15 Ad 4/2019

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2018, č. j. PPR-22967-10/ČJ-2018-990131, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 6. 2018, č. j. KRPU-26995-29/ČJ-2017-0400KR-AP, jímž bylo dle § 105 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), rozhodnuto o tom, že se žalobci jednorázové odškodnění, které uplatnil v žádosti ze dne 7. 3. 2013, neposkytne. Současně navrhl, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci.

V žalobě žalobce nejprve obsáhle popsal skutkový stav relevantní pro vydání napadeného a jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí. Uvedl především, že dne 23. 12. 2010 v 18:30 hodin utrpěl služební úraz pádem na záda na zledovatělé neudržované ploše v areálu Školního policejního střediska Teplice a v 19 hodin předal službu. Poté se nechal s bolestmi bederní páteře s propagací do nohou ošetřit na pohotovosti v nemocnici v Teplicích a dne 24. 12. 2010 v 7 hodin nastoupil přes bolesti do služby. Služba spočívala v ostraze Školního policejního střediska Teplice, načež dne 25. 12. 2010 odjel svým vozidlem do místa svého bydliště vzdáleného zhruba 500 km. Jelikož bolesti v zádech s propagací do pravé nohy neustávaly, navštívil žalobce dne 27. 12. 2010 svou ošetřující lékařku, jež započala léčbu a vystavila žalobci nemocenský list s datem pracovní neschopnosti od 25. 12. 2010. Konstatoval, že v důsledku služebního úrazu byl neschopný služby do skončení služebního poměru dne 4. 7. 2012, přičemž pracovní neschopnost byla ukončena dne 7. 1. 2013, léčba však dosud pokračuje.

Namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí překročil meze správního uvážení, neboť svévolně hodnotil pravděpodobnosti a možnosti vývoje zdravotních obtíží žalobce na základě jeho předchozí zdravotní dokumentace, přičemž současně hodnotil předložené lékařské posudky z hlediska skutečností, které si znalci z oboru lékařství vybrali pro následné zhodnocení zdravotního stavu žalobce. Uvedl, že žalovaný nezákonně přebral roli lékaře ze svého postavení služebního funkcionáře, jelikož sám vybral, která lékařská zjištění v posudcích jsou podstatná pro stanovení následného zdravotního stavu žalobce. Uvedl, že žalovaný na str. 28 až 36 napadeného rozhodnutí překročil meze správního uvážení, aby odůvodnil napadené rozhodnutí ve smyslu odmítnutí závěrů lékařských posudků pořízených žalobcem. Deklaroval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť je vnitřně rozporné. Konstatoval, že žalovaný postupoval v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 299/2017-37, jenž stanovil, že posouzení zdravotního stavu je otázkou odbornou, o níž si nemůže učinit samostatný úsudek ani správní orgán, ani správní soud. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 15 A 109/2013-59. Vyslovil, že v daném případě bylo správní uvážení omezeno principem vázanosti, který spojuje s naplněním zákonem požadovaných podmínek povinnost správního orgánu jednat určitým způsobem, konkrétně se jednalo o § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru.

Nesouhlasil se závěrem žalovaného, že pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby v důsledku rozvinutí chronických degenerativních změn. Konstatoval, že jedinou myslitelnou příčinou pozbytí zdravotní způsobilosti byl jeho služební úraz. Zdůraznil, že před předmětným služebním úrazem byl plně schopen služby a teprve v jeho důsledku zdravotní způsobilost pozbyl, přičemž je krajně nepravděpodobné, že by se tak stalo v důsledku rozvinutí chronických degenerativních změn, a ne v důsledku služebního úrazu. Následkem ztráty zdravotní způsobilosti k výkonu služby bylo propuštění ze služebního poměru. Dále upozornil, že má z doby před služebním úrazem několik lékařských posudků o zdravotní způsobilosti příslušníka bezpečnostních sborů k výkonu služebního místa, přičemž popsal způsob hodnocení zdravotní způsobilosti dle vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, dle níž byl před služebním úrazem klasifikován jako II/A, což je nejvyšší stupeň hodnocení zdravotní způsobilosti pro výkon služby na jeho služebním místě. Poslední zdravotní posudek osvědčující jeho zdravotní způsobilost k výkonu služby má k datu 10. 11. 2010, přičemž ke služebnímu úrazu došlo dne 23. 12. 2010. Rovněž podotkl, že byl v rámci služebního poměru aktivní a usiloval o služební postup. Dovodil tedy, že mezi služebním úrazem a propuštěním z výkonu služby je příčinná souvislost, a konstatoval, že v případě rozporu mezi lékařskými posudky měl být vypracován posudek nový, který by rozpory odstranil. Zdůraznil, že správnímu orgánu samotnému nepřísluší hodnotit zdravotní stav žalobce. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014.

Uvedl, že ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 Cdo 3417/2016-463, vyplývá, že znalecký posudek má být vyhotoven odborníkem z oboru, kterého se posudek týká. Z toho plyne, že je zeslabena důkazní hodnota posudku, který nechal žalovaný vyhotovit u MUDr. Zdeňka Šňupárka, jehož odbornost je v oboru soudní lékařství, zatímco žalobcovy posudky jsou zpracované lékaři s odborností v odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, neurochirurgie, neurotraumatologie a spondylochirurgie. Konstatoval, že žalovaný nerespektoval závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 15 A 109/2013-59, neboť se v napadeném rozhodnutí zákonně nevypořádal s jeho námitkami ohledně lékařského posudku a protizákonně si sám učinil lékařské závěry ohledně vývoje zdravotního stavu žalobce. Rovněž nebylo žalobci v rozporu s citovaným rozsudkem umožněno žalovanému doložit oponentní lékařský znalecký posudek ve věci následků jeho služebního úrazu.

Deklaroval, že v případě, že bude prokázáno, že služební úraz byl příčinou skončení jeho služebního poměru, mělo by být mimo napadeného rozhodnutí zrušeno rovněž rozhodnutí o skončení služebního poměru ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 22. 6. 2012, č. j. KR-2674/2012, jelikož v odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo shodně uvedeno, že jeho onemocnění není v souvislosti s výkonem služby.

Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž zrekapituloval předcházející správní řízení a uvedl, že žalobcem předložené znalecké posudky MUDr. Sedláčka ze dne 31. 1. 2012 a Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 31. 7. 2012 vycházely z nekompletní lékařské dokumentace, nezohledňovaly všechny páteřní potíže, se kterými se žalobce od roku 1992 potýkal, a bagatelizovaly degenerativní změny páteře, a proto k nim žalovaný nepřihlédl. Žalovaný si v předmětné věci nechal vypracovat znalecký posudek Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, znaleckým ústavem, ze dne 9. 5. 2012 a revizní znalecký posudek MUDr. Šňupárka ze dne 10. 2. 2018, z nichž vyplynulo, že pracovní úraz ze dne 23. 12. 2010 nebyl hlavní, důležitou, podstatnou a značnou příčinou zdravotního stavu žalobce.

