40 A 1/2021

Navrhovatelé se podaným návrhem domáhali zrušení části opatření obecné povahy – 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje – vydaného Zastupitelstvem Ústeckého kraje usnesením ze dne 22. 6. 2020, č. X, (dále jen „aktualizace“), a to bodu 163, kterým byl aktualizován článek 174 odst. 2 Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje.

V podání ze dne 17. 8. 2021 navrhovatelé navrhli alternativní petit, ve kterém navrhli zrušení částí bodu 163, kterým byl aktualizován článek 174 odst. 2 Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje tak, že v uvozující větě odstavce 2 navrhují zrušit slova „s ohledem na převažující veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví“, v odrážce „velkoplošná zvláště chráněná území (národní parky, chráněné krajinné oblasti)“ navrhují zrušit slova „a navazující 3 km ochranné pásmo vizuálního vlivu na tato zvláště chráněná území“, navrhují zrušit odrážky „lokality NATURA 2000 (evropsky významné lokality, ptačí oblasti)“, „ÚSES (nadregionální biocentra, nadregionální biokoridory, regionální biocentra, regionální biokoridory)“, „významné krajinné prvky“, dále navrhují v odrážce „památkově chráněná území (archeologické památkové rezervace, městské památkové rezervace, městské památkové zóny, vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny, krajinné památkové zóny) a jejich ochranná pásma“ zrušit slova „a navazující 1 km ochranné pásmo vizuálního vlivu na tato ochranná pásma chráněných území“, dále navrhují v odrážce „nemovité národní kulturní památky, jejich ochranná pásma“ zrušit slova „a navazující 1 km ochranné pásmo vizuálního vlivu“, a rovněž navrhují v odrážce „zastavěná území“ zrušit slova „500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch“.

Současně navrhovatelé požadují přiznání náhrady nákladů řízení.

Navrhovatelé trvali na tom, že odpůrce zvolil v aktualizaci pro plochy a koridory pro výstavbu vysokých větrných elektráren a staveb souvisejících obdobně nepodmíněnou a absolutní regulaci jako v Zásadách územního rozvoje Ústeckého kraje z roku 2011, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. X, zrušena z důvodu nedostatečného odůvodnění. Dle navrhovatelů taková úprava nepřípustně znemožňuje legální ekonomickou činnost na takřka celém území kraje. Použitou regulaci ploch pro výstavbu vysokých větrných elektráren (dále jen „větrné elektrárny“) považují navrhovatelé za nepřiměřenou, neboť území, ve kterém nesmí být větrné elektrárny vůbec umisťovány, je natolik rozsáhlé, že zahrnuje veškeré území kraje, v němž by bylo možné s ohledem na větrný potenciál větrné elektrárny umístit. Taková regulace dle navrhovatelů znamená ústavně nepřípustný absolutní zákaz umisťování větrných elektráren na území celého kraje. Nepřiměřenost navrhovatelé spatřují rovněž v tom, že odpůrce vztáhl regulaci kategoricky a bezpodmínečně na celé území kraje, aniž by uvedl, v čem by mělo být celé území Ústeckého kraje natolik hodnotné, charakteristické a ojedinělé v poměrech české a středoevropské krajiny. Naopak dle navrhovatelů krajina Ústeckého kraje nijak nevybočuje z běžné krajiny České republiky. Navrhovatelé rovněž poukázali na rozpor aktualizace s prioritami Zásad územního rozvoje, dle kterých se odpůrce zavázal podpořit racionální a udržitelný rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Aktualizace je dle navrhovatelů rovněž v rozporu s Politikou územního rozvoje, dle které je republikovou prioritou vytvářet územní podmínky pro rozvoj decentralizované, efektivní a bezpečné výroby energie z obnovitelných zdrojů. Rozpor s Politikou územního rozvoje spočívá rovněž v tom, že odpůrce neprověřil možnost vymezení ploch vhodných pro umístění obnovitelných zdrojů energie dle odborného podkladu Ministerstva životního prostředí. Aktualizace je dle navrhovatelů rovněž v rozporu se Státní energetickou koncepcí, ve které je jako jedna z priorit uvedena vyváženost energetického mixu. Použitá regulace dle navrhovatelů představuje rovněž neproporcionální zásah do práva navrhovatelů a) a b) na samosprávu a do vlastnického práva všech navrhovatelů. Navrhovatelé a) a b) rovněž namítali, že odpůrce nedostatečně odůvodnil rozhodnutí o jejich námitkách, neboť z tohoto odůvodnění není možné seznat skutečné důvody, které odpůrce vedly k zamítnutí námitek a proč zakázal odpůrce umisťování pouze větrných elektráren. Navrhovatelé rovněž poukázali na skutečnost, že přestože je v současnosti na území kraje v provozu několik desítek větrných elektráren, nebyla místa, kde se tyto větrné elektrárny nacházejí, zahrnuta do prostorů, kam lze umístit nové větrné elektrárny. Odpůrce tak dle navrhovatelů postupoval v rozporu se zákonnými požadavky na zjištění skutečného stavu.

Dále se navrhovatelé zabývali aktivní legitimací jednotlivých navrhovatelů. Navrhovatel a) uvedl, že je obcí v Ústeckém kraji, která má ve svém územním plánu vymezeny plochy k umístění větrných elektráren. Ke dni podání návrhu jsou na území obce provozovány 3 větrné elektrárny. Aktualizace ovšem brání dalšímu rozvoji větrných elektráren. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel a) včasné námitky.

Navrhovatel b) uvedl, že je rovněž obcí v Ústeckém kraji. Také na území navrhovatele b) byly v době schválení aktualizace vymezeny územním plánem plochy pro výstavbu větrných elektráren. Ke dni podání návrhu je na území obce provozováno 24 větrných elektráren. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel b) včasné námitky.

Navrhovatel c) uvedl, že je vlastníkem pozemků v k. ú. „X“, k. ú. „X“ a k. ú. „X“, na nichž připravuje k realizaci záměr „Větrný park Chomutov“. K záměru byla již vydána souhlasná stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Souhlasná stanoviska byla vydána i k některým dalším záměrům navrhovatele c) v rámci Ústeckého kraje. Předmětná aktualizace však fakticky brání v realizaci záměrů navrhovatele c), a je tím zasahováno do jeho vlastnického práva a práva podnikat. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel c) připomínky.

Navrhovatel d) uvedl, že je vlastníkem pozemků v k. ú. „X“ a k. ú. „X“, na nichž připravuje k realizaci záměr „VTE Moldava“. Navrhovatel d) záměr začal připravovat v roce 2009, přičemž od roku 2012 jsou pro záměr v územním plánu obce vymezeny plochy pro jeho umístění. Záměr navrhovatele d) obdržel souhlasné závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. V současnosti probíhá ohledně předmětného záměru územní řízení. Předmětná aktualizace však fakticky brání v realizaci záměrů navrhovatele d), a je tím zasahováno do jeho vlastnického práva a práva podnikat. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel d) připomínky.

Navrhovatel e) uvedl, že je vlastníkem pozemků v k. ú. „X“. Na některých z nich by mělo dojít k realizaci záměru společnosti EURO-WIND s. r. o. „Výstavba 2 ks VTE Mikulášovice“. Tento záměr je projednáván od roku 2008 a v roce 2010 získal od Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, souhlasné stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, (dále jen „o posuzování vlivů“). Rovněž získal i souhlasné závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu. Navrhovatel e) hodlá svůj pozemek pod plánovanou větrnou elektrárnou prodat, ale aktualizace mu fakticky v realizaci prodeje brání, čímž je zasahováno do jeho vlastnického práva.

