1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

141 A 27/2025- 38 - text  8 141 A 27/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: Ing. J. K., narozený X bytem X zastoupený obecnou zmocněnkyní Mgr. I. N. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2025, č. j. MZDR 5212/2023-4/PRO takto: I. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 12. 3. 2025, č. j. MZDR 5212/2023-4/PRO, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Krajská hygienická stanice Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) výrokem I svého rozhodnutí ze dne 2. 1. 2023, č. j. KHSUL 15/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznala žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Toho se podle správního orgánu I. stupně dopustil tím, že se dne 1. 12. 2021 v čase 18:43 v prodejně Globus v Chomutově pohyboval bez zakrytí dýchacích cest respirátorem či obdobným prostředkem bránícím šíření kapének (dále jen „respirátorem“), čímž měl porušit čl. I odst. 1 písm. a) bod i) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN. Výrokem II byla žalobci podle § 35 písm. b), § 46 a § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) ve spojení s § 92n odst. 3 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví uložena pokuta ve výši 1 000 Kč. Výrokem III mu pak byla uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 12. 3. 2025, č. j. MZDR 5212/2023-4/PRO. V něm se žalovaný ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně o vině žalobce i se stanovením druhu a výše trestu, avšak výroky prvostupňového rozhodnutí změnil tak, že do výroku I za slova „č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN“ doplnil slova „ve znění mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 11. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-62/MIN/KAN“, z výroku II vypustil slova „a § 93 odst. 1“ a sousloví „§ 92n odst. 3 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví“ nahradil slovy „§ 11 odst. 2 písm. f) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů“. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 3. V žalobě žalobce uvedl, že nesouhlasí s tím, jak byly žalovaným vypořádány jeho tři odvolací námitky. Žalobce tyto námitky v žalobě zopakoval. 4. Žalobce uvedl, že již v odvolání namítal, že správní orgán I. stupně při rozhodování o vině vycházel jen z oznámení o přestupku Policie České republiky ze dne 1. 12. 2021, č. j. KRPU-206639-2/PŘ-2021-040311, (dále jen „oznámení o přestupku“) a z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 1. 12. 2021, č. j. KRPU-206639-1/PŘ-2021-040311, (dále jen „úřední záznam“). Žalobce odmítl názor žalovaného, dle kterého úřední záznam mohl být jediným důkazem, neboť zasahující policisté v něm, jakožto přímí svědci jednání obviněného, de facto zaznamenali své svědecké výpovědi. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2009, č. j. 1 As 16/2007-106, a rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, konstatoval, že je-li možné vyslechnout svědka, dokazování nemůže spočívat jen na úředních záznamech. Žalobce zdůraznil, že pokuta za přestupek je ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod trestním obviněním. Uvedl, že žalovaný nedostál zásadě materiální pravdy vyjádřené v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ani zásadě vyšetřovací vyjádřené v § 50 odst. 3 správního řádu; nadto žalobce poukázal na § 51 odst. 1 a § 137 odst. 4 správního řádu. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010-132, dle kterého je správní orgán v souladu se zásadou vyšetřovací povinen vyvinout vlastní důkazní aktivitu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, pak žalobce připomněl, že pro správní trestání platí obdobná pravidla jako pro trestání soudní. V této souvislosti konstatoval, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011-120, lze při správním trestání použít úřední záznam jako důkazní prostředek jen za podmínek analogických k § 158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). 5. Žalobce uvedl, že žalovaný žádné dokazování neprováděl, není proto vůbec namístě v souvislosti s úředními záznamy zasahujících policistů hovořit o svědecké výpovědi. Žalobce připomněl, že podle § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci o provádění důkazů mimo ústní jednání vyrozuměni. Pokud správní orgán I. stupně nebo žalovaný dokazování prováděl, pak ho nijak nevyrozