, A 331 Dešťová kanalizace km 62,750 – 60,500, A 332 Odpad od nádrže SO A 344, A 333 Dešťová kanalizace km 64,270 – 62,813, Dešťová kanalizace km 64,320, A 335 Dešťová kanalizace 64,689 – 64,445, A 336 Dešťová kanalizace v křižovatce Řehlovice, A 344 Retenční nádrž v km 62,750, A 345 Retenční nádrž v km 64,320, A 346 Sedimentační jímka v km 64,350, A 355.1 Přeložka Labského přivaděče ČEZ km 61,0, A 355.2 Přeložka Labského přivaděče ČEZ kabeláž km 61,0, A 356 Přeložka vodovodu DN 200 km 63,625, A357 Přeložka vodovodu DN 500 km 63,625, A 358 Přeložka vodovodu DN 500 pod SO A 130, A 390 Sanace meliorací km 62,4-62,7, A 391 Podchycení pramenů, A 418 Venkovní vedení VN 35kV – Řehlovice, km 63,670, A 454 Přeložka tel. kabelu u stávající I/8 u Bílinky, A 456 Přeložka nadzemního tel. vedení - km 57,830, A 460.1 Přeložka tel. kabelu – km 64,0, A 460.2 Přeložka MK a HDPE v km 0,6 SO A 130, A 460.3 Ochrana MK a HDPE v km 63, 770, A 460.4 Přeložka MK a HDPE v km 0,625 SO A 129, A 460.5 Ochrana MK a HDPE v km 0,140 SO A 130, A 461 Přeložka tel. kabelů – KÚ Řehlovice, A 476 Přeložka DK – km 64,0, A 491 Dálniční systém SOS, DIS – kabelové vedení km 58,550 – 64,689, A 492 Dálniční systém SOS, DIS – příčné kabelovody km 58,550 – 64,689, A 493 Dálniční systém SOS, DIS – kabelové prostupy přejezdů SDP km 58,550 – 64,689, A 494.1 Dálniční systém SOS, DIS – trubky pro optické kabely km 58,550 – 64,689, A 494.2 Dálniční systém SOS, DIS – optický kabel DIS km 58,550-64,689, A 494.3 Dálniční systém SOS, DIS – optický kabel Nová Ves – Řehlovice km 58,55 – 64,689, A 494.4 Dálniční systém SOS, DIS – optický kabel komunikace tunelů km 58,550-64,689, A 495.1 Dálniční systém SOS hlásky km 58,550 – 64,689, A 495.2 Dálniční systém SOS – meteo, A 495.3 Dálniční systém SOS – kamerový dohled, A 495.4 Kamerový dohled, A 495.5 Dálniční systém SOS – Skříně MX pro DIS km 58,550-64689, A 801 Vegetační úpravy km 58,550 – 64,689, A 814 Příprava ploch ZS, skládek a dočasného záboru, A 856 Protihluková stěna Radejčín, A 857 Protihluková stěna u chat km 61,7, A 858 Protihluková stěna Řehlovice I, A 859 Protihluková stěna Řehlovice II, F 101 hlavní trasa km 58,550 – 59,380 + 59,660-60,460, F 126 Přeložka silnice III/25834, F 127 Přeložka silnice III/25832, F 161 Polní cesta v Kampeličce, F 184 Dopravní opatření, F 211 Dálniční most mezi tunely v km 58,568 – 58,689, F 212 Dálniční most přes polní cestu u Radejčína v km 59,890, F 331 Dešťová kanalizace km 62,750 – 59, 380, F 370 Vodní zdroj pro hájovnu v prostoru nádraží km 59,3, F 419 Kabelová přípojka VN 22kV – tunel Radejčín, F 424 Kabelové vedení NN – km 59,8, F 424.1 Venkovní vedení NN – km 0,1 přeložky silnice III/25834, F 457 Přeložka nadzemního tel. vedení - km 59,7, F 493 Dálniční systém SOS, DIS – kabelové prostupy přejezdů DSP, F 602 Dálniční tunel Radejčín, F 801 Vegetační úpravy, F 814 Příprava ploch ZS, skládek a dočasného záboru, F 856.1 Protihlukové úpravy v Uhelné strouze, vše v k.ú. Vchynice, Boreč u Lovosic, Oparno, Chotiměř, Dobkovičky, Litochovice nad Labem, Prackovice nad Labem, Radejčín, Dubice nad Labem, Žim, Habrovany u Řehlovic, Řehlovice a Stadice (dále jen „soubor staveb Dálnice D8, 0805 Lovosice – Řehlovice“).

V úvodu své žaloby se žalobce vyjadřuje k otázce své aktivní legitimace k podání dané žaloby. Připomíná, že je občanským sdružením vzniklým a registrovaným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přičemž hlavním cílem žalobce podle jeho stanov je ochrana zájmů ve stanovách uvedených. Žalobce má tak za to, že naplňuje definiční znaky pojmu „dotčená veřejnost“ podle citovaných ustanovení Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“) a směrnice EIA. Ve vztahu k otázce aktivní legitimace k podání žaloby odkazuje zejména na čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy a dále na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES, o účasti veřejnosti na vypracování některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně, a to ohledně práv nevládních organizací, která jsou porušena. Svou aktivní legitimaci k podání žaloby pak dovozuje z ustanovení § 65 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), když žalobce byl účastníkem předmětného správního řízení na základě § 70 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody (dále jen „zákon o ochraně krajiny“), a postupem žalovaného byl na svých procesních právech dotčen takovým způsobem, že toto porušení procesních předpisů mohlo způsobit nezákonnost žalovaného i prvostupňového rozhodnutí.

Žalobce se podaným žalobním návrhem domáhá v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí přezkoumání zákonnosti podkladového stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“) ze dne 15.11.1996. Žalobce tvrdí, že proces přijetí tohoto stanoviska EIA byl zatížen nezákonností způsobenou již při přijímání stanoviska SEA ze dne 20.4.1995. Žalobce uvádí, že v roce 1994 proběhlo tzv. krajinářské vyhodnocení, které vybralo ze tří koridorů (A, B, C) dálnice D8 – 0805 v úseku Lovosice – Řehlovice přes Chráněnou krajinnou oblast České středohoří ze sedmi variant koridor „C“, v němž měly být nadále posouzeny pouze dvě povrchové varianty V1 a V2 s velmi krátkými tunely. Tímto procesem, z něhož dle žalobce byla veřejnost vyloučena, byly rovněž z dalšího posuzování vyloučeny všechny varianty vedení dálnice dlouhými tunely a varianta vedení dálnice mimo CHKO České středohoří. Tento proces byl zakončen stanoviskem Ministerstva životního prostředí č.j. OÚV/139/95 ze dne 20.4.1995 (dále jen „stanovisko SEA“). Žalobce trvá na tom, že toto stanovisko je nezákonné, neboť předmětem posuzování v tomto procesu nebyla žádná „koncepce“ ve smyslu tehdy platného znění § 14 odst. 1 zák. č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) a vůbec tedy neexistoval zákonný podklad pro vedení tohoto procesu. Dále spatřuje nezákonnost tohoto procesu v tom, že v tomto procesu SEA nebyl dodržen procesní postup podle § 14 odst. 3 a odst. 4 zákona o posuzování vlivů, pokud jde o zveřejnění příslušné dokumentace a posouzení vlivů, možnost veřejnosti podávat k nim připomínky a přihlédnutí k těmto připomínkám ze strany příslušného orgánu – veřejnost především neměla k dispozici zákonem stanovenou lhůtu 60 dní před veřejným projednáním k podání připomínek. Dále poukazuje na skutečnost, že ze zápisu z pracovního jednání ze dne 29.11.1994 na bývalém Okresním úřadě v Litoměřicích je zřejmé, že Ministerstvo životního prostředí nezjišťovalo, zda veřejnost podala nějaké připomínky a zda byly zohledněny v návrhu odborné studie k dálnici. Toto pracovní jednání zástupců státních institucí a samospráv přitom nebylo veřejným projednáním koncepce dle zákona o posuzování vlivů, neboť se o něm žádná veřejnost ve smyslu občanských sdružení a osob nemohla dovědět a od zpracování studie do doby konání tohoto uzavřeného jednání úředníků uplynulo nanejvýš 28 dní. Dle žalobce tak Ministerstvo životního prostředí nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a postupovalo v rozporu s § 3 odst. 5 a 4 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „starý správní řád“), podle kterých i při vydávání osvědčení, posudků, vyjádření a jiných opatření musí ministerstva vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Ministerstvo rovněž dle žalobce porušilo § 3 odst. 1 a odst. 5 starého správního řádu, podle kterého bylo povinno postupovat při vydávání stanoviska tak, aby chránilo zájmy společnosti a práva a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností. Ministerstvo životní prostředí dle žalobce zjevně nepožadovalo důsledně po Ředitelství silnic a dálnic ČR, aby informovalo veřejnost o veřejném jednání, umožnilo veřejnosti seznámit se s obsahem odborné studie variant dálnice D8 – 0805 z listopadu 1994, umožnilo veřejnosti vyjádřit se k obsahu této studie včetně následného zohlednění připomínek. Dle žalobce sice ustanovení § 23 zákona o posuzování vlivů uvádí, že na část druhou a třetí zákona se nevztahují obecné předpisy o správním řízení, ale dle žalobce obecné zásady obsažené v § 3 starého správního řádu je nutno na toto řízení aplikovat.

