6 Ads 175/2014 — Nejvyšší správní soud

60 Ad 10/2015- 35 - text Pokračování 2 60Ad 10/2015 60Ad 10/2015-35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobkyně Ing. R.K., bytem XX, zastoupené obecným zmocněncem P. K., bytem N. Ch. 28/E, V. 1, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/1127/15/4S-LBK, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/1127/15/4S-LBK, a rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Liberci, ze dne 21. 1. 2015, č. j. 7372/2015/LIB, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám obecného zmocněnce P. K., bytem N. Ch. 28E, V. 1, náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Liberci (dále jen ,,úřad práce“), ze dne 21. 1. 2015, č. j. 7372/2015/LIB. Označeným rozhodnutím úřad práce vyslovil, že žalobkyni se podle § 33 odst. 1 a § 75 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, na základě žádosti podané dne 26. 3. 2014, nepřiznává doplatek na bydlení. Prvním žalobním bodem žalobkyně napadala způsob stanovení obvyklého nájemného. Podle žalobkyně dne 24. 9. 2014, nikoli dne 11. 6. 2014, jí byla předložena listina ,,Příloha č. 1 - Nájemné v místě obvyklém Liberec“ a obdobná listina, přičemž ani na jedné není uvedeno, kdo ji vydal, schválil a k jakému účelu byla vydána. Žalobkyně proto považuje listiny za nevěrohodné. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že úřad práce počítá pro všechny tržní byty v Liberci jeden údaj, a to nájemné ve výši 92,16 Kč/m2/měsíc. Takový postup je v rozporu s nařízením vlády č. 453/2013 Sb., o stanovení podrobností a postupu pro zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě. Žalovaný nedoložil ani posudek znalce, ani prokazatelné doložení výše nájemného nejméně tří srovnatelných nájemných. Pokud žalovaný odkazoval na to, že úřad práce pro stanovení nájemného v místě obvyklého vyhotovil soubor srovnatelných 30 bytů srovnatelné velikosti a srovnatelného standardu, není to pravdou, v tomto směru nebylo nic doloženo. Pokud byly žalobkyni dne 24. 9. 2014 předloženy korespondence úřadu práce a fotokopie dopisu XX, a.s., e-mail Reality Liberec a fotokopie dopisu Statutárního města Liberec a e-mail XX, nebyla jí předložena žádná listina, ze které by bylo zřejmé, jak bylo se zjištěnými údaji pracováno. Proto byl použitím údaje 92,16 Kč/m2 pro výpočet odůvodněných nákladů na bydlení porušen § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojitosti s nařízením vlády č. 453/2013. Žalobkyně nebyla seznámena s výpočtem dávky doplatek na bydlení, byl jí pouze oznámen údaj o výši obvyklého nájemného 92,16 Kč/m², který úřad práce používá pro výpočet výše doplatku na bydlení. Protokol ze dne 11. 6. 2014 se podle žalobkyně týká jiného řízení. Do protokolu nesouhlasila se stanovením stejného průměrného nájemného na 1 m2 pro celé město bez rozlišení např. velikost bytu. Touto námitkou se správní orgány nezabývaly. Žalobkyně jako důkaz označila soubor 30 bytů srovnatelné velikosti a srovnatelného standardu vytvořený úřadem práce, „Přílohu č. 1“ označenou jako „Nájemné v místě obvyklé KoP Liberec“, dále listinu, kterou úřad práce stanovil výši obvyklého nájemného pro město Liberec s výpočty, dále výslech Ing. XX a Mgr. XX, pracovnic úřadu práce. Žalobkyně také navrhla výslech svůj a výslech svého zástupce, dovolávala se listin založených ve správním spise a navrhovala jako důkaz posudek znalce. V druhém žalobním bodu žalobkyně uvedla, že žalovaný nesprávně posoudil vznik rozhodného období, když pominul druhou část ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle žalobkyně nemělo být rozhodným obdobím období tří kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci, neboť u ní došlo k podstatnému příjmu. Otázka podstatného poklesu příjmů byla odvolací námitkou, tou se žalovaný nezabýval, čímž porušil § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalobkyně přitom v odvolání uvedla, že od 29. 1. 2014 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a od toho dne u ní došlo k poklesu příjmů. Výživné 2 000 Kč (nikoliv 5 000 Kč, jak uvedl úřad práce) jí bylo naposledy vyplaceno v měsíci prosinci 2013. Měsíc prosinec 2013 proto nelze zahrnout do rozhodného období. Sám úřad práce v odůvodnění rozhodnutí ze dne 21. 