2 As 231/2014 — Nejvyšší správní soud

59 A 3/2024- 51 - text 12 59 A 3/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2 za účasti: I) Statutární město Liberec sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec 1 II) Společenství vlastníků k Mojžíšovu prameni 1681 sídlem k Mojžíšovu prameni 1681, Liberec 30 zastoupeno advokátem Jiřím Kafkou sídlem U sirotčince 353/7, Liberec 4 III) Společenství vlastníků k Mojžíšovu prameni 1683 sídlem k Mojžíšovu prameni 1683, Liberec 30 zastoupeno advokátem Jiřím Kafkou sídlem U sirotčince 353/7, Liberec 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2024, č. j. KULK 3098/2024 OSH 880/2023/280.9/Fr takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osobám zúčastněným na řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo v části doplněno rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odbor dopravy (dále jen „silniční správní úřad“), ze dne 22. 8. 2023, č. j. MML 170966/20-OD/Fri Cj MML 174417/23. 2. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o omezení obecného užívání účelové komunikace na pozemku XA v k. ú. Vratislavice nad Nisou spočívající ve zřízení nových parkovacích míst na pozemních komunikaci a jejich pozemkovém oddělení za účelem prodeje. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí doplnil o uvedení ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; jinak odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 3. Silniční správní úřad nepřijal uvedení stání vozidel na komunikaci na p. č. XA do souladu s dopravními předpisy jako oprávněný důvod vlastníka účelové komunikace, neboť k dosažení tohoto účelu není nutný zásah do práva na obecné užívání účelové komunikace. Odkázal na § 77 a § 76 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a uvedl, že požadovaného stavu lze docílit schválením užití příslušného svislého dopravního značení, např. značkou IP 11c Parkoviště podélné stání a vodorovným dopravním značením V 10a Stání podélné. Odmítnul námitky společenství vlastníků týkající se umístění dopravní značky IZ 5a Obytná zóna a poukazy na chyby v dokumentaci vypracované Ing. Křenkem, protože šlo o návrh dopravního řešení autorizovaného projektanta a žádný z účastníků nepředložil oponentní posudek. Dodal, že jednopruhové uspořádání provozu je podle normy ČSN 736110 možné a v Liberci bylo schváleno i na frekventovanějších místních komunikacích. Tvrzení, že jednopruhové uspořádání zhorší bezpečnost provozu, nebylo podloženo. Dále vyhodnotil odborné vyjádření Ing. Haringa, Ph.D., předložené společenstvím vlastníků, jako nikoli relevantní důkaz, neboť se neschvaluje užití navrženého dopravního značení. Následně částečně uznal námitky týkající se napojení účelové komunikace na místní komunikaci a místa pro otáčení vozidel na účelové komunikaci, která je slepou. Odmítnul námitky společenství vlastníků týkající se ohrožení požární bezpečnosti objektů napojených na účelovou komunikaci. Také námitku Statutárního města Liberec ohledně provádění zimní údržby nepřijal. Pokud šlo o zřízení parkovacích míst, následné geometrické oddělení a prodej pozemků, vznikly samostatné komunikace, které nebudou se zbylou částí tvořit logický celek ve vztahu k dopravnímu účelu, nebudou připojovat nebo spojovat nemovitosti a charakter účelové komunikace si podrží pouze zbylá část pozemku, tudíž se naplní důvody pro zánik účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Protože silniční správní úřad neshledal ani jeden z důvodů vlastníka účelové komunikace způsobilým k vydání povolení na omezení obecného užívání účelové komunikace, žádost zamítl. 4. Žalovaný se s posouzením věci silničním správním úřadem ztotožnil. Po shrnutí dosavadního průběhu správního řízení a soudního přezkumu předchozích rozhodnutí konstatoval, že akceptováním argumentů žalobce by došlo de facto k zániku veřejně přístupné účelové komunikace, minimálně její části oddělené pro vyhrazené stání. K závěru, že uvedení stání vozidel na komunikaci do souladu s dopravními předpisy nelze hodnotit jako oprávněný důvod vlastníka účelové komunikace, neboť k dosažení tohoto účelu není nutný zásah do práva na obecné užívání účelové komunikace, žalovaný doplnil, že vyhrazené parkovací státní nevyřeší nedostatek parkovacích míst. Nadto silniční správní úřad nezamítl parkovací stání jako