Všichni navrhovatelé se domnívají, že zásah napadené části aktualizace do jejich práv je zcela nepřiměřený. S poukazem na znázornění ploch, ve kterých je vyloučeno umístění větrných elektráren, obsažené v odůvodnění aktualizovaných Zásad územního rozvoje, navrhovatelé trvali na tom, že umístění větrných elektráren je vyloučeno prakticky na celém území kraje s dostatečným větrným potenciálem. Takovou úpravu považují navrhovatelé za nezákonnou z důvodu nepřiměřenosti, nedostatečného odůvodnění, rozporu s prioritami samotných Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje a s platnou Politikou územního rozvoje ČR a v neposlední řadě i z důvodu neproporcionálního zásahu do práv navrhovatelů na samosprávu, zásahu do vlastnického práva navrhovatelů a do jejich práva podnikat.

Navrhovatelé trvali na tom, že nelze dovodit, že by měla každá plocha pro umístění větrné elektrárny vždy nadmístní význam. Dle navrhovatelů umístění větrné elektrárny nemusí vždy ovlivnit území více obcí. Vliv jednotlivých elektráren by se dle jejich názoru měl posuzovat vždy na základě konkrétních okolností případu, tedy stavu konkrétní krajiny, do níž se má plocha pro větrnou elektrárnu umístit s přihlédnutím ke stavu technické infrastruktury dané obce. V důsledku nesprávné a zcela mechanické aplikace závěru, že větrné elektrárny, resp. plochy pro jejich umístění, jsou záležitostmi nadmístního významu, tedy dle navrhovatelů dochází ze strany odpůrce k nepřípustnému znemožnění tohoto typu legální ekonomické aktivity na celém území kraje a k zasahování do práva na samosprávu navrhovatelů a) a b). Dle navrhovatelů má současná úprava umisťování větrných elektráren totožné důsledky jako předchozí regulace zrušená na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12. Jedná se dle jejich názoru o nepřípustný absolutní zákaz umisťování větrných elektráren na území kraje. Území vymezené v rámci aktualizace, kam nelze umístit větrné elektrárny, je dle navrhovatelů totiž natolik rozsáhlé, že zahrnuje veškeré území kraje, v němž by bylo možné s ohledem na větrný potenciál větrné elektrárny umístit. Plochy, které jsou v orientačním zákresu obsaženém v odůvodnění aktualizovaných Zásad územního rozvoje vymezeny jako plochy s možným umístěním větrných elektráren, jsou dle navrhovatelů blokovány dalšími limity, zejména vymezením chráněných ložiskových území a dobývacích prostorů. Současně jsou dle navrhovatelů z hlediska větrného potenciálu pro větrnou energetiku bezvýznamné. Skutečnost, že dle nové regulace existují území, v nichž odpůrce nevyloučil umístění větrných elektráren, ještě dle navrhovatelů neznamená, že v těchto územích skutečně lze větrné elektrárny umístit.

Dále navrhovatelé poukázali na Metodický pokyn Ministerstva životního prostředí k vybraným aspektům postupu orgánů ochrany přírody při vydávání souhlasu podle § 12 a případných dalších rozhodnutí dle zákona č. 114/1992 Sb., které souvisí s umisťováním staveb vysokých větrných elektráren (dále jen „Metodický pokyn MŽP 2005“) s tím, že z tohoto pokynu vyplývá, že na území Ústeckého kraje je z hlediska větrného potenciálu asi 33 % rozlohy vhodné pro umístění větrných elektráren a ploch vhodných a zároveň nechráněných předpisy o ochraně přírody a krajiny je zhruba 11 % rozlohy Ústeckého kraje. Ovšem na těchto 11 % je podmínkami aktualizace umístění větrných elektráren vyloučeno. Dále navrhovatelé poukázali na Aktualizaci metodického návodu Vyhodnocení možností umístění větrných elektráren a fotovoltaických elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny (dále jen „Metodický pokyn MŽP 2018“). V tomto dokumentu byla definována nevhodná, spíše nevhodná a vhodná území pro stavbu větrných elektráren. Ovšem ani zařazení do nevhodných nebo spíše nevhodných území neznamená dle tohoto pokynu automatickou nemožnost umístění větrné elektrárny. Pouze lze očekávat větší administrativní zátěž spojenou s případným povolovacím procesem a zvýšené riziko nepovolení záměru. Z přílohy č. 2 Metodického pokynu MŽP 2018 vyplývá, že dle hodnocení Ministerstva životního prostředí se na území Ústeckého kraje nachází mnohem více vhodných a podmíněně vhodných území, než kolik jich vymezil odpůrce svou regulací v aktualizaci.

S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011. č. j. 7 Ao 2/2011-127, navrhovatelé konstatovali, že odpůrce neuvedl, v čem by mělo být celé území Ústeckého kraje natolik hodnotné, charakteristické a ojedinělé v poměrech české a středočeské krajiny, že by tato skutečnost odůvodnila přísnou regulaci stanovenou v aktualizaci. Navrhovatelé trvali na tom, že zákaz umisťování větrných elektráren v rozsahu stanoveném aktualizací povede ke znemožnění umisťování větrných elektráren jako legální ekonomické a státem podporované aktivity na celém území kraje. Regulace je dle navrhovatelů nezákonně kategorická, nepodmíněná, stanovená ve vyšší než nutné míře a neumožňující v určitých případech dát přednost jiným hodnotám než ochraně vizuálních hodnot přírody. Dle navrhovatelů z odůvodnění aktualizace nevyplývají žádné zvláštnosti, jimiž se území Ústeckého kraje v podstatné míře liší od jiných krajů na území České republiky. Dle navrhovatelů není dostatečným důvodem tvrzení odpůrce, že je značná část území kraje silně narušena až přeměněna antropogenní činností a že severní část Mostecké pánve je postižena přítomností průmyslových provozů, které negativně ovlivňují prostorové vztahy v území. Antropogenní činnost je prováděna dle navrhovatelů na celém území České republiky, a pokud je území odpůrce významně ovlivněno důlní činností, není toto důvodem pro zákaz větrných elektráren zvláště za situace, že se odpůrce proti důlním činnostem v aktualizaci nijak nevymezil. Dle navrhovatelů území Ústeckého kraje v principu nijak nevybočuje z běžné krajiny České republiky, neboť podstatnou část České republiky tvoří hornatiny, vrchoviny či pahorkatiny, a v tomto typu krajiny se větrné elektrárny běžně budují, a to i na pohledově značně exponovaných místech. Argumentaci odpůrce tak navrhovatelé považují za účelovou a trvají na tom, že za regulací umístění větrných elektráren stojí primárně politické rozhodnutí odpůrce.

K odůvodnění regulace umisťování větrných elektráren obsažené v aktualizaci navrhovatelé uvedli, že je považují za snahu o cílené zabránění možnosti umisťovat větrné elektrárny v celém kraji a snahu o plošný zákaz legální ekonomické aktivity na území celého kraje. Navrhovatelé považují odůvodnění aktualizace za vnitřně rozporné, neboť na jedné straně je zdůrazňováno, že se jedná o natolik cenné území z hlediska krajinného rázu, že je nutné je chránit před umisťováním větrných elektráren, na druhou stranu se připouští, že hodnota území je již v současnosti významně narušena v důsledku průmyslových provozů a těžební činnosti. V rozporu s tímto konstatováním se však nijak neřeší tyto činnosti negativně ovlivňující krajinný ráz a zaměřuje se diskriminačně pouze proti výstavbě větrných elektráren. Přitom dle navrhovatelů je potřeba označit využívání energie z větrných elektráren za veřejný zájem. Navrhovatelé považují regulaci za nepřiměřenou a diskriminační ve vztahu k jiným činnostem, které byly identifikovány jako narušující krajinný ráz a další přírodní hodnoty na území Ústeckého kraje.