Upozornil, že dotčený pracovní úraz (pohmoždění bederní krajiny) žalobce ze dne 23. 12. 2010 dle znaleckých posudků ze dne 9. 5. 2012 a ze dne 10. 2. 2018 měl minimální vliv na postupný vývoj degenerativních změn páteře žalobce. Poukázal na skutečnost, že žalobce byl po předmětném pádu dne 23. 12. 2010 schopen odsloužit zbytek směny, vyjít po schodech do prvního patra administrativní budovy, usednout za volant svého vozu a dojet na lékařské ošetření, druhý den odsloužit směnu v délce trvání 24 hodin a následně usednout za volant svého vozu a odjet do místa bydliště vzdáleného 500 km. Podotkl, že kdyby předmětný úraz žalobce způsobil výhřez jeho meziobratlové ploténky, byl by žalobce bezprostředně po pádu upoután na lůžko. S ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. Šňupárka ze dne 10. 2. 2018 zdůraznil, že léčba pohmoždění bederní krajiny způsobená úrazem ze dne 23. 12. 2010 mohla trvat nejvýše šest týdnů, přičemž dlouhodobá pracovní neschopnost žalobce poté přešla z léčení úrazu do léčby chronických degenerativních změn páteře, s nimiž se žalobce opakovaně léčil již 18 let před dotčeným úrazem.

Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že vypořádáním vzájemných rozporů mezi posudky předloženými žalobcem a žalovanou a hodnocením všech podkladových materiálů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech překročil meze správního uvážení. Naopak žalovaný musel zkoumat, zda posudkový závěr v posudku předloženém žalobcem není v rozporu se zdravotní dokumentací, přičemž zjistil, že v rozporu byl. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 299/2017-37. Ohradil se proti tvrzení, že suploval roli lékaře a doplňoval odůvodnění znaleckých posudků. Ohledně charakteru služebního úrazu a jeho vlivu na zdravotní nezpůsobilost žalobce k výkonu služby odkázal na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí.

Žalovaný dále uvedl, že ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Šňupárka ze dne 10. 2. 2018 vyplývá, že zdravotní klasifikace A byla žalobci před úrazem stanovena zjevně chybně, přičemž, jak plyne z obsahu správního spisu, žalobce při zdravotních vyšetřeních uváděl nepravdivé informace. Odmítl tudíž argument žalobce, že dle posudků služebních lékařů mohl před služebním úrazem vykonávat službu na dotčeném služebním místě bez zdravotních omezení. Ohradil se proti zpochybňování odbornosti znalce z oboru soudního lékařství MUDr. Šňupárka, který je odborníkem mj. v oblasti mechanismu vzniku poranění, přičemž k otázkám z dalších odvětví si přizval odborné konzultanty. Konstatoval, že ve věci již není třeba zpracovávat žádné další znalecké posudky, neboť jich je již k dispozici pět. Žalovaný dále sdělil, že správní orgán není povinen provádět všechny důkazy navržené žalobcem, avšak jejich neprovedení musí být odůvodněno, což bylo učiněno správním orgánem v řízení v prvním stupni, když neprovedl žalobcem navrhovaný znalecký posudek pro nadbytečnost. Odmítl vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí a připomněl, že znalecké posudky předložené žalobcem byly zpracovány na základě jen části zdravotní dokumentace, kterou žalobce vybral, o čemž dotčený znalec neměl povědomí. Dále žalovaný uvedl, že rozpor mezi posudky odstranil vyhotovením dalšího znaleckého posudku MUDr. Šňupárka ze dne 10. 2. 2018, což požadoval žalobce v žalobě, přičemž z daného revizního posudku vyplynulo, že služební úraz ze dne 23. 12. 2010 měl pouze nepatrný podíl na nastalé zdravotní nezpůsobilosti k výkonu služby.

Žalovaný dále uvedl, že soud by neměl přihlížet k žalobcem předloženému znaleckému posudku ze dne 10. 4. 2019, jelikož by to bylo v rozporu s § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a zcela by to popřelo charakter správního řízení a soudního řízení správního. K námitce žalobce, že neměl ve správním řízení dostatek času pro předložení znaleckého posudku, žalovaný sdělil, že žalobce žádal správní orgán o prodloužení lhůty k vyjádření o nejvýše 60 dnů, avšak prvostupňové rozhodnutí bylo ve věci vydáno až po více než 3 měsících od vznesení požadavku na prodloužení lhůty, přičemž celé správní řízení skončilo po více než 6 měsících od vznesení požadavku na prodloužení lhůty. Žalobce měl tudíž dostatečný časový prostor pro uplatnění svých procesních práv, namísto toho však pouze řetězil další žádosti o prodloužení lhůty. Žalovaný zpochybnil věrohodnost znaleckého posudku vypracovaného doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., MBA, ze dne 10. 4. 2019, jelikož tento mj. obsahoval velké množství emotivních výrazů, a ohradil se proti zpochybňování znaleckých posudků, které byly vypracovány v rámci správního řízení.

Závěrem žalovaný navrhl, aby soud odmítl žalobu v části, v níž žalobce navrhoval vztáhnout podanou žalobu rovněž na rozhodnutí, jímž byl propuštěn ze služebního poměru, které je více než šest let v právní moci.

Žalobce zopakoval svá tvrzení obsažená v žalobě, především uvedl, že žalovaný mu neumožnil předložit ke zhodnocení znalecký posudek vytvořený na jeho objednávku, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Konstatoval, že za účelem odstranění rozporů ve stávajících znaleckých posudcích si nechal vypracovat znalecký posudek od doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, ze dne 10. 4. 2019 a od doc. MUDr. Michala Filipa, Ph.D., ze dne 2. 5. 2019, které předložil soudu.

Ve vyjádření ze dne 16. 2. 2024 žalovaný uvedl, že je po komparaci výtek Nejvyššího správního soudu vůči znaleckému posudku doc. Hrnčíře s doplňujícím znaleckým posudkem toho názoru, že vady znaleckého posudku doc. Hrnčíře, které mu byly vytknuty Nejvyšším správním soudem, odstraněny nebyly. Doplňující znalecký posudek doc. Hrnčíře obsahuje doslova stejné pasáže, které považoval Nejvyšší správní soud za nedostatečné a nepřesvědčivé. Znalec doc. Hrnčíř zopakoval, že nepovažoval za účelné provádět obsáhlý soupis dodaných podkladů, jejichž hmotnost přesahovala 1 kg, protože by zabral mnoho stran textu, aniž by přinesl jakékoliv údaje o zdravotním stavu žalobce, a navíc by se v obsáhlých výpisech „doslova ztrácely údaje podstatné k řešení zadaných znaleckých úkolů“. Zdůraznil, že doc. Hrnčíř zcela nepokrytě stále bagatelizuje zdravotní obtíže, jimiž žalobce trpěl od roku 1992, přičemž nepovažuje za účelné je ve znaleckém posudku ani popsat. Pouze konstatuje, že „žalobce trpěl určitými páteřními potížemi postihujícími převážně bederní páteř již mnoho let před datem 23. 12. 2010 …“, pro které se podrobil CT vyšetření 23. 1. 2007. „Konkrétněji“ se zdravotnímu stavu žalobce před úrazem „věnuje“ doc. Hrnčíř pouze na straně 4 a 5 doplňujícího znaleckého posudku. Na straně 10 doplňujícího znaleckého posudku pak doc. Hrnčíř konstatuje: „ … není pochyb o tom, že žalobce trpěl onemocněním páteře převážně degenerativního charakteru již řadu let před datem 23. 12. 2010 a že měl občasné páteřní potíže … Tyto občasné páteřní potíže nebyly u žalobce až do dne 23. 12. 2010 takového charakteru ani takového stupně, aby mu znemožňovaly výkon náročné práce policisty …“. Stejně vágní jsou i odpovědi na otázky krajského soudu č. 1 a 2, v rámci nichž doc. Hrnčíř sice vyjmenovává, z jakých lékařských zpráv vycházel (s uvedením jména lékaře, avšak bez datace), nicméně již neuvádí, co z těchto lékařských zpráv konkrétně vyplývá a jak se zdravotní stav žalobce vlastně od roku 1992 do doby služebního úrazu vyvíjel. Pouze opakovaně uvádí, že degenerativní změny na páteři žalobce zohlednil a přihlédl k nim, ale neuvádí, jak, v jakém rozsahu, resp. jakou mělo toto zohlednění konkrétně podobu. Současně s poukazem na odstavec C) části 1 doplňujícího znaleckého posudku trvá na tvrzení, že páteřní potíže žalobce nebyly až do služebního úrazu příliš závažné a nevyřazovaly žalobce z jeho práce u policie. V této souvislosti žalovaný poukázal na obsah odůvodnění žalovaného rozhodnutí, kde bylo vyčerpávajícím způsobem pojednáno o zdravotních obtížích žalobce od roku 1992 do 23. 12. 2010, kdy došlo u žalobce ke služebnímu úrazu, a jaký konkrétní vliv měly tyto zdravotní obtíže na následky služebního úrazu. Žalovaný upozornil na fakt, že doplňující znalecký posudek v převážné části obsahuje rozsáhlé pasáže, které byly obsahem původního znaleckého posudku doc. Hrnčíře a které obsahují i tvrzení kritizovaná Nejvyšším správním soudem, a to doslova v nezměněné podobě týkající se „trhavých pohybů při pádu“ či „poslední události“. O co vágněji doc. Hrnčíř popisuje zdravotní obtíže žalobce v období před služebním úrazem od 1992 do 23. 12. 2010, o to ostřeji kritizuje znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, a to nejen po věcné stránce, ale také po formální stránce. Opakovaně kritizuje, že jej podepsal pouze MUDr. Boháč, posudkový lékař, nikoliv ředitel Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví ani další členové znaleckého kolektivu; neuvádí však, zda se jedná o pochybení, které by mělo snižovat hodnotu znaleckého posudku institutu. Ještě ostřeji kritizuje po věcné i formální stránce i znalecký posudek MUDr. Šňupárka, jemuž paradoxně vyčítá, že neobsahuje výpis ze zdravotnické dokumentace žalobce, a současně opakovaně poukazuje na vyúčtování, které znalec MUDr. Šňupárek učinil (žalovanému není zřejmá souvislost vyúčtování vypracování znaleckého posudku MUDr. Šňupárkem s následky služebního úrazu žalobce). Jejich odborný názor doc. Hrnčíř zcela neguje. Znalec doc. Hrnčíř naopak adoruje znalecký posudek Děkanátu Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a znalecký posudek MUDr. Sedláčka, které považuje za jediné správné a opakovaně zdůrazňuje, že byl u žalobce dne 17. 3. 2011 při MR vyšetření zjištěn výhřez meziobratlové ploténky, tuto skutečnost však nikdo ze znalců ani žalovaný nezpochybňuje. Žalovaný zdůraznil, že má důvodné pochybnosti o objektivitě znalce doc. Hrnčíře, jenž je znalcem, který znalecký posudek vypracoval na základě požadavku žalobce (podle názoru žalovaného není zcela nestranný, neboť hájí své dříve vyslovené závěry). Podle žalovaného znalec doc. Hrnčíř navíc nedostál své povinnosti stanovené Nejvyšším správním soudem, že má zhodnotit „konkrétní změny zdravotního stavu zaznamenané při jednotlivých lékařských vyšetřeních po úrazu z toho pohledu, zda korespondují se závěrem o akutním výhřezu meziobratlové ploténky vyvolaném služebním úrazem, a objasnit, proč naopak nesvědčí o tom, že by se jednalo o progresi degenerativního onemocnění (popř. uspíšeného úrazem, či zhoršení chronických klinických obtíží či jejich recidivu vyvolanou úrazem, jak uvádí posudek IPVZ a MUDr. Šňupárka).“ Tento názor potvrzuje samotné znění doplňujícího znaleckého posudku, který je prakticky totožný se znaleckým posudkem doc. Hrnčíře. Lze připustit, že přibyly pasáže, které však nelze označit jinak než jako teoretické; pasáže, v nichž doc. Hrnčíř činí odborný názor na věc, jsou v jádru totožné s pasážemi uvedenými v původním znaleckém posudku doc. Hrnčíře, které Nejvyšší správní soud kritizoval.

S ohledem na ostrou kritiku znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a znaleckého posudku MUDr. Šňupárka, předestřenou ve znaleckém posudku doc. Hrnčíře, kterou doc. Hrnčíř prakticky v nezměněné podobě přenesl do doplňujícího znaleckého posudku, navrhl žalovaný provést výslech znalce MUDr. Boháče z Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, popř. jiného zástupce tohoto institutu. Současně žalovaný navrhuje provést výslech znalce MUDr. Šňupárka. Alternativně navrhl žalovaný, aby byl znalecký posudek doc. Hrnčíře včetně doplňujícího znaleckého posudku zaslán k vyjádřením autorům znaleckých posudků, které byly napadeny znalcem doc. Hrnčířem. Žalovaný byl toho názoru, že jak zástupce Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (např. znalec MUDr. Boháč), tak znalec MUDr. Šňupárek by měli mít možnost obhájit své odborné závěry, které byly vzaty za základ nalézacího a žalovaného rozhodnutí, neboť žalovaný nedisponuje takovou odbornou erudicí, aby mohl na kritiku znaleckých posudků, které vzal žalovaný za správné, relevantně reagovat. Takovou odbornou erudicí nedisponuje při vší úctě ani krajský soud, přičemž není žalovanému zřejmé, jakým způsobem bude krajský soud hodnotit relevantnost negace znaleckých posudků, které byly vzaty za základ nalézacího a žalovaného rozhodnutí, obzvláště za situace, kdy Nejvyšší správní soud naznal, že se nelze „…omezit pouze na rekapitulaci výhrad vůči závěrům posudků IPVZ a MUDr. Šňupárka v posudku doc. Hrnčíře, který však nebyl dostatečně přesvědčivý.“ Pokud krajský soud těmto návrhům žalovaného nevyhoví, navrhuje žalovaný zadání nezávislého revizního znaleckého posudku krajským soudem. Takový postup (na rozdíl od zadání doplňujícího znaleckého posudku) zaručuje podle žalovaného úplnou objektivitu a nestrannost posouzení věci krajským soudem, která bude plně souladná se zásadou rovnosti stran v řízení před správním soudem (srov. obdobě nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 13/98 ze dne 27. 10. 1998).

Žalovaný závěrem konstatuje, že doplňující znalecký posudek neodstranil vady původního znaleckého posudku doc. Hrnčíře, které mu vytkl Nejvyšší správní soud, spočívající v neúplnosti a nepřesvědčivosti. Zároveň žalovaný trval na tom, že je žalované rozhodnutí plně přezkoumatelné ve správním soudnictví a že se ve vedeném řízení služební funkcionáři nedopustili žádných vad. Žalované rozhodnutí je věcně správné, vydané v souladu se zákonem o služebním poměru a náležitě odůvodněné.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného k doplňujícímu znaleckému posudku poukázal na to, že správní orgány vedou správní řízení jak v této věci, taki o dalších náhradách žalobce z důvodů následků služebního úrazu ze dne 23. 12. 2010, a již několikrát písemně sdělily žalobci, že v této věci nemohu býti nestranné, jak uvedly ve svých podáních: „Obecně služební funkcionář coby správní orgán není nestranný, hájí zájmy veřejné správy, a proto jeho rozhodnutí je předmětem přezkumu nezávislého soudu po podání žaloby podle § 65 s.ř.s., a kdy až před správním soudem žalobce a žalovaný správní orgán jsou si rovni.“, Toto své stanovisko odůvodňují tím, že musí chránit „práva řádného hospodáře“ a zřejmě z tohoto důvodu povede žalovaný tento spor do nekonečna a bude předkládat stále nové „argumenty“, které by ospravedlnily jejich postoj a z pozice bývalého zaměstnavatele se vyhnuly jakémukoli plnění z titulů následků služebního úrazu žalobce ze dne 23. 12. 2010.

Zdůraznil, že znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v závěru uvádí zcela nesmyslné závěry, jestliže tvrdí: „Dle MRI po úrazu je rozsah postižení bederní páteře srovnatelný s dřívějším CT nálezem“. Žalobci je známo, po konzultaci s několika radiology, kterým byl předložen písemný nález s CT vyšetření z roku 2007 a písemný nález z vyšetření MRI z roku 2011, kteří jednoznačně konstatovali, že vyjádření znalce je nepravdivé, jelikož rozdíly jsou tak zásadního charakteru, že je nelze přehlédnout nebo jakkoli zpochybnit, a to zejména v postiženém úseku páteře L5/S1. Z toho plyne, že buď správní orgán institutu nepředložil obě výše citované lékařské zprávy, nebo že institut vědomě uvedl nepravdivý závěr.

Poukázal na to, že znalec MUDr. Šňupárek při výslechu provedeného dne 18. 5. 2018 konstatoval, že služební úraz žalobce ze dne 23. 12. 2010 „se stal v době nemocenské žalobce“, což lze velice tolerantním způsobem nazvat jako lživé tvrzení. Následně MUDr. Zdeněk Šňupárek ve výslechu tvrdí, že magnetická rezonance ze dne 17. 3. 2011 nevykazuje žádné zjevné poúrazové změny, přičemž toto tvrzení MUDr. Šňupárka žalobce ověřil u několika nezávislých radiologů a tito jednoznačně sdělili, že hernii o velikosti do 6 mm nelze přehlédnout na snímcích pořízených CT a v případě snímků pořízených magnetickou rezonancí je to absolutně vyloučeno, přičemž hernie o velikosti do 6 mm vzniká výhradně nějakým úrazovým dějem. V kontextu výše uvedeného je dle žalobce evidentní, že MUDr. Šňupárek tvrzení o tom, že magnetická rezonance ze dne 17. 3. 2011 nevykazuje žádné zjevné poúrazové změny, zakládá na své absolutní nevědomosti ve vztahu k radiologii a neurologii, což je při jeho zaměření (patolog) možná i pochopitelné, ale pak neměl tuto zakázku realizovat z důvodu nekompetentnosti, anebo uvádí zjevnou nepravdu, přičemž se odvolává na radiologa MUDr. P. a jeho druhé čtení, který konstatuje „Pravostranný paramediální výhřez ploténky L5/S1 velikosti 5 mm odtlačující dorzálně nerv S1 vpravo“, tedy jednoznačně potvrzuje konstatování všech znalců oslovených žalobcem. Toto jednoznačné zjištění ovšem MUDr. Šňupárek ve svém znaleckém posudku zcela bagatelizuje, když v posudku na str. 12 tvrdí následující: „Jedná se o prostou progresi již přítomných degenerativních změn, která mohla být úrazovým mechanismem lehce urychlená.“

Ke znalcům a znaleckým ústavům, které se mu podařilo poptat v této věci, žalobce uvedl, že poptával soudní znalce a kapacity v oborech neurologie, neurochirurgie a pracovních úrazů, kterými byli MUDr Vít Sedláček, znalec v oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, Děkanát Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA, znalec v oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, doc. MUDr. Michal Filip, Ph.D., znalec v oboru zdravotnictví, specializace neurochirurgie, neurotraumatologie, spondylochirurgie. Výše uvedený výčet soudních znalců, kteří byli ochotni v této věci zpracovat znalecký posudek, jednoznačně svědčí o tom, že tito znalci jsou více než dostatečně kompetentní a erudovaní v posuzování následků služebního úrazu žalobce ze dne 23. 12. 2010, jelikož se jedná o poranění páteře v úseku L5/S1 s dalšími následky. Žalobce nerozumí situaci, kdy žalovaná žádá opětovně soud o výslech svých znalců a možnost těchto znalců reagovat na závěry znaleckých posudků znalců doc. Hrnčíře a doc. Filipa, přičemž toto mohla učinit bezprostředně po obdržení obou znaleckých posudků výše citovaných znalců v roce 2019 a v rámci své kompetence vyzvat znalce MUDr. Boháče a MUDr. Šňupárka, aby reagovali, případně oponovali, zjištěním a závěrům obou znaleckých posudků a tyto oponentury předložila soudu v rámci předešlého soudního řízení, na to ovšem žalovaná zcela zřejmě úmyslně rezignovala.

Zdůraznil, že žalovaný si musí být plně vědom nesmyslného požadavku ohledně vyžádání údajů o zdravotnických úkonech, které vykázali ošetřující lékaři zdravotní pojišťovně, u níž je žalobce registrován jako pojištěnec, a to od roku 1992 (zejména však za období od 1. 6. 2007 do dne 22. 12. 2010), jelikož tato data jsou zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra průběžně skartována. Žalobce přesto požádal zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra o dostupná data a ta mu zaslala dne 22. 2. 2024 data z osobního účtu, z nichž se podává: „Z informačního systému ZP MV ČR můžeme pouze potvrdit Vaši registraci u všeobecného praktického lékaře: 1) Období od 29. 5. 2000 do 7. 12. 2008: MUDr. Monika Kajnarová, společnost MUDr. KAJNAROVÁ s.r.o., Metylovice 495, 739 49 Metylovice, IČO 071 40 738; 2) Období od 8. 12. 2008 do 31. 3. 2012: Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra, Masarykova třída 1363, 415 01 Teplice, IČO 751 54 960.“ Z toho vyplývá, že pouze výše uvedení lékaři účtovali zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra úkony za ošetřování žalobce.

Na doplnění věrohodnosti dat žalobce zajistil pro žalovaného u bývalého zaměstnavatele evidenční list dávek nemocenského pojištění, vydaný dne 20. 2. 2024, tedy čerpání nemocenské od 1. 4. 2008 do 23. 12. 2010, z něhož je zřejmé to, co od počátku tvrdí žalobce, a to je fakt, že od data 1. 4. 2008 až do data služebního úrazu 23. 12. 2010 neměl jediný den nemocenské, přičemž po celou výše uvedenou dobu byl v péči služební lékařky Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra MUDr. H. R. Žalobce už jen pro dokreslení důkazů požadovaných žalovaným zaslal též potvrzení o bezúrazovosti od data 8. 1. 2007 do data 22. 12. 2010 od praktické lékařky MUDr. K. Dále žalobce zaslal výpis ze své zdravotní dokumentace MUDr. H. R. ve vztahu ke dvěma návštěvám pro bolesti zad ze dne 23. 3. 2009 a z dne 7. 5. 2009, bez pracovní neschopnosti, které v doplnění znaleckém posudku uvádí doc. Hrnčíř a které žalovaný úmyslně neuvedl.

Žalobce nemohl nechat bez odezvy tvrzení žalovaného, který opakovaně tvrdí, že znalci, kteří vypracovali posudky pro žalobce, vycházeli z neúplné zdravotní dokumentace, jelikož měl žalobce znalcům poskytnout neúplné informace a zatajovat svůj zdravotní stav před služebním úrazem ze dne 23. 12. 2010. Zdůraznil, že pověřená pracovnice žalovaného již v minulosti přímo u jednoho ze soudních jednání probíhajících v této věci prokázala, že jí vůbec nejsou známy podmínky, které musí splňovat policista sloužící v přímém výkonu služby, přičemž základní podmínkou je fyzická zdatnost, kterou musí policista pravidelně prokazovat fyzickými testy; další podmínkou je zdravotní způsobilost, kterou také musí v pravidelných intervalech absolvovat výhradně u služebního lékaře zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra, přičemž služební lékaři Ministerstva vnitra žalobce před služebním úrazem ze dne 23. 12. 2010 vždy hodnotili tak, že je na příslušném místě, které žalobce vykonával v přímém výkonu služby, schopen služby bez omezení a rovněž fyzické testy absolvoval žalobce pravidelně bez jakýchkoli problémů. Z pohledu výše uvedeného se další tvrzení žalované o zatajování zdravotních problémů žalobcem jeví jako zcela účelové, jelikož zdravotní stav žalobce po úrazu ze dne 23. 12. 2010 nelze nijak zatajit.

Při jednání soudu konaném dne 12. 1. 2022 žalobce uvedl, že zjistil, že MUDr. Šňupárek odstranil některé lékařské zprávy, které odporovaly jeho závěrům. Jedná se o lékařskou zprávu ze dne 27. 12. 2010, v níž je uvedena propagace do pravé nohy, a dále zprávu o EMG vyšetření ze dne 29. 9. 2011. Ihned poté, co se to žalobce dozvěděl, chtěl nechat vyhotovit vlastní oponentní znalecké posudky, nicméně znalců je málo a jsou zavaleni prací, a proto vyhotovení posudků znalci MUDr. Filipem a MUDr. Hrnčířem trvalo dlouhou dobu. Tito znalci došli k jednoznačnému závěru, že MUDr. Šňupárek neoprávněně vyřadil uvedené zprávy týkající se žalobcova zdravotního stavu. Žalobce tento postup MUDr. Šňupárka konzultoval i s dalšími odborníky a ti rovněž konstatovali nepřípustnost tohoto postupu. Zdůraznil, že zdravotními problémy trpěl i před úrazem. Od svého nástupu k policii musel být žalobce každé 2 roky vyšetřen služebním lékařem a jeho problémy se zády jsou ve zprávách z těchto vyšetření uvedeny. Nicméně žalobce absolvoval řádně fyzické testy způsobilosti, přičemž byl opakovaně shledán způsobilým k výkonu služby u policie. Jsou stanoveny normované testy fyzické způsobilosti, které musel žalobce absolvovat, a tyto testy obsahují člunkový běh 4x 10 m, kliky, sedy a lehy, sestavu s tyčí, běh na 12 minut a 100 m plavání. Sestava s tyčí se provádí tak, že tyč se drží v obou rukou, provléknou se nohy a ze stoje následuje leh, což se opakuje např. 20x během 2 minut. Dále uvedl, že i posudky žalovaného jsou založeny na CT vyšetření před úrazem a po úrazu. Stěžejní otázkou v dané věci je, zda dne 23. 12. 2010 došlo nebo nedošlo k výhřezu ploténky v důsledku pádu. Jak vyplývá z posudku MUDr. Filipa znalecký posudek MUDr. Šňupárka pracuje s případy, které se vyskytují pouze ve 2 – 5 %, avšak 95 % osob má stejné problémy jako žalobce. Byl toho názoru, že se žalovaný snaží zbavit odpovědnosti za pracovní úraz žalobce. Zdůraznil, že by mu mělo být přiznáno i bodové hodnocení za ztížení společenského uplatnění ve výši 600 bodů a bolestné ve výši 150 bodů, jak je uvedeno ve znaleckém posudku MUDr. Hrnčíře.

Při tomtéž jednání pověřená pracovnice žalovaného poukázala na to, že zdravotní dokumentace praktického lékaře žalobce byla v průběhu správního řízení shledána nevěrohodnou. Uvedená zpráva ze dne 27. 12. 2010, stejně jako zpráva o vyšetření EMG ze dne 29. 9. 2011, nejsou pro posouzení zdravotního stavu žalobce zásadní. Dále poukázala na nesrovnalosti v tvrzení žalobce ohledně propagace bolesti do levé a pravé dolní končetiny, neboť bolesti v pravé dolní končetině počal žalobce uvádět až v červenci 2011. Dle jejího názoru je zřejmé, že postižení žalobce bylo a je chronického charakteru. Žalobce měl dostatek času předložit potřebné doklady v průběhu správního řízení, k čemuž mu byla poskytnuta dostatečná lhůta. Ostatně sám žalobce v průběhu správního řízení upozorňoval na nečinnost správního orgánu. K posudkům opatřeným po podání žaloby žalobcem by nemělo být přihlíženo, neboť soud v dané věci nemá nalézat skutkový stav, ale má podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) posuzovat skutkový a právní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Konstatovala, že posudky předkládané žalobcem jsou postaveny na CT vyšetření před a po úrazu v rozmezí 4 let. I v posudku Děkanátu Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci je uvedeno, že degenerativní změny ploténky nemusí vyvolávat chronické bolesti zad. To bylo potvrzeno i posudky MUDr. Šňupárka a Institutu postgraduálního vzdělávání. Správní orgány se snažily odstranit vzniklé rozpory a za tím účelem nechaly vyhotovit i revizní posudek. Nelze jim tedy v tomto směru nic vytknout. Zdůraznila, že oba posudky předložené žalobcem přikládají váhu zdravotnímu stavu žalobce v roce 2007. Nelze však relevantně posoudit, zda tito znalci vycházeli z kompletní zdravotní dokumentace a zohlednili obtíže žalobce, které počaly již v roce 1992. V tomto směru zdůraznila, že žalobce v minulosti zkresloval a zatajoval své obtíže. Uvedla, že návrh žalobce na zrušení rozhodnutí ze dne 22. 6. 2012 by měl být odmítnut a žaloba by měla být ve zbytku zamítnuta. Konstatovala, že ze správního spisu je zřejmé, že žalobce trpěl ataky ještě před pracovním úrazem a doba léčby se postupně prodlužovala. Je zřejmé, že problémy žalobce tak nabývaly na intenzitě. Poukázala na to, že předmětem zkoumání nebyla fyzická způsobilost žalobce, neboť to nebylo v řízení nijak konkrétně namítáno. Uvedla, že nebylo předmětem zkoumání, a není tedy jasné, jak probíhalo ověřování fyzické způsobilosti žalobce k výkonu služby. Posudky MUDr. Šňupárka a Institutu postgraduálního vzdělávání shledala správnými a bez vad. Zdůraznila, že žalobci by neměla být přiznána náhrada nákladů řízení za náklady vynaložené ve správním řízení, a ani za posudky předložené v soudním řízení, neboť je žalobce nechal vypracovat z vlastní vůle.

Soud při jednání provedl k návrhu žalobce dokazování znaleckými posudky doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, znalce z oboru zdravotnictví mimo jiné pro odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, ze dne 10. 4. 2019 a doc. MUDr. Michala Filipa, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví pro odvětví neurochirurgie, neurotraumatologie a spondylochirurgie, ze dne 2. 5. 2019.

Soud ve smyslu § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl k návrhu žalobce i žalovaného dokazování revizním znaleckým posudkem, neboť znalecké posudky, které byly součástí správního spisu a kterými soud provedl dokazování při jednání, byly pro závěry soudu dostatečné. Ze stejných důvodů považoval soud žalobcem navrhované výslechy znalců MUDr. Zdeňka Šňupárka, MUDr. Jana Boháče, doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA., i doc. MUDr. Michala Filipa, Ph.D., za nadbytečné, a proto k jejich výslechu nepřistoupil a tyto důkazy v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl. Soud nevyhověl ani návrhu žalobce na provedení důkazu soudním spisem zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 15 A 109/2013, neboť předložený správní i soudní spis vedený pro toto soudní řízení byly zcela dostatečné pro rozhodnutí soudu.

Soud dále k návrhu žalobce neprovedl dokazování rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 12. 2018, č. j. PPR-22967-10/ČJ-2018-990131, rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 26. 6. 2018, č. j. KRPU-26995-29/ČJ-2017-0400KR-AP, rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 22. 6. 2012, č. KR-2674/2012, rozhodnutím odboru zdravotnického zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 21. 5. 2012, č. j. OZZ-5/ÚLK-2012, posudkem lékařské komise Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra ze dne 19. 1. 2012, osvědčením o fyzické způsobilosti žalobce ze dne 26. 6. 2008, lékařskými posudky o zdravotní způsobilosti žalobce ze dne 18. 6. 2010 a 10. 11. 2010, znaleckým posudkem Děkanátu Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 31. 7. 2012, znaleckým posudkem MUDr. Zdeňka Šňupárka ze dne 10. 2. 2018, znaleckým posudkem MUDr. Víta Sedláčka ze dne 31. 1. 2012, znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze ze dne 9. 5. 2012 a výpisem z knihy služebního lékaře, neboť tyto listiny jsou součástí předloženého správního spisu, kterým se v soudním řízení správním dokazování neprovádí. Soud též v souladu s § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) neprovedl dokazování vyhláškou č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, neboť tento právní předpis byl uveřejněn ve Sbírce zákonů České republiky.

Při jednání soudu dne 28. 2. 2024 žalobce odkázal na jeho dosavadní písemná podání. Uvedl dále, že by se soud měl zabývat tím, zda jsou posudky Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a MUDr. Šňupárka správné.

Při tomtéž jednání pověřená pracovnice žalovaného poukázala na to, že doc. MUDr. Hrnčíř neodstranil vady znaleckého posudku, které popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2023, č. j. 2 As 22/2022-38. Uvedla, že doplňující znalecký posudek doc. MUDr. Hrnčíře obsahuje stejné pasáže jako jeho předchozí znalecký posudek, naopak doplňující znalecký posudek neobsahuje výpis ze zdravotní dokumentace žalobce a není z něho zřejmé, jak doc. MUDr. Hrnčíř zohlednil vývoj potíží žalobce s bederní páteří. Konstatovala, že správní orgány nezpochybňují, že žalobce má výhřez ploténky, sporné je, zda byl výhřez způsobený právě služebním úrazem. Upozornila na to, že tehdejší právní úprava nevyžadovala, aby na znaleckém posudku byl podpis všech znalců, kteří se podíleli na vyhotovení znaleckého posudku.

Při jednání soud vyslechl znalce doc. MUDr. Hrnčíře, který uvedl, že je soudním znalcem od roku 1989, vykonal celkem pět kvalifikačních atestací. Pracoval na několika pracovištích; nyní je od roku 2022 v důchodu. Největší část svého pracovního života působil ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kde celkem 25 let zastával funkci přednosty kliniky pracovního a cestovního lékařství, a jako vysokoškolský učitel na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy (od roku 1982 do roku 2022), o úrazech pravidelně přednášel a má na to příslušné znalecké oprávnění. V minulosti zpracovával minimálně desítky znaleckých posudků, které se týkaly výhřezu meziobratlových plotének. K žalobci nemá žádný osobní vztah, žalobce jej kontaktoval před vypracováním znaleckého posudku telefonicky. Lékařská dokumentace, kterou měl k dispozici, je dle jeho názoru dostatečná pro zaujetí znaleckých závěrů. Zdůraznil, že není žádných pochyb o tom, že žalobce trpí výhřezem meziobratlové ploténky L5/S1 a pravostrannou symptomatologií a tyto skutečnosti jsou řádně prokázány MRI a EMG vyšetřeními; skutečnost, zda žalobce uváděl propagaci bolesti do pravé končetiny, nemá na existenci výhřezu meziobratlové ploténky žádný vliv. Konstatoval, že žalobce měl degenerativně poškozenou ploténku již před úrazem a v takovém případě dojde k výhřezu mnohem snadněji než u ploténky, která není poškozena. Popsal, že samotný proces pádu a reakce trupu na disbalanci, která podklouznutím nastane, zvýší tlak na páteř a podle toho, jak je páteř nahnutá, tak nastane i případný směr výhřezu. Tvrzení, že pacient při výhřezu meziobratlové ploténky musí být vždy upoután na lůžku, není dle jeho názoru pravdivé, výhřez meziobratlové ploténky má rozdílné klinické projevy (od nejlehčích po nejtěžší); je obvyklé, že tento úraz je spojen s bolestí, platí, že v případě velkých výhřezů je krajní možností, že pacient bude upoután na lůžku, ale není to pravidlem. Poznamenal, že sám výhřez ploténky prodělal a ležet nemusel. Zdůraznil, že je doloženo, že žalobce trpěl bederními potížemi od roku 1992, možná i dříve, což však není nic neobvyklého, neboť většina mužské populace trpí bolestmi bederní páteře; podle CT vyšetření z roku 2007 trpěl degenerativními změnami na páteři, které měly projevy charakteristické pro tyto stavy, které jej nevyřazovaly z osobního a pracovního života. Poté došlo dne 23. 12. 2010 k předmětnému pracovnímu úrazu, žalobcovy potíže se výrazně zhoršily, byly prokázány jako nové jevy výhřez ploténky L5/S1 a radikulární symptomatologie S1, které vedly k výrazným osobním omezením žalobce a jeho vyřazení z pracovního života. K pracovním neschopnostem žalobce, které byly vystaveny v roce 1997 (dvakrát), 1998 a 1999 a 2000 kvůli páteřním potížím a které se postupně prodlužovaly, znalec uvedl, že v posudcích konstatoval, že žalobce páteřními potížemi trpěl již v době před úrazem a v době trvání pracovní neschopnosti byl jistě omezen v pracovní schopnosti, nicméně v těch obdobích byl uznán jako zdravotně způsobilý k výkonu práce, a v tomto smyslu tedy nebyl omezen v pracovní schopnosti.

Soud při jednání provedl dokazování též doplňujícím znaleckým posudkem doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, znalce z oboru zdravotnictví mimo jiné pro odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, ze dne 4. 1. 2024.

Soud dále k návrhu žalobce provedl dokazování Odpovědí na žádost o výpis z osobního účtu Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky ze dne 22. 2. 2024, z níž soud zjistil, že žalobce byl v období od 29. 5. 2000 do 7. 12. 2008 registrován u MUDr. K. a v období od 8. 12. 2008 do 31. 3. 2012 u Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra. Dále soud k návrhu žalobce provedl dokazování Evidenčním listem dávek nemocenského pojištění žalobce za období od 1. 4. 2008 do 23. 12. 2010, z něhož plyne, že po tuto dobu žalobce nepobíral dávky nemocenského pojištění. Dále soud provedl dokazování výpisem ze zdravotní dokumentace žalobce u MUDr. R. za období od 23. 3. 2009 do 30. 7. 2009, z něhož soud zjistil, že žalobce má záznamy ze dne 23. 3. 2009 a 7. 5. 2009 o vertebrogenních potížích bez přiznané pracovní neschopnosti. Soud rovněž provedl dokazování potvrzením MUDr. K. ze dne 23. 1. 2019, z něhož plyne, že žalobce od 8. 1. 2007 do 22. 12. 2010 neprodělal žádný úraz ani pro něj nebyl léčen, dne 27. 12. 2010 byl uvedenou lékařkou ošetřen pro úraz v oblasti bederní páteře ze dne 23. 12. 2010.

