10 As 84/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 41/2023- 43 - text  21 15 A 41/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: TERMO Děčín a. s., IČO: 64050882, sídlem Oblouková 958/25, 405 02 Děčín, zastoupená Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2023, č. j. KUUK/104802/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2023, č. j. KUUK/104802/2023, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 7. 12. 2022, č. j. MDC/128435/2022, jímž byla podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a dle § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), povolena změna dokončené stavby (stavební úprava) „Instalace tepelného čerpadla bytový dům Děčín, Děčín II - Nové Město č. p. 259, 260, Kamenická 120, 122“ na pozemku p. č. 1526, v katastrálním území Děčín. Žalobkyně se současně domáhala přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 1. Žalobkyně úvodem podané žaloby stručně shrnula dosavadní průběh projednávané věci. Následně s odkazem na dikci § 2 odst. 2 písm. c) body 11. a 14. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), uvedla, že je licencovaným výrobcem tepelné energie, přičemž má též licenci na rozvod tepelné energie. K samotnému rozvodu tepelné energie žalobkyně používá soustavu zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“). Dále žalobkyně uvedla, že SZTE je samostatnou nemovitou věcí – liniovou stavbou, jak plyne z § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). SZTE ve vlastnictví žalobkyně je zároveň stavbou veřejné technické infrastruktury. 2. Dle žalobkyně pak stavební zákon a vyhláška č. 503/2006 Sb. mj. stanovují obsahové náležitosti stavebního povolení, pokud se týká zahrnutí podmínek určených vlastníky veřejné technické infrastruktury k napojení stavby na ni. Žalobkyně v tomto ohledu poukázala na podmínky, které uvedla již v podaných námitkách ze dne 14. 11. 2022 v rámci vedeného správního řízení, přičemž upozornila na to, že správní orgány ve věci pochybily, když v namítaných rozhodnutích nestanovily podmínky tak, aby zajistily ochranu SZTE. V této souvislosti žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dále žalobkyně uvedla, že odpojení je vždy spojeno se zásahem do SZTE, neboť je toto zařízení přímo propojeno s vnitřními rozvody budovy. Zásah do vlastnictví žalobkyně přitom dle jejího názoru spočívá v tom, že projektová dokumentace přesně nestanovuje kdy, kde a jak dojde k odpojení budovy od SZTE. Zjištění správních orgánů o tom, že nedojde k ovlivnění jejího vlastnictví, tak žalobkyně považuje za nesprávná, jelikož přinejmenším teplonosná látka v jejím vlastnictví dotčena bude. Žalobkyně proto v souladu s § 77 odst. 4 energetického zákona požadovala, aby realizace stavebních prací vedoucích ke zřízení nového zdroje probíhala v mimootopném období. Jestliže správní orgány tuto podmínku v namítaných rozhodnutích nezajistily, fakticky potvrdily stav předpokládaný v § 77 odst. 4 energetického zákona, přičemž měly od stavebníka vyžadovat doložení dohody ve smyslu odkazovaného ustanovení. Následně žalobkyně zmínila, že do stavebních úprav dle projektové dokumentace (viz souhrnná technická zpráva) je zahrnuto i odpojení topné soustavy od stávajícího zdroje SZTE, a to jako poslední bod. Napojení nového zdroje tak dle žalobkyně předchází činnosti odpojení budovy od SZTE. Pokud poté stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí stanovil, že stavba má být provedena podle projektové dokumentace a že napojení nového zdroje na domovní rozvody je možné pouze po prokazatelném odpojení budovy od stávajícího zdroje tepla, dle žalobkyně se jednalo o podmínky navzájem si odporující. K zásahům do vnitřních rozvodů tepla v budově totiž má dle názoru žalobkyně docházet ihned po započetí stavební činnosti, přičemž projektová dokumentace nedostatečně řeší otázku odpojení budovy od SZTE. 3. Následně žalobkyně uvedla, že jí mělo být zaručeno též právo reagovat na ve věci pořízený energetický posudek [pozn. soudu – dle obsahu správního spisu se jednalo konkrétně o průkaz energetické náročnosti budovy dle § 7a zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hospodaření energií“)], resp. k jeho obsahu uplatnit námitky. Tomu však žalovaný nedostál, a tudíž dané správní řízení zatížil vadou, která má za následek to, že SZTE nebyla zajištěna náležitá právní ochrana. Správní orgány dle žalobkyně nezahrnuly do stavebního povolení ani další jí požadované podmínky k ochraně SZTE, když např. povinnost projednat použití strojní mechanizace se správcem nebo vlastníkem vedení nebo zařízení dle jejího hodnocení nemůže dosáhnout úrovně ochrany jako jí požadovaný předchozí souhlas. K tomu žalobkyně obecně poukázala na § 87 odst. 4 a § 77 odst. 4 energetického zákona. Žalobkyně tak namítla zásah do vlastnického práva k SZTE z toho důvodu, že správní orgány nezahrnuly některé jí požadované podmínky do podmínek pro provedení stavby, resp. že obsah některých podmínek stavební úřad upravil. 4. Podle názoru žalobkyně tudíž stavební úřad ponechává otázku odpojení zcela nevyřešenou, byť je pro ochranu SZTE zcela zásadní. Stavební povolení musí řešit v případě změny způsobu vytápění i odpojení, aby mohly být stavební činnosti považovány za změnu způsobu vytápění (tj. musí být známy konkrétní kroky, které budou prováděny na rozvodném tepelném zařízení). Ze spisového materiálu dle žalobkyně nelze skutečně dovodit, že dojde k trvalému odpojení budovy od SZTE. 5. Žalobkyně dále poukázala na dikci § 77 odst. 4 a 5 energetického zákona. Dle žalobkyně je v řešeném případě rozporná situace, když z projektové dokumentace nelze dovodit, kdy přesně dojde k odpojení budovy od SZTE. Nebylo tak postaveno najisto, že v době před zahájením stavební činnosti (tj. zřizováním nového zdroje) bude již budova odpojena od SZTE; celá věc tudíž měla být posuzována dle § 77 odst. 4 energetického zákona. Žalobkyně tak byla nesprávnou aplikací práva ze strany žalovaného zkrácena na svých právech jako vlastník SZTE a držitel licence pro rozvod tepelné energie, neboť stavebník je za dané situace oprávněn provádět stavební činnost za stavu, kdy mohou být propojeny systémy SZTE a zdroje nového. 6. Dle žalobkyně pak byly správní orgány povinny na danou věc aplikovat § 110 odst. 2 písm. d) a § 115 stavebního zákona ve spojení s § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. Pokud stavební úřad do prvostupňového rozhodnutí řádně nepřevzal požadavky žalobkyně jako vlastníka technické infrastruktury, neaplikoval správně § 115 stavebního zákona a § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky 503/2006 Sb. Tím došlo k přímému zásahu do vlastnického práva žalobkyně k SZTE, neboť nebyly zahrnuty podmínky k ochraně SZTE. 7. Žalobkyně také namítla nedostatečná skutková zjištění správních orgánů stran existence majetkového rozhraní mezi jejím rozvodným tepelným zařízením umístěným v budově a samotnými rozvody tepla. Žalobkyně totiž z výkresu (situace), která se nachází ve správním spisu, není schopna určit, kde konkrétně se toto majetkové rozhraní nachází – tj. zda nedochází k zásahu do jejího vlastnictví. K tomu žalobkyně poukázala na dikci § 509 občanského zákoníku. Zároveň zmínila, že se správní orgány při řešení této otázky spolehly pouze na projektovou dokumentaci předloženou stavebníkem, kdy z této dovodily, že stavba bude prováděna na majetku stavebníka. Dále uvedla, že aplikace § 79 odst. 2 energetického zákona žalovaným byla nesprávná, neboť žalovaný nemá zjištěno, kdy bylo vybudováno rozvodné tepelné zařízení, a tudíž nešlo určit rozhodnou právní úpravu pro řešení vlastnických vztahů (objekt byl projektován v roce 1961). Žalovaný zároveň ani neuvádí, jak § 79 energetického zákona ve věci aplikoval – tj. jaký zjistil skutkový stav, přičemž je tak dle žalobkyně řešení otázky vlastnictví rozvodů v budově nepřezkoumatelné. Výtku žalovaného uvedenou v napadeném rozhodnutí, že nedoložila hranici majetkového rozhraní přitom žalobkyně považovala za nezákonnou, neboť zjištění ve věci byly povinny učinit