K poukazu odpůrce, že na území Ústeckého kraje se v současnosti vyrobí 29,5 % z celkové republikové výroby elektřiny a 35 % z celkové republikové výroby elektřiny z větrné energie, navrhovatelé uvádějí, že tato skutečnost jen dokládá, že na území Ústeckého kraje jsou z hlediska větrného potenciálu vhodné podmínky pro umisťování větrných elektráren. Tento potenciál byl již využit, byť zatím jen částečně. Tato skutečnost by tedy měla spíše odůvodňovat další podporu tohoto typu výroby elektřiny. Navrhovatelé poukázali na skutečnost, že Česká republika se zavázala k postupnému útlumu těžby a výroby energie z uhlí. Navrhovatelé rovněž trvali na tom, že v posledních letech nelze rozhodně tvrdit, že by výstavba větrných elektráren v Ústeckém kraji byla překotná. Krajský úřad Ústeckého kraje i po zrušení předchozí regulace umisťování větrných elektráren neumožňuje obcím vymezení ploch pro větrné elektrárny v jejich územních plánech, a to prostřednictvím stanovisek vydávaných dle § 50 odst. 7 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen „stavební zákon“). Výstavba větrných elektráren v Ústeckém kraji v poslední dekádě naopak stagnuje a byla prakticky zastavena. Navrhovatelé trvali na tom, že žádná překotná výstavba větrných elektráren nehrozí a sám odpůrce má prostřednictvím svého odboru životního prostředí a zemědělství v rámci procesu posuzování vlivů na životní prostředí možnost umisťování větrných elektráren regulovat.

Dále navrhovatelé poukazují na skutečnost, že odpůrce stanovil zákaz umisťování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren ve velkoplošných chráněných územích (národní parky a chráněné krajinné oblasti) a navazujícím ochranném pásmu vizuálního vlivu 3 km, maloplošných zvláště chráněných územích a jejich ochranných pásmech (národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky), přírodních parcích, území NATURA 2000 (evropsky významné lokality a ptačí oblasti), územních systémech ekologické stability (nadregionální biocentra, nadregionální biokoridory, regionální biocentra, regionální biokoridory) a významných krajinných prvcích. Navrhovatelé ve vztahu k této regulaci uvedli, že právní úprava vztahující se k výše uvedeným zvláště chráněným a jiným hodnotným územím nevylučuje možnost umisťování a povolování nových staveb. Ve všech uvedených případech pak takové umístění stavby podléhá dalším povolovacím procesům, v rámci nichž je ochrana veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy zajištěna prostřednictvím k tomu příslušných dotčených orgánů. Současně podotkli, že v případě větrných elektráren přesahujících výšku 50 m se jedná o záměry podléhající zjišťovacímu řízení dle zákona o posuzování vlivů. Navrhovatelé upozornili, že v případě větrných elektráren v Moldavě vydalo Ministerstvo životního prostředí souhlasné stanovisko EIA, přestože jsou navrženy v ptačí oblasti. Za účelem ochrany ptačí oblasti byla navržena opatření v podmínkách stanoviska. Konstatování odpůrce, že případná výstavba větrných elektráren v jednotlivých chráněných územích je ve zřejmém rozporu se smyslem jejich vyhlášení, je tedy dle navrhovatelů zcela nesprávné a nedostatečné.

Za zcela nepřiměřený považují navrhovatelé rovněž absolutní zákaz umisťování větrných elektráren v navazujícím 3 km širokém ochranném pásmu vizuálního vlivu od národních parků a chráněných krajinných oblastí. Pokud není zákonem absolutně vyloučeno umístění větrných elektráren přímo v těchto územích, tím spíše nemůže být vyloučeno v pásmu, které ani zákon nevymezuje. Odpůrce sice ochranné pásmo odvodil od ochranného pásma vizuálního vlivu uvedeného v Metodickém pokynu MŽP 2018, ovšem navrhovatelé zdůrazňují, že v tomto dokumentu není uvedeno, že by v tomto pásmu byla výstavba větrných elektráren vyloučena. Metodický pokyn MŽP 2018 ochranné pásmo vizuálního vlivu vymezuje jako spíše nevhodné pro umístění větrných elektráren, což znamená, že lze očekávat větší administrativní zátěž spojenou s případným povolovacím procesem a zvýšené riziko nepovolení záměru. Odůvodnění stanovení zákazu výstavby v ochranných pásmech vizuálního vlivu v aktualizaci tím, že to stanoví Ministerstvo životního prostředí v Metodickém pokynu MŽP 2018, je dle navrhovatelů nesprávné. Dle navrhovatelů odpůrce neuvádí jediný legitimní důvod pro zákaz umisťování větrných elektráren v těchto územích.

Dále navrhovatelé poukazují na skutečnost, že odpůrce stanovil zákaz umisťování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren v památkově chráněných územích a nemovitých kulturních památkách včetně navazujícího 1 km širokého ochranného pásma vizuálního vlivu. I ve vztahu k těmto oblastem navrhovatelé trvají na tom, že zákon nevylučuje umístění staveb v těchto oblastech, ale podmiňuje je individuálním posouzením.

Za nepřiměřené považují navrhovatelé i 1 km široké ochranné pásmo vizuálního vlivu od předmětu památkové ochrany. Na území Ústeckého kraje je 3 500 nemovitých kulturních památek. Navrhovatelé poukázali na § 17 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, (dále jen „zákon o státní památkové péči“), který stanovuje, že pokud to vyžaduje ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, může obecní úřad s rozšířenou působností vydat územní rozhodnutí o ochranném pásmu a v něm mimo jiné omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu. Pokud tedy odpůrce vymezuje kolem památkově chráněných objektů pásmo vizuálního vlivu, tak tím dle navrhovatelů zasahuje do kompetence obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a to navíc aniž by došlo ke splnění zákonem stanovených podmínek (vyjádření odborné organizace státní památkové péče, územní řízení o vydání územního rozhodnutí o ochranném pásmu, možnost poskytnutí náhrady majetkové újmy apod.). Navrhovatelé rovněž považují šíři pásma vizuálního vlivu za nepřiměřenou vůči sledovanému účelu ochrany objektů památkové péče. Zdůraznili, že ochranná pásma podle § 17 zákona o státní památkové péči se vymezují zpravidla v řádech desítek či stovek metrů, a to vždy s ohledem na okolní krajinu. Odpůrce však nijak nerozlišuje mezi jednotlivými nemovitostmi, které mohou být nemovitou kulturní památkou (např. socha, kostel, zámek apod.) a u nichž může být míra dotčení výrazně odlišná, a ani nerozlišuje to, že tyto památky mohou být umístěny v lokalitě, kde vizuální narušení nijak nehrozí (např. v lese, v údolí nebo v zastavěné zóně). Navrhovatelé rovněž upozornili, že Metodický pokyn MŽP 2018 nezakazuje výstavbu větrných elektráren v ochranných pásmech vizuálního vlivu památkově chráněných území a nemovitých kulturních památek, ale považuje je za spíše nevhodná pro jejich umístění, což znamená, že lze očekávat větší administrativní zátěž spojenou s případným povolovacím procesem a zvýšené riziko nepovolení záměru. Dle navrhovatelů odpůrce v odůvodnění neuvedl přesvědčivé důvody, ze kterých by bylo zřejmé, v čem spočívá ojedinělost podmínek na území Ústeckého kraje, která by ospravedlňovala zákaz větrných elektráren ve vztahu k památkově chráněným územím a nemovitým kulturním památkám a jejich ochranným pásmům.