Dále žalobce uvádí, že v roce 1996 byla zveřejněna EIA, která již posuzovala jen dvě varianty dálnice ve vybraném koridoru „C“ s krátkými tunely podle stanoviska SEA ze dne 20.4.1995. Varianty dálnice D8 - 0805 s dlouhými tunely nebyly v dokumentaci EIA uvedeny a posouzeny a připomínky veřejnosti požadující jejich posouzení nebyly řešeny. Postupem správních orgánů tedy bylo dle žalobce zasaženo do jeho práva seznámit se s návrhem koncepce vedení dálnice D8 - 0805 a s jejím posouzením z hlediska vlivů na životní prostředí a do práva se k těmto dokumentům vyjádřit, neboť návrh koncepce a její posouzení nebyly náležitě zveřejněny a projednány.

Odborem posuzování vlivů na životní prostředí Ministerstva životního prostředí bylo dne 15.11.1996 podle § 11 zákona o posuzování vlivů vydáno pod č.j. 400/3144/1618/OPVŽP/96 e.o. souhlasné stanovisko na povrchovou trasu dálnice D8 0805 v koridoru „C2“. Dle žalobce je však vydání tohoto stanoviska v rozporu s citovaným zákonem, neboť navázalo na již nezákonný proces výběru koridoru. Výběr konkrétní trasy dálnice D8 - 0805 byl tak proveden jen mezi dvěma téměř identickými povrchovými variantami v předčasně a nezákonně vybraném koridoru „C“. Chybělo tak objektivní porovnání s jinými známými koridory pro dálnici D8 0805, ačkoliv na tomto účastníci procesu EIA trvali. Na tuto skutečnost poukázal i veřejný ochránce práv ve své zprávě „Zpráva o průběhu šetření ve věci podnětu občanského sdružení Děti Země, týkajícím se průchodu dálnice D8 CHKO České středohoří“ ze dne 31.7.2003. Žalobce trvá na tom, že vydání stanoviska EIA ze dne 15.11.1996 navazuje na shora popsané procesní a věcné nezákonnosti při posuzování vlivů jednotlivých variant (koridorů) vedení dálnice dle § 14 zákona o posuzování vlivů (stanovisko SEA ze dne 20.4.1995), což způsobuje nezákonnost i samotného stanoviska EIA.

Žalobce dále uvedl, že hlavním důvodem nezákonnosti vydání stanoviska EIA je skutečnost, že při procesu EIA v roce 1996 nebyly posouzeny alternativní varianty (koridory) dálnice D8 - 0805, ačkoli jedním z cílů zákona o posuzování vlivů je na základě návrhů účastníků procesu EIA posoudit všechny reálné varianty záměru. Žalobce konstatuje, že o výběru koridorů a variant dálnice D8 - 0805 se pro daný úsek rozhodovalo ve třech procesech:

Zásadním je dle žalobce proces SEA o výběru koridoru dálnice D8 - 0805, v němž orgány státní správy a samosprávy za koordinace Ministerstva životního prostředí a bez účasti dotčené veřejnosti posuzovaly tři koridory dálnice (včetně koridoru „B“ s tunelovými variantami). Výsledkem tohoto procesu bylo stanovisko Ministerstva životního prostředí SEA ze dne 20.4.1995 s doporučením dále se zabývat pouze variantami „C2“ a příp. „C1“ v koridoru „C“.

Tento proces SEA byl dle žalobce zcela nezákonný, neboť předmětem posuzování v tomto procesu nebyla žádná „koncepce“ ve smyslu tehdy platného znění § 14 odst. 1 zákona o posuzování vlivů a vůbec tedy neexistoval zákonný podklad pro vedení tohoto procesu. Dále spatřuje nezákonnost tohoto procesu v tom, že v tomto procesu SEA nebyl dodržen procesní postup podle § 14 odst. 3 a odst. 4 zákona o posuzování vlivů, pokud jde o zveřejnění příslušné dokumentace a posouzení vlivů, možnost veřejnosti podávat k nim připomínky a přihlédnutí k těmto připomínkám ze strany příslušného orgánu.

Žalobce trvá na tom, že nezákonný proces SEA o výběru koridoru dálnice D8 - 0805 ukončený stanoviskem SEA ze dne 20.4.1995 „předurčil“ výběr koridoru dálnice, neboť oba navazující procesy, tedy SEA pro územní plán velkého územního celku okresu Litoměřice a EIA pro stavbu dálnice, se s odkazem na citované stanovisko SEA zabývaly pouze koridorem „C“ a nikoli již jinými koridory. Možné koridory s jednotlivými variantami tak nebyly posouzeny za účasti dotčené veřejnosti. Stanovisko SEA ze dne 20.4.1995 vyloučilo posouzení dalších koridorů a variant dálnice D8 (včetně tunelového koridoru), takže dotčená veřejnost se v procesu EIA mohla vyjádřit už jen ke dvěma vybraným variantám v koridoru „C“, které ovšem byly vybrány jen zástupci dotčených orgánů státní správy (úředníky) a samosprávy.

Žalobce uvádí, že proces EIA i vydání stanoviska EIA byly nezákonné, neboť zákonný požadavek uplatněný na veřejném projednání dne 27.8.1996 na posouzení procesem EIA i tunelových variant v koridoru „B“ byl Ministerstvem životního prostředí zamítnut s odůvodněním, že tuto námitku nelze uplatnit, neboť je v rozporu se stanoviskem SEA ze dne 20.4.1995, které vybralo koridor „C“ se dvěma povrchovými variantami dálnice D8 0805. Tím bylo dle žalobce porušeno právo dotčené veřejnosti na objektivní posouzení navrhované tunelové varianty v koridoru „B“, přičemž CHKO České středohoří ve svém dopise Dětem Země, sekci Za ekologicky čistou dopravu, ze dne 3.10.1996, č.j. 2906/XII-8/96-Ký, tuto variantu rovněž doporučovala.

