4 As 149/2017 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 5/2020- 45 - text  10 16 Ad 5/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: J. P., narozený X, bytem X, zastoupený JUDr. Ivo Jelínkem, advokátem, sídlem U Plovárny 36/6, 405 02 Děčín 1, proti žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje, sídlem Masarykova 342/380, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2020, č. j. HSUL-3627-11/ÚE-2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2020, č. j. HSUL-3627-11/ÚE-2020, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ve věcech služebního poměru (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 6. 2020, č. j. HSUL-646-7/KKŘ-2020. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo na základě § 213 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), rozhodnuto o povinnosti žalobce vydat bezdůvodné obohacení ve výši 34 433 Kč, které představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalobce skutečně od Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje obdržel jako součást služebního příjmu na základním tarifu ve 3. tarifní třídě za období od 1. 1. 2012 do 15. 2. 2013, kdy setrvával ve služebním poměru příslušníka Hasičského záchranného sboru České republiky i přesto, že nesplňoval požadovaný stupeň vzdělání stanovený zákonem o služebním poměru pro jím zastávané služební místo pro zařazení do služebního poměru na dobu neurčitou a jeho služební poměr měl skončit dnem 31. 12. 2011, a částkou, která by za stejné období byla na základním tarifu vyplacena příslušníkovi zařazenému do 1. tarifní třídy a odpovídajících tarifních stupňů jako osobě s minimálním dosaženým stupněm vzdělání, kterým je střední stupeň vzdělání. Žalobce se v žalobě domáhal také toho, aby soud zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce stručně popsal skutkový stav věci a uvedl, že se Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje dozvěděl o existenci své pohledávky vůči žalobci nejpozději ke dni 15. 2. 2013, kdy propustil žalobce ze služebního poměru a tímto dnem se také pohledávka stala splatnou. Žalobce dále uvedl, že se bránil ve správním řízení námitkou promlčení, neboť podáním žaloby u Okresního soudu v Děčíně došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty, avšak zastavením řízení před soudem došlo k situaci, jako kdyby k řízení před soudem vůbec nedošlo. Žalobce měl tedy za to, že promlčecí lhůta běžela i po dobu řízení, v němž byla pohledávka u soudu uplatněna. Z toho žalobce dovodil, že ke dni zahájení správního řízení byl vůči žalobci vymáhaný nárok již promlčen. 3. Žalobce rovněž namítal, že pro řízení je významná skutečnost, že žalobce je již od roku 2017 insolvenčním dlužníkem v rámci řízení o oddlužení, které je vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 INS 7844/2017. Žalobce pokračoval, že podle údajů v insolvenčním rejstříku je zřejmé, že přihlášky pohledávek věřitelů v této věci měly být podány nejpozději do 9. 6. 2017. Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje však žádné pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásil. Toto opomenutí má podle názoru žalobce za následek zánik možnosti předmětnou pohledávku, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení, vymáhat v jiném než insolvenčním řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž podrobně shrnul dosavadní průběh řízení v dané věci. K žalobcově námitce promlčení uvedl, že její obsah koresponduje s argumentací žalobce ve správním řízení v prvním i druhém stupni. Jak žalovaný, tak i správní orgán I. stupně se s námitkou vypořádali dostatečně, a proto žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále poukázal na § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a připustil, že právním účinkem podání žaloby je stavení běhu promlčecí lhůty, které zůstává zachováno i po právní moci usnesení soudu o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému orgánu, což podporuje logický i gramatický výklad § 104 o. s. ř. Žalovaný se s žalobcem shodl v tom, že po dobu řízení u Okresního soudu v Děčíně vedeného pod sp. zn. 18 C 196/2013 došlo ke stavení promlčecí doby. Oproti žalobci však byl žalovaný toho názoru, že tyto účinky zůstaly zachovány totožně jako při stavení promlčecí lhůty během trestního řízení v případě, že poškozený uplatní svůj nárok v adhezním řízení. Žalovaný připomněl, že podle dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že stavení promlčecí lhůty dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení pomine a promlčecí lhůta od tohoto dne nadále běží, což ovšem nic nemění na tom, že promlčecí lhůta po dobu trestního řízení (od uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení až do pravomocného skončení trestního řízení) neběžela. Žalovaný dále připomněl, že služební poměr žalobce skončil dnem 15. 2. 2013. Promlčecí lhůta tak nejprve běžela od 16. 2. 2013 do 19. 3. 2013, kdy Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje uplatnil svůj nárok v adhezním řízení jako součásti trestního řízení vedeného proti žalobci před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 4 T 93/2013. Tím podle názoru žalovaného došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“). Promlčecí lhůta poté neběžela až do 9. 8. 2013, tedy do právní moci trestního příkazu ze dne 17. 7. 2013, č. j. 4 T 93/2013-88, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Žalovaný dále uvedl, že poté pokračoval běh promlčecí lhůty až do podání žaloby u Okresního soudu v Děčíně dne 21. 10. 2013. Žalovaný pokračoval, že výroky I. a III. usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 7. 2019, č. j. 18 C 196/2013-47, o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému orgánu nabyly právní moci dne 14. 9. 2019. Jelikož se žalobce následně odvolal do výroku o nákladech řízení, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto až dne 7. 1. 2020, byla věc postoupena Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje až dne 28. 1. 2020. Dne 17. 2. 2020 bylo s žalobcem podle § 178 odst. 1 zákona o služebním poměru zahájeno řízení o vydání bezdůvodného obohacení podle § 213 odst. 2 téhož zákona. Žalovaný shrnul, že celkem tedy z promlčecí lhůty na základě uvedeného neuběhlo více než deset měsíců. Dále žalovaný zdůraznil, že Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje v každém řízení řádně pokračoval, činil úkony nezbytné pro rozhodnutí ve věci a vždy postupoval plně v intencích rozhodnutí, která byla v řízeních vydána, zejména pokud jde o výrok trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 7. 2013, kterým byl Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě výše uvedeného žalovaný dovodil, že v souladu s § 104 odst. 1 in fine o. s. ř. nárok Hasičského záchranného sboru České republiky není promlčený, a to bez ohledu na skutečnost, k jaké délce promlčecí lhůty stanovené pro uplatnění tohoto práva se soud přikloní. 5. K námitce žalobce, že je insolvenčním dlužníkem v rámci řízení o oddlužení, žalovaný odkázal na závěry usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 7. 2019, č. j. 18 C 196/2013-47. Žalovaný připomněl, že bezdůvodné obohacení na straně žalobce vzniklo ze služebního poměru coby specifického právního poměru mezi fyzickou osobou a státem. Jedná se o státně zaměstnanecký poměr veřejného práva, který je komplexně upraven zákonem o služebním poměru. Na základě toho dospěl žalovaný k závěru, že i nárok bezpečnostního sboru na vydání bezdůvodného obohacení má povahu veřejnoprávní. Žalovaný dále odkázal na § 213 odst. 2 zákona o služebním poměru a uvedl, že zákon o služebním poměru neumožňuje vydání bezdůvodného obohacení nepožadovat, ale naopak bezpečnostní sbor je oprávněn a povinen vydání požadovat a žalobce byl povinen jej vydat. Opačným postupem by se žalovaný, resp. příslušný služební funkcionář, dopustil porušení právní povinnosti při nakládání se svěřeným majetkem. Žalovaný dále uvedl, že řízení ve věcech služebního poměru je správním řízením, ve kterém služební funkcionář vystupuje jako správní orgán, je tedy vůči osobě ve služebním poměru ve vrchnostensky nadřazeném postavení. Podle § 178 odst. 1 zákona o služebním poměru se jedná o řízení, které se zahajuj