Dále navrhovatelé poukazují na skutečnost, že odpůrce stanovil zákaz umisťování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren v zastavěném území a do vzdálenosti 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch. Ve vztahu k ochraně zdraví před působením hluku navrhovatelé zdůraznili, že tato skutečnost je vždy při rozhodování o umístění projektu posuzována příslušnou krajskou hygienickou stanicí. Navrhovatelé rovněž poukázali na skutečnost, že v rámci aktualizace jsou umisťovány nové, mnohem významnější, zdroje hluku v podobě koridorů dopravní infrastruktury, u nichž vzdálenost 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch není dodržována. To dle navrhovatelů svědčí o účelovém a diskriminačním přístupu odpůrce vůči stavbám větrných elektráren. Dále navrhovatelé poukázali na skutečnost, že hygienické normy, na které odkazuje odpůrce v odůvodnění aktualizace, se vztahují na ochranu bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní a sociální účely a funkčně obdobných staveb. Odpůrce však vztahuje ochranu k veškerému zastavěnému území, které zahrnuje i plochy výroby a skladování, dopravní infrastruktury nebo plochy pro komerční vybavení. Takové plochy mohou samy být zdrojem nezanedbatelného hluku. Podmínka odpůrce je tak dle navrhovatelů nelogická a nepřiměřená. Rovněž omezení výstavby větrných elektráren ve vztahu k zastavitelným plochám není dle navrhovatelů v souladu se zákonem. U zastavitelné plochy se jedná o plochu, která je určena územním plánem k zástavbě, ovšem v současnosti zastavěná není. Proto se dle navrhovatelů na ni nevztahuje ochrana před hlukem. Ochrana před hlukem dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, (dále jen zákon o ochraně veřejného zdraví“) se vztahuje pouze k pozemkům, na nichž se již zástavba nachází. Zákon o ochraně veřejného zdraví naopak přenáší odpovědnost za ochranu před hlukem na stavebníka, který následně do území zatíženého hlukem vstupuje, a jemu ukládá činit náležitá opatření k ochraně před hlukem. Regulace navržená odpůrcem z důvodu ochrany před hlukem je dle navrhovatelů v rozporu s platnými předpisy a odpůrce v odůvodnění aktualizace neuvádí žádné přesvědčivé odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, v čem spočívá ojedinělost podmínek na území Ústeckého kraje, která by ospravedlňovala zákaz umístění větrných elektráren ve vztahu k zástavbě.

Ve vztahu k případnému stroboskopickému efektu navrhovatelé uvedli, že pokud by jeho existence měla být důvodem pro zákaz umístění větrných elektráren, nebylo by možné je umístit nikde, což by bylo ve smyslu judikatury nepřípustné. K negativním vlivům ultrazvuku pak navrhovatelé uvedli, že sám odpůrce uvádí v odůvodnění aktualizace, že jejich negativní působení nebylo dosud prokázáno. Uvedené jevy budou dle navrhovatelů případně zkoumány v rámci navazujících povolovacích procesů.

Navrhovatelé dále namítali, že předmětná aktualizace je v příkrém rozporu s prioritami územního plánování Ústeckého kraje obsaženými v Zásadách územního rozvoje, a to konkrétně s čl. 6 odst. 29. V tomto ustanovení je dle jejich názoru zakotvena podpora racionálního a udržitelného rozvoje obnovitelných energetických zdrojů, kterými jsou i větrné elektrárny. Striktní zákaz umisťování větrných elektráren je tak dle navrhovatelů v rozporu s deklarovanou zásadou.

Dle navrhovatelů je předmětná aktualizace rovněž v rozporu s Politikou územního rozvoje ČR, podle níž je republikovou prioritou vytvářet podmínky pro rozvoj decentralizované, efektivní a bezpečné výroby energie z obnovitelných zdrojů, šetrné k životnímu prostředí, s cílem minimalizace jejích negativních vlivů a rizik při respektování přednosti zajištění bezpečného zásobování území energiemi (body 31, 176 a 199 Politiky územního rozvoje ČR). Dle bodu 199 Politiky územního rozvoje ČR měly kraje vymezit lokality vhodné pro využití obnovitelných zdrojů energie a prověřit vymezení ploch pro jejich umístění. V reakci na toto ustanovení Ministerstvo životního prostředí vydalo Metodický návod MŽP 2018. Tento dokument nestanoví zákaz umisťování větrných elektráren v žádných územích, pouze vymezuje území nevhodná, spíše nevhodná a vhodná. Pokud odpůrce stanovil nepodmíněný zákaz umisťování větrných elektráren v určitých územích, postupoval dle navrhovatelů v rozporu s metodickým návodem MŽP 2018. Dále navrhovatelé poukázali na skutečnost, že se odpůrce vyhnul své povinnosti prověřit možnost vymezení ploch vhodných pro umístění větrných elektráren, čímž porušil bod č. 199 Politiky územního rozvoje ČR. Přestože Ministerstvo životního prostředí nezpracovalo odborný podklad pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie, dle navrhovatelů nic nebránilo odpůrci prověřit vymezení ploch vhodných pro umístění větrných elektráren na základě Metodického návodu MŽP 2018.

Dále navrhovatelé namítali neproporcionální zásah do jejich práva na samosprávu a do vlastnického práva. Navrhovatelé s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011-127, poukázali na skutečnost, že v různých regionech mohou být stanoveny různě přísné podmínky pro regulaci aktivit, mimo jiné i stavebních, ovšem tato regulace musí mít objektivně existující důvod vycházející z takových podmínek daného regionu, jimiž se tento liší od jiných regionů nebo od „průměrného“ stavu z pohledu celostátního. Taková regulace musí být odůvodněna. Dále navrhovatelé s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, zdůraznili, že zásahy do vlastnického práva musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny za základě zákona. Navrhovatelé opakovaně poukázali na skutečnost, že dle Metodického pokynu MŽP 2005 a analýzy Ústavu fyziky a atmosféry AV ČR je zhruba 11 % území Ústeckého kraje vhodných pro umístění větrných elektráren. I na tomto území to však podmínky obsažené v aktualizaci vylučují. Úpravu považují navrhovatelé za neproporcionální.

Dále navrhovatelé namítali nedostatečné zjištění skutkového stavu. Na území Ústeckého kraje je v současnosti v provozu několik desítek větrných elektráren, a to zejména na územích, na kterých je to nadále aktualizací vyloučeno. Tyto větrné elektrárny byly umístěny v souladu se zákonem a došlo v jejich případě k posouzení jejich vlivů na životní prostředí, a to včetně zásahu do krajinného rázu. Všechny umístěné elektrárny jsou za polovinou doby, po kterou mají garantované výkupní ceny, takže pravděpodobně do deseti let ukončí svůj provoz. Dle Státní energetické koncepce se u větrné energie předpokládá postupné plné využití potenciálu, který je stanoven na hodnotu cca 2 300 MW ve středním scénáři. Pokud by nebyla možná výstavba v Ústeckém kraji, který má v rámci České republiky jedny z nejlepších podmínek, pak by nebylo možné naplnit cíl energetické koncepce, která počítá s instalací větrných elektráren ve všech krajích vyjma Hlavního města Prahy.

Dle navrhovatelů odpůrce rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že některé z obcí na území kraje měly v době přijetí aktualizace ve svých územních plánech zaneseny plochy pro budoucí umístění větrných elektráren. Předmětná aktualizace však toto jejich využití znemožňuje. V tomto směru odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 8 Aos 5/2013-87, ve kterém je uvedeno, že s přihlédnutím k zásadě kontinuity územního plánování, právní jistotě a legitimnímu očekávání měl pořizovatel zásad územního rozvoje přihlédnout k územnímu plánu obce. Za situace, kdy aktualizace vyloučila umístění větrných elektráren i v územích, kde je to zjevně vhodné, protože tam již větrné elektrárny umístěny jsou, bylo pro jejich umístění v daném místě vydáno souhlasné stanovisko EIA, nebo jde o místa s dostatečným větrným potenciálem, nebyl dle navrhovatelů při vydávání aktualizace dostatečně zjištěn rozhodný skutkový stav, když nebylo přihlíženo k územním plánům s plochami vymezenými pro větrné elektrárny.

Navrhovatelé a) a b) pak namítali nesprávnost důvodů pro zamítnutí jejich námitek uplatněných v průběhu přijímání aktualizace. Dle navrhovatelů a) a b) z odůvodnění zamítnutí námitek nejsou seznatelné skutečné důvody, které odpůrce vedly k zamítnutí námitek, a z jakých důvodů odpůrce stanovil omezení a zákaz pouze konkrétního typu záměrů – větrných elektráren. Proto považují rozhodnutí o námitkách za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle navrhovatelů a) a b) se odpůrce v rozhodnutích o námitkách nevypořádal s námitkou, že je regulace nepřiměřeně přísná a znamená v podstatě absolutní zákaz umisťování větrných elektráren na území Ústeckého kraje, a neuvedl přesvědčivé odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, v čem spočívá ojedinělost podmínek v daném území.

Dle navrhovatelů a) a b) odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o jejich námitkách nevysvětlil, proč by mělo být celé území Ústeckého kraje natolik hodnotné a jedinečné, že vyžaduje ochranu v podobě přísné regulace umisťování větrných elektráren. Odpůrce dle navrhovatelů a) a b) rovněž nevyvrátil tvrzení navrhovatelů a) a b), že je regulace nepřiměřená a diskriminační ve vztahu k jiným činnostem. Dle navrhovatelů a) a b) se rovněž odpůrce v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil k námitce, že je regulace stanovena zjevně nelogicky nepřiměřeně ve vztahu k jednotlivým územím, neboť neodůvodnil, v čem spočívá ojedinělost podmínek v celém území Ústeckého kraje, která by ospravedlnila regulaci v daných územích přísnější než podle zákona. Rovněž se dle navrhovatelů a) a b) odpůrce v odůvodněních rozhodnutí nevyjádřil k námitce týkající se nepřiměřenosti regulace v zastavěném území a do 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch.

Rovněž v případě námitky rozporu aktualizace s Politikou územního rozvoje ČR trvali navrhovatelé a) a b) na tom, že se s ní odpůrce nevypořádal dostatečně, a v důsledku toho je rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle navrhovatelů a) a b) je provoz větrných elektráren samostatnou státem podporovanou ekonomickou aktivitou. Nelze tedy tvrdit, že odpůrce nebrání státem podporované ekonomické aktivitě na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, když zakazuje výrobu z celého jednoho druhu těchto zdrojů. Navrhovatelé a) a b) odkázali na Státní energetickou koncepci, která předpokládá postupné plné využití potenciálu. Odpůrce dle názoru navrhovatelů a) a b) nijak nevysvětlil, proč by měly veřejné zájmy na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví převažovat nad veřejným zájmem na výrobu energie z obnovitelných zdrojů.

K reakci odpůrce na námitku rozporu aktualizace s čl. 176 a čl. 199 Politiky územního rozvoje ČR, kde se odpůrce odkazoval na Metodický návod MŽP 2018, navrhovatelé a) a b) uvedli, že pokud odpůrce bezpodmínečně a kategoricky zakázal umisťování větrných elektráren ve všech územích vymezených v bodu 163 aktualizace, nemohl vycházet z Metodického návodu MŽP 2018, neboť tento umisťování větrných elektráren nezakazuje, ale pouze vymezuje lokality nevhodné, spíše nevhodné a vhodné, kdy u těch nevhodných a spíše nevhodných není vysloven zákaz umístění větrných elektráren, ale pouze lze očekávat, že záměr nebude povolen, nebo bude povolen jen za splnění určitých podmínek.

Odpůrce ve svém vyjádření uvedl, že oproti původní úpravě zrušené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261, byl výrazně snížen výčet území, na kterých nelze vymezovat plochy pro větrné elektrárny. Zároveň byla snížena navazující ochranná pásma vizuálního vlivu u zastavěných a zastavitelných ploch z 3 km na 500 m a u ochranného pásma navazujícího na ochranná pásma památkově chráněných území z 3 km na 1 km. V důsledku toho došlo oproti předcházející úpravě k významnému zvýšení počtu ploch, na kterých je možno umístit větrné elektrárny.

Odpůrce vyhotovil odbornou analýzu znázorňující recentní stav dopadů jednotlivých regulativů vymezování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren v Ústeckém kraji. Z této analýzy vyplývá, že regulace obsažená v aktualizaci nemá absolutní dopady a připouští výstavbu větrných elektráren na území desítek obcí v Ústeckém kraji, a to při zohlednění vhodných povětrnostních podmínek. Odpůrce uvedl, že tuto analýzu nemohl učinit součástí aktualizace, a to s ohledem na časovou proměnlivost údajů a měřítko zásad územního rozvoje kraje, neboť nebylo možné přesné a závazné rozdělení území dle možnosti umisťování větrných elektráren, protože zásady územního rozvoje mají ze své povahy regulovat využití území v dlouhodobém horizontu. Skutečnost, že regulace neznamená absolutní zákaz umisťování větrných elektráren, vyplývá i ze schématického zobrazení kraje s vyznačením dopadů regulace, které je součástí odůvodnění aktualizovaných Zásad územního rozvoje. Odpůrce uvedl, že jeho odborná analýza vychází z aktuálních územně analytických podkladů Ústeckého kraje i jednotlivých obcí s rozšířenou působností a z analýzy Akademie věd České republiky týkající se potenciálu větrné energie v České republice z perspektivy roku 2020. Na základě této analýzy bylo na území Ústeckého kraje dle odpůrce identifikováno přibližně 250 míst s náležitým větrným potenciálem, kde lze stožáry větrných elektráren v souladu s regulací obsaženou v aktualizaci umístit.

Dále odpůrce trval na tom, že regulace obsažená v aktualizaci není nepodmíněná, neboť nevymezuje konkrétní plochy a koridory, kde by byla výstavba větrných elektráren zakázána, ale stanovuje úkoly pro územně plánovací činnost obcí a pro rozhodování v území, a to v rozsahu nezbytném pro ochranu převažujícího veřejného zájmu na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví. Pokud bude ochrana těchto hodnot odpovídajícím způsobem zajištěna, nebrání regulace obsažená v aktualizaci vymezování ploch pro větrné elektrárny v nižších stupních územně plánovací dokumentace ani umisťování těchto staveb v území. Odpůrce trval na tom, že regulativy obsažené v aktualizaci jsou náležitě odůvodněny a adresáti z odůvodnění mohou bez jakýchkoli pochybností zjistit, jaké důvody odpůrce k přijetí nastavených pravidel vedly.