1. 2015 konstatoval, že od 29. 1. 2013 již žalobkyně není považována za osobu nezaopatřenou, přitom do rozhodného období zahrnul i období, kdy žalobkyně byla za osobu nezaopatřenou považována. Přestože je žalobkyně přesvědčena o nesprávnosti stanovení rozhodného období, namítala současně, že do jejího příjmu bylo nesprávně zahrnuto kromě výživného 2 000 Kč a přídavku na dítě ještě výživné 3 000 Kč. Podle žalobkyně jde o vymyšlenou částku. V jiném řízení doložila, že jí dne 28. 12. 2013 bylo vyplaceno výživné ve výši 2 000 Kč. Jako důkaz k tomu tvrzení označila listinu o výplatě výživného. Dále s odkazem na obsah odvolacího bodu pod č. 5 žalobkyně uvedla, že očekávala, že pochybení správního orgánu prvního stupně, který ignoroval obsah protokolu ze dne 12. 12. 2014, žalovaný napraví, což neučinil. Postup správních orgánů, které nereagovaly na její návrhy, námitky a vyjádření, žalobkyně vnímala jako úmysl poškodit ji a ztížit jí účinnou obranu proti rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požadovala nahradit náklady řízení, a to ve výši hotových výdajů za dva úkony ve výši 600 Kč podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 za podání žaloby a podání ze dne 7. 8. 2015. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný ke zjištění výše nájemného, které je v místě obvyklé, uvedl, že úřad práce vycházel z nařízení vlády č. 463/2013. Nájemné v místě obvyklé pro město Liberec bylo stanoveno na základě průzkumu trhu v lednu 2014, kdy na základě získaných informací úřad práce nájemné pro tržní byty v lokalitě trvalého pobytu žalobkyně počítal ve výši 92,16 Kč/m2/měsíc, což u bytu žalobkyně o velikosti 34 m2 činí obvyklé nájemné 3 133,44 Kč. Žalovaný trval na tom, že žalobkyně byla seznámena se všemi podklady, na základě kterých úřad práce postupoval při stanovení obvyklého nájemného. Byly jí také pořízeny kopie podkladů a zároveň byla seznámena s postupem při výpočtu dávky doplatek na bydlení. Žalovaný je názoru, že částka nájemného 5 000 Kč dle nájemní smlouvy neodpovídá částce nájemného v místě obvyklé. V této souvislosti žalovaný připomenul rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Ads 175/2014, který postup správního orgánu při zjišťování nájemného v místě obvyklého nezpochybnil. Žalovaný dále uvedl, že výši doplatku na bydlení ovlivňuje příjem osoby, výše příspěvku na živobytí a odůvodněných nákladů na bydlení a příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, proto se může výše dávky každý měsíc měnit. Do příjmu byl žalobkyni započítán příjem za období třech kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu měsíci březnu 2014, tedy za prosinec 2013, leden a únor 2014 podle § 10 zákona o pomoci v hmotné nouzi. U žalobkyně se o podstatný pokles příjmu nejedná. Nakonec žalovaný uvedl, že úřad práce nepochybil, pokud k částce 2 000 Kč uvedené v dohodě o výživném započítal i částku 3 000 Kč, protože tato částka byla žalobkyni skutečně poskytnuta ze strany rodičů, jak uvedla do protokolu o ústním jednání dne 1. 11. 2013. Protokol se sice týkal dávky příspěvek na živobytí, nicméně částka 3 000 Kč byla započítána jako výživné i pro stanovení nároku na doplatek na bydlení, neboť tato skutečnost byla úřadu práce známá z úřední činnosti. Poskytování další finanční výpomoci ze strany rodičů na úhradu stravy, telefonu, dopravy, internetu je možné hodnotit jako plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezaopatřenému zletilému dítěti a lze ji zohlednit též při výpočtu výše doplatku na bydlení. Žalovaný uvedl, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. III. Zjištění ze správního spisu Z předloženého správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti: Dne 26. 3. 2014 žalobkyně požádala na příslušném tiskopisu o přiznání doplatku na bydlení. Úřad práce měl k dispozici (zřejmě z dříve zahájených správních řízení ve věci doplatku na bydlení) prohlášení o jejích celkových a majetkových poměrech ze dne 17. 2. 2014, v němž byla uvedena pouze hodnota stavebního spoření 3 000 Kč. Úřadu práce žalobkyně předložila prohlášení, že dne 28. 1. 2014 ukončila magisterské studium na