Žalobce rovněž poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Poukázal na rozsudek ze dne 19.1.2010, č.j. 1 As 91/2009-83, ve kterém je konstatováno, že na všechna stanoviska EIA vydaná dle zákona o posuzování vlivů (včetně stanoviska pro dálnici D8-0805 ze dne 15.11.1996) je nutné pohlížet jako na stanoviska EIA vydaná dle zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.6.2007, č.j. 1 As 39/2006-55, kde je uvedeno, že stanovisko EIA a ani závěry zjišťovacích řízení nelze žalovat samostatně, ale až společně se správním rozhodnutím, jehož jsou podkladem. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.5.2009, č.j. 1 As 111/2008-363, ve kterém bylo uvedeno: „… byla-li daná varianta v procesu SEA vybrána nezákonně, nemůže být další rozhodnutí (tj. stanovisko EIA), které stojí na tomto podkladu, zákonné…“

Žalobce výslovně uvedl, že nijak nerozporuje proces SEA pro schvalování ÚP VÚC okresu Litoměřice, který byl ukončený dne 21.12.1995.

Žalobou napadené rozhodnutí o umístění a povolení stavby bylo tak vydáno na základě stanoviska EIA ze dne 15.11.1996, které navazuje na nezákonně vydané stanovisko SEA ze dne 20.4.1995, pročež je dle žalobce toto stanovisko EIA samo o sobě nezákonné a tato skutečnost způsobuje nezákonnost i žalobou napadeného rozhodnutí, které ze stanoviska EIA vychází.

Žalobce dále svojí žalobou napadá i rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001, č.j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 13.7.2000, č.j. 100410/00-OOP/4666/00 600/2275/00, kterým byla povolena výjimka ze zákazu stavět dálnice v chráněné krajinné oblasti. Předmětné rozhodnutí považuje žalobce za závazný podklad pro žalobou napadené rozhodnutí.

Namítá, že v průběhu řízení o udělení výjimky bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci ve smyslu § 33 odst. 2 starého správního řádu. Uvádí, že Ministerstvo životního prostředí si před vydáním rozhodnutí pořídilo odborné posouzení vypracované Ing. H. z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, které použilo ve svém rozhodnutí k vyvrácení námitky žalobce ohledně negativního ovlivnění průchodnosti krajiny pro migrující živočichy povrchovou variantou dálnice D8-0805. Ministerstvo životního prostředí však před vydáním svého rozhodnutí neumožnilo se s touto studií podrobně seznámit. V této skutečnosti spatřuje žalobce výše uvedené procesní pochybení při vydání předmětného rozhodnutí.

Dále namítá, že předmětné rozhodnutí ministra životního prostředí je stiženo nezákonností, neboť podkladem pro toto rozhodnutí bylo i výše uvedené nezákonným způsobem přijaté stanovisko SEA ze dne 20.4.1995. V důsledku nezákonností při přijetí podkladového stanoviska musí být nutně dle žalobce stiženo nezákonností i rozhodnutí přijaté na jeho podkladě.

Žalobce rovněž namítá, že předmětné rozhodnutí o povolení výjimky nesplňuje základní podmínku § 43 zákona o ochraně krajiny, tedy že veřejný zájem na realizaci předložené varianty dálnice D8-0805 (povrchové) výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany přírody a krajiny v Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Prvoinstanční rozhodnutí Ministerstva životního prostředí totiž neobsahuje důvody, zjištění a srovnání, jimiž byl rozhodující orgán veden k závěru, že právě v trase předložené investorem stavby bude narušení ochranných podmínek i krajinného rázu chráněné krajinné oblasti natolik nízké, že zde již výrazně převažuje jiný veřejný zájem nad zájmem ochrany přírody. Dle žalobce se tvrzení o splnění zákonných předpokladů ve smyslu § 43 zákona o ochraně krajiny neopíralo o žádné důkazy, a tedy nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.

Žalobce svojí žalobou rovněž napadá závazné podkladové stanovisko Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 15.3.2011, zn. 00295, 00839, 01129/CS/11, o souhlasu se zásahem do krajinného rázu dle § 12 zákona o ochraně krajiny a přezkum tohoto závazného stanoviska provedený Ministerstvem životního prostředí dne 14.3.2012, pod č.j. 447/530/12, 16990/ENV/12.

Žalobce namítá, že z odůvodnění závazného stanoviska není seznatelné, zda Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří oznámila relevantním účastníkům řízení (zejména účastníkům dle § 70 zákona o ochraně krajiny) zahájení řízení, seznámila tyto účastníky s podklady k řízení a dala jim možnost se v přiměřené lhůtě k nim vyjádřit popřípadě navrhnout jejich doplnění. Dále dle žalobce není z odůvodnění stanoviska patrno, zda byly předloženy připomínky účastníků řízení a jak se s těmito připomínkami prvoinstanční orgán vypořádal. Naopak dle žalobce ze závazného stanoviska vyplývá, že účastníkem řízení nebyla žádná právnická osoba, ani z řad občanských sdružení, která by splňovala podmínky § 70 zákona o ochraně krajiny. Žádost dle § 70 zákona o ochraně krajiny však měla u Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří podánu celá řada občanských sdružení. V uvedeném postupu spatřuje žalobce porušení ustanovení § 27 odst. 3, § 36 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu a § 70 zákona o ochraně krajiny.

Dále žalobce namítá, že z odůvodnění uvedeného stanoviska není seznatelné, jaké odborné studie byly podkladem pro vyhotovení tohoto stanoviska. Ve stanovisku chybí seznam podkladů k jeho vydání, vyjádření jak se prvoinstanční orgán s podklady stanoviska vypořádal. Žalobce zejména zdůraznil, že není zřejmé, zda podkladem byly následující studie známé Správě Chráněné krajinné oblasti České středohoří:

· studie Ing. arch. Ivana Vorla, CSc. (1998): Dálniční most č. 202 – Vchynice, hodnocení vlivu stavby na krajinný ráz,

· studie Ing. arch. Ivana Vorla, CSc. (1999): České středohoří, hodnocení území CHKO z hlediska krajinného rázu,

· interní materiál (2000): Chráněná krajinná oblast České středohoří, hodnocení krajinného rázu,

· studie Ing. arch. Ivana Vorla, CSc. (září 2002): Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, Identifikace vlivů navrhované stavby na krajinný ráz ve smyslu § 12 zákona č. 114/1992 Sb.,

· studie Fakulty architektury a urbanismu ČVUT Praha (září 2002): Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, Vyhodnocení zásahu do krajinného rázu ve smyslu § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,

· studie Fakulty architektury a urbanismu ČVUT Praha (říjen 2002): Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, Vyhodnocení zásahu do krajinného rázu ve smyslu § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Žalobce dále uvádí, že je mu známo, že Ředitelství silnic a dálnic ČR si nechalo vypracovat i další odborné posudky, a to od Pragoprojektu, a.s., od Fakulty stavební ČVUT Praha a do firmy Anima-TECH Praha. Ovšem ani o těchto odborných posudcích se závazné stanovisko nezmiňuje.

Žalobce považuje za evidentní, že estakáda Prackovice (SO 210) narušuje blízké i dálkové pohledy (již nyní je zřetelně patrná i z obce dolní Zálezly, která se nachází asi 3 km vzhůru podél řeky Labe, či z obce Řepnice, která se nachází ve vzdálenosti 3 km, a hradu Kamýk vzdáleném 4 km). Tato estakáda významným způsobem snižuje hodnotu krajinného rázu dálnice D8-0805, což dle žalobce dokládá i studie Fakulty architektury a urbanismu ČVUT Praha ze září 2002. Žalobce zdůrazňuje, že dálnice D8-0805 prochází přes území, které je velice cenné svým charakteristickým reliéfem.