K argumentu navrhovatelů, že plochy pro umístění větrných elektráren nutně nejsou vždy plochami nadmístního významu, odpůrce uvedl, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu větrné elektrárny představují nadmístní prvek v rámci daného území (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2009, č. j. 5 Ao 1/2009-186). Odpůrce je přesvědčen, že umisťování stožárů větrných elektráren (vyšších než 35 m) do území bude mít vzhledem k jejich charakteru vždy natolik dalekosáhlé důsledky, že je zcela namístě regulovat tuto oblast v Zásadách územního rozvoje. O nadmístním významu větrných elektráren svědčí dle odpůrce i skutečnost, že Politika územního rozvoje ČR ukládá krajům úkol prověřit možnost vymezení ploch pro větrné elektrárny a přímo ve vztahu k území Ústeckého kraje úkol zamezit rizikům překotně se rozvíjející výstavby větrných elektráren v Krušných horách. Je to tedy právě krajská územně plánovací dokumentace, které byl svěřen ze strany státu úkol koordinace územně plánovací činnosti obcí v této oblasti.

K poukazu navrhovatelů, že výstavba větrných elektráren byla v Ústeckém kraji v posledních deseti letech prakticky zastavena, odpůrce uvedl, že stagnace výstavby větrných elektráren je celorepublikovým trendem souvisejícím s útlumem státní podpory výkupu energie z větrných elektráren. Až v současné době se objevují nové projekty výstavby větrných elektráren související s novými dotačními tituly Ministerstva životního prostředí. Tempo výstavby větrných elektráren v České republice je tak dle odpůrce přímo úměrné tomu, jak stát aktuálně podporuje či nepodporuje výstavbu těchto zdrojů energie. Dále poukázal na skutečnost, že národní cíl v podobě pokrytí 13 % konečné spotřeby energie v roce 2020 z obnovitelných zdrojů byl dosažen s výrazným předstihem již v prvním pololetí roku 2013. Po dosažení tohoto cíle již neměla být ze strany státu poskytována podpora pro žádný nový obnovitelný zdroj. V době přijetí aktualizace tedy výstavba větrných elektráren nepatřila mezi státem podporované aktivity. Proto odpůrce trval na tom, že mu nelze vytýkat, že předmětná aktualizace omezuje státem podporovanou ekonomickou aktivitu, když v posledním desetiletí výstavba větrných elektráren mezi státem podporované aktivity nepatřila. Dále odpůrce zdůraznil, že více než 30 % území Ústeckého kraje vykazuje v současné době specifické problémové znaky přetížení průmyslovou výrobou a těžbou. Rozhodně tedy nejde v případě regulace umisťování větrných elektráren o vyjádření aktuální vůle politické reprezentace Ústeckého kraje, nýbrž o dlouhodobě potřebné a řádně zdůvodněné regulativy, které mají zabránit neustálému upřednostňování hospodářského využití území (nutno podotknout, že ve prospěch celé České republiky) na úkor dalších dvou základních a tudíž neméně významných pilířů udržitelného rozvoje území kraje (environmentálního a sociálního).

K poukazu na rozpornost aktualizovaného čl. 174 s prioritou zakotvenou v čl. 6 bodu 29 Zásad územního rozvoje odpůrce uvedl, že navrhovatelé nezohlednili celé znění čl. 6 bodu 29. V uvedeném článku je totiž rovněž uvedeno, že je třeba územně regulovat záměry na výstavbu větrných elektráren s ohledem na eliminaci rizik poškození krajinného rázu a ohrožení rozvoje žádoucích forem využití území (zejména oblast Krušných hor). Dále odpůrce poukázal na prioritu uvedenou v čl. 7 bodu 38a, kde je zdůrazněna nezbytnost ochrany dotčeného území s ohledem na jeho významný potenciál pro rozvoj rekreace a cestovního ruchu a potřeba minimalizace rozsahu činností, které by mohly jeho rekreační charakter narušit. Odpůrce zdůraznil, že respektuje význam výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, ale jeho úkolem bylo zohlednit i řadu dalších zájmů a v některých lokalitách upřednostnit převažující veřejné zájmy na ochraně přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území. Zdůraznil, že větrné elektrárny nelze a priori vždy považovat za stavbu ve veřejném zájmu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016-46). Uvedl, že problém sezónních výkyvů ve výrobě elektrické energie z větru, který se nedaří zcela uspokojivě řešit ani cestou akumulace vyrobené energie v úložištích, s sebou stále přináší nutnost „krytí“ výroby elektrické energie z fosilních zdrojů. Nelze tak tvrdit, že by výstavba větrných elektráren mohla v současné době sama o sobě nějak výrazněji omezit závislost České republiky na fosilních zdrojích energie, a že by tudíž z tohoto titulu mělo jít vždy a bez dalšího o záměr naplňující veřejný zájem. Poukázal rovněž na to, že soulad dílčích regulativů vymezování ploch pro větrné elektrárny s prioritou uvedenou v čl. 6 bodu 29 byl konstatován již v rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zrušena předchozí úprava zásad územního rozvoje. Z toho dovozuje odpůrce, že současná mírnější regulace je s touto prioritou rovněž v souladu.

Ve vztahu k prioritě obsažené v čl. 31 Politiky územního rozvoje ČR odpůrce uvedl, že aktualizace je v souladu s touto prioritou, neboť nastavená regulace vytváří podmínky pro ochranu přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví s cílem minimalizace negativních vlivů větrných elektráren. Dále odpůrce poukázal na čl. 20 Politiky územního rozvoje, který mezi celorepublikové priority územního plánování zahrnuje i potřebu umisťovat rozvojové záměry, které mohou významně ovlivnit charakter krajiny, do co nejméně konfliktních lokalit. Poukázal rovněž na čl. 74 Politiky územního rozvoje, kde je Ústeckému kraji výslovně uložen úkol účinným způsobem regulovat a zamezit rizikům překotně se rozvíjející výstavby větrných elektráren v Krušných horách. Pro vymezení regulativů měl tedy odpůrce dle svého názoru zcela legitimní důvody.

K čl. 199 Politiky územního rozvoje ČR odpůrce uvedl, že jej nebylo možné naplnit z objektivních důvodů, neboť orgány státní správy nezpracovaly příslušný podklad, ačkoli k tomu byly zavázány čl. 176 Politiky územního rozvoje ČR. Odpůrce dále poznamenal, že v současnosti probíhá aktualizace Politiky územního rozvoje ČR, při které mají být oba zmiňované články bez náhrady vypuštěny.

Odpůrce uvedl, že při vyhotovení aktualizace pracoval s Metodickým pokynem MŽP 2018, který se týká vyhodnocení možností umístění větrných elektráren a fotovoltaických elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny. Pracoval s ním zejména při vymezení ochranných pásem vizuálního vlivu. Metodický materiál uvádí, že lze vymezit u větrných elektráren zóny silné a zřetelné viditelnosti až do vzdálenosti 3 – 6 km. Odpůrce šířku této zóny na základě odborného posouzení snížil u památkově chráněných území na 1 km a u nemovitých kulturních památek na 1 km tak, aby nedocházelo k příliš restriktivní regulaci území Ústeckého kraje. Nastavená ochranná pásma vizuálního vlivu tak zajišťují skutečně jen minimální a dle názoru odpůrce naprosto nezbytnou ochranu dotčeného území.

Odpůrce rovněž nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů, že aktualizace je v rozporu se Státní energetickou koncepcí. Zdůraznil, že Státní energetická koncepce počítá s tím, že rozvoj získávání energie z obnovitelných zdrojů musí probíhat v souladu s ekonomickými možnostmi a s přírodními geograficko-geologicko-klimatickými podmínkami České republiky. Poukázal na skutečnost, že v části 5.7 Státní energetické koncepce je výslovně uvedeno, na jaké obnovitelné zdroje by měla být podpora primárně zaměřena, přičemž větrné elektrárny zde uvedeny nejsou. Preferováno je například využití biomasy, fotovoltaické systémy nebo geotermální zdroje. S omezenými možnostmi rozvoje větrné energetiky pracuje i Územní energetická koncepce Ústeckého kraje. I zde je konstatován konflikt výstavby větrných elektráren s „chráněnými územími“, a proto se s masivním rozvojem větrné energetiky v Ústeckém kraji nepočítá.

K tvrzenému rozporu se zákonnými požadavky na zjištění skutečného stavu odpůrce uvedl, že skutečnost, že v současné době je na území kraje v provozu již několik desítek větrných elektráren, a to třeba i na území, kde podle nově zavedené regulace již nebude možné větrné elektrárny umístit, nemůže znamenat, že by takové plochy měly už navždy zůstat bez regulace a bylo by na nich připuštěno neomezené rozšiřování větrných parků. Odpůrce poukázal na skutečnost, že není výjimečná situace, kdy se územní plán obce dostane do rozporu s následně vydanou aktualizací zásad územního rozvoje. Na tuto situaci výslovně pamatuje § 54 odst. 6 stavebního zákona, kde je stanovena povinnost obce bez zbytečného odkladu uvést do souladu svůj územní plán s nadřazenou územně plánovací dokumentací. Do doby splnění této povinnosti obce nelze podle předmětných rozporných částí územního plánu rozhodovat. Odpůrce dále zdůraznil, že jeho přístup k vymezování ploch pro větrné elektrárny vykazuje znaky kontinuity již od přijetí původního znění Zásad územního rozvoje v roce 2011. Nelze tedy tvrdit, že by mohl být pro adresáty nějak překvapivý. V roce 2011 poskytl odpůrce cestou etapizace dotčeným subjektům dvouletou lhůtu k tomu, aby dokončily rozpracované územní plány a realizovaly své projekty větrných elektráren. Po zrušení původní úpravy Nejvyšším správním soudem odpůrce v souladu s § 43 odst. 1 stavebního zákona nepřipouštěl, aby plochy pro větrné elektrárny byly v územních plánech vymezovány. Odpůrce vycházel z přesvědčení, že větrné elektrárny mají kromě přínosů i řadu významných negativních vlivů přesahujících hranice jednotlivých obcí.

Odpůrce trval na tom, že předmětnou regulaci řádně odůvodnil. V odůvodnění byla shrnuta významná specifika území Ústeckého kraje, která je činí unikátním, a odůvodňují tudíž nezbytnost jeho zvýšené ochrany. Náležitě byl posouzen stávající stav dotčeného území a zcela konkrétně pak i jeho zatížení již realizovanou výstavbou větrných elektráren. Odpůrce v odůvodnění aktualizace popsal, které hodnoty chrání a z jakého důvodu. Nastavené regulativy vymezování ploch pro větrné elektrárny přitom dle odpůrce zajišťují skutečně pouze základní a nezbytnou ochranu dotčených veřejných zájmů. Další posuzování předmětných záměrů a jejich vlivů na území pak bude probíhat v rámci územně plánovací činnosti obcí a při rozhodování v území, k čemuž odpůrce poskytuje dle svého názoru dostatečný prostor. Odpůrce poukázal na území tří sousedních plánovacích svazů Saska. Stožáry větrných elektráren je možné umístit na 0,8 % území, a to v situaci, kdy obnovitelné zdroje v Německu mají nahradit výrobu elektrické energie z jaderných a tepelných elektráren. Poukázal na stanovisko Saského státního ministerstva vnitra ze dne 26. 6. 2018, ze kterého vyplývá, že vzdálenost 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch se z jejich pohledu jeví jako nedostatečná a vzhledem ke skutečnosti, že některé obce jsou v těsné blízkosti hranice, by byla vhodnější vzdálenost od lidských obydlí alespoň 1 000 m, jak je tomu v Sasku.

Odpůrce dále zdůraznil, že předmětná regulace je pozitivně hodnocena i ve vyhodnocení vlivů územně plánovací koncepce na životní prostředí provedeném dle zákona o posuzování vlivů i ve vyhodnocení vlivů předmětné aktualizace na udržitelný rozvoj území.

Dále odpůrce vyslovil nesouhlas s tvrzením, že aktualizace diskriminačně zakazuje umisťování větrných elektráren a neomezuje umisťování jiných obnovitelných zdrojů energie. Zdůraznil, že aktualizace nezakazuje umisťovat větrné elektrárny na území kraje. Dále uvedl, že řada regulativů je v Zásadách územního rozvoje formulována obecně, bez vazby na konkrétní druh obnovitelného zdroje energie – např. regulativ vymezující prioritu ochrany území Krušných hor, úkol stanovovat a udržovat limity rozvoje pro všechny aktivity, které by mohly způsobovat poškození hodnot přírodního a krajinného prostředí. Zdůraznil, že rovněž problematika těžby nerostných surovin a těžkého průmyslu a jejich dopadu na území kraje se prolíná prakticky celou krajskou územně plánovací dokumentací, a to od základních priorit (články 2 až 8), přes regulaci konkrétních ploch a koridorů nadmístního významu (články 11 až 193), až po upřesnění územních podmínek koncepce ochrany a rozvoje přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území kraje (články 196 až 201) a stanovení cílových kvalit konkrétních krajinných celků (články 202 až 219).

K námitce týkající se vypořádání námitek a připomínek odpůrce uvedl, že vypořádání splňuje veškeré zákonné náležitosti a jsou zde dostatečným způsobem popsány veškeré úvahy, které odpůrce k jeho závěrům vedly.

V závěru odpůrce zdůraznil, že stejné právo na samosprávu jako obce má i Ústecký kraj. U záměrů nadmístního významu je tak bezesporu oprávněn určit a zpřesnit míru regulace vyplývající ze zvláštních předpisů. Trval na tom, že zásady územního rozvoje jsou důležitým nástrojem územního plánování, kterým je prováděna regulace možných způsobů využití území kraje, s přihlédnutím ke všem cílům deklarovaným v § 18 stavebního zákona. Role krajského orgánu územního plánování, který koordinuje zájmy všech obyvatel kraje, je zcela nezastupitelná. Regulaci provedenou v Zásadách územního rozvoje není dle odpůrce možné nahradit posuzováním jednotlivých konkrétních návrhů na umístění větrných elektráren do území, neboť nelze s dostatečně komplexními měřítky zhodnotit celkové dopady výstavby těchto dominantních prvků na celkový charakter území Ústeckého kraje. Jednotlivé povolovací procesy zohledňují jen dílčí veřejné zájmy a ani navrhovateli opakovaně vyzdvihovaná EIA, která je sice komplexním nástrojem ochrany životního prostředí, neumožňuje vyhodnocení sociálních dopadů technického rázu krajiny či koncepční hodnocení širšího území a budoucího vývoje.

