15 A 320/2017

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2017, č. j. KRPU-143127-59/ČJ-2017-0400KR-PK, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí vedoucího územního odboru Most Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „vedoucí územního odboru Most“), ze dne 26. 6. 2017, č. j. MO-27/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 10. 12. 2016 v čase 10:45 hod. na silnici č. I/13 v úrovni obce Bor směrem na Karlovy Vary jako řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia registrační značky „X“ („X“), překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec (90 km/h) o 52 km/h (naměřená rychlost 147 km/h, po odečtení tolerance radaru ±3 %, tedy 142 km/h), za což mu byl uložen kázeňský trest pokuty ve výši 5 000 Kč dle ustanovení § 51 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen „zákon o služebním poměru“) a kázeňský trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí podle ustanovení § 51 odst. 1 písm. g) téhož zákona.

Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť postrádá esenciální náležitosti stanovené v ustanovení § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru. Navíc se v něm argumentace žalovaného neustále opakuje a některá si i protiřečí, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným také pro nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost. Správní orgán se při odůvodňování svého rozhodnutí zaměřil na popisování chování žalobce ve snaze vylíčit jeho účelový postup a průtahy řízení. Podle žalobce rovněž z žalobou napadeného rozhodnutí nelze seznat, z jakých podkladů žalovaný při svém rozhodování vycházel a jakými úvahami byl veden při jejich hodnocení. Pokud již napadené rozhodnutí obsahuje nějaký podklad, je uveden pouze stroze, není v něm uvedeno, o jaký konkrétní podklad se jedná. V této souvislosti žalobce také poukazoval na ústní jednání, při kterém bylo provedeno dokazování velkým množstvím dokumentů, přičemž z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak tyto podklady správní orgán hodnotil. Stejně tak z něj není zřejmé, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s důkazními návrhy žalobce. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 2017 navrhoval, aby byl proveden výslech prap. U., prap. M. H., prap. M. B., K. D., Š. S. Dále navrhoval, aby byl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a záznamem rozhovoru s vedoucím územního odboru Most. S těmito důkazními návrhy se žalovaný nijak nevypořádal. Podle žalobce se jedná se o tzv. opominuté důkazy a jejich nevypořádání činí poté napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Žalobce upozorňoval i na neúplně a nesprávně zjištěný skutečný stav věci a v návaznosti na to na porušení procesních předpisů, která mají vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí. Žalobce poukazoval na skutečnost, že vedoucí územního odboru Most při svém rozhodování vycházel z úředních záznamů zachycujících výpovědi žalobce a svědků před zahájením řízení. Tyto důkazy ovšem nemají žádnou vypovídající hodnotu. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2008, č. j. 4 Ads 62/2008-55, ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 Ads 56/2007-61, ze dne 22. 1.2009, č. j. 1 As 96/2008-115. Zároveň podle žalobce není z napadeného rozhodnutí možné dále dovodit, zda z těchto úředních záznamů nevycházel i odvolací správní orgán, jednoznačně z něj totiž nevyplývá, jak byly informace obsažené v úředních záznamech užity.

Žalobce konstatoval, že po zahájení řízení byl opakovaně nesprávně a nezákonně předvoláván k podání vysvětlení, po čemž následoval neformální pohovor s vedoucím územního odboru Most, který vyvolal pochybnosti ohledně zákonnosti jednání služebního funkcionáře. Z tohoto důvodu žalobce požádal při ústním jednání dne 1. 6. 2017 o právní pomoc. K tomu žalobce dále uvedl, že v řízení před vedoucím územního odboru Most neproběhlo klasické ústní jednání, na kterém by byl proveden jeho výslech a byla mu dána možnost klást svědkům otázky, popř. na ně reagovat a vyjádřit se k věci samé. Nedošlo tak k projednání věci. Spíše se jednalo o seznámení se spisem, přičemž protokol pořízený o daném ústním jednání zachycuje pouze nedostatečné vyjádření k některým důkazním prostředkům. Žalobce tak nesdílel názor žalovaného, že bylo v řízení před vedoucím územního odboru Most provedeno řádné ústní jednání, přičemž tato skutečnost, nebyla napravena ani žalovaným. Navíc nesprávným postupem vedoucího územního odboru Most, který předvolával žalobce k podání vysvětlení, došlo i k průtahům řízení. V této souvislosti žalobce rovněž namítal, že ani v řízení před žalovaným nebyl řádně vyslechnut, ačkoliv právě výslech účastníka řízení je jedním ze základních důkazních prostředků. Navíc i z úkonů žalovaného je zřejmé, že jeho výslech považoval za nezbytný. Od svého záměru, tj. výslechu žalobce, ovšem žalovaný ustoupil z důvodu blížící se možnosti prekluze, což je ovšem naprosto nepřípustný postup. Žalobce se zároveň ohradil proti konstatováním žalovaného, že při svém rozhodování musel vzít v úvahu i právo žalobce ve věci nevypovídat, ba dokonce vypovídat nepravdivě, což mělo vliv na váhu jeho výpovědi oproti ostatním důkazním prostředkům.

Dále v souvislosti s ústním jednáním nařízeným na den 1. 6. 2017 žalobce upozorňoval na to, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí blíže nespecifikoval, co bylo na ústním jednání projednáno, a nesprávně konstatoval, že se žalobce odmítá k provedeným důkazům vyjádřit. Zároveň žalobce nerozuměl ani argumentaci žalovaného týkající se časového prostoru žalobce pro zvolení si právního zástupce. Považoval ji za vnitřně rozpornou.

Na tomto místě žalobce také poukazoval na skutečnost, že vedoucí územního odboru porušil svou povinnost, když neprovedl výslech nprap. U. jako osoby, která podala podnět k zahájení řízení, čímž porušil ustanovení § 186 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru. Nprap. U. měl být podle žalobce vyslýchán zejména k okolnostem údajného sepsání úředního záznamu žalobcem.

Žalobce byl přesvědčen, že žalovaný porušil i svou povinnost zjišťovat skutečnosti, které jsou ve prospěch žalobce ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zákona o služebním poměru. Dané namítal především v souvislosti s údajnými okolnostmi vylučujícími protiprávnost, neboť k tomu nebyly svědkům kladeny žádné otázky. Rovněž žalobce k těmto skutečnostem nebyl vyslechnut. Žalovaný tak k závěru o jejich neexistenci dospěl pouhou spekulací. Poukazoval i na to, že žalovaný nedostatečně a neúplně provedl dokazování směrem k prokázání objektivní stránky přestupku. Subjektivní stránkou se poté ani nezabýval. Žalovaný rovněž nezjistil skutkový stav v souladu s tvrzením žalobce, že v inkriminované době plnil služební úkol stanovený vedoucím funkcionářem v Mostu či v důsledku nařízení ministra vnitra, procesním způsobem nevyslechnul další svědky zejména z řad vedoucích územního odboru Most. Vzhledem k tomu, že žalovaný uvedené osoby nepředvolal k výslechu, zasáhnul tím do práva žalobce být přítomen jejich výslechu a klást jim otázky. Stejně tak bylo zasaženo do práva žalobce být přítomen výslechu svědků, které žalovaný k výslechu předvolal, a z tohoto důvodu jsou výslechy zcela procesně nepoužitelné. Navíc, co se týče výslechu zasahujících policistů, tyto nemohou poskytnout dostatečně určitý podklad pro vydání rozhodnutí i v důsledku dlouhé časové prodlevy od spáchání přestupku.