Dle žalobce rovněž nelze ze stanoviska poznat, zda byla jeho podkladem „Zpráva o průběhu šetření ve věci podnětu občanského sdružení Děti Země“, či nikoli, případně proč. Rovněž žalobce poukázal na studii „Srovnávací studie variant dálnice D8 – průchod CHKO České středohoří – orientační geologické posouzení“, ve které jsou varianty tunelové hodnoceny lépe než povrchová varianta Ředitelství silnic a dálnic.

Dle žalobce závazná stanoviska nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, kdy Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří ignoruje především výše uvedené odborné podklady se vztahem k vlivu dálnice D8-0805 na krajinný ráz.

Žalobce trvá na tom, že stanovisko Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 15.3.2011, zn. 00294, 00839, 01129/CS/11, potvrzené Ministerstvem životního prostředí vyjádřením ze dne 14.3.2012, č.j. 447/530/12, 16990/ENV/12, které je podkladovým rozhodnutím k umístění předmětné části dálnice D8, stavby 0805 Lovosice – Řehlovice, je nezákonné, neboť jeho vydáním byl porušen zákon a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se dle jeho názoru řádně nevypořádal s námitkami, které žalobce uvedl v odvolání. Žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný se obsáhle vypořádal s odvolacími námitkami pod body 5. a 7. odvolání, ale s ostatními body se již tak podrobně nevypořádal. U řady odvolacích důvodů dle žalobce vůbec není zřejmé, jak se s nimi žalovaný vypořádal a z jakého důvodu je shledal nedůvodnými. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak žalovaný tyto odvolací důvody posoudil, z jakých skutkových okolností při tom vycházel a jaké závěry měl vzaty za nepochybně zjištěné. Dle žalobce v rozhodnutí absentuje vyslovení úsudku o odvolacích důvodech a posouzení právního významu namítaných skutečností, jakož i to, jakými úvahami byl žalovaný při jejich hodnocení veden. K podpoře svého názoru cituje žalobce rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.9.2004, sp. zn. 8 Ca 175/2003, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 6 A 143/2001.

Dále žalobce uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí je po obsahové stránce zcela totožné s rozhodnutím žalovaného ze dne 20.4.2012, č.j. 82UPS/2012-20, které bylo soudem zrušeno pro vadu řízení, kterou žalovaný neodstranil a ani se jí odstranit nepokusil. Žalovaný pouze své rozhodnutí rozdělil do dvou výroků. To však na věci dle žalobce nic nemění. Odvolání bylo podáno jak do výroku A, kterým byly umístěny stavby, tak do výroku B, kterým byly tyto stavby povoleny. Žaloba je rovněž podána proti výroku A i výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce poukazuje na skutečnost, že v daném případě bylo dle zákona č. 416/2009 Sb. územní i stavební řízení spojeno a tedy bylo vydáno pouze jedno rozhodnutí, kterým byly stavby umístěny a zároveň povoleny. Pokud tedy byl žalobce zkrácen na svých procesních právech v tomto jediném řízení, dopadá toto zkrácení bez dalšího na oba výroky. Uvádí, že postup, kdy by se tato dvě řízení měla posuzovat odděleně, by vedl k absurdnímu závěru, že i při eventuelním zrušení rozhodnutí o umístění stavby, by předmětné stavby zůstaly povoleny. Smyslem stavebního zákona však je, aby nebyly povolovány stavby, které předtím nebyly umístěny. Žalobce trvá na tom, že základní premisa, že stavba musí být nejprve umístěna a teprve umístěnou stavbu je možno povolit není zákonem č. 416/2009 Sb. nikterak dotčena. Trvá na tom, že pokud je následně v přezkumném řízení (a to na základě odvolání, či v rámci přezkumu soudního) zjištěno, že územní rozhodnutí bylo vydáno nezákonně, vztahuje se tato nezákonnost bez dalšího i na stavební povolení, a to právě proto, že jde o jedno společné řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí ve vztahu k výroku A žalobou napadeného rozhodnutí a odmítnutí žaloby ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí.

Žalovaný uvádí, že žalobce svou aktivní žalobní legitimaci opírá o několik různých pramenů práva – § 65 odst. 2 s.ř.s., Aarhuská úmluva, směrnice Rady 85/337/EHS. Dle žalovaného je však pro danou situaci obecně příhodný pouze odkaz na § 65 odst. 2 s.ř.s. ostatní úvahy ohledně aktivní žalobní legitimace žalobce považuje za nesprávné. V tomto směru odkazuje zejména na judikaturu Nejvyššího správního soudu – např. rozsudky ze dne 6.8.2009, č.j. 9 As 88/2008-316, ze dne 3.3.2011, č.j. 1 As 7/2011-397, ze dne 7.12.2005, č.j. 3 As 8/2005-118, nebo ze dne 4.2.2010, č.j. 7 As 2/2009-80.

Žalovaný má za to, že žalobce naplnil zákonné požadavky vyplývající z ustanovení § 65 odst. 2 s.ř.s. pro přiznání aktivní žalobní legitimace pouze ve vztahu k územnímu řízení, vedenému v projednávané věci. Ovšem nesplnil tyto předpoklady ve vztahu k řízení stavebnímu. Žalovaný dovodil, že jednotlivé námitky žalobce se vztahují vždy pouze k rozhodování o umístění staveb. Ačkoli tedy žalobce ve své žalobě uvádí, že napadá předmětné rozhodnutí v celém jeho rozsahu, nelze dle žalovaného z obsahu žalobcova podání vyčíst žádnou skutečnost, která by se vztahovala k výroku B napadeného rozhodnutí. Jinými slovy žaloba neobsahuje žádné konkrétní tvrzení žalobce o tom, že by byl postupem správního orgánu ve stavebním řízení na svých procesních právech zkrácen. Žalovaný nesouhlasí s argumentací žalobce spočívající v tvrzení, že pokud bylo územní a stavební řízení v projednávaném případě spojeno, dopadá zkrácení jeho procesních práv bez dalšího na obě tato spojená řízení. Vedením společného řízení tak, jak ho upravuje § 140 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen“správní řád“), totiž rozhodně nedochází k úplnému a nenávratnému zániku samostatnosti jednotlivých řízení, která byla spojena. Tomu odpovídá i výslovná dikce ustanovení § 140 odst. 6 správního řádu, kde je uvedeno, že otázka, kdo je účastníkem, se pro účely uplatnění § 27 odst. 1 správního řádu ve společném řízení posuzuje tak, jako kdyby řízení probíhala samostatně. Z tohoto ustanovení dle žalovaného jednoznačně vyplývá, že postavení účastníků řízení se v důsledku spojení několika řízení do jednoho nemění z hlediska jejich vztahu k předmětu každého jednotlivého řízení. Jejich procesní práva v jednotlivých řízeních, která byla spojena, proto dle žalovaného musí být posuzována tak, jako kdyby se tato řízení vedla odděleně. Žalovaný trvá na tom, že použitím ustanovení o společném řízení, které je pouhým procesním institutem sloužícím ke zjednodušení procesních postupů správních orgánů, nemůže dojít k popření toho, co správní řád a zvláštní zákony stanoví o účastnících jednotlivých druhů řízení a jejich právech. Žalovaný má tedy za to, že aktivní procesní legitimace žalobce musí být zkoumána samostatně ve vztahu k jeho návrhu na zrušení územního rozhodnutí a samostatně ve vztahu k jeho návrhu na zrušení stavebního povolení. Při takovém posouzení je dle žalovaného nutno dospět k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby proti výroku B napadeného rozhodnutí, neboť se jeho veškerá argumentace vztahuje pouze k řízení územnímu a tedy k výroku A žalobou napadeného rozhodnutí. Dle názoru žalovaného by tak měla být žaloba ve vztahu k výroku B žalovaného rozhodnutí odmítnuta.

