6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

15 A 36/2021- 73 - text  22 15 A 36/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: HENNLICH, s.r.o., IČO: 14869446, sídlem Českolipská 1996/9, 412 01 Litoměřice, zastoupená JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou, sídlem Turgeněvova 19, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2021, č. j. 1109/1.30/21-6, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2021, č. j. 1109/1.30/21-6, jímž byl změněn výrok I. rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 6. 10. 2020, č. j. 20300/7.30/19-22 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), o vině za spáchání přestupku v první odrážce týkající se P. Ž., tak, že se slova „…výkon práce vedoucího oddělení dopravy a správy …“ nahrazují slovy „…výkon práce organizace dopravy a správy…“. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí oblastního inspektorátu potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím oblastní inspektorát uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustila tím, že porušila povinnost vyplývající z § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), jelikož umožnila na svém pracovišti na adrese Českolipská 1996/9, Litoměřice, P. Ž., narozenému X, nejméně v období od 1. 1. 2017 do 30. 9. 2018 výkon práce vedoucího oddělení dopravy a správy, a D. K., narozené X, nejméně v období od 1. 1. 2017 do 20. 2. 2018 výkon práce dispečera dopravy, přičemž pracovní činnost těchto osob vykazovala znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce a tyto osoby vykonávaly tuto závislou práci pro žalobkyni mimo pracovněprávní vztah, čímž umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena podle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), ve spojení s § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti pokuta ve výši 445 000 Kč. Dále byla žalobkyni dle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč. Pro případ, že soud napadené rozhodnutí nezruší, žalobkyně navrhla moderaci výše uložené pokuty. Současně navrhla, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisu či v něm nemá oporu. Žalobkyně byla přesvědčena, že v případech svědků Ž. a K. nešlo o vztah nadřízenosti a podřízenosti, tedy o výkon závislé práce. Podle žalobkyně správní orgány vybočily z rámce volného hodnocení důkazů, neboť nehodnotily důkazy svědčící ve prospěch žalobkyně stejným způsobem jako důkazy svědčící o vině, tedy upřednostnily důkazy svědčící o vině žalobkyně. Podotkla, že z provedených výslechů byl vybrán jediný důkaz v podobě výpovědi svědkyně K. a o tento důkaz byl opřen výrok o vině. Důkazy výpověďmi svědků Ž., B. a S. správní orgány shodně hodnotily jako nevěrohodné s ohledem na trvající existenci pracovněprávního vztahu k žalobkyni. Konstatovala, že byla v průběhu správního řízení opakovaně krácena v právu vyjadřovat se k důkazům, navrhovat vlastní důkazy a klást otázky svědkům, neboť jí nebyly před oblastním inspektorátem umožněny dotazy na svědkyni Kozlíkovou a ani nebyly provedeny důkazy, které k otázce její věrohodnosti navrhovala. Z těchto důkazů přitom vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2019, č. j. 4 To 331/2019, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 2019, č. j. 5 T 148/2018-886, kterým byla svědkyně K. uznána vinnou trestným činem podvodu spáchaného na majetku žalobkyně a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku. 3. Žalobkyně upozornila na rozpory ve výpovědi svědkyně K. před oblastním inspektorátem, která nejprve vypověděla, že s jednatelem žalobkyně osobně nikdy svůj požadavek na zaměstnání v pracovním poměru neřešila, avšak poté uvedla, že příležitostně o tom jednala i přímo s jednatelem společnosti. Dále svědkyně K. nejprve odmítla, že docházelo k paušálnímu způsobu odměňování s tím, že se vždy fakturovalo podle odpracovaných hodin a posléze pod tíhou nesrovnalostí změnila svou výpověď tak, že od 1. 1. 2018 došlo k dohodě o paušálním odměňování. Upozornila na to, že svědkyně K. uvedla, že svou práci pro žalobkyni nestíhala, pracovala od brzkého rána do večera a předložila k tomu svou vlastní evidenci. To však odporuje tomu, co uvedla svědkyně S., která převzala činnost dispečera dopravy po svědkyni K. a podle níž jí práce dispečera zabere jen polovinu pracovní doby. 4. Považovala za překvapivé sdělení oblastního inspektorátu v prvostupňovém rozhodnutí, že se ve správním ani v kontrolním spise nenachází podnět svědkyně K. ke kontrolnímu řízení z října 2018, na jehož základě oblastní inspektorát zahájil dne 1. 11. 2018 kontrolu u žalobkyně. Zdůraznila, že podnět na žalobkyni podala svědkyně K. až v průběhu svého trestního stíhání, a tudíž šlo o snahu pomstít se žalobkyni v reakci na uvedené trestní stíhání. 5. Žalobkyně označila za nesrozumitelnou úvahu oblastního inspektorátu na str. 74 prvostupňového rozhodnutí, že svědkyně K. mohla subjektivně vnímat podání trestního oznámení ze strany žalobkyně jako mstu za jednostranné ukončení vzájemné spolupráce ze strany žalobkyně, přičemž žalovaný se k tomuto nijak nevyjádřil. 6. Žalobkyně podotkla, že skutkový závěr o tom, že svědkyně K. 95 % své činnosti vykonávala na pracovišti v sídle žalobkyně, vychází jen z výslechu této svědkyně, který je v rozporu s výslechy svědkyň B. a S. Dále polemizovala s úvahou, že pracovní činnost pana Ž. a paní K. byla provázána s činností ostatních zaměstnanců, neboť stejný závěr platí i u služeb všech dodavatelů. 7. Žalobkyně uvedla, že z výslechu svědků Ž., S. a B. i z výpovědi jednatele žalobkyně v kontrolním řízení vyplývá, že svědkyně K. vykonávala činnost pro žalobkyni nezávisle a samostatně, neboť neměla žádného nadřízeného, přijímala požadavky na zajištění dopravy z jednotlivých oddělení žalobkyně a způsob zajištění dopravy volila sama, přičemž činnost svědkyně K. nebyla ze strany žalobkyně kontrolována. Svědkyně K. neměla stanovenu ani evidovánu pracovní dobu, přicházela a odcházela ze sídla žalobkyně dle svého rozhodnutí. Poukázala na to, že sama svědkyně K. přiznala, že jí svědek Ž. sdělil, že chce, aby zvládala veškerou administrativní činnost, a proto si to má zařídit, jak uzná za vhodné. Podotkla, že pro ni bylo podstatné splnění zakázky, tedy výsledek činnosti, a nikoli počet odpracovaných hodin. Žalobkyně sdělila, že bylo prokázáno, že požadavky na zajištění přepravy svědkyně K. přijímala a vyřizovala e-mailem, kdekoli byla zastižena. V sídle žalobkyně mohla rovněž nahlížet do firemního PC, který zajišťoval přístup k chráněným firemním údajům. Přítomnost svědkyně K. v sídle žalobkyně tak byla dána zájmem žalobkyně na ochraně firemních dat a na ochraně proti ztrátě či poškození dokladů. 8. Namítala, že svědkyně K. byla osobně činná jako spolupracující osoba pro manžela, dopravce podnikajícího jako osoba samostatně výdělečně činná, který zajišťoval její odměňování. Žalobkyně měla uzavřený smluvní vztah s dodavatelem M. K., nikoliv se svědkyní K. Uvedené služby pan K. poskytoval i jiným osobám, nikoli jen žalobkyni. Zdůraznila, že svědkyně K. nebyla činná jen pro jejího manžela či pro žalobkyni, ale i pro další osoby, k čemuž žalobkyně ve správním řízení navrhla provedení důkazů výpisy z účtu M. K., z nichž je zřejmé, že na jeho účet byly prováděny dlouhodobě měsíčně platby např. od dopravce D. S., a to pod označením platby „K.“. 9. Dále žalobkyně namítala, že správní orgány nepřipustily provedení celé řady důkazů, jimiž žalobkyně hodlala prokázat, že neuzavření pracovněprávního vztahu nebylo ve svém důsledku pro svědkyni K. poškozující ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 Afs 53/2011-208, který odkázal na rozsudek téhož soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 Afs 62/2004-70, neboť měla lepší podmínky než zaměstnanci žalobkyně, přičemž nikdy za celou dobu její činnosti pro žalobkyni požadavek na uzavření pracovněprávního vztahu nevznesla, naopak jej trvale odmítala a vždy si zakládala na nezávislosti a samostatnosti. 10. Žalobkyně uvedla, že právo svědka Ž.,