Podle žalobce žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí také zcela účelově uvádí skutečnosti a data doručení, přičemž vychází z data z evidence, a nikoliv skutečného data doručení. K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 2560/13, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2016, č. j. 10 A 24/2015-46. Zároveň poukazoval na skutečnost, že podatelna žalovaného odmítla jeho podání (omluvu ze dne 13. 9. 2017), ačkoliv jí takový postup zákon a ani vyhláška č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, na kterou odkazoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný, vůbec neumožňuje. Žalobce trval na tom, že odmítnutí jeho podání je systémovým problémem žalovaného a je nezbytné na dané podání nahlížet, jako by bylo doručeno. Žalobce dále argumentoval tím, že právní zástupce žalobce předmětnou omluvu ve skryté kopii zaslal i žalobci, a tomuto doručena byla.

Žalobce opakovaně upozorňoval na účelový postup žalovaného, který spatřoval nejen v odmítání jeho podání, ale i v nereagování na ně. Jako příklad uvedl situaci, kdy jeho právní zástupce žádal o odročení ústního jednání z důvodu čerpání dovolené, kdy v reakci na tuto žádost, obdržel od žalovaného sdělení, že jeho omluva není řádná a měl by ji doložit. Na to právní zástupce žalobce požádal správní orgán o sdělení, jakým způsobem má svou omluvu doložit, přičemž na danou žádost již nebylo ze strany žalovaného nijak reagováno. V žalobou napadeném rozhodnutí bylo poté žalovaným pouze uvedeno, že právní zástupce měl svou omluvu doložit vhodným způsobem. S uvedeným postupem žalovaného žalobce nesouhlasil a namítal, že vhodný způsob právnímu zástupci sdělen ze strany žalovaného nebyl.

V souvislosti se shora uvedeným žalobce rovněž poukazoval na skutečnost, že své žádosti o omluvu z nařízeného ústního jednání doručoval žalovanému vždy s dostatečným časovým předstihem. Důvody omluvy byly poté řádně uvedeny a doloženy. Zároveň upozorňoval na to, že pokud se nemohl na ústní jednání dostavit jeho zástupce, nebylo v jeho zájmu, aby se jich účastnil v jeho nepřítomnosti.

Žalobce nebyl ani vyrozuměn vedoucím územního odboru o konání jednání dne 26. 6. 2017, na kterém bylo vyhlášeno prvoinstanční rozhodnutí. Dané ovšem způsobuje vadu řízení. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007-46, a konstatoval, že žalovaný uvedené nezohlednil při svém rozhodování.

Účelový postup správního orgánu žalobce spatřoval i ve skutečnosti, že se vedoucí územního odboru Most nepokusil zvážit postup podle ustanovení § 190 odst. 5 zákona o služebním poměru, neboť nevyčkal doplnění žalobcem podaného odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, ačkoliv jeho doplnění v podaném odvolání avizoval. Místo toho vedoucí územního odboru předložil podané odvolání nadřízenému služebnímu funkcionáři k rozhodnutí. Zaujatý postoj žalovaného je poté podle žalobce patrný z průběhu odvolacího řízení. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný cituje části stanoviska vedoucího územního odboru Most k podanému odvolání, čímž se podle žalobce opětovně snaží o znepřehlednění odůvodnění rozhodnutí, neboť skutečnosti zde uvedené poté opakovaně rozvádí v dalších pasážích. Rovněž nesprávně uvádí, že žalobce podané odvolání doplnil až „po měsíci od doručení výzvy“, kdy toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Žalovaný se dále mýlí i v tom, že odvolání žalobce bylo podáno až dne 12. 7. 2017, neboť k jeho podání došlo již dne 11. 7. 2017.

Dále žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že mu bylo v rámci odvolacího řízení umožněno řádné uplatnění jeho práv uvedených v ustanovení § 174 zákona o služebním poměru, tj. seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. Upozorňoval také na skutečnost, že v žalobou napadeném rozhodnutí jsou nesprávně rozlišovány úkony, které provedl žalobce sám, a úkony, jež provedl jeho právní zástupce. V této souvislosti poté poukazoval na znění ustanovení § 172 odst. 2 zákona o služebním poměru a konstatoval, že na veškeré právní úkony jeho právního zástupce by se mělo hledět tak, jakoby je vykonal sám žalobce. K tomu rovněž namítal, že žalovaný nesprávně vykládá ustanovení § 172 odst. 1 zákona o služebním poměru a nesprávně dovozuje, že zastoupení vzniká až poté, co je doložena písemná plná moc. Nesouhlasil s názorem žalovaného, že je možné, aby si žalobce sám bez vědomí právního zástupce vyplnil plnou moc a zaslal ji správnímu orgánu, neboť tímto způsobem by bylo možné dovodit akceptaci plné moci právním zástupcem pouze z jeho konkludentního jednání. Vzhledem k tomu, že žalobce není osobou s právním vzděláním, uzavřel s právním zástupcem nejprve dohodou o poskytování právní pomoci. Za této situace poté nebyl povinen sepisovat plnou moc a dokládat ji správnímu orgánu, obzvlášť když k tomu neměl akceptaci ze strany právního zástupce. Skutečnost, že plná moc byla právním zástupcem žalobce sepsána a zaslána až po ukončení čerpání jeho řádné dovolené, nelze podle žalobce poté považovat za průtahy v řízení, neboť se jedná o okolnost, která je např. běžně akceptována soudy jako důvod k odročení nařízeného jednání.

Žalobce se neztotožnil ani s rozhodnutím o námitkách podjatosti, které vznesl vůči osobě ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje a předsedy senátu poradní komise. Byl přesvědčen, že jeho námitky byly nesprávně vyhodnoceny jako opožděné, a byl toho názoru, že žalovaný dospěl k závěru o opožděnosti, vznesení námitky podjatosti pouze z toho důvodu, že nebylo v jeho zájmu o této námitce řádně rozhodnout. K tomu poukazoval na znění ustanovení § 14 odst. 1 až 3 správního řádu a konstatoval, že si nebyl ihned zpočátku řízení vědom zájmu úředních osob na výsledku řízení s ohledem na osobu žalobce. Jakmile se tedy o tomto zájmu dozvěděl, neprodleně namítal podjatost daných osob. Navíc o jeho námitce bylo rozhodnuto pouze neformálním způsobem místo toho, aby bylo vydáno usnesení, proti kterému by se mohl bránit podáním řádného opravného prostředku. K vyřízení námitky podjatosti vůči řediteli Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje poté žalobce uvedl, že tato byla vyřízena policejním prezidentem pouhým konstatováním, že podjatost nebyla shledána, aniž by byl tento závěr dostatečným způsobem zdůvodněn. Žalobce nesouhlasil s tvrzením policejního prezidenta, že mezi ním a ředitelem Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje nepanují vyostřené osobní spory, a měl za to, že policejní prezident nereflektoval, resp. přehlížel skutečnost, že je žalobce členem odborové organizace, která se trvale staví do opozice proti Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje.

Za další postup učiněný ve snaze poškodit žalobce označil žalobce výzvu žalovaného ze dne 13. 10. 2017 učiněnou v rámci předvolání k ústnímu jednání. V předmětné výzvě je uvedeno, že v případě, kdy se žalobce nebude účastnit výslechu svědků B. a H., které byly naplánovány na uvedený den, nechť zašle žalovanému otázky, které chce svědkům položit k tomu, aby mohlo být prostřednictvím senátu uplatněno právo účastníka řízení stanovené v ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Takovýto postup žalovaného žalobce označil za rozporný se zákonem, a to především s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ohrožující procesní použitelnost takového důkazu.