K námitkám týkající se rozhodnutí o povolení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny a stanoviska Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří žalovaný uvádí, že tyto dokumenty představují závazné podklady pro vydaná rozhodnutí a žalovaný při jejich prověřování postupoval v souladu se zákonem. Rozhodně se žalovaný ohrazuje vůči tvrzení žalobce, že jeho rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti a že odvolací námitky nebyly řádně přezkoumány. Stavební úřad ani odvolací orgán není příslušný k tomu, aby věcně přezkoumával žalobcem napadené podklady nebo postup, který vedl k jejich přijetí. Takový přezkum může být proveden pouze příslušnými nadřízenými orgány. Dále žalovaný poznamenal, že dle jeho názoru předmětné žalobcovy návrhy měly být v souladu se zásadou koncentrace správního řízení uplatněny již před orgánem prvního stupně, k čemuž ovšem nedošlo. Tyto podněty tak žalovaný prošetřil v rámci přezkumu zákonnosti odvoláním napadeného rozhodnutí a výslovně se k nim vyjádřil pouze v zájmu principu dobré správy.

Ke stěžejní námitce žalobce týkající se přijetí stanoviska EIA žalovaný uvádí, že zcela souhlasí s názorem žalobce, že stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 20.4.1995, č.j. OVÚ/139/95, nebylo vydáno k žádné koncepci ve smyslu § 14 zákona o posuzování vlivů. V souladu s odst. 1 tohoto zákonného ustanovení je třeba koncepcí pro účely zákona o posuzování vlivů rozumět pouze koncepce předkládané a schvalované na úrovni ústředních orgánů státní správy, a to v oblasti energetiky, dopravy, zemědělství, nakládání s odpady, těžby a zpracováním nerostů, rekreace a turistiky. Za koncepci se pak dále považují územně plánovací dokumentace a směrný vodohospodářský plán. Jelikož „Studie dálnice D8 - stavba 0805 úsek Lovosice – Řehlovice“, zpracovaná firmou Valbek a spol., v.o.s. Liberec v listopadu roku 1994, nebyla předložena ústředním orgánem státní správy, nýbrž Ředitelstvím silnic a dálnic a jedná se pouze o studii jednoho konkrétního záměru, nelze takovýto dokument dle žalovaného rozhodně považovat za koncepci ve smyslu ustanovení § 14 zákona o posuzování vlivů. Tato studie tedy vůbec režimu zákona o posuzování vlivů nepodléhá a nelze tedy uvažovat o jejím povinném veřejném projednání ve smyslu § 14 odst. 3 tohoto zákona. Koncepce výstavby dálniční sítě na území České republiky a první zcela konkrétní představy o vedení trasy dálnice D8 vznikaly již na přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století a jsou tak mnohem staršího data než výše zmiňovaná studie zpracovaná firmou Valbek a spol., v.o.s. Liberec v listopadu 1994. V sudetoněmeckých plánech z let 1938 až 1945 byla dnešní dálnice D8 označena jako dálnice A72. Žalovaný předkládá soudu jeden z těchto plánů z roku 1939, kde je dálnice A72 navržena v téměř shodné trase s dnešní dálnicí D8. Jako zásadní pro projednávanou věc lze pak podle žalovaného označit usnesení vlády Československé socialistické republiky číslo 286, ze dne 10.4.1963, o koncepci dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací. Právě tuto koncepci dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací, propracovanou podle zásad vládního usnesení číslo 972 ze dne 24.11.1959, lze dle názoru žalovaného považovat za první a jedinou koncepci výstavby dálniční sítě na našem území. Ke shodnému stanovisku prokazatelně dospěla i vláda České republiky ve svém usnesení č. 78 ze dne 19.2.1997. Výslovně zde uvádí, že výstavba dálnic na území našeho státu byla rozhodnuta v roce 1963, a to konkrétně usnesením vlády ČSSR ze dne 10.4.1963 č. 286. Přílohou tohoto usnesení je i mapa, ve které je zakreslena i navrhovaná trasa dálnice D8.

Z uvedených skutečností dle žalovaného jednoznačně vyplývá, že trasa dálnice D8 byla navržena a příslušnými orgány státní správy pojednána mnohem dříve, než naznačuje žalobce. V této době přitom ještě neexistovaly právní předpisy zabývající se posuzováním vlivů konkrétních koncepcí a záměrů na životní prostředí tak, jak je známe dnes. První zákon o posuzování vlivů na životní prostředí se v našem právním řádu objevil teprve až v roce 1992. Vycházet je tak možné pouze ze zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, a dále pak ze zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho prováděcí vyhl. č. 136/1961 Sb. Žádný z těchto zmiňovaných právních předpisů však příslušným orgánům státní správy připravujícím plány výstavby pozemních komunikací neukládá povinnost projednávat tyto plány s dotčenou veřejností. V této souvislosti lze přitom poukázat rovněž na skutečnost, že CHKO České středohoří byla zřízena výnosem Ministerstva kultury až v roce 1976. Za zcela jednoznačný důkaz toho, že koncepce výstavby dálniční sítě na našem území a konkrétně pak dálnice D8 vznikla dříve, než bylo vydáno výše zmiňované stanovisko SEA, poslouží dle žalovaného pouhé srovnání dat. Stavba prvního úseku dálnice D8 označeného jako 0806 Řehlovice - Trmice, byla zahájena již v dubnu roku 1984. K jeho zprovoznění pak došlo v listopadu roku 1990. Výstavba dálnice D8 tak prokazatelně započala dříve, než byla podle žalobce zpracována její koncepce vyžadující projednání s dotčenou veřejností. První skutečnou koncepcí, která vyžadovala posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů, a tedy i veřejné projednání v souladu s ustanovením § 14 tohoto zákona, byla v tomto případě nová územně plánovací dokumentace velkého územního celku okresu Litoměřice, schválena usnesením vlády číslo 110, ze dne 7.2.1996. V tomto procesu SEA byly posuzovány dvě varianty vedení koridoru dálnice D8-0805 a jak sám žalobce uvádí, proběhlo ohledně návrhů této koncepce řádné veřejné projednání dne 19.10.1995 v Litoměřicích. Výsledkem je pak stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 21.12.1995.

Dále žalovaný poukazuje na skutečnost, že žalobce se neúčastnil veřejného projednání stanoviska EIA a své námitky na něm neuplatnil.

Žalovaný trvá na tom, že stanovisko EIA ze dne 15.11.1996 nemůže být zatíženo nezákonností stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 20.4.1995, neboť toto stanovisko nebylo vydáno k žádné koncepci v oblasti dopravy a nelze ho tak vůbec podřizovat režimu zákona o posuzování vlivů. Žalovaný dále uvádí, že nespatřuje mezi procesy SEA a EIA takovou návaznost, která by ospravedlňovala přezkoumání stanoviska SEA v rámci přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Zatímco stanovisko SEA představuje odborný podklad pro schvalování koncepcí, stanovisko EIA je podkladem pro navazující správní řízení. Tyto dokumenty nejsou dle žalovaného zákonem nijak provázány a nelze tak hovořit ani o řetězícím se správním aktu, ani o správním aktu subsumovaném. Žalovaný tak nevidí důvod, proč by případné pochybení v průběhu procesu SEA mělo nutně implikovat nezákonnost procesu EIA. V souladu s výslovnou dikcí § 75 odst. 2 s.ř.s., má tedy žalovaný za to, že podkladem přezkoumávaného rozhodnutí, který soud k žalobní námitce může přezkoumávat, je pouze stanovisko EIA. Za nepřípustné pro rozpor se zmiňovaným ustanovením zákona naopak žalovaný považuje přezkoumávání stanoviska SEA.