Navrhovatelé na vyjádření odpůrce reagovali replikou. Navrhovatelé uvedli, že při konstatování, že regulace obsažená v aktualizaci je nepodmíněná a absolutní, vycházeli z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011-127, ve kterém soud označil regulaci za kategorickou, nepodmíněnou a neumožňující v určitých případech dát přednost jiným hodnotám než ochraně vizuálních hodnot krajiny za situace, kdy daná regulace umožňovala umístění větrných elektráren na 9 % území kraje s dostatečným větrným potenciálem, tj. na 2,24 % celkového území kraje. Pokud regulace obsažená v aktualizaci umožňuje umístit větrné elektrárny na 0,8 % celkového území kraje, jak uvádí odpůrce, je tato regulace dle navrhovatelů třikrát přísnější než regulace, která byla Nejvyšším správním soudem shledána jako nepodmíněná a kategorická. Přestože došlo oproti v minulosti zrušené úpravě ke zvýšení počtu ploch, na kterých je možné větrné elektrárny umístit, stále se dle navrhovatelů jedná o neproporcionální regulaci, která ve svých důsledcích znamená znemožnění umisťování větrných elektráren prakticky na celém území kraje.

Dále uvedli, že pokud jsou v aktualizaci striktně vymezena území, ve kterých nesmí být větrné elektrárny umístěny, přičemž není stanovena možnost prověření jejich umístění v území či stanoveny podmínky, za kterých větrné elektrárny umístit lze, jedná se dle navrhovatelů o nepodmíněnou regulaci.

Analýzu předloženou odpůrcem v rámci soudního řízení považují navrhovatelé za nepřípustný důkaz, kterým se odpůrce snaží dodatečně odůvodnit přiměřenost a zákonnost regulace, ač tak měl učinit již v odůvodnění aktualizace. Nedostatek odůvodnění nemůže být zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v soudním řízení. Dle navrhovatelů rovněž předmětná analýza nebyla zpracována žádným odborným nestranným subjektem, nýbrž přímo odpůrcem. Z mapových podkladů analýzy nelze seznat, na základě jakých územních limitů byly vymezeny „zákazové“ zóny s limity využití území – nejsou zde vyznačeny ochranná pásma vizuálního vlivu, přírodní parky apod.). Dále uvedli, že odpůrce jim odmítl poskytnout prostorová data ve vektorové formě k regulovaným územím za účelem vypracování vlastní analýzy s tím, že tato data nejsou součástí Zásad územního rozvoje. Dle navrhovatelů analýza odpůrce pracuje pouze s regulací obsaženou v aktualizaci, ale nepracuje s dalšími limity v území, které umístění větrných elektráren brání. Nepracuje např. s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, soukromým vlastnictvím pozemků a ochotou obcí vymezit ve svém území plochy pro umístění větrných elektráren. Nezahrnuje ani ochranné pásmo radiolokátoru Hrušovany, ve kterém nesmí být větrné elektrárny umisťovány bez souhlasu Odboru dohledu nad vojenským letectvím, sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany. Uvedené ochranné pásmo dle navrhovatelů zasahuje v podstatě celou jihozápadní polovinu Ústeckého kraje. Navrhovatelé trvali na tom, že tvrzení odpůrce, že v Ústeckém kraji je možné umístit až 248 větrných elektráren, je zavádějící a nepravdivé, neboť takové množství elektráren s ohledem na další limity není možné v území umístit.

K poukazu na srovnání s možností umístění větrných elektráren na území Saska navrhovatelé uvedli, že jde o nepřípadné porovnání, neboť porovnání pouze s jedním regionem, a ještě zahraničním, nemá vypovídací hodnotu. Region byl ze strany odpůrce zvolen účelově a byla dezinterpretována úprava územního plánování Spolkové země Sasko. Ve vymezených oblastech v Sasku mají definované funkce přednost před jinými funkcemi, které se s prioritními neslučují. Vhodné oblasti se určují pro funkce, které jsou pro území významné, nelze je však zpravidla realizovat v jiném místě, než které bylo označeno za vhodné. Oproti tomu v územích, ve kterých dle aktualizace není umístění větrných elektráren vyloučeno, nepodléhá umisťování větrných elektráren oproti územím vymezeným v Sasku žádným zvýhodněním. Dále poukázali na skutečnost, že v Sasku je instalováno 927 větrných elektráren s celkovou kapacitou 1 272 MW, kdežto v celé České republice kapacita instalovaných větrných elektráren dosahuje pouze 340 MW.

Dále navrhovatelé poukázali na skutečnost, že v únoru 2020 byla do evidence územně plánovací činnosti zaevidována Územní studie Krušné hory, která vytipovala pouze dvě plochy pro umístění větrných elektráren jako podmínečně vhodné s tím, že do nich lze umístit celkem 6 kusů větrných elektráren. Při zpracování této studie se vycházelo z regulativů obsažených následně v aktualizaci. Výsledek územní studie je dle navrhovatelů dokladem neproporcionality aktualizace.

Rovněž se navrhovatelé pozastavili nad tím, že Aktualizace potenciálu větrné energie v České republice z perspektivy roku 2020 vyhotovená Ústavem fyziky a atmosféry Akademie věd ČR odhaduje při optimistickém scénáři možnost umístění 144 kusů větrných elektráren, kdežto analýza předložená odpůrcem odhaduje počet potenciálně umístitelných elektráren na 248. I s ohledem na tuto skutečnost považují navrhovatelé analýzu odpůrce za zavádějící. Navrhovatelé si nechali vyhotovit vlastní GAP analýzu, ze které vyplývá, že existují plochy, u nichž je dostatečný větrný potenciál, a nejsou omezeny regulací aktualizace, přesto do nich v analýze odpůrce nebyly umístěny žádné potenciální větrné elektrárny.

Dále navrhovatelé k argumentaci odpůrce odkazující na převažující veřejný zájem uvedli, že nebylo ze strany odpůrce odůvodněno, na základě čeho má veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví převažovat nad veřejným zájmem na využití obnovitelných zdrojů energie.

K otázce nadmístního významu ploch pro větrné elektrárny navrhovatelé zdůraznili, že by se soud měl zabývat otázkou, zda má každá zákazová plocha vymezená regulací aktualizace pro umisťování větrných elektráren nadmístní význam.

K poukazu odpůrce, že se od roku 2013 větrné elektrárny prakticky nestaví, navrhovatelé uvedli, že od roku 2013 se v České republice postavilo celkem 39 větrných elektráren na území šesti krajů. V Ústeckém kraji byla poslední postavena v roce 2010 před vydáním Zásad územního rozvoje. Pak odpůrce postupoval proti umisťování větrných elektráren. Sám tedy vytvořil stav, kterým nyní odůvodňuje faktický plošný zákaz výstavby větrných elektráren na území celého kraje. Rovněž zdůraznili, že odpůrce zaměňuje finanční podporu obnovitelných zdrojů s obecnou podporou vyjádřenou v koncepčních a strategických dokumentech státu. Obecný závazek podporovat výstavbu a rozvoj obnovitelných zdrojů energie je stále národní prioritou zakotvenou v Politice územního rozvoje ČR i Státní energetické koncepci. V současné době platí pro celou Evropskou unii závazný cíl dosažení nejméně 32% podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě energie do roku 2030.

K rozporu aktualizace s prioritou obsaženou v čl. 6 odst. 29 Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje navrhovatelé zdůraznili, že rozpor původní regulace s touto prioritou shledal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12. Pokud Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261, tento rozpor neshledal, neřídil se závazným právním názorem Ústavního soudu. Dále navrhovatelé zdůraznili, že z odpůrcem citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016-46, na jiném místě vyplývá, že soud považuje větrné elektrárny za veřejný zájem.

Navrhovatelé dále zdůraznili, že by se odpůrce neměl snažit nahradit působnost orgánů státní správy chránících veřejné zájmy. Spr