5 Azs 349/2020 — Nejvyšší správní soud

15 A 7/2022- 68 - text  15 15 A 7/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: V. K. N., narozený X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem X, zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2022, č. j. MV-5105-7/SO-2022, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 8. 3. 2022, č. j. MV-5105-7/SO-2022, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 11. 2021, č. j. OAM-15269-29/PP-2017, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2022, č. j. MV-5105-7/SO-2022, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 10. 11. 2021, č. j. OAM-15269-29/PP-2017, kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu, neboť k žádosti nepředložil náležitosti uvedené v § 87b odst. 3 téhož zákona, přičemž mu byla dále dle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta 60 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Žalobce se v podané žalobě současně domáhal přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 1. Žalobce v žalobě předně namítl, že správní orgány postupovaly nesprávně, když nepřihlédly k doplnění jeho odvolání ze dne 1. 3. 2022. K tomu zrekapituloval, že prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce Mgr. Vratislava Polky podal dne 26. 11. 2021 blanketní odvolání, které bylo následně doplněno dne 27. 12. 2021. Dne 25. 1. 2022 pak žalobce ve věci doložil plnou moc nově zmocněného právního zástupce Mgr. Petra Václavka, jenž také dne 1. 2. 2022 nahlédl do správního spisu. Dne 1. 3. 2022 právní zástupce žalobce Mgr. Petr Václavek správnímu orgánu I. stupně zaslal (další) doplnění podaného odvolání. Žalovaný nicméně dne 8. 3. 2022 vydal napadené rozhodnutí, ve kterém konstatoval toliko, že odvolání bylo doplněno (pouze) dne 27. 12. 2021. Podle žalobce tak napadené rozhodnutí žalovaného neobsahuje úvahy týkající se námitek uplatněných v doplnění jeho odvolání ze dne 1. 3. 2022, což má za následek nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ve věci samé. 2. Dále žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí správních orgánů pro rozpor s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V této souvislosti žalobce zdůraznil, že byl ve výzvě správního orgánu I. stupně ze dne 5. 8. 2021 výslovně poučen, že o soužití ve společné domácnosti či o trvalosti partnerského vztahu může svědčit například nájemní či podnájemní smlouva, evidenční list, jedním z dokladů mohou být také společné fotografie z různých prostředí a období s komentářem, doklad o společné dovolené, společná investice do majetku apod. Žalobce v návaznosti na dané poučení předložil dokumenty prokazující sdílení společné domácnosti (tj. nájemní smlouvu) a existenci partnerského vztahu (tj. společné fotografie partnerů). Správní orgán I. stupně tak žalobce dle jeho názoru nejdříve nesprávně a nedostatečným způsobem poučil a následně kladl nadepsané skutečnost k jeho tíži. Měl-li správní orgán I. stupně pochybnosti o tvrzení žalobce o sdílení společné domácnosti či existenci trvalého partnerského vztahu, pak měl postupovat v souladu s § 3 správního řádu a partnery vyslechnout, či provést pobytovou kontrolu. Správní orgány tedy zcela opomenuly skutečnost, že i v řízení o žádosti mají povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 3. Závěrem žalobce namítl, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů svých rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, jakkoliv žalobce ve svém vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021 nepřiměřenost případného rozhodnutí o zamítnutí žádosti namítl. Správní orgán I. stupně se poté dle názoru žalobce ve svém rozhodnutí věnoval otázce přiměřenosti rozhodnutí pouze okrajově, přičemž žalobce považuje úvahy správního orgánu I. stupně v tomto ohledu za nepřijatelné. Žalobce byl sice v roce 2013 pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného přečinu podle § 244 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen se stanovením zkušební doby do dne 22. 5. 2016, avšak žalobce se následně osvědčil, přičemž dne 13. 1. 2017 bylo toto odsouzení zahlazeno. Žalobce tak nerozumí, z čeho správní orgán I. stupně dovodil závěr o tom, že se integroval do zločineckých vrstev, když po svém odsouzení již vedl řádný život. Bez ohledu na uvedené nicméně správní orgán I. stupně právě trestní minulostí žalobce odůvodnil, že je jeho rozhodnutí přiměřené. Žalovaný pak postup správního orgánu I. stupně toliko aproboval a stručně shrnul, že dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nejsou v rozporu s mezinárodními závazky, kterými je Česká republika vázána, neboť žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o opaku. Žalobce nicméně správní orgány v průběhu správního řízení upozorňoval na délku svého pobytu na území České republiky a s ní souvisejícími rodinnými, sociálními a ekonomickými vazbami a na existenci trvalého partnerského vztahu se státním příslušníkem České republiky. Žalobce má proto za to, že žalovaný posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze formalisticky a bez patřičného přihlédnutí ke všem skutkovým okolnostem. Takové posouzení se tedy žalobci jeví jako nepřezkoumatelné. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl. Současně plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgány vycházely a na základě jakého právního hodnocení dospěly k závěrům ve věci samé. Žalobce nepředložil doklad obligatorně požadovaný zákonem o pobytu cizinců, konkrétně doklad prokazující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odkazovaného zákona, čímž znemožnil další posuzování jeho žádosti. V daném případě tak žalobce ani po výzvě správního orgánu I. stupně, a ani v rámci odvolacího řízení, nepředložil žádný doklad, kterým by prokázal trvalé soužití s občanem Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány přitom postupovaly tak, aby zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v souladu s § 3 správního řádu, přičemž vydané rozhodnutí odůvodnily dle § 68 odst. 3 téhož zákona, když uvedly důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídily při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. 5. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami doplněnými žalobcem dne 1. 3. 2022, pak žalovaný uvedl, že mu toto doplnění odvolání bylo doručeno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Z předmětného doplnění odvolání nicméně dle žalovaného nevyplývaly žádné nové skutečnosti, přičemž v něm byly vzneseny shodné námitky, ke kterým se žalovaný v namítaném rozhodnutí vyjádřil. Na meritu věci se tedy tímto doplněním odvolání nic neměnilo. 6. Žalovaný dále konstatoval, že v řízení o žádosti je to žadatel, kdo nese důkazní břemeno při prokázání existence trvalého vztahu ve smyslu § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V projednávané věci to byl tedy žalobce, kdo měl předložit doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, podporující jeho tvrzení o existenci trvalého partnerského vztahu. Žalovaný k tomu doplnil, že ve výzvě ze dne 5. 8. 2021 správní orgán I. stupně jasně specifikoval, jaké doklady byl žalobce povinen předložit, aby byla daná vada zhojena. Z dokladu, prokazujícího splnění podmínek podle § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců přitom muselo být prokazatelně zřejmé, že se jedná o hluboký a intenzivní partnerský vztah. Dle žalovaného tak byla poučovací povinnost ze strany správního orgánu I. stupně splněna. 7. Následně žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že se přiměřenost