Dále žalobce poukazoval na usnesení, jímž mu byla stanovena lhůta pro činění návrhů v řízení do 2. 11. 2017, a konstatoval, že žalovaný v něm nesprávně odkazuje na ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu, i když právo účastníka řízení činit návrhy na doplnění dokazování před vydáním rozhodnutí je komplexně upraveno v zákoně o služebním poměru, a to v ustanovení § 174 odst. 1 písm. b) a § 186 odst. 3 tohoto zákona, a již tedy není prostor pro aplikaci ustanovení správního řádu. Dále je v tomto usnesení použit odkaz na § 194 zákona o služebním poměru, který je ovšem zcela nepatřičný, neboť jeho předmětem je úprava činnosti senátu. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že žalovaný dané usnesení vydal za účelem urychleného vydání pravomocného rozhodnutí a odůvodnil ho poukazem na dosavadní postup žalobce ve věci, který nijak nekonkretizoval.

K pokusu žalovaného o předvedení žalobce k ústnímu jednání nařízenému dne 2. 11. 2017 žalobce uvedl, že byl realizován na základě nezákonného usnesení, nedošlo ke splnění podmínek pro jeho vydání stanovených v ustanovení § 60 odst. 1 správního řádu a žalovaný jej činil nad rámec své pravomoci. Nadto z ústního jednání nařízeného na den 2. 11. 2017 se žalobce, jakož i jeho zástupce, řádně omluvil a požádal o jeho odročení. S ohledem na to žalobce nechápal tvrzení žalovaného, že bylo žalobci i jeho zmocněnci umožněno, aby se tohoto jednání účastnili, čehož ovšem zástupce žalobce nevyužil a žalobce se práva účasti na jednání výslovně vzdal.

Žalobce poté namítal, že od počátku řízení nevěděl, jakého konkrétního jednání se měl dopustit, a nesouhlasil s názorem žalovaného, který označil v oznámení o zahájení řízení ze dne 30. 1. 2017 nesprávně uvedenou kvalifikaci jednání žalobce za dílčí nepřesnost. Žalobce se neztotožnil ani s konstatováním žalovaného, že vedoucí územního odboru pochybil, když nezjišťoval přesnou míru zavinění žalobce, neboť podle žalobce šlo v daném případě o absenci zjišťování zavinění jako takového. Zároveň byl přesvědčen, že i pochybení vedoucího územního odboru v řádném vedení spisu nelze bagatelizovat, jak to činí žalovaný, když uvádí, že „tato vada nemá vliv na zjištění skutkového stavu věci“, neboť takovéto pochybení má značný význam pro řízení jako celek.

Co se týče žalobcem v odvolání uplatněných námitek vytýkajících vedoucímu územního odboru nesprávné právní posouzení všech rozhodných okolností, nepostupování v souladu se zákonem, snahu odstíhání žalobce za každou cenu, účelové a diskriminační vedení řízení s ohledem na skutečnost, že žalobce je členem odborové organizace, žalobce uvedl, že se k nim žalovaný vůbec nevyjádřil.

Žalobce se neztotožnil ani s konstatováním žalovaného ohledně údajných průtahů v řízení, které měl žalobce způsobit. Upozorňoval na skutečnost, že je mu kladeno k tíži, že se sám telefonicky nespojil s plk. J. B. a nedomluvil si v týdnu od 13. 2. 2017 do 17. 2. 2017 náhradní termín ústního jednání. K tomu žalobce uvedl, že nebyl povinen kontaktovat správní orgán a jakkoliv ho urgovat za účelem nařízení ústního jednání, neboť bylo výhradně na správním orgánu, aby konal a nařídil ústní jednání. Navíc vzhledem k vedení správního spisu není možné, aby z něj žalovaný usoudil, že k domluvě náhradního termínu nedošlo. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že jako průtah v řízení z jeho strany je hodnoceno to, že na výzvy k podání vysvětlení reagoval e-mailem, a nikoliv telefonicky. Žalobce tak ovšem činil z obavy, že by byl telefonický kontakt se správním orgánem zapřen. Rovněž žalobce odmítal názor žalovaného, že zástupce žalobce využil skutečnost, že s ním žalovaný komunikoval, k obstrukcím a naopak poukazoval na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí není jednotný a v případech, kdy je to pro něj vyhovující tvrdí, že žalobce nebyl zmocněncem zastoupen a obráceně.

Žalobce dále namítal, že ani jeho omluvy či omluvy jeho právního zástupce z ústních jednání nařízených žalovaným nelze hodnotit jako průtahy v řízení způsobené žalobcem. Z ústního jednání nařízeného na den 28. 8. 2017 se právní zástupce žalobce řádně omluvil z důvodů čerpání dovolené, přičemž tato omluva byla zprvu akceptována a až následně vyhodnocena jako řádně nedoložená. Pokud jde o žádost o odročení ústního jednání nařízeného na den 19. 9. 2017, žalobce uvádí, že zhoršení zdravotního stavu jeho právního zástupce je událostí, kterou nelze předvídat. Zároveň se nejednalo o nezodpovědný přístup právního zástupce, jak nesprávně dovozuje žalovaný. V této souvislosti žalobce upozornil na to, že žalovaný opakovaně nutil žalobce k tomu, aby si sjednal substituta, a klade k jeho tíži skutečnost, že jeho právní zástupce pro cestu k nařízenému jednání nevyužil vlak, autobus nebo osoby, která by ho na toto jednání dopravila. Písemnou omluvu prostřednictvím elektronické pošty z toho jednání poté žalovaný považuje za nedostačující, a i když si byl vědom, že provedením výslechu svědků na jednání dne 19. 9. 2017 se dopouští porušení zákonných ustanovení, přesto tyto výslechy provedl.

Stejně tak ani žádost o odročení jednání ze dne 26. 10. 2017 z důvodu kolize jednání, tj. nezbytnost účasti právního zástupce žalobce na jednání u Okresního soudu v Písku, a zároveň vyloučení možnosti substituce s hledem na přání žalobce a složitost věci není možné hodnotit jako snahu o průtahy v řízení. K tomu žalobce konstatoval, že nebyl žalovaným nijak vyrozuměn, že je jeho přítomnost na jednání dne 18. 8. 2017 nezbytná a z tohoto důvodu se prostřednictvím svého právního zástupce omluvil. Omluva žalobce byla nejprve akceptována a až poté dodatečně posouzena jako omluva nedostatečná, čímž bylo zasaženo do práv žalobce.

Žalobce byl dále přesvědčen, že se žalovaný nedostatečně vypořádal i s jeho námitkou týkající se přiměřenosti a odůvodnění uloženého trestu. Podle žalobce nebylo při stanovení druhu a výměry trestu přihlédnuto k dosavadnímu výkonu jeho služby, majetkovým poměrům, ani k možným polehčujícím nebo přitěžujícím okolnostem.

Žalobce nesouhlasil ani s tím, že mu v rámci odvolacího řízení byla dvakrát uložena pořádková pokuta. Měl za to, že pro její uložení nebyly splněny podmínky, a její uložení rovněž považoval za projev účelového postupu vůči své osobě.

Závěrem žalobce namítal, že senát poradní komise nebyl nezávislým pomocným orgánem. V průběhu správního řízení došlo ke zpracování stanoviska, a to osobou, která měla být původně členem poradní komise. Žalobce měl za to, že se v řízení neřešila žádná taková otázka, která by měla být příčinou pro zadání vyhotovení uvedeného stanoviska.

Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž k žalobním bodům uvedl, že připouští, že žalobou napadené rozhodnutí je rozsáhlé, ovšem nikoliv rozporné, nesrozumitelné či nepřehledné. Žalovaný se ve svém odůvodnění též vypořádal se všemi důkazními návrhy žalobce a odmítl, že by došlo z jeho strany k diskriminaci žalobce. Měl za to, že skutečný stav věci byl zjištěn nade vší pochybnost. Co se týče materiální stránky skutku, ta byla naplněna již samotným porušením zákonných povinností žalobce coby řidiče motorového vozidla. Jednání žalobce považoval za společensky škodlivý čin, neboť překročení nejvyšší dovolené rychlosti o více než 50 km/h je bezesporu třeba posuzovat jako porušení chráněného zájmu společnosti na dodržování bezpečnosti při provozu na pozemních komunikacích.

K námitce žalobce týkající se jeho nepřítomnosti při provádění výslechu svědků konstatoval, že žalobce byl vyrozuměn o tom, že bude výslech svědků proveden, a bylo mu tak umožněno realizovat své právo klást svědkům otázky. Neúčast žalobce nebo jeho právního zástupce při výslechu, o němž byl žalobce řádně vyrozuměn, poté podle žalovaného nemůže být důvodem, proč by výslech svědků neměl proběhnout. Zástupce žalobce se na jednání dne 19. 9. 2017, při kterém byl proveden výslech svědků, nedostavil, neboť s ohledem na jeho zdravotní stav není schopen obsluhovat vozidlo. Takovouto omluvu žalovaný neakceptoval. Byl přesvědčen, že možnost dostavit se k jednání jiným způsobem si zástupce žalobce mohl dopředu naplánovat vzhledem k dlouhodobějšímu charakteru jeho zranění. Žalobce se poté k nařízenému jednání nedostavil, neboť se rozhodl přijmout dar a odjet na dovolenou, ačkoliv o nařízeném jednání věděl ještě před tím, než mu byl dar poskytnut.

Co se týče argumentace žalobce ohledně omluvy z jednání nařízeného na den 19. 9. 2017, která nebyla elektronickou podatelnou žalovaného přijata, žalovaný uvádí, že omluvu nebylo možné z důvodu narušené integrity dokumentu přijmout a dále zpracovat. O této skutečnosti byl právní zástupce žalobce vyrozuměn, když mu bylo zasláno potvrzení „o odmítnutí podání“. Měl tak možnost omluvu zaslat znovu.

Dále žalovaný nesouhlasil ani s námitkou žalobce, že měl být proveden jeho výslech. Žalovaný měl za to, že tomuto požadavku lze vyhovět, pokud se však obviněný nedostaví k výslechu, který sám navrhoval, výslech nebude proveden a následně ani nelze požadovaný výslech obviněného vynucovat. Žalovaný zdůraznil, že žalobce měl spoustu možností pro uplatnění svých práv a ke své obhajobě, a to jak při ústních jednáních, která byla několikrát nařízena, tak případně písemným podáním. Žalobce ovšem po celou dobu řízení neuvedl jedinou skutečnost, která by vzbuzovala pochybnosti o skutečném stavu věci. Nadto tím, že bylo žalobci umožněno účastnit se jednání ve věci, byla podle žalovaného v řízení rovněž dodržena zásada ústnosti. Jednáním nařízeným na den 18. 8. 2017 došlo ke zhojení procesních vad prvostupňového orgánu a jednání nařízené na den 19. 9. 2017 sloužilo ke zhojení nedostatků skutkových zjištění.

K neprovedení výslechu prap. U. žalovaný uvedl, že má za to, že nemělo smysl vyslýchat osobu, která má pouze zprostředkované informace, pakliže měl možnost vyslechnout přímé svědky daného jednání žalobce. Žalovaný nepovažoval za nutné zajistit vyjádření od Ministerstva vnitra ohledně tvrzeného služebního úkolu, který měl být ze strany ministerstva uložen. Žalovaný totiž disponoval výkazem výkonu služby žalobce za měsíc prosinec 2016, ze kterého plyne, že ani jako příslušník bezpečnostních sboru, ani z důvodu výkonu funkce předsedy odborového svazu Unie bezpečnostních složek neplnil dne 10. 12. 2016 žádné služební povinnosti. Daný dokument je navíc podepsán žalobcem. Žalovaný tudíž neměl důvod rozporovat jeho pravost.

Pokud jde o nesprávné hodnocení okolností vylučujících protiprávnost, žalovaný odkázal na skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí a ve stanovisku Analyticko-právního oddělení. Žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, i co se týče námitek žalobce ohledně procesních pochybení správního orgánu prvního stupně a vypořádání námitky systémové podjatosti.

Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzeními žalobce týkajícími se průtahů řízení ze strany správního orgánu. Naopak byl přesvědčen, že průtahy řízení způsoboval právě žalobce, a to zcela vědomě a záměrně s cílem vyhnout se odpovědnosti za protiprávní jednání. K tomu žalovaný upozornil, že aby zabránil dalším průtahům řízení a měl dostatek času na případné provedení důkazů navržených žalobcem, stanovil mu lhůtu k nahlédnutí do spisu a vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) a b) zákona o služebním poměru v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 správního řádu.

Závěrem žalovaný konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za zákonné, zakládající se na zákonných podkladech, a navrhl žalobu zamítnout pro nedůvodnost.

V replice ze dne 26. 3. 2018 žalobce argumentoval obdobně jako v podané žalobě. Především tvrdil, že správní orgán musí být schopen jasně a srozumitelně formulovat své závěry, k čemuž v daném případě nedošlo. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že to byl právě žalobce, kdo si vynucoval provedení svého výslechu, neboť to bylo právě naopak. Žalovaný chtěl žalobce vyslechnout, a to k důvodům jízdy. Žalobce následně opětovně namítal, že žalovaný pochybil, když neprovedl jeho výslech, neumožnil mu být přítomen výslechu zasahujících policistů, přičemž tento výslech byl uskutečněn procesně nepoužitelným způsobem. Dále neprovedl výslech prap. U., nevyžádal si vyjádření ze strany Ministerstva vnitra ohledně úkolu, který byl žalobci uložen a k jehož plnění docházelo v době údajného spáchání jednání, které má znaky přestupku, a neakceptoval řádnou a včasnou omluvu jeho právního zástupce z jednání nařízeného na den 19. 9. 2017. Dále žalobce upozornil na skutečnost, že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vůbec nevyjádřil ke společenské nebezpečnosti údajného jednání žalobce, a to ani v minimální míře. Zdůraznil, že žalovaným nebylo dostatečným způsobem zjišťováno naplnění všech stránek skutkové podstaty předmětného přestupku, zejména zavinění. Následně se žalobce důrazně ohradil proti tvrzení žalovaného ohledně padělání plné moci. K argumentaci žalovaného, že vypořádal jeho námitku podjatosti nadstandardním způsobem, žalobce uvedl, že s tímto závěrem nesouhlasí, a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010-152.

Závěrem uvedl, že trvá na podané žalobě a opětovně žádal soud o zrušení napadeného rozhodnutí.

Při jednání soudu dne 4. 8. 2020 právní zástupce žalobce setrval na podané žalobě a navrhl, aby jí soud vyhověl.

Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání soudu odkázal na své vyjádření ze dne 13. 3. 2018 a poukázal na odlišnost řízení ve věcech služebního poměru oproti běžnému správnímu řízení. Trval na tom, že ze strany žalovaného nedošlo k žádným průtahům řízení, a že skutkový stav v předmětné věci byl zjištěn objektivně. Obdobně jako ve svém vyjádření k podané žalobě upozorňoval na skutečnost, že v předmětném řízení bylo prokázáno, že Policie ČR žalobce v rozhodném období nijak neúkolovala a Ministerstvo vnitra nemělo pravomoc uložit žalobci takové úkoly, které by mohly zakládat jeho oprávnění nedodržovat nejvyšší dovolenou rychlost. Tvrzení žalobce, že se chtěl účastnit nařízených jednání, poté hodnotil jako v příkrém nesouladu s jeho faktickým chováním. Trval na tom, že žalobou napadené rozhodnutí není stiženo vadami, které by způsobovaly jeho nezákonnost, a setrval na zamítnutí žaloby.

Soud k návrhu žalobce ve věci provedl důkaz listinami, a to předvoláním Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 11 Co 76/2017, e-mailem ze dne 9. 8. 2017, potvrzením o odeslané e- mailové zprávě dne 13. 9. 2017, potvrzením o převzetí podání ze dne 27. 10. 2017, potvrzením o odmítnutí podání ze dne 27. 10. 2017, e-mailem ze dne 27. 10. 2017, potvrzením o převzetí podání ze dne 27. 10. 2017, e-mailem ze dne 27. 10. 2017, žádostí o odročení jednání ze dne 13. 9. 2017 a ze dne 27. 10. 2017.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během šedesátidenní lhůty po právní moci napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 196 odst. 1 zákona o služebním poměru. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozsáhle, a především opakovaně uvádí některé skutečnosti a na určitých místech si poté protiřečí. Napadené rozhodnutí podle žalobce rovněž nemá veškeré zákonem stanovené náležitosti. Především z něj nevyplývá, z jakých podkladů žalovaný vycházel při svém rozhodování, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení a jak se vypořádal se všemi relevantními tvrzeními a důkazními návrhy žalobce. Tvrzené nepřezkoumatelnosti soud nepřisvědčil.

V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení, závěry, ke kterým dospěl vedoucí územního odboru Most při vydání prvoinstančního rozhodnutí, a stručně shrnul žalobcem uplatněné odvolací důvody. Na stranách 5-14 poté podrobně popsal průběh správního řízení před odvolacím správním orgánem. Především se zaměřil na vylíčení okolností týkajících se nařizování jednotlivých termínů ústních jednání a na objasnění neakceptace omluv žalobce a jeho právního zástupce z konání těchto jednání. Rovněž se zabýval žalobcem vznesenými námitkami podjatosti služebního funkcionáře - ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje a předsedy senátu poradní komise ředitele, které považoval za opožděné a nedůvodné (strana 7-8). Poté se postupně a podrobně vypořádal s veškerými odvolacími námitkami žalobce a s jeho tvrzeními uplatněními v průběhu celého řízení (strana 14-38). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména strana 19, 22, 34) rovněž vyplývá, že při svém rozhodování žalovaný vycházel z následujících podkladů, a to ze záznamu z radarového zařízení R-CAM, z výpovědí zasahujících policistů, které pomohly dokreslit průběh skutkového děje, ověřit totožnost řidiče, zjistit, zda při předmětném zaměření nenastaly žádné okolnosti vylučující protiprávnost. Dále vycházel z úředního záznamu ze dne 23. 12. 2016 pořízeného žalobcem, ve kterém se doznal k jízdě služebním vozidlem dne 10. 12. 2016, z kopie knihy provozu služebního vozidla žalobce a z úředních záznamů pořízených policisty dopravního inspektorátu. Konstatoval, že právě úřední záznam pořízený žalobcem dne 23. 12. 2016 ve spojení s ostatními shora uvedenými podklady pro vydání rozhodnutí, zejména se svědeckou výpovědí policistů dopravního inspektorátu Karlovy Vary, podává jasný důkaz o tom, že to byl právě žalobce, kdo dne 10. 12. 2016 kolem 10:45 hodin řídil nepřiměřenou rychlostí jemu přidělené služební vozidlo. Žalovaný tak na základě vyhodnocení všech rozhodných skutečností dospěl k závěru, že v dané věci došlo ze strany žalobce k porušení povinnosti stanovené v ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť při řízení služebního motorového vozidla, jel rychlostí 142 km/h, a to v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 90 km/h. Tímto svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu.

Soud uznává, že žalobou napadené rozhodnutí je velmi obsáhlé a na některých místech se argumentace žalovaného opakuje, zejména pokud se jedná o rekapitulaci postupu nařizování jednotlivých ústních jednání v řízení před odvolacím orgánem, hodnocení omluv žalobce a jeho právního zástupce z konání těchto jednání, anebo posuzování toho, zda žalobce v době spáchání jednání, které má znaky přestupku, plnil služební úkol. Nicméně tato rozsáhlost napadeného rozhodnutí, či opakování tvrzení nečiní napadené rozhodnutí nepřehledným či nějak vnitřně rozporným tak, aby mohlo být shledáno nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost. K tomu by mohlo dojít pouze v případě, že by postrádalo základní zákonné náležitosti, nebylo by z něj možné seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, výrok by byl v rozporu s odůvodněním, neobsahovalo by vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo pokud by jeho důvody nebyly ve vztahu k výroku jednoznačnými (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130). S ohledem na shora uvedené je z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí seznatelné, jak se žalovaný vypořádal s jednotlivými námitkami žalobce, podle které právní normy rozhodl, jaké konkrétní podklady vzal za podklad pro své rozhodnutí a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení důkazů. Napadené rozhodnutí tak splňuje veškerá kritéria přezkoumatelnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, všechny dostupné na www.nssoud.cz). V projednávané věci nedošlo ani k porušení ustanovení § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru, ve kterém jsou zakotveny požadavky na obsah odůvodnění rozhodnutí.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s jeho důkazními návrhy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalovaný vyhověl návrhu žalobce a vyslechl oba policisty dopravního inspektorátu Karlovy Vary, tj. prap. M. H. a prap. M. B., kteří byli přítomni spáchání jednání žalobce, které má znaky přestupku. Nejen na základě jejich výpovědi poté dospěl k závěru, že se žalobce dne 10. 12. 2016 dopustil překročení maximální dovolené rychlosti mimo obec při řízení jemu přiděleného služebního vozidla. K návrhu žalobce na výslech vedoucího územního odboru či kohokoliv z nadřízených žalobce, včetně prap. U. a prap. T., poté žalovaný uvedl, že tyto neprovede pro jejich nadbytečnost. Jejich výslech by byl pouze úkonem protahujícím řízení, který by nevedl ke zjištění materiální pravdy (strana 23, 35). Co se týče návrhu žalobce na provedení výslechu K. D., Š. S., návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k ověření pravosti podpisu žalobce na úředním záznamu ze dne 23. 12. 2016, záznamu z hovoru s vedoucím územního odboru Most, soud uvádí, že je pravdou, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není zcela konkrétně uvedeno, z jakého důvodu tyto navrhované důkazy nebudou správním orgánem provedeny. Nicméně z argumentace žalovaného (strany 30 a 35), je zřejmé, že tyto důkazy rovněž neprovedl pro jejich nadbytečnost, neboť by nijak nepřispěly k řádnému zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný totiž dospěl k závěru, že úřední záznam sepsaný žalobcem dne 23. 12. 2016 považuje za pravou listinu už i s ohledem na skutečnost, že je její přítomnost ve spise odvolateli od počátku známa a jeho prohlášení o jejím padělání na samém konci řízení je zcela evidentně účelové. Žalovaný naopak považoval zmíněný úřední záznam za listinný důkaz (spolu s dalšími), který dokazuje spáchání přestupku žalobcem. Dále konstatoval, že pro své rozhodování měl k dispozici i listinný důkaz, že nikdo (ani vedoucí územního odboru Most) žalobce nepověřil dne 10. 12. 2016 žádným služebním úkolem. Námitky žalobce týkající se padělání důkazu, jakož i případné komunikace s prvoinstančním orgánem v restauračním zařízení, kde měl být žalobce nařčen z toho, že si vyrazil na „rodinný výlet“ (právě skutečnost, že se nejednalo o rodinný výlet, měla potvrdit K. D.) poté vyhodnotil jako nedůvodné. Výslech Š. S. žalobce navrhoval k prokázání skutečnosti, že se nemohl dostavit k jednání nařízenému na den 13. 9. 2017, neboť právě od paní S. obdržel dar, a to zahraniční dovolenou. Žalovaný nesporoval, že k zakoupení zahraničního zájezdu a jeho následnému darování žalobci došlo. Proto také neprovedl výslech paní S. Celou situaci, resp. omluvu žalobce z nařízeného jednání posoudil tak, že proces zakoupení zájezdu vytváří dojem účelového jednání, neboť k němu došlo až po fyzickém převzetí předvolání k předmětnému jednání. A i kdyby tomu tak nebylo, nepovažoval žalovaný dovolenou žalobce za skutečnost, která by nebyla předem plánována, jako dostatečný důvod k omluvě z naplánovaného jednání.

Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný posoudil všechny žalobcem namítané skutečnosti, k jejichž prokázání navrhoval provedení výše uvedených důkazů. Došel k závěru, že tyto námitky žalobce nejsou důvodné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy evidentní, z jakého důvodu žalovaný nepřistoupil k provedení důkazů.

Dle ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km.h-1; na silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 110 km.h-1 a na dálnici rychlostí nejvýše 130 km.h-1. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše 80 km.h-1.

Podle ustanovení § 18 odst. 9 téhož zákona nejvyšší dovolená rychlost podle odstavců 3, 4 a 8 a nejvyšší dovolená rychlost stanovená místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích neplatí pro řidiče zpravodajských služeb, Generální inspekce bezpečnostních sborů a stanovených útvarů policie, Vojenské policie a celních orgánů, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem, je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu na pozemních komunikacích. Útvary policie stanoví ministr vnitra. Útvary Vojenské policie stanoví ministr obrany. Útvary celních orgánů stanoví ministr financí.

Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 téhož zákona fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km.h-1 a více nebo mimo obec o 50 km.h-1 a více.

Podle ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) a b) zákona o služebním poměru účastník má právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, na poskytnutí informací o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, vyjádřit v řízení své stanovisko, klást otázky svědkům a znalcům, a vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění.

Soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že správní orgány byly povinny vyslechnout prap. Urbance jakožto osobu, která podala podnět k zahájení řízení. Podle ustanovení § 186 odst. 3 věta druhá zákona o služebním poměru „služební funkcionář vyslechne také osobu, která podala podnět k zahájení řízení; služební funkcionář výslech provést nemusí, není-li to nezbytné k uplatnění práv příslušníka, o jehož kázeňském přestupku nebo o jednání, které má znaky přestupku, se vede řízení.“ Z uvedeného je zcela zřejmé, že správní orgány nejsou povinny v každém jednotlivém případě provádět výslech osoby, která podala podnět k zahájení řízení, jak se mylně domnívá žalobce. V projednávané věci nebyl prap. Urbanec přímo přítomen jednání žalobce dne 10. 12. 2016. Nebyl členem hlídky, která prováděla tohoto dne kontrolní činnost nad dodržováním nevyšší dovolené rychlosti v úseku silnice I/13, ID Karlovy Vary, ani osobou sepisující úřední záznam z provedeného kontrolního měření, ani osobou vyhotovující záznam o odevzdání věci podle ustanovení § 58 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Jeho výslech tedy dle názoru zdejšího soudu nemohl přinést žádné nové skutečnosti a blíže by nenapomohl řádnému zjištění skutečného stavu věci. Výslech prap. Urbance by tak byl bez významu pro meritum věci. Jeho neprovedením dle názoru soudu nedošlo ke krácení práv žalobce.

Pokud žalobce namítá, že měl být proveden výslech prap. U. za účelem objasnění okolností, za nichž byl pořízen úřední záznam sepsaný žalobcem dne 23. 12. 2016, soud uvádí, že prap. U. byl adresátem uvedeného úředního záznamu, nikoliv jeho vyhotovitelem a pouze o jeho doručení Krajskému ředitelství policie Karlovarského kraje, dopravnímu inspektorátu, pořídil dne 2. 1. 2017 úřední záznam.

K tvrzení žalobce, že vedoucí územního odboru Most při svém rozhodování vycházel především z úředních záznamů, což je v rozporu se zákonem, přičemž není zřejmé, zda z těchto záznamů nevycházel při svém rozhodování i žalovaný, soud uvádí, že Nejvyšším správním soudem je dlouhodobě a konstantně judikováno, že nelze úřední záznam či oznámení o přestupku použít jako rozhodující důkaz. V rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, publikovaném pod č. 1856/2009 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že i pro správní orgán rozhodující v přestupkovém řízení platí, že obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Ačkoliv tedy správní orgán může při svém rozhodování vzít informace obsažené v úředním záznamu či oznámení o přestupku do úvahy pro jisté podpůrné dokreslení situace, jako rozhodující důkazy tyto dokumenty nemohou ze své povahy postačovat (srov. např. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, bod 11; ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 108/2014-25, bod 11; ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014-70, bod 30, ze dne 4. 5. 2017, č. j. 9 As 271/2016-41, bod 61, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 As 231/2017-49, bod 16, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Úřední záznam totiž sám o sobě, zvlášť za situace důkazní nouze, nemůže obstát, neboť se jedná o jednostranný úkon správního orgánu nemající charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, N 38/32, NU 373). Lze tudíž přisvědčit argumentaci žalobce týkající se charakteru úředního záznamu. Zároveň lze souhlasit i s názorem žalobce, že vedoucí územního odboru Most pochybil, když prvoinstanční rozhodnutí postavil na skutečnostech, které vyplývaly pouze z oznámení o přestupku, ze záznamu o přestupku, úředních záznamů zasahujících policistů a žalobce. Tohoto pochybení si ovšem byl žalovaný vědom a v průběhu odvolacího řízení ho napravil. Na jednání dne 19. 9. 2017 vyslechl policisty prap. H. a prap. B. k okolnostem spáchání přestupku, tj. k místu jeho spáchání, hustotě provozu v inkriminovanou dobu, jakož i k prokázání totožnosti žalobce jako řidiče vozidla v době spáchání jednání, které má znaky přestupku. Úřední záznamy tak nezůstaly jediným důkazem o spáchání jednání, které bylo žalobci kladeno za vinu. Soud proto shledal námitku nedůvodnou.

Soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že není z napadeného rozhodnutí zřejmé, zda žalovaný při svém rozhodování z pořízených úředních záznamů vycházel a jak je hodnotil. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný ve svém rozhodnutí několikrát konstatoval, že úřední záznamy je možné využít jako podklad pro vydání rozhodnutí, ovšem pouze ve spojení s ostatními důkazy, zejména pak s výpověďmi zasahujících policistů, neboť pomáhají dokreslit průběh skutkového děje, popřípadě dalších okolností. Námitku soud tedy rovněž neshledal důvodnou.

K tvrzení žalobce, že v řízení před vedoucím územního odboru Most neproběhlo klasické ústní jednání, kdy toto pochybení nenapravil ani žalovaný, který zároveň neakceptoval včasné a řádné omluvy žalobce a jeho právního zástupce z jednání nařízených na 6. a 7. 9. 2017, 19. 9. 2017 a 2. 11. 2017, soud uvádí, že ze správního spisu vyplývají pro posouzení těchto námitek tyto podstatné skutečnosti. Dne 8. 2. 2017 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o jednání, které má znaky přestupku, spojené s předvoláním k ústnímu jednání na den 10. 2. 2017. Z tohoto jednání se žalobce téhož dne omluvil a sdělil, že se spojí s plk. Ing. B. v týdnu od 13. 2. do 17. 2. 2017 a domluví si náhradní termín. Ze správního spisu již ovšem není zřejmé, zda tak učinil. Dne 6. 3. 2017 byla žalobci doručena výzva k podání vysvětlení dne 22. 3. 2017. I z tohoto úkonu se žalobce prostřednictvím e-mailu dne 19. 3. 2017 omluvil s tím, že důvodem jeho nepřítomnosti je jeho nezbytná účast, jako jediného zástupce Unie bezpečnostních složek navenek, na jednání s hlavním partnerem německé společnosti Mehler Vario System. Vedoucí územního odboru Most omluvu akceptoval a následně žalobci zaslal celkem šest výzev k podání vysvětlení, které se mělo uskutečnit ve dne 3. 4., 5. 4., 6. 4 a 7. 4. 2017. K těmto výzvám žalobce sdělil, že vzhledem k tomu, že mu uvedené výzvy byly doručeny dne 3. 4. 2017, nebyl dodržen dostatečný, zpravidla pětidenní předstih před konáním jednání, čímž byla porušena zásada legality, jelikož správní orgán nedoručil předvolání v souladu se správním řádem.

S ohledem na shora uvedené bylo dne 5. 5. 2017 žalobci zasláno vedoucím územního odboru Most předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 1. 6. 2017. Na toto jednání se žalobce již dostavil a o jeho průběhu byl pořízen záznam pod č. j. KRPU-17374-16/ČJ-2017-0408UO. Ze záznamu vyplývá, že žalobce byl v průběhu ústního jednání nejprve ztotožněn a poučen o svých právech a povinnostech a byl seznámen s tím, z jakého jednání je obviněn. Následně byla žalobci dána možnost nahlédnout do spisové dokumentace, kterou si žalobce celou ofotil. K provedeným důkazům žalobce uvedl, že potřebuje právní pomoc advokáta a že jeho jméno a kontakt na něj doplní v co nejkratším časovém úseku. Vedoucí územního odboru Most k tomu žalobci poskytl lhůtu do 7. 6. 2017 do 14:00 hodin. S touto lhůtou žalobce souhlasil. Dne 9. 6. 2017 vedoucí územního odboru Most obdržel od žalobce podání, v němž oznámil, že ho bude zastupovat Mgr. V. S., advokát. Vzhledem k tomu, že žalobce k podání nepřiložil plnou moc prokazující zastoupení žalobce, obrátil se vedoucí územního odboru Most přímo na uvedeného advokáta a vyzval ho k doložení písemné plné moci. Podáním ze dne 20. 6. 2017 Mgr. S. sdělil, že v termínu do 10. 7. 2017 čerpá dovolenou a z tohoto důvodu bude plná moc zaslána až po jeho návratu z dovolené. Zároveň žádal o prodloužení doby k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Vedoucí územního odboru Most na doložení plné moci nevyčkal a dne 26. 6. 2017 vydal prvoinstanční rozhodnutí, proti němuž žalobce prostřednictvím svého právního zástupce brojil odvoláním.

Dne 28. 7. 2017 vyzval žalovaný žalobce k odstranění vad podaného odvolání, resp. k jeho doplnění o údaje, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost vydaného rozhodnutí, a zároveň předvolal žalobce a jeho právního zástupce k jednání nařízenému na den 18. 8. 2017. Žalobce své odvolání doplnil dne 10. 8. 2017. K nařízenému jednání se dostavil pouze právní zástupce žalobce, který byl seznámen s obsahem správního spisu a konstatoval, že žalobce odmítá, že by spáchal protiprávní jednání. Dále se vyjádřil k dosavadnímu vedení správního řízení, stručně k jednotlivým podkladům pro vydání rozhodnutí a žádal, aby byli ve věci vyslechnuti zasahující policisté, pprap. T. a především sám žalobce. Žalovaný následně nařídil jednání na dny 6. 9. 2017 a 7. 9. 2017, na které předvolal za účelem výslechu prap. H., prap. B. a žalobce. Dne 29. 8. 2017 zaslal právní zástupce žalobce žalovanému omluvu z nařízených jednání a žádost o jejich odročení z důvodu, že plánuje v termínu od 4. 9. 2017 do 10. 9. 2017 dovolenou. Navíc dodal, že je vyloučena substituce právního zástupce, neboť tuto si žalobce výslovně nepřeje. Žalovaný tedy zaslal žalobci nové předvolání k jednání na den 19. 9. 2017, ve kterém ho vyrozuměl, že na uvedeném jednání bude proveden i výslech zasahujících policistů. Zároveň uvedl, že termín ústního jednání navrhl sám žalobce, stejně tak jako předchozí termín 18. 8. 2017. Omluvu žalobce z jednání ze dne 18. 8. 2017 poté považoval za nedostatečnou, stejně tak jako omluvu právního zástupce z jednání nařízeného na dny 6. 9. – 7. 9. 2017.

Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 19. 9. 2017 zaslal právní zástupce žalobce žalovanému další omluvu z nařízeného jednání, kterou odůvodnil tím, že od včerejšího dne se u něj zhoršily následky úrazu, který utrpěl v minulosti. Musí opětovně vyhledat lékařskou pomoc a není schopen se dostavit k jednání, neboť nemůže sešlápnout pedál vozidla. Zároveň žádal o odročení nařízeného jednání. Ke své omluvě právní zástupce připojil zprávu z ortopedické ambulance MUDr. S. M. ze dne 12. 9. 2017, ve které je uvedeno, že si právní zástupce před dvěma týdny při podklouznutí na schodech podvrtl L-hlezno, které při zátěži bolí. Žalovaný žádost o odročení jednání ze dne 19. 9. 2017 neakceptoval a jednání uskutečnil. Při jednání provedl naplánovaný výslech prap. H. a prap. B. Následnou kontrolou centrální podatelny dne 30. 10. 2017 žalovaný zjistil, že se žalobce dne 13. 9. 2017 z jednání nařízeného na den 19. 9. 2017 rovněž omlouval. Předmětná omluva ovšem nebyla žalovanému dne 13. 9. 2017 doručena, a to chybou přenosu datové zprávy, neboť došlo k narušení její integrity. Z evidenční karty dokumentu je zřejmé, že zpráva byla odmítnuta a právnímu zástupci žalobce, který omluvu správnímu orgánu zasílal prostřednictvím e-mailu, o tomto byla zaslána automatická odpověď, ve které bylo uvedeno: „Vaše podání bylo odmítnuto z dalšího zpracování na úřadu podatelna PP CR. Důvod odmítnutí: V průběhu přenosu datové zprávy došlo k narušení její integrity. Jedná se o technickou chybu, která vznikla při procesu přenosu a je nezávislá na straně odesílatele i příjemce. Pokuste se zprávu zaslat opakovaně, případně z jiného zařízení.“ Dne 13. 10. 2017 zaslal žalovaný žalobci předvolání k jednání nařízenému na den 2. 11. 2017, ve kterém uvedl, že v rámci tohoto jednání bude opět proveden výslech svědků, a to prap. H. a prap. B. Pro případ, že se žalobce nebo jeho zástupce nechtěli výslechu účastnit, vyzval žalovaný žalobce, aby mu doručil s dostatečným časovým předstihem otázky, které chce svědkům položit a sám se vyjádřil k jednotlivým otázkám pod body 1 -7 předmětného předvolání. Dne 26. 10. 2017 zaslal zástupce žalobce opět omluvu z nařízeného jednání a žádost o jeho odročení. Jako důvod uvedl, že dne 2. 11. 2017 je nezbytné, aby se dostavil k jednání nařízenému u Okresního soudu v Písku, a není v jeho silách, aby se účastnil obou jednání. Ke své omluvě připojil i předvolání k tomuto jednání. Dne 1. 11. 2017 bylo zástupci žalobce doručeno vyrozumění žalovaného, že nevyhovuje jeho žádosti o odročení nařízeného jednání. Předmětné jednání dne 2. 11. 2017 proběhlo bez přítomnosti žalobce i jeho zástupce. Žalobce ve své omluvě z účasti na nařízeném jednání žalovanému sdělil, že po právní poradě se svým zástupce se nebude bez jeho přítomnosti nařízeného jednání účastnit. Žádal, aby žalovaný odročil naplánované jednání.