Při jednání soudu žalobce navrhl, aby soud žalobě vyhověl. Na náhradě nákladů řízení požadoval částku, která mu byla přiznána v předchozím rozsudku krajského soudu a kterou musel vrátit žalovanému, a dále cestovné vlakem na jednání dne 28. 2. a 16. 4. 2024 z Ostravy do Ústí nad Labem a zpět.

Pověřená pracovnice žalovaného navrhla zamítnutí žaloby. Zdůraznila, že doc. Hrnčíř v doplňujícím posudku ani při jeho výslechu neodstranil vady, které mu vytýkal Nejvyšší správní soud. Uvedla, že doc. Hrnčíř i nadále bagatelizuje páteřní potíže žalobce od roku 1992 a poznamenala, že od tohoto roku žalobce prodělal 17 atak, přičemž byl několikrát v pracovní neschopnosti, které se postupně prodlužovaly. K tomu odkázala na strany 28 až 30 napadeného rozhodnutí, kde jsou tyto skutečnosti podrobně popsány. Poukázala na to, že doc. Hrnčíř přiznal, že nejde odlišit, zda byly následky služebního úrazu ovlivněny pouze degenerativními změnami na páteři žalobce, předmětným služebním úrazem, nebo kombinací obou těchto faktorů. Upozornila na to, že není vyloučeno, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobce mohlo dojít v důsledku pohmoždění krajiny lumbální, či v době ode dne, kdy se stal služební úraz, do 17. 3. 2011, kdy bylo provedeno MRI vyšetření páteře žalobce. Uvedené nebylo dle jejího názoru vyloučeno za situace, kdy žalobce následující den po služebním úrazu vykonal službu a po službě odjel osobním vozidlem do Ostravy. V této souvislosti též poznamenala, že při ošetření na pohotovosti bezprostředně po úrazu nebyl u žalobce potvrzen výhřez meziobratlové ploténky L5/S1. Zdůraznila, že žalovaný, který nemá odborné lékařské znalosti, mohl na rozdíl od žalobce upozornit pouze na nedostatky znaleckých posudků, jimiž soud provedl dokazování, v čemž žalovaný spatřuje porušení rovného přístupu soudu ke stranám soudního řízení. Konstatovala, že napadené rozhodnutí je věcné správně a řízení bylo provedeno v souladu se zákonem.

Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty 60 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí ve smyslu § 196 odst. 1 služebního zákona. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud též konstatuje, že se nezabýval tím, zda by žalobci mělo být přiznáno i bodové hodnocení za ztížení společenského uplatnění ve výši 600 bodů a bolestné ve výši 150 bodů, jak žalobce poprvé uvedl při jednání soudu dne 12. 1. 2022, neboť předmětem tohoto řízení nebyla náhrada za ztížení společenského uplatnění a bolest, nýbrž rozhodnutí správních orgánů, podle kterých žalobci nebylo přiznáno jednorázové odškodnění dle § 105 odst. 1 zákona o služebním poměru.

Soud podotýká, že v projednávané věci již jednou rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 15 Ad 4/2019-106, jímž výrokem I. žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 22. 6. 2012, č. KR-2674/2012, odmítl, výrokem II. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 2 As 22/2022-38, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 15 Ad 4/2019-106, ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Výrok I. rozsudku zdejšího soudu č. j. 15 Ad 4/2019-106 je tedy v právní moci. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl následující: „Za situace, kdy se podstatně lišil odborný náhled jednotlivých znalců a znaleckých ústavů na možnost výhřezu meziobratlové ploténky při služebním úrazu, s ohledem na mechanismus úrazu, rentgenologický nález bezprostředně po úrazu, jakož i klinické projevy, které by akutní výhřez ploténky při úrazu provázely, bylo nutné, aby znalec doc. Hrnčíř jasně uvedl, z čeho čerpal konkrétní odborné poznatky ohledně možných příčin a projevů (akutního) výhřezu meziobratlové ploténky. To však znalecký posudek doc. Hrnčíře neobsahuje. Za dané situace nebylo možné se spokojit s pouhým nepodloženým konstatováním, že obtíže způsobené výhřezem meziobratlové ploténky mohou být různě výrazné, mohou se v průběhu času měnit a s časovým odstupem cca 3 měsíců po úrazu byl prokázán výhřez meziobratlové ploténky na magnetické rezonanci. Za dostatečné odůvodnění nelze považovat ani prosté konstatování (shodné v obou žalobcem předložených posudcích), že při uklouznutí může při trhavých pohybech trupu spojených se snahou o udržení stability či při ohybech trupu souvisejících s neudržením stability a pádem vlivem přenosu sil na jednotlivé části páteře snadno dojít k výhřezu meziobratlové ploténky postižené degenerativními změnami, lze se často setkat s výhřezy plotének, které nejsou provázeny poškozením kostní části obratlů, a že v posudkové praxi se zpravidla považuje za příčinu nově zjištěného výhřezu meziobratlové ploténky poslední událost, která mohla být jeho příčinou. Jak bylo výše uvedeno, bylo třeba, aby znalecký posudek v návaznosti na podložená odborná východiska, též s ohledem na nález z rentgenového vyšetření a jednotlivé klinické projevy popsané ve zprávách odborných lékařů bezprostředně po úrazu i v první polovině roku 2011, posoudil konkrétní následky služebního úrazu, jeho vliv na poškození páteře a zdravotní způsobilost žalobce. To však znalecký posudek doc. Hrnčíře postrádá. Doc. Hrnčíř ani neozřejmil, na základě jakých konkrétních lékařských nálezů a z nich plynoucích zjištění vyhodnotil, že zhoršení bederních potíží – objevení se pravostranné kořenové symptomatologie S1 – lze vysvětlit jedině výhřezem meziobratlové ploténky L5/S1, a to při zohlednění předchozích projevů páteřního onemocnění a vyhodnocení projevů po úrazu zachycených ve zdravotní dokumentaci (MUDr. Šňupárek a stěžovatel uváděli, že propagaci bolesti do pravé dolní končetiny po úrazu udával žalobce až v červenci 2011, v předchozích odborných nálezech nebyla popsána; dřívější zmínka byla pouze ve zprávě praktické lékařky ze dne 27. 12. 2010, kterou MUDr. Šňupárek hodnotil pro jiné nesrovnalosti jako nevěrohodnou). Podrobné a podložené odůvodnění založené na hodnocení konkrétních objektivních nálezů odborných lékařů bylo nezbytné, jestliže dle znalců, z jejichž posudků vyšel stěžovatel, naopak lékařské nálezy o akutním výhřezu meziobratlové ploténky při služebním úrazu nesvědčily.

