4 As 27/2003 — Nejvyšší správní soud

60 A 11/2021- 41 - text  60 A 11/2021 - 41 Usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobkyně: X sídlem X adresa pro doručování X X sídlem X proti žalovanému: X sídlem X o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 3. 2021, č. j. X takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou krajskému soudu dne 14. 6. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků Statutárního města Ústí nad Labem (dále jen „komise“). 2. Tímto prvostupňovým rozhodnutím (konkrétně výroky I., II. a III.) byl obviněný X uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že úmyslně fyzicky napadl bývalou přítelkyni X a způsobil jí zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření. Za uvedený přestupek byl obviněnému uložen správní trest pokuty ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. 3. Žalobkyně uvedla, že jí byla způsobena škoda protiprávním jednáním X, když uhradila smluvním zdravotnickým zařízením zdravotní péči, která byla v souvislosti s jednáním X poskytnuta zraněné X. Žalobkyně popsala, že dne 6. 4. 2020 požádala komisi o informaci o výsledku přestupkového řízení, bylo jí sděleno, že věc je v řešení. Proto se žalobkyně dne 9. 4. 2020 podle § 70 odst. 2 a § 89 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), připojila s náhradou škody ve výši 5 087,12. Kč. Poté co podala komisi stížnost ve smyslu § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť komise neakceptovala její požadavek na připojení se do řízení, bylo žalobkyni dne 26. 4. 2020 ze strany komise sděleno, že není účastníkem řízení o přestupku a nemá postavení poškozené a tento závěr byl odůvodněn odkazem na příslušná ustanovení právních předpisů a výklad Ministerstva vnitra. Žalobkyně reagovala tak, že nadále trvá na své stížnosti, neboť v případě, kdy správní orgán odmítnul účastníka řízení dle § 70 zákona o odpovědnosti za přestupky, měl zvolit postup dle § 28 odst. 1 správního řádu, tedy vydat usnesení o odmítnutí účastníka správního řízení a dát prostor k řádnému opravnému prostředku. Dne 19. 5. 2021 žalobkyně obdržela od komise odpověď na opětovnou stížnost, ve které komise uvedla, že správní řád nemusí být v daném případě aplikován, neboť o tom, že žalobkyně není účastníkem řízení, nejsou pochybnosti, postačí tedy učinit vůči žalobkyni sdělení dle § 154 správního řádu. 4. Dále žalobkyně konstatovala, že dne 2. 6. 2021 jí komise doručila zprávu o výsledku přestupkového řízení a spolu s touto zprávou i rozhodnutí komise o přestupku ze dne 26. 3. 2021, jímž byl obviněný X uznán z přestupku vinným. 5. V další části žaloby žalobkyně podrobně uvedla důvody, pro které se považuje z hlediska § 68 písm. b), potažmo § 70 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky za poškozeného. Dovolávala se povahy nároku na náhradu škody spočívající v úhradě nákladů na léčení pojištěnce v souvislosti s protiprávním jednáním třetí osoby, příslušnou judikaturu trestních a civilních soudů a zejména též na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 10 A 76/2018-29, který dovodil, že žalobkyně je v přestupkovém řízení poškozenou. 6. Žalobkyně připustila, že žalobu je možné podat až po vyčerpání opravných prostředků, ovšem v daném případě nebylo vydáno jediné rozhodnutí, které by bylo možné řádným opravným prostředkem napadnout. Podle žalobkyně tedy současná situace jinou možnost řešení nenabízí a žaloba je fakticky jediným prostředkem, ze kterého se správní orgán může dozvědět, že jeho postup není správný. Jen v případě úspěšného dosažení rozsudku může být ze strany správních orgánů zhodnocen požadovaný postup, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 10 A 76/2018. Žalobkyně zopakovala, že konečné rozhodnutí ve věci přestupku X vydané komisí dne 26. 3. 2021, které nabylo právní moci dne 26. 5. 2021, jí bylo doručeno dne 2. 6. 2021, ovšem o žalobkyni v něm nebyla zmínka. Podle žalobkyně by měl být za účastníka řízení považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem řízení, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba je či není účastníkem řízení, vydá správní orgán usnesení podle § 28 odst. 1 správního řádu. Tento postup však komise nezvolila a danou otázku vyřešila formou sdělení. 7. Protože se žalobkyní nebylo jednáno jako s poškozenou, což je podle ní v rozporu se v zákonem, byla zkrácena na svých právech. Z uvedených důvodů navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí komise zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a komisi uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. 8. Podáním žaloby bylo zahájeno řízení před správním soudem dle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 9. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud návrh na zahájení řízení usnesením odmítne, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný. 10. Podle § 68 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zákon. 11. Z uvedeného vyplývá, že s. ř. s. vychází ze zásady, že soudní ochrana nastupuje teprve poté, kdy jsou vyčerpány možnosti nápravy nezákonného nebo vadného rozhodnutí prostředky správního řízení. Nevyčerpání řádných opravných prostředků žalobcem je za podmínek stanovených v § 68 písm. a) s. ř. s. důvodem nepřípustnosti žaloby a takovou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu soud odmítne podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. 12. Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby k soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve svojí procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. 13. Soud především odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 4 As 27/2003-77, publ. ve Sb. NSS 64/2004, který vychází ze shora uvedené zásady subsidiarity soudní ochrany veřejných subjektivních práv a nutnosti vyčerpání opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že: „Krajský soud (poté co se vypořádal s tím, že žalobci jsou účastníky kolaudačního řízení podle § 78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, neboť se předmětná dělící zeď nachází na stavební parcele žalobců č. 737/1) dospěl k závěru, že opomenutí účastníků řízení před správním orgánem I. instance, včetně nedoručení rozhodnutí těmto účastníkům, nemá či nemělo vliv na právní moc rozhodnutí v něm vydaného, žalobci byli oprávněni žalobu podat i proti takovémuto prvoinstančnímu rozhodnutí, a předmětné opomenutí účastníků řízení před správním orgánem soud označil za vadu řízení, pro kterou dané rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího správního soudu v tomto případě krajský soud sice vyložil správně otázku účastenství žalobců v kolaudačním řízení, na druhé straně však nevyložil správně podmínky přípustnosti žaloby ve správním soudnictví. S ohledem na ust. § 5 a § 68 písm. a) s. ř. s. lze za přípustnou považovat žalobu jen za podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zákon. To zákonitě platí i pro případ, že byl účastník správního řízení opomenut a nebylo mu doručeno příslušné rozhodnutí (v tom mj. spočívá rozdíl dnešní úpravy od úpravy obsažené v ust. § 250 b) o. s. ř. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2002). V této souvislosti je třeba poznamenat, že i správní řád je standardně vykládán tak, že při „odnětí“ možnosti účastnit se řízení, vyúsťujícím v nedoručení rozhodnutí ve věci, lze nadále nápravu stále zjednat použitím řádného opravného prostředku (srov. Vopálka,V., Šimůnková,V., Šolín,M.: Správní řád, komentář, C. H. Beck Praha 1999, poznámky k ust. §§ 14, 52 a 62). Za dané situace tak krajský soud neměl o předmětné žalobě jednat meritorně, nýbrž ve spojení s tím měl ve smyslu §§ 5, 46 odst. 1 písm. d) a 68 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítnout. …“ 14. Na citované závěry navázal Nejvyšší správní soud i v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118, v kterém se, byť ve vztahu ke stavebnímu řízení, zabýval otázkou opomenutých účastníků řízení, otázkou fikce oznámení vydaného rozhodnutí opomenutému účastníku řízení, dále problematikou nabývání právní moci v případě, kdy rozhodnutí správního orgánu nebylo formálně řádně doručeno (oznámeno) účastníku řízení, a také otázkou, k jakému okamžiku počí