Řízení o jednání, jež má znaky přestupku vede služební funkcionář ústně (ustanovení § 186 odst. 1 zákona o služebním poměru). Jak vyplývá ze shora uvedeného, vedoucí územního odboru Most od zahájení řízení činil úkony k tomu, aby bylo provedeno ústní jednání ve věci. Je pravdou, že nejprve žalobce nesprávně opakovaně předvolával k podání vysvětlení podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Ovšem předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 1. 6. 2017, doručené žalobci dne 22. 5. 2017, již lze považovat za řádné předvolání k ústnímu jednání k projednání věci ve smyslu zákona o služebním poměru. Vzhledem k tomu, že na uvedeném jednání byl žalobce řádně poučen o svých právech a povinnostech, byl seznámen s tím, jak se hledí na jednání, kterého se dopustil dne 10. 12. 2016, byla mu dána možnost seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim, soud nevidí důvod, proč by dané ústní jednání nemělo být považováno za standardní a řádné ústní jednání nařízené k projednání věci. Pouhé konstatování žalobce, že se k podkladům řízení a k dané věci nechce vyjádřit bez svého právního zástupce, nemůže dané jednání znehodnotit. Kvalitu nařízeného jednání tak dle náhledu soudu nemůže snížit ani skutečnost, že v uvedené době žalobce neměl zvoleného právního zástupce, a jednání se tedy konalo v nepřítomnosti právního zástupce, ani fakt, že na předmětném jednání nedošlo k provedení výslechu žalobce nebo zasahujících policistů. Rovněž soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že se nekonalo žádné jednání v rámci odvolacího řízení. Jak opět vyplývá z obsahu správního spisu, žalovaný nařídil a konal ústní jednání ve dnech 18. 8. 2017, 19. 9. 2017 a 2. 11. 2017.

Co se poté týká omluv účasti žalobce nebo jeho právního zástupce z jednání nařízených žalovaným a jejich žádostí o odročení jednání, soud k tomu poznamenává, že osobní účast na ústním jednání o přestupku je právem, které může obviněný z přestupku realizovat, a to i skrze svého zástupce. Výkon tohoto práva předpokládá určitý stupeň součinnosti správního orgánu a osob, které se jednání účastní. Správní orgán musí dostát své povinnosti řádně obviněného předvolat, vyvinout úsilí k zajištění přítomnosti případných svědků apod. Na druhou stranu obviněný z přestupku, případně jeho zástupce, je povinen vynaložit náležité úsilí, aby ústní jednání mohlo úspěšně proběhnout. Pro případ okolností, které účast obviněného či zástupce vylučují, zákon ukládá povinnost náležité omluvy, přičemž o náležitou omluvu se jedná, jde-li o omluvu bezodkladnou, posuzuje se rovněž důležitost důvodu jejího uplatnění a v rámci objektivních možností doložení důvodu omluvy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23). Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu dále také platí, že v případě opakovaných omluv z jednání o přestupku je nutno jejich důvodnost podrobit důkladnějšímu a pokaždé přísnějšímu posouzení, aby nedocházelo k účelovému protahování řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013, č. j. 9 As 101/2012-60, dostupný na www.nssoud.cz).

V projednávané věci se právní zástupce žalobce dostavil k prvnímu jednání nařízenému žalovaným dne 18. 8. 2017 a omluvil neúčast žalobce tím, že se účastní neočekávaného a naléhavého jednání. Na žádné další jednání se již ovšem ani žalobce, ani jeho právní zástupce nedostavili. K jednání nařízenému na dny 6. 9. 2017 a 7. 9. 2017 se právní zástupce nedostavil z důvodu čerpání dovolené, k jednání nařízenému na den 19. 9. 2017 se poté nedostavil z důvodu zdravotních komplikací a dne 2. 11. 2017 nebyl přítomen z důvodu kolize dvou jednání, jichž se měl povinnost účastnit. Žalobce se poté k jednání nařízenému na den 19. 9. 2017 nedostavil z důvodu, že na uvedený termín obdržel darem zahraniční dovolenou. Z jednání nařízeného na den 2. 11. 2017 se rovněž omluvil s tím, že žádá jeho odročení a nařízení nové ústního jednání, kterého se již hodlá zúčastnit.

K omluvě právního zástupce z jednání nařízeného na den 19. 9. 2017 soud předně poukazuje na skutečnost, že ústní jednání bylo na daný termín nařízeno právě po domluvě s právním zástupcem žalobce, který ve své omluvě z jednání nařízeného na 6. 9. 2017 a 7. 9. 2017 nabídl možné termíny konání dalšího ústního jednání a mezi nimi uvedl právě termín 19. 9. 2017. K samotnému důvodu omluvy z nařízeného jednání ze dne 19. 9. 2017 poté soud uvádí, že se plně ztotožňuje s posouzením žalovaného, který uvedl, že z lékařské zprávy vyplývá, že se žalobce dostavil k lékaři již dne 12. 9. 2017, tedy sedm dní před nařízeným jednáním. Aktuální lékařskou zprávu o svém stavu právní zástupce již nedoložil. Soud k tomu dodává, že omluva má být správnímu orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky účasti na jednání. Tento požadavek není nikterak nepřiměřený. Naopak v bezdůvodném oddalování okamžiku sdělení omluvy správnímu orgánu lze spatřovat znaky obstrukčního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 As 14/2016-29, dostupný na www.nssoud.cz). Navíc, jak správně poznamenal žalovaný, z omluvy právního zástupce žalobce vyplývá, že jeho zranění mu neznemožňuje účast na jednání, ale nedovoluje mu, aby se na uvedené jednání dopravil sám vlastním vozem. Daný problém ovšem právní zástupce žalobce mohl vyřešit využitím náhradní dopravy. Vzhledem k tomu, že již minimálně od 12. 9. 2017, resp. již dva týdny před tím, věděl, že má určité zdravotní komplikace, měl dostatečný prostor proto, aby svou účast na nařízeném jednání zabezpečil jiným způsobem.

Co se týče omluvy samotného žalobce z jednání dne 19. 9. 2017 soud uvádí, že jak vyplývá ze správního spisu, omluva žalobce z tohoto jednání zaslaná prostřednictvím jeho právního zást