Znalec měl zhodnotit konkrétní změny zdravotního stavu zaznamenané při jednotlivých lékařských vyšetřeních po úrazu z toho pohledu, zda korespondují se závěrem o akutním výhřezu meziobratlové ploténky vyvolaném služebním úrazem, a objasnit, proč naopak nesvědčí o tom, že by se jednalo o progresi degenerativního onemocnění (popř. uspíšeného úrazem, či zhoršení chronických klinických obtíží či jejich recidivu vyvolanou úrazem, jak uvádí posudek IPVZ a MUDr. Šňupárka). Jak namítal stěžovatel již v řízení před krajským soudem, ze znaleckého posudku doc. Hrnčíře není ani zřejmé, jakou zdravotní dokumentaci měl znalec k dispozici, zejména zda měl k dispozici lékařské zprávy dokumentující vývoj postižení páteře od roku 1992 (je uvedena jen informace o tom, že dokumentace čítala několik set stran s hmotností přes 1 kg). Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stěžovatelem, že z posudků předložených žalobcem není zřejmé, zda znalci hodnotili vývoj degenerativního páteřního onemocnění žalobce, které považovaly posudky IPVZ a MUDr. Šňupárka za rozhodující příčinu zdravotní nezpůsobilosti, na základě kompletní zdravotní dokumentace od roku 1992. Rovněž se znalci přesvědčivě nevypořádali s rozpory mezi jednotlivými posudky, svůj odborný názor na vznik výhřezu meziobratlové ploténky a jeho projevy nepodložili a neuvedli, z čeho konkrétně čerpali poznatky lékařské vědy, což bylo zejména vzhledem k rozporům v náhledu jednotlivých znalců nezbytné. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že posouzení příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a výhřezem meziobratlové ploténky, respektive zdravotní nezpůsobilostí žalobce, v žalobcem předložených posudcích nelze s ohledem na výše uvedené považovat za úplné a přesvědčivé. Nelze tak konstatovat, že by z nich nepochybně vyplýval vyslovený závěr o příčinné souvislosti.“ Těmito závěry Nejvyššího správního soudu je zdejší soud vázán.

Nejprve soud hodnotil namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že rozhodnutí žalovaného je vnitřně rozporné a že žalovaný v napadeném rozhodnutí překročil zákonem stanovené meze správního uvážení a zneužil jej k účelovému odůvodnění jeho rozhodnutí. Tvrzenou nepřezkoumatelnost však soud neshledal. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). V této souvislosti soud dodává, že po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100).

Těmto požadavkům na odůvodnění rozhodnutí žalovaný v projednávané věci podle názoru zdejšího soudu dostál, neboť v napadeném rozhodnutí srozumitelně popsal, z jakých skutkových a právních okolností vycházel, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Žalovaný tedy jednoznačně a srozumitelně vysvětlil, proč žalobci nenáleží jednorázové odškodnění podle § 105 odst. 1 zákona o služebním poměru. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je rovněž v souladu s výrokem daného rozhodnutí a ani jednotlivé části rozhodnutí nejsou vnitřně rozporné. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné.

Soud se poté zabýval stěžejními námitkami žalobce, zda služební úraz, který žalobce utrpěl dne 23. 12. 2010, byl příčinou jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Podle § 105 odst. 1 zákona o služebním poměru jednorázové odškodnění ve výši 230 000 Kč se poskytne příslušníkovi, jehož služební poměr skončil podle § 42 odst. 1 písm. h) v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání.

Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti pro rozhodnutí věci. Rozhodnutím ředitelky Odboru zdravotnického zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 21. 5. 2012 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti lékařskému posudku vydanému Lékařskou komisí Oblastního zdravotnického zařízení Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2012, podle kterého zdravotní stav žalobce není v příčinné souvislosti s výkonem služby, tj. služebním úrazem ze dne 23. 12. 2010. Dle podkladové zdravotnické dokumentace měl žalobce prvotní páteřní potíže již v roce 1992, tedy v roce jeho nástupu k Policii České republiky, přičemž degenerativní změny na páteři lze u něj pozorovat již v roce 1995. Úrazový děj tak dle závěrů ředitelky nezapříčinil výhřez meziobratlové ploténky.

Na základě uvedených posudků byl žalobce rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 22. 6. 2012 propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru s odůvodněním, že není schopen výkonu služby s ohledem na zdravotní důvody, přičemž jeho onemocnění není v souvislosti s výkonem služby v bezpečnostním sboru. Dne 19. 7. 2012 podal žalobce proti rozhodnutí o propuštění odvolání, v jehož rámci předložil znalecký posudek Děkanátu Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 31. 7. 2012, ve kterém znalecký ústav dospěl k závěru, že utrpěný pracovní úraz žalobce měl být hlavní a rozhodující příčinou trvalé nezpůsobilosti k výkonu práce. Rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 18. 10. 2012 bylo odvolání žalobce zamítnuto mimo jiné s odůvodněním, že prvoinstanční rozhodnutí vycházelo z rozhodnutí pracovně lékařského zařízení o zdravotním stavu žalobce, které není služební funkcionář oprávněn přezkoumávat.

Dne 20. 3. 2013 zahájil správní orgán prvního stupně na základě žádosti žalobce o jednorázové mimořádné odškodnění a současně žalobci umožnil seznámit se s podklady rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2013, č. j. KRPU-192539-15/ČJ-2012-0400VO, správní orgán prvního stupně rozhodl o tom, že se žalobci jednorázové odškodnění podle § 105 odst. 1 zákona o služebním poměru neposkytne, neboť jeho služební poměr neskončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. h) téhož zákona v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání, tak jak zákon o služebním poměru předpokládá. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2013, č. j. KRPU-133184-5/ČJ-2013-0400KR-PK, zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Výše specifikovaná rozhodnutí správních orgánů byla zrušena pro vady řízení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 15 A 109/2013-59, přičemž kasační stížnost žalovaného byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2017, č. j. 6 As 146/2016-26. Následně správní orgán prvního stupně ustanovil usnesením ze dne 18. 1. 2018 znalce MUDr. Zdeňka Šňupárka, který ve znaleckém posudku ze dne 10. 2. 2018 dospěl k závěru, že „[l]ze vyloučit, že služební úraz ze dne 23. 12. 2010 byl rozhodnou, důležitou, podstatnou a značnou příčinou rozvoje zdravotnických obtíží, které měly za následek stanovení zdravotní klasifikace služebním lékařem „D“ – není schopen výkonu služby v bezpečnostním sboru. Podíl úrazového mechanismu (kontuze) na uvedených skutečnostech je minimální.“ Znalec MUDr. Šňupárek byl správním orgánem prvního stupně dne 18. 5. 2018 též vyslechnut, přičemž výslechu znalce se žalobce, ač byl předvolán, neúčastnil. Správní orgán prvního stupně poté rozhodnutím ze dne 26. 6. 2018, č. j. KRPU-26995-29/ČJ-2017-0400KR-AP, rozhodl o tom, že se žalobci jednorázové odškodnění, které uplatnil v žádosti ze dne 7. 3. 2013, neposkytne. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím.

V dané věci soud zdůrazňuje, že nebylo sporu o skutkových okolnostech dané věci, tj. o tom, že žalobce dne 23. 12. 2010 utrpěl služební úraz, se kterým nastoupil dne 25. 12. 2010 na pracovní neschopnost, ani o tom, že dne 4. 7. 2012 došlo ke skončení služebního poměru žalobce. Sporným v dané věci bylo, zda byl daný úraz v příčinné souvislosti se ztrátou způsobilosti žalobce vykonávat služební funkci vrchního komisaře, proto se v daném případě soud zaměřil na existenci příčinné souvislosti služebního úrazu ke ztrátě způsobilosti žalobce vykonávat službu. Předpokladem odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi tohoto sboru (žalobci) služebním úrazem totiž je, že došlo ke služebnímu úrazu, příslušníkovi sboru vznikla škoda a že mezi těmito dvěma prvky existuje příčinná souvislost, tedy že škoda je přímým následkem služebního úrazu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 4 Ads 136/2011–109). Vzhledem k tomu, že právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou služebním úrazem, která je obsažena v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpe