3 Ads 328/2017 — Nejvyšší správní soud

15 A 127/2013- 50 - text [OBRÁZEK]15A 127/2013-50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: R. Š . , IČ: x, s místem podnikání v Ch., ul. B. č. p. 4750, PSČ x, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, se sídlem v Chomutově, ul. Školní č. p. 3315, PSČ 430 01, proti žalovanému: S t á t n í m u ú ř a d u i n s p e k c e p r á c e, se sídlem v Opavě, ul. Kolářská č. p. 451/13, PSČ 746 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2013, č. j. 2672/1.30/13/14.3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 9. 2013, č. j. 2672/1.30/13/14.3, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 17. 5. 2013, č. j. 7733/7.30/13/14.3-4, podle kterého se dopustil správního deliktu dle ust. § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), tím, že porušil povinnost stanovenou v ust. § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), když zaměstnancům, jichž se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů od zaměstnavatele, tj. obchodní společnosti EUREST, spol. s r. o., na žalobce, neposkytl za kalendářní měsíc říjen 2012 náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně Pokračování 2 15A 127/2013 zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. § 207 zákoníku práce, za což mu dle ust. § 27 odst. 2 zákona o inspekci práce byla uložena pokuta ve výši 40.000,-Kč, jakož i povinnost uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000,-Kč. Žalobce se současně domáhal, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady soudního řízení. V žalobě uvedl, že s rozhodnutími správních orgánů obou stupňů nesouhlasí, neboť je považuje za nezákonná. V této souvislosti uvedl, že mu byla prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta ve výši 40.000,-Kč, a to na základě ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce, které se ale vztahuje k osobám právnickým, a proto jej správní orgány v rozporu s uvedeným ustanovením shledaly odpovědným za spáchání správního deliktu jako osobu fyzickou, což činí napadené rozhodnutí protiústavním. Správní orgán prvního stupně se s námitkou žalobce ohledně nezákonného použití uvedeného ustanovení vypořádal odkazem na ust. § 35 odst. 2 zákona o inspekci práce, z něhož ovšem dle žalobce, nelze dovodit, že by fyzická osoba mohla být odpovědná za správní delikt právnické osoby. Z pohledu platného práva se nemohlo jednat o správní řízení s žalobcem, když správní orgán zahájil řízení o správním deliktu právnické osoby. S jeho námitkou se žalovaný sice vypořádal odkazem na ust. § 35 odst. 2 zákona o inspekci práce, s čímž ovšem žalobce nesouhlasí. K hmotněprávní stránce daného případu pak žalobce vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k naplnění podmínek dle ust. § 338 zákoníku práce, tedy k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů příslušných zaměstnanců společnosti EUREST, spol. s r. o., na žalobce, v důsledku čehož se nemohl žabce dopustit porušení ust. § 208 zákoníku práce. Dle odborných názorů právních autorit je totiž jednou z nezbytných podmínek zákonného přechodu pracovněprávních vztahů ve smyslu uvedeného ustanovení zákoníku práce úplná ztráta schopnosti původního zaměstnavatele být zaměstnavatelem. K přechodu pracovněprávních vztahů zaměstnanců na žalobce by tak mohlo dojít jedině tehdy, pokud by společnost EUREST, spol. s r. o., přestala úplně provozovat předmětnou činnost a ztratila by způsobilost být ve vztahu k daným zaměstnancům jejich zaměstnavatelem, což se nestalo. Z těchto důvodů proto žalobce dovozuje, že jemu uložená pokuta neměla oporu v zákoně, navíc správní orgány obou stupňů měly možnost upustit od uložení pokuty, což neučinily. Žalovaný Státní úřad inspekce práce předložil k výzvě soudu správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost, neboť setrvává na svém rozhodnutí, že žalobce porušil povinnost stanovenou mu v ust. § 208 zákoníku práce tím, že zaměstnancům, kterých se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů od zaměstnavatele EUREST, spol. s r. o., neposkytl za kalendářní měsíc říjen roku 2012 náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. § 207 zákoníku práce, čímž spáchal správní delikt na úseku náhrad dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce. Dále žalovaný uvedl, že z protokolu o kontrole ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 27710/7.50/12/15.2, vyplývá, že žalobce uzavřel se společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., smlouvu o poskytování stravovacích služeb, na základě které se zavázal od 1. 