takové, pouze oddělení pozemků na vyhrazená (soukromá) parkovací stání, neboť by tak došlo k zániku části účelové komunikace z důvodu zániku jejích znaků. Žalobci se tak nepodařilo prokázat nezbytně nutný důvod k ochraně oprávněných zájmů vlastníka. Podle žalovaného silniční správní úřad nesměšuje žádost dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích s žádostí o stanovení místní úpravy provozu. Nad rámec žalovaný konstatoval, že žádost byla podána podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a je možné samotné parkování stanovit místní úpravou provozu, tento postup ale silniční správní úřad nemohl použít, neboť by neřešil žádost v celém rozsahu, tedy především zpoplatnění parkovacích míst a vyhrazené parkování. Žalovaný zdůraznil, že institut zakotvený v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích slouží k omezení veřejného přístupu, oprávněný zájem vlastníka je možno spatřovat především v ochraně komunikace, zřízení parkovacích míst není v zájmu komunikace jako takové. Přestože i finanční zájem vlastníka může být zájmem oprávněným, nelze jej brát jako zákonný důvod pro zrušení veřejně přístupné komunikace, byť pouze z části. Žalovaný se k placenému stání na místních komunikacích v Liberci blíže nevyjádřil. Pouze obecně uvedl, že vyhrazené stání na místních komunikacích se zřizuje formou zvláštního užívání komunikace, tento institut však není možné použít pro veřejně přístupné účelové komunikace, ale v souladu s § 25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích pouze na dálnice, silnice a místní komunikace. Stejným způsobem uvedený zákon upravuje placené stání v § 23, pravomoc je zákonem udělena pouze obcím a pouze pro místní komunikace. II. Žaloba 5. V úvodu včasné žaloby žalobce připomenul, že se jedná již o čtvrté rozhodnutí žalovaného ve věci. Poté popsal, že důvodem jeho žádosti podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích bylo plánované zřízení parkovacích míst, včetně narovnání nynějšího nelegálního parkování, jejich geometrické oddělení a eventuální prodej, což by řešilo problém s nedostatkem parkování v dané ulici a okolí. Zřízení parkovacích míst, tím i vyřešení parkování v rozporu se současnou dopravní značkou IZ 5a Obytná zóna zakazující parkování, je oprávněným zájmem žalobce jako vlastníka komunikace, ale i veřejným zájmem. K prokázání tvrzení, že na daném místě vozidla parkují, předložil žalobce již v minulých řízeních fotografie. Parkování v daném místě neohrožuje zdraví ani životy lidí a zvířat a je v souladu s přiloženým nákresem nového dopravního uspořádání komunikace od projektanta v oboru pozemní stavby Ing. Křenka, ke kterému vydala Policie ČR souhlasné stanovisko. 6. Žalobce upozornil na závěry rozsudku krajského soudu č. j. 59 A 33/2021-114, že silniční správní úřad směšuje hlediska pro posouzení žádosti vlastníka veřejně přístupné účelové komunikace a žádosti o místní úpravu provozu na této komunikaci. Skutková zjištění a právní posouzení v rozhodnutí vydaných v obou stupních by na sebe měla logicky navazovat a správní orgány by se měly beze zbytku řídit závazným právním názorem soudu ve vzrušujících rozsudcích, což se neděje. V napadeném rozhodnutí si žalovaný dovolil nesouhlasit s názorem soudu na otázku směšování žádostí. Aby mohl žalobce docílit legálního parkování na pozemku, musel nejdříve požádat o omezení obecného užívání účelové komunikace, má zájem, aby se na pozemku legálně parkovalo. 7. Závěr žalovaného, že pokud by bylo jeho žádosti vyhověno, způsobilo by to zánik části účelové komunikace, je v příkrém rozporu s tvrzením žalovaného v rozhodnutí č. j. OSH 128/2021 KULK 6248/2022/280.9/Lp. Protože institut uvedený v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích neslouží k úplnému uzavření či zrušení účelové komunikace, žalovaný v rozhodnutí č. j. KULK 88985/2022 OSH 128/2022/280.9/Fr uznal žalobcovu námitku, což bylo hlavním důvodem pro vrácení věci k novému projednání. Je překvapivé, že prvostupňový orgán setrval na svých důvodech, žalobce tyto skutečnosti namítal v odvolání, v napadeném rozhodnutí ale žalovaný souhlasil s názorem orgánu prvostupňového. 8. Následně se žalobce dovolal § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, dle kterého správní orgán dbá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Ža