K námitce týkající se nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný trvá na tom, že rozhodnutí je přezkoumatelné a žalovaný se v něm řádně vypořádal s odvolacími námitkami.

K předmětné věci se ve dvou přípisech vyjádřilo i Ministerstvo životního prostředí. Vzhledem ke skutečnosti, že tento subjekt není účastníkem daného řízení ani nemá postavení osoby zúčastněné na řízení, soud přihlížel v daném řízení pouze k částem vyjádření, která měla přímou souvislost se správními akty, které toto ministerstvo vydalo a které sloužily jako podklad (ať již jako podkladové rozhodnutí nebo závazné stanovisko) pro vydání prvostupňového případně i žalobou napadeného rozhodnutí.

K námitce týkající se rozhodnutí ministra životního prostředí o povolení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny k průchodu dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice přes Chráněnou krajinnou oblast České středohoří Ministerstvo životního prostředí uvedlo následující. Ministerstvo životního prostředí podrobně popsalo průběh řízení, v rámci kterého bylo předmětné rozhodnutí vydáno a přezkoumáváno. Dále ministerstvo konstatovalo, že pokud žalobce odkazuje na interní stanovisko ministerstva, které je jeho ryze vnitřním dokumentem, nelze o takovém dokumentu tvrdit, že by představovalo jednotný názor ministerstva navenek nebo že jde o závazný názor či dokonce rozhodnutí ministerstva. Toto interní sdělení, obdobně jako například dopis ministra životního prostředí RNDr. Miloše Kužvarta ze dne 24.11.1999, na který žalobce zřejmě poukazuje, je třeba vnímat především jako vyjádření tehdejšího postoje vedení ministerstva, který však není rigidní a může se na základě aktuálních poznatků v čase měnit, právě proto, že nejde o závazný právní akt. K tvrzení žalobce, že rozhodnutí o výjimce by mohlo být zpochybněno, protože bylo vydáno na základě (nezákonného) stanoviska EIA, ministerstvo odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je stanovisko EIA povinným podkladem pro všechna správní řízení a konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí mají být zahrnuty do rozhodnutí správního úřadu (např. rozsudek č.j. 1 As 91/2009-83). Proto prvostupňový orgán postupoval v souladu s právními předpisy, když vzal v úvahu stanovisko EIA.

Ve vztahu k otázce přezkoumatenosti předmětného rozhodnutí o udělení výjimky v rámci správního soudnictví zastává ministerstvo názor, že se jedná o samostatně přezkoumatelné rozhodnutí, které nelze přezkoumávat v rámci přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí.

K námitce týkající se závazného stanoviska Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří k umístění dálnice D8, stavby 0805, ministerstvo uvedlo následující. Souhlas k zásahu do krajinného rázu je vydáván v souladu se současnou právní úpravou formou závazného stanoviska, nikoli ve formě správního rozhodnutí. Není proto dle ministerstva logické, že se žalobce domáhá účastenství v řízení ve smyslu ustanovení § 70 zákona o ochraně krajiny či § 27 odst. 3 správního řádu. Správní řád neupravuje postup správního orgánu před vydáním závazného stanoviska. Z dikce zákona je dle ministerstva zřejmé, že před vydáním závazného stanoviska není zahajováno samostatné správní řízení, neboť toto řízení je zahajováno před vydáním meritorního rozhodnutí. Zamýšlený zásah není definován závazným stanoviskem, ale jen a pouze správním rozhodnutím, které může vyvolat právní účinky; oproti tomu takovéto účinky závazné stanovisko samostatně nemá.

Ministerstvo zdůraznilo, že žalobce byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáváno rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem. V jeho rámci měl žalobce uplatnit své právo na podání opravného prostředku tak, aby byla zajištěna případná možná náprava správního rozhodnutí. Procesní práva občanského sdružení tak byla dle ministerstva nepochybně zachována. Tvrzená absence seznamu podkladů k vydání závazného stanoviska by jistě byla dle názoru ministerstva chybou při vydání rozhodnutí; zákon však tento postup na správním orgánu výslovně nevyžaduje v případě vydávání závazného stanoviska. Tento potup tedy ministerstvo považuje za nestandardní, nikoliv však za nezákonný. Opakované vypořádávání se s jednotlivými podklady (vytvořenými v průběhu času) není dle ministerstva účelné ani vzhledem k předmětu řízení, neboť o zjištěném skutkovém stavu není pochyb. Správní uvážení uvedené v odůvodnění závazného stanoviska je dle ministerstva logické a přezkoumatelné. Po formální stránce není nutné v závazném stanovisku expresis verbis uvádět jednotlivé části jako výrok a odůvodnění, neboť je tak zřejmé z povahy věci. Dále ministerstvo zdůraznilo, že uvádět či odkazovat na možný postup podle § 149 odst. 4 a odst. 5 správního řádu jako na „poučení o odvolání“ není povinností správního orgánu, neboť se nejedná o řádný opravný prostředek.

Ministerstvo trvá na tom, že Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří jako specializovaný správní orgán je zákonem povolána k ochraně veřejného zájmu v území, které je cenné svým charakteristickým reliéfem, zároveň však plní úkoly odborných organizací ochrany přírody ve svém územním obvodu a jako jediné je jí svěřena kompetence souhlasit, či nesouhlasit, se snížením, či změnou krajinného rázu v tom kterém konkrétním případě. Dle ministerstva je z vydaného závazného stanoviska zřejmé, že si je příslušný správní orgán vědom, že ke snížení (tedy narušení) krajinného rázu předmětným záměrem dojde a přesto s touto skutečností vyjádřil souhlas konzistentně a v souladu s předchozími správními akty, již dříve vydanými. Správní orgán je nepochybně svým odborným názorem vázán a postupoval v souladu se zásadou legitimního očekávání. Jakékoliv jiné závazné stanovisko by v tomto případě bylo zcela překvapivé a nečekané, zejména za situace hodnocení již pozměněného krajinného rázu v průběhu provádění zamýšleného záměru. Případné formální nedostatky dle ministerstva jsou takového rázu, že nemohou způsobit nezákonnost vydaného závazného stanoviska.

V závěru ministerstvo shrnulo, že proces vydávání závazných stanovisek má být dle zákonodárce jednodušší (viz důvodová zpráva ke správnímu řádu i k novele zákona o ochraně krajiny), postup před vydáním závazného stanoviska tak nemá být shodný jako před vydáním meritorního povolujícího rozhodnutí; měl by být méně formalistický tak, aby nedocházelo ke zneprůchodnění administrativních postupů, resp. jejich duplicitě.

Na vyjádření žalovaného a vyjádření Ministerstva životního prostředí žalobce reagoval replikou, ve které uvedl, že trvá na svojí aktivní žalobní legitimaci ve vztahu k oběma výrokům žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud byl zkrácen na svých procesních právech v rámci spojeného řízení o umístění staveb a stavebním povolení, pak dopadá toto zkrácení dle jeho názoru bez dalšího na celé řízení týkající se obou výroků. Uvedl, že závěry žalovaného by vedly k absurdnímu stavu, kdy by byly povolovány stavby, aniž by bylo předtím pravomocně rozhodnuto o jejich umístění. Základní premisa, že stavba musí být nejprve umístěna a teprve umístěnou stavbu je možno povolit, není zákonem č. 416/2009 Sb. dle žalobce nikterak dotčena. Žalobce trvá na tom, že pokud je následně zjištěno, že územní rozhodnutí bylo vydáno nezákonně, vztahuje se tato nezákonnost bez dalšího i na stavební povolení, a to právě proto, že jde o jedno společné řízení, ve kterém je vydáno jedno společné rozhodnutí, jehož výroky se vzájemně podmiňují.

K vyjádření Ministerstva životního prostředí žalobce uvedl, že je přesvědčen, že Ministerstvo životního prostředí není v tomto případě vůbec oprávněno jakkoli se k probíhajícímu řízení vyjadřovat či do něho zasahovat, a proto by k jeho podáním nemělo být ze strany soudu přihlíženo. Ministerstvo životního prostředí není dle žalobce ani účastníkem řízení ani osobou zúčastněnou na řízení, a proto nemá dle žalobce právo v daném řízení předkládat jakákoliv písemná vyjádření.

V závěru repliky žalobce konstatoval, že již dne 1.2.1994 založil u Okresního úřadu v Litoměřicích žádost dle § 70 zákona o ochraně krajiny. Přesto nebyl o zahájení správního řízení týkajícího se výstavby dálnice D8 informován.

K žalobě se jako osoba zúčastněná na řízení vyjádřilo Občanské sdružení Konipas (dále jen „OSK“). OSK spatřuje zásadní příčinu nekonečných a zbytečných průtahů při výstavbě dálnice ve skutečnosti, že všichni účastníci řízení jsou nedůslední v používání pojmů zavedených právními normami v závislosti na jejich dobové právní úpravě. OSK se rovněž domnívá, že nepřesné používání pojmů (proces SEA, stanovisko SEA, proces EIA, stanovisko EIA …) ze strany žalobce způsobuje nesrozumitelnost a neurčitost podané žaloby.

OSK dále zdůraznilo, že jediným a výlučným procesem veřejného projednání posouzení koncepce dle § 14 zákona o posuzování vlivů byl proces veřejného projednávání návrhu Územního plánu Velkého územního celku (dále jen „VÚC“) Litoměřicko. OSK trvá na tom, že posouzení výběru variant tras dálnice D8 v úseku Lovosice- Řehlovice v rámci Studie Dálnice D8 – stavby 0805 úseku Lovosice – Řehlovice nelze považovat za koncepci ve smyslu § 14 zákona o posuzování vlivů. Naopak za koncepci ve smyslu uvedeného ustanovení je nutno považovat Územní plán VÚC Litoměřicka. V rámci této koncepce došlo nepochybně dle OSK k posouzení vlivů koncepce na životní prostředí a k řádnému zveřejnění návrhu koncepce a projednání koncepce v souladu se zákonem. OSK dále poukazuje na skutečnost, že žalovaný i stavební úřad byli při vydávání odvolání a žalobou napadeného rozhodnutí striktně vázáni k respektování závazné části Územního plánu VÚC Litoměřicko, jak je pro využívání území závazně stanoveno v platném vládním nařízení č. 64/1996 Sb. OSK je přesvědčeno, že soudu nepřísluší přezkoumávat podzákonného právního předpisu.

OSK se domnívá, že předmětné řízení o žalobě by mělo být zastaveno pro nepříslušnost.

Velice obsáhlé vyjádření k věci jako osoba zúčastněná na řízení zaslalo soudu i občanské sdružení Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (dále jen „Děti Země“). V tomto vyjádření se zabývaly Děti Země otázkou žalobní legitimace žalobce a dovozují, že ve prospěch žalobce svědčí jak žalobní legitimace dle § 65 odst. 2 s.ř.s., tak i žalobní legitimace dle § 65 odst. 1 s.ř.s.

Následně rekapitulovaly výsledky dosavadních soudních řízení týkajících se přezkumu stanoviska EIA pro dálnici D8 - 0805.

Dále Děti Země konstatovaly, že stanovisko SEA ze dne 20.4.1995 nebylo vydáno k žádné koncepci, ale bylo vydáno jako podklad pro podání žádosti o výjimku ze zákazu stavět dálnice v CHKO a žádost o vydání územního rozhodnutí. Dále konstatovaly, že dle § 14 odst. 3 zákona o posuzování vlivů mělo proběhnout veřejné projednání koncepce a nejméně 60 dnů před tímto projednáním její předkladatel měl zveřejnit buď její návrh, nebo návrh jejích zásad. V daném případě neexistuje dle Dětí Země žádný doklad, že by návrh odborné studie o dálnici D8 byl zveřejněn 60 dnů před veřejným projednáním. Dle Dětí Země studie vznikla začátkem listopadu 1994, proto nemohla být 60 dní před jednáním na Okresním úřadě v Litoměřicích konaném dne 19.11.1994 s touto studií seznámena. Samo uvedené jednání pak nebylo veřejným projednáním koncepce, neboť žádná dotčená veřejnost se o něm nemohla na příslušných úředních deskách dovědět. Na nesprávnost procesu SEA pro dálnici D8 - 0805 poukázala dle Dětí Země i kontrola NKÚ na začátku roku 2000.

Dále se vyjadřovaly Děti Země k otázce zákonnosti procesu EIA. Uvedly, že varianty dálnice D8 - 0805 s dlouhými tunely nebyly v dokumentaci EIA uvedeny a posouzeny a připomínky dotčené veřejnosti požadující jejich posouzení nebyly řešeny. Došlo tedy dle Dětí Země k zásahu do práv dotčené veřejnosti včetně žalobce na příznivé životní prostředí, když proces výběru koridoru (resp. variant) pro dálnici D8 - 0805 neproběhl v souladu se zákonem o posuzování vlivů, když z tohoto procesu byly předčasně vyloučeny k životnímu prostředí šetrnější tunelové varianty. Výběr konkrétní varianty dálnice procesem EIA byl proveden jen mezi dvěma téměř identickými povrchovými variantami. Dle Dětí Země na nezákonnost procesu EIA poukazoval i veřejný ochránce práv ve své „Zprávě o průběhu šetření ve věci podnětu občanského sdružení Dětí Země, týkajícím se průchodu dálnice D8 CHKO České středohoří“ ze dne 31.7.2003. Děti Země dospěly k závěru, že vzhledem k tomu, že stanovisko EIA ze dne 15.11.1996 vydané na základě § 11 zákona o posuzování vlivů navazuje na procesní a věcné nezákonnosti při posuzování vlivů jednotlivých variant (koridorů) vedení dálnice D8 - 0805 dle § 14 téhož zákona (tzv. stanovisko SEA ze dne 20.4.1995), je toto stanovisko EIA samo o sobě nezákonné.

Děti Země poukázaly rovněž na to, že dle jejich názoru skutečnost, že stanovisko EIA vychází z nezákonně přijatého stanoviska SEA, vyplývá z reakcí Ministerstva životního prostředí na jejich stížnosti, které uvádělo, že problematika alternativních tras byla již řešena v jiných předcházejících řízeních orgánů státní správy.

Děti Země dále zdůraznily, že je třeba důsledně rozlišovat proces SEA týkající se územního plánu velkého územního celku okresu Litoměřice a proces SEA týkající se výběru variant vedení dálnice D8. Proces SEA o výběru koridoru dálnice D8 - 0805 ukončený stanoviskem ze dne 20.4.1995 „předurčil“ výběr koridoru dálnice D8-0805, neboť oba navazující procesy, tedy SEA pro územní plán velkého územního celku okresu Litoměřice a EIA pro stavbu dálnice se s odkazem na citované stanovisko SEA koridorech již nezabývaly jinými koridory dálnice D8-0805.

K žalobní námitce týkající se rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001, č.j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 13.7.2000, č.j. 100410/00-OOP/4666/00 600/2275/00, kterým byla povolena výjimka ze zákazu stavět dálnice v chráněné krajinné oblasti Děti Země uvádějí, že trvají na tom, že toto rozhodnutí je přezkoumatelné v daném soudním řízení, přestože jde o samostatné podkladové rozhodnutí, neboť v době vydání předmětného rozhodnutí byla taková rozhodnutí považována za rozhodnutí předběžné povahy a jako taková byla tato rozhodnutí považována za vyloučená ze soudního přezkumu. Děti Země uvedly, že není v souladu s principy právního státu, aby bylo žalobci odepřeno soudní přezkoumání výjimky ministra životního prostředí v rámci předmětné žaloby jenom proto, že měl již v únoru 2001 intuitivně předvídat změnu judikatury.

Děti Země se rovněž plně ztotožňují se závěry žalobce vztahující se k námitce porušení jeho procesních práv, když se nemohl vyjádřit k vloženému novému podkladu, kterým je odborná migrační studie Ing. H.. Stejně tak se ztotožňují se závěrem žalobce, že uvedené rozhodnutí o výjimce je nezákonné, neboť se opírá o stanovisko SEA ze dne 29.4.1995, které bylo vydáno bez účasti veřejnosti. Rovněž se plně ztotožnily se závěry žalovaného v případě námitek, že rozhodnutí ministra životního prostředí neobsahuje zdůvodnění, v čem spočívá výrazná převaha veřejného zájmu na vybrané variantě vedení trasy dálnice.

K žalobní námitce týkající se vydání závazného stanoviska dle § 12 zákona o ochraně krajiny o souhlasu se zásahem do krajinného rázu umístěním dálnice D8-0805, Děti Země uvedly, že se plně ztotožňují se závěry žalobce, že došlo k porušení jeho procesních práv, když mu nebylo předem sděleno, že bude dle žádosti Ředitelství silnic a dálnic ČR vydáno závazné stanovisko dle § 12 zákona o ochraně krajiny. Děti Země konstatovaly, že mají odlišnou zkušenost z řízení, ve kterých byly účastníkem. V těchto řízeních byly Děti Země předem seznamovány s podanou žádostí o vydání závazných stanovisek, se zahájením „řízení“, a byly jim ukládány lhůty k vyjádření či případnému předložení nových důkazů. Jen takový postup považují Děti Země za souladný s principem zakotveným v § 70 odst. 1 zákona o ochraně krajiny. Děti Země se rovněž plně ztotožnily se závěry žalobce, ve kterých konstatuje, že ze závazného stanoviska není zřejmé, jaké odborné podklady se staly podkladem pro jeho vydání. Dle Dětí Země z obsahu předmětného závazného stanoviska lze sice vyčíst, které procesní úkony byly v minulosti provedeny, nicméně v odůvodnění při popisu krajinného rázu a vlivů dálnice D8-0805 nelze jednoznačně zjistit, na základě jakých podkladů, krom vlastních, nicméně nepřezkoumatelných, úvah Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří rozhodovala. Děti Země uvedly, že již od roku 2000 upozorňují, že přinejmenším vliv estakády Prackovice může být silně negativní. Krajina nad obcí Prackovice je silně změněna, neboť pohled přes řeku Labe na dálnici D8-0805 s estakádou Prackovice je v silném kontrastu s okolní „neliniovou“ strukturou území. Přitom zde mohl být dle Dětí Země tunel Kubačka. Děti Země ve vztahu k této námitce poukázaly na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.9.2010, č.j. 10 Ca 299/2009-45, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.8.2009, č.j. 7 As 43/2009-52.

Děti Země rovněž trvají na tom, že žalobce má aktivní žalobní legitimaci i ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Trvají na tom, že pokud by soud dospěl k závěru, že výrok A žalobou napadeného rozhodnutí je nezákonný, musel by automaticky zrušit i výrok B žalobou napadeného rozhodnutí, neboť bez územního rozhodnutí nebylo možné vydat zákonným postupem stavební povolení. Územní rozhodnutí pro předmětnou stavbu je totiž dle Dětí Země povinným podkladem pro stavební povolení této stavby. Grafické rozdělení žalovaného rozhodnutí na výroky A a B tak z právního hlediska dle jejich názoru nemá žádný význam.

Děti Země se rovněž vyjádřily k vyjádření Ministerstva životního prostředí. Ve svém obsahu se toto vyjádření často shoduje se závěry, které Děti země vyjádřily již ve svém vyjádření k podané žalobě.

Následně Děti Země zaslaly soudu další vyjádření ze dne 22.11.2012. V tomto vyjádření opět zdůraznily, že proces SEA o výběru koridoru ukončený stanoviskem ze dne 20.4.1995 a proces EIA byly podkladem pro umístění i povolení předmětné části dálnice. Dále odkázaly ve vztahu k námitce týkající se nezákonnosti vydaného závazného stanoviska vydaného Správou Chráněné krajinné oblasti České středohoří na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2011, č.j. 30 A 22/2010-33, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.11.2011, č.j. 9 As 53/2011-67.

Dále se k předmětné žalobě jako osoba zúčastněná na řízení vyjádřilo dvěma vyjádřeními Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen „ŘSD“). Ve svém prvním vyjádření zejména ŘSD zdůraznilo, že žalobou napadené rozhodnutí je tvořeno dvěma samostatnými výroky. Žalobce podal žalobu jak proti výroku A tak i proti výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Ovšem u jednotlivých žalobních bodů již neuvedl, zda se vztahují k výroku A nebo k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. ŘSD trvá na tom, že vzhledem k dikci § 75 odst. 2 s.ř.s. platí, že jestliže žalobce podá žalobu proti více výrokům správního rozhodnutí, nicméně žalobní body uvede pouze k jednomu z těchto výroků, potom i pokud by žalobní body byly důvodné, nelze na jejich základě zrušit výrok správního rozhodnutí, proti kterému tyto žalobní body nesměřují. Trvá na tom, že odděleně se u jednotlivých výroků správního rozhodnutí posuzuje jak přípustnost žaloby, tak i její důvodnost. Protože důvodnost žaloby se zkoumá pouze v rámci žalobních bodů, je nutné i ve vztahu ke každému žalobou napadenému výroku zkoumat, zda je příslušný žalobní bod ve vztahu k tomuto výroku přípustný a důvodný. Pouze při splnění obou podmínek je možné výrok zrušit.

ŘSD trvá na tom, že žalobní body týkající se stanoviska SEA nezákonnosti rozhodnutí dle § 43 zákona o ochraně krajiny jsou námitky, které nejsou ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí přípustné.

Dále se ŘSD ve svém prvním vyjádření zabývalo žalobní námitkou týkající se přezkoumání zákonnosti podkladového stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“) ze dne 15.11.1996. Ve vztahu k této námitce se ŘSD ve svém vyjádření obsáhle vyjadřovalo k otázce aktivní legitimace žalobce. ŘSD trvá na tom, že žalobce může být aktivně legitimován k podání žaloby v rámci správního soudnictví pouze dle § 65 odst. 2 s.ř.s. Dle § 65 odst. 1 s.ř.s. nemůže být žalobce aktivně legitimován, neboť není nositelem veřejného subjektivního práva, o kterém bylo ve správním řízení rozhodováno. Trvá na tom, že žalobce není nositelem hmotných práv na ochranu přírody a krajiny a životního prostředí, ale