10. 2012 zajišťovat stravovací služby v sídle společnosti Parker Hannifin Industrial, s. r. o., v Chomutově, Na Moráni 5480. Předmětem smlouvy bylo ze strany žalobce zajišťovat provoz kuchyně a výdej jídel včetně doplňkového prodeje, přičemž součástí daných služeb bylo i ze strany žalobce zajištění vedení účetnictví, správa stravovacího systému a řádné měsíční vyúčtování poskytovaných služeb. Dle smlouvy měla být služba ze strany žalobce poskytována v bezplatně poskytnutých prostorách a s využitím bezplatně poskytnutého (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 3 15A 127/2013 inventáře. Dále žalovaný zmínil, že do dne 30. 9. 2012 byly výše uvedené služby poskytovány odběratelské společnosti Parker Hannifin Industrial, s. r. o., dodavatelskou společností EUREST, spol. s r. o., pod kterou byla v rámci fúze sloučením převedena společnost DORA Gastro, a. s. Služby byly poskytovány podle smlouvy o zajištění služeb v oblasti stravování uzavřené původně mezi společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., a dodavatelskou společností DORA Gastro, a. s., ze dne 1. 9. 2008. Tato smlouva byla však dne 11. 6. 2012 s účinností k 30. 9. 2012 vypovězena a na základě výběrového řízení byla mezi žalobcem a společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., uzavřena již výše zmíněná smlouva o poskytování stravovacích služeb. Žalovaný přitom dovodil, že na základě této smlouvy došlo ve smyslu ust. § 338 odst. 2 a 3 zákoníku práce k převodu části činností a úkolů ze zaměstnavatele EUREST, spol. s r. o., na žalobce, a tím dle ust. § 338 odst. 2 zákoníku práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalobce jako na přejímajícího zaměstnavatele. Dále žalovaný uvedl, že dne 1. 10. 2012 se příslušné zaměstnankyně, které dosud pracovaly pro EUREST, spol. s r. o., dostavily na pracoviště, kde jim bylo žalobcem sděleno, že jim práci přidělovat nebude. Žalovaným bylo zjištěno, že žalobce práci přiděloval pouze zaměstnancům, kteří přede dnem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ukončili se společností EUREST, spol. s r. o., pracovní poměr a uzavřeli nový pracovní poměr se žalobcem. Žalovaný je přesvědčen, že pokud žalobce zaměstnankyním nepřiděloval práci dle pracovní smlouvy, porušil ust. § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Dle žalovaného z dikce ustanovení zákoníku práce upravujícího přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů jednoznačně vyplývá, že již samotný převod činností, úkolů nebo jejich částí je vždy třeba spojovat s automatickým přechodem zaměstnanců. Smlouva o poskytování stravovacích služeb uzavřená mezi žalobcem a společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., představuje právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na žalobce, bez ohledu na to, zda vůbec a případně co bylo v tomto směru mezi subjekty sjednáno. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 20. 11. 2003 ve věci Abler C-340/01. K námitce žalobce ohledně způsobilosti původního zaměstnavatele být i nadále zaměstnavatelem se vyjádřil v tom směru, že tuto podmínku současná právní úprava nestanovuje. K námitce žalobce ohledně jeho postihu dle ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce uvedl, že dle ust. § 35 odst. 2 zákona o inspekci práce se odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, vztahují ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby. K výši stanovené pokuty žalobci pak žalovaný uvedl, že za spáchaný správní delikt bylo možno dle ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce uložit pokutu do výše 200.000,-Kč, přičemž žalobci byla uložena pokuta ve výši 40.000,-Kč, jen tedy při spodní hranici zákonného rozpětí. Při určení výše pokuty přihlédly správní orgány k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho