6 Afs 116/2014 — Nejvyšší správní soud

42 Ad 11/2015- 28 - text Pokračování 11 42Ad 11/2015 42Ad 11/2015-28 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobkyně: Mgr. H. M., nar. „X“, bytem „X“, proti žalované: České správě sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 4. 2015, č.j. 45000/02517/15/010/FJ, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 20. 4. 2015, č.j. 45000/02517/15/010/FJ, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Děčín ze dne 3. 3. 2015, č.j. 45002/009736/15/130/KB (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž bylo rozhodnuto ve věci účasti osoby samostatně výdělečně činné na důchodovém pojištění v letech 1998 až 2002. V žalobě uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za nesprávné a nezákonné, neboť správní orgán neuznal její argumentaci, že zákon nezná formální členství ve veřejné obchodní společnosti (dále jen „v.o.s.“). I za předpokladu, že by tato námitka nebyla uznaná, žalobkyně namítla, že správní orgán tuto námitku nevyvrátil a objektivně neposoudil její účast ve v.o.s. Žalobkyně připomněla ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a zabývala se jeho gramatickým výkladem, z něhož dovodila, že výkon činnosti předpokládá aktivitu konanou v určité intenzitě jednáním ve prospěch společnosti. Podle žalobkyně byla zásadní okolnost, že se od roku 1998 do roku 2002 zdržovala mimo sídlo společnosti i svého trvalého bydliště. Tato skutečnost pro ni byla překážkou ve vykonávání činnosti pro společnost ve smyslu zákonného předpokladu. Správní orgán však tyto okolnosti nevzal v úvahu, a proto nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že správní orgán dovodil splnění podmínek pro účast na důchodovém pojištění ze zdanění zisku v.o.s. v letech 1998 až 2002, konkrétně ze zprávy Finančního úřadu Rumburk. K tomu žalobkyně doplnila, že zdanění zisku společnosti nelze provést jinak. Z podaných daňových přiznání správní orgán dovodil, že jejich výše přesáhla výši částek potřebných k účasti na důchodovém pojištění. Podle žalobkyně správní orgán postupoval čistě formálně, neboť u ní nebyly splněny zákonné podmínky pro účast na důchodovém pojištění. Daňové přiznání podle žalobkyně nemůže nahradit, ani prokázat, splnění zákonných podmínek pro účast na důchodovém pojištění. Stejně tak podle žalobkyně neprokazuje splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a ani podle žalované nepřetržité vykonávání samostatné výdělečné činnosti. Žalobkyně připomněla, že správní orgán pouze konstatoval, že měla splnit svou zákonnou povinnost v souladu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“) oznámit zahájení výdělečné činnosti, a to do dne 10. 2. 1997. Žalobkyně dále namítala, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nelze zjistit význam vydání napadeného rozhodnutí a k čemu má sloužit. Neboť se jedná o rozhodnutí, z něhož není zřejmé jaké právo nebo povinnost mělo založit, změnit nebo zrušit. K tomu žalobkyně doplnila, že ze žalobou napadeného rozhodnutí lze vyčíst, že jde o rozhodnutí vydané v jejím zájmu, nicméně ona o nic nežádala. Žalobkyně se domnívá, že napadené rozhodnutí vychází ze subjektivních úvah, účelové argumentace a zavádějícího výkladu zákonných ustanovení. Dále se žalobkyně domnívá, že napadené rozhodnutí je vydáno se zpětnými účinky. Žalobkyně namítala, že žalovaná neodstranila procesní vady řízení a její námitky odmítla, ačkoliv v odvolání uvedla, že nebyl zjištěn skutkový stav věci ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a nebyly zjištěny skutkové okolnosti ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu. Dále uvedla, že způsob vypořádání se s její námitkou porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu považuje za nezákonný. Žalobkyně namítala, že byla poučena o právu k seznámení se s podklady rozhodnutí na začátku řízení, což je v rozporu s právním řádem. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že dle ustanovení § 2 zákona o důchodovém pojištění je účast na pojištění povinná pro fyzické osoby uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, pro které platí podmínky uvedené v ustanovení § 9 odst. 2 a odst. 3 písm. c) téhož zákona. Žalovaná připomněla, že v.o.s. je osobní společnost, která je definována jako společnost alespoň dvou osob, které se účastní na jejím podnikání nebo správě jejího majetku a ručí za její dluhy společně a nerozdílně. Zákon tak předpokládá osobní účast společníků na podnikání společnosti, a to jak na rozhodování ve všech jejích věcech, tak na jejím jednání navenek. Práva a povinnosti společníka, jehož povinností je podílet se svou činností na chodu společnosti, jsou upraveny společenskou smlouvou. Žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobkyně se dohodla s druhým společníkem na společném podnikání, přičemž každý ze společníků je oprávněn za společnost samostatně jednat, mají stejný podíl na zisku a povinnost uhradit stejný podíl případné ztráty. Za závazky společnosti ručí společně a nerozdílně. K tomu žalovaná doplnila, že žalobkyně podle podaných daňových přiznání přiznala příjmy z podnikání ve výších, které přesáhly rozhodné výše částek potřebných k účasti na důchodovém pojištění z titulu osoby samostatně výdělečně činné. Žalovaná má za to, že žalobkyně splnila zákonem stanovené podmínky pro účast na důchodovém pojištění a skutečnost, že žalobkyně v daném období studovala a zdržovala se mimo sídlo společnosti, považuje za irelevantní. Žalovaná se dále domnívá, že jí nepřísluší posuzovat, zda postavení žalobkyně skutečně odpovídalo postavení společníka ve smyslu zákona. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně zahájila svou samostatnou výdělečnou činnost podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) zákona o důchodovém pojištění dne 8. 1. 1997, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku jako společník společnosti CUSTODIA, věř. obch. spol., přičemž v souladu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona o sociálním zabezpečení měla do dne 10. 2. 1997 oznámit příslušné správě sociálního zabezpečení vznik účasti na důchodovém pojištění. Tuto povinnost žalobkyně dosud nesplnila, a proto správní orgán I. stupně na základě údajů poskytnutých Finančním úřadem Rumburk zahájil správní řízení z úřední činnosti, neboť žalobkyně dosáhla rozhodné výše částky, která jí založila povinnou účast na pojištění. Správní orgán I. stupně vydal deklaratorní rozhodnutí, kterým vyslovil, že žalobkyně byla v letech 1998 až 2002 účastníkem důchodového pojištění, přičemž další krok správního orgánu bude vyčíslení dlužného pojistného a penále platebním výměrem. K námitce žalobkyně týkající se ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění žalovaná uvedla, že povinnost účasti na důchodovém pojištění vyplývá z ustanovení § 10 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Podmínka zaplacení pojistného je důležitá pro splnění podmínek nároku na starobní důchod. Žalovaná konstatovala, že žalobkyně jednoznačně nesplnila svou povinnost v oblasti sociálního zabezpečení, neboť po zapsání se jako společník v.o.s. do obchodního rejstříku neoznámila ve lhůtě stanovené zákonem výkon své samostatné výdělečné činnosti, a to ani po několika urgencích ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení Děčín, v důsledku čehož jí nemohl být ani udělen variabilní symbol. K tvrzenému odmítnutí námitek žalobkyně ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jelikož nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti, žalovaná uvedla, že se všemi námitkami žalobkyně se velmi pečlivě zabývala, zjistila všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, postupovala zcela v dikci zákona, neboť všechny podklady vyhodnotila a na jejich základě rozhodla. Žalovaná se domnívá, že jednala zcela v souladu s veřejným zájmem, a to jak z pohledu ochrany veřejných prostředků, tak i ve prospěch žalobkyně, neboť chrání její budoucí důchodové nároky. K uvedenému žalovaná ještě doplnila, že žalobkyni napadeným rozhodnutím neuložila žádnou povinnost, a proto se ustanovení § 50 odst. 3 věta druhá správního řádu předmětného správního řízení netýká. Ohledně porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu žalovaná připustila, že žalobkyně dostala možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhnout důkazy již při zahájení správního řízení, nicméně správní orgán I. stupně měl již při zahájení správního řízení k dispozici vešker