3 Ads 108/2011 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 30/2011- 134 - text Pokračování 11 78Ad 30/2011 78Ad 30/2011-134 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: J. Č., bytem „X“ , zastoupeného Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem se sídlem v Brně, ul. Čechyňská č. p. 23, PSČ 602 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o p r á c e a s o c i á l n í ch v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 376/1, PSČ 120 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3729/SZ/2006-2, ev. č. 145734/2006, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3729/SZ/2006-2, ev. č. 1145734/2006, se pro vady řízení z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. V řízení o žalobě a kasačních stížnostech proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2007, č. j. 42 Cad 11/2007 – 13, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 16 Cad 33/2008 – 87, je žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 137,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Mimránkovi se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 1.936,-Kč, která mu bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí původního žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3729/SZ/2006, ev. č.: 145736/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 30. 8. 2006, č. j. OSV/555/9567/06, kterým vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu neshledala důvody pro vyloučení Z. N., pracovnice odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu pro podjatost, které se žalobce domáhal ve své žádosti ze dne 18. 8. 2006 o jednorázovou dávku sociální péče v mimořádných případech. Vedle toho se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí původního žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3729/SZ/2006-2, ev. č.. 145734/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 15. 9. 2006, č. j. OSV/555/06/Nv/9567/06, kterým Magistrát města Mostu rozhodl o poskytnutí věcné dávky formou potravinových poukázek ve výši 900,-Kč podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soc. potřebnosti“), a to na základě žalobcovy žádosti o poskytnutí jednorázové dávky ve výši 4.140,-Kč na období od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2006. Na tomto místě soud podotýká, že v průběhu soudního řízení vedeného dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), počínaje dnem 1. 1. 2012 podle čl. VIII. bod 10 zák. č. 366/2011 Sb. přešla pravomoc z původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje na Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o dávkách státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi. V dalším řízení počínaje dnem 1. 1. 2012 je tak nově v projednávané věci podle ust. § 69 s. ř. s. bez dalšího žalovaným Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalobce v žalobě uvedl, že dne 18. 8. 2006 podal u prvoinstančního správního orgánu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní dávky sociální péče ve výši 4.140,-Kč, která se skládala z částky 3.300,-Kč k zajištění výživy a ostatních základních potřeb a částky 840,-Kč k zaplacení 1/7 skutečných nezbytných nákladů na domácnost. Žádost odůvodnil tím, že nemá žádné příjmy, avšak čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o živ. minimu“), a s § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 308/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mu zaručuje měsíční příjem ve výši alespoň životního minima, který v jeho případě činí 4.140,-Kč a pod hranicí kterého u žalobce nastává stav hmotné nouze. Rovněž vznesl námitku podjatosti vůči pracovnici prvoinstančního správního orgánu p. N., která měla o předmětu žádosti žalobce rozhodovat a navrhl její vyloučení ze zahájeného správního řízení s tím, že p. N. má osobní zájem na výsledcích správního řízení. Usnesením vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu města Most ze dne 6. 9. 2006, č. j. OSV/555/9567/06 byl návrh žalobce na vyloučení p. N. ze správního řízení zamítnut a následné odvolání žalobce bylo zamítnuto výše specifikovaným rozhodnutím původního žalovaného. Dále žalobce uvedl, že rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu ze dne 15. 9. 2006, č. j. OSV/555/06/Nv/9567/06, bylo rozhodnuto poskytnout žalobci jednorázovou peněžní dávku sociální péče ve výši pouze 900,-Kč a vyplatit jí nikoli formou stanovenou v § 102 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soc. zabezpečení“), tedy buď v hotovosti, nebo převodem na účet peněžního ústavu označený žalobcem, nýbrž formou cenných papírů, tedy v peněžních poukázkách na nákup potravin. V odůvodnění prvoinstanční správní orgán pouze konstatoval, že dle ust. § 8a zákona o sociální potřebnosti platí, že občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování měsíčně se opakující dávky sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc a to formou věcné nebo peněžní dávky, popřípadě služby sociální péče. Nejedná se prý však o dávku vázanou na sociální potřebnost. Dále bylo konstatováno, že žalobce nesplňuje podmínky sociální potřebnosti a podmínky pro poskytování měsíčně se opakující dávky sociální péče, avšak hrozí mu vážná újma na zdraví, proto bylo rozhodnuto poskytnout dávku ve výši pouze 900,-Kč formou v rozhodnutí uvedenou. Odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí původní žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl s tím, že dávka byla poskytnuta věcná, nikoli peněžitá. Dále se původní žalovaný odmítl vypořádat s námitkou podjatosti pracovnice prvoinstančního správního orgánu, protože už byla řešena v samostatném řízení. Původní žalovaný konstatoval, že rodině žalobce je poskytována měsíčně se opakující dávka sociální péče a žalobce nesplňuje podmínky pro poskytování sociálních dávek, proto není s rodinou společně posuzován. Protože však výživa žalobce od 1. 8. 2006 byla značně ohrožená, byla mu poskytnuta jednorázová peněžní dávka sociální péče dle § 8a zákona o sociální potřebnosti, když tato dávka není nároková a musí zajistit pouze pomoc v nezbytném rozsahu. Je tedy zcela v kompetenci správního orgánu, který ji přiznal, v jakém rozsahu a jakým způsobem ji poskytne. V návaznosti na právě uvedené žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí původního žalovaného, neboť odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 a 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jež byly nálezem Ústavního soudu ČSFR publikovaným v částce 96/1992 Sb. a v částce č. 116/1992 Sb. extenzivně vloženy do čl. 10 Ústavy České republiky a tím bylo určeno, že stanoví-li předmětné články něco jiného než zákon, použije se ustanovení těchto článků. Správní řízení před prvoinstančním správním orgánem i před původním žalovaným bylo zatíženo nezhojitelnými procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení. Dále žalobce namítl, že rozhodnutí původního žalovaného i prvoinstančního správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce má za to, že povinností prvoinstančního správního orgánu bylo přesvědčivě prokázat, že pracovnice prvoinstančního správního orgánu vůči žalobci podjatá není, nikoliv její nepodjatost tvrdit pouze na základě toho, že samotná pracovnice to popírá. Žalobce namítl, že podjatost nemusí být prokázána, k vyloučení pracovníka správního orgánu z řízení postačuje pouze důvodné podezření, že na výsledcích řízení má osobní zájem. Žalobce dále uvedl, že ve správním řízení bezpečně a spolehlivě prokázal, že své příjmy nemůže zvýšit vlastním přičiněním, včetně vlastní prací a původní žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí toto tvrzení nijak nezpochybnil, avšak i přes to potvrdil rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, když žalobci poskytl pouhých 900,-Kč namísto zákonem stanovených 4.140,-Kč. Pokud je životní minimum stanoveno zákonem na částku 4.140,-Kč měsíčně, musí být žalobci dávka sociální péče případně jakákoli jiná peněžní pomoc poskytnuta v takové výši, aby jeho příjem do této částky dorovnala. V opačném případě žalobce i nadále zůstane v krajní hmotné nouzi, což odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 a 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Žalobce uvedl, že od 10. 1. 2005 má odborným lékařem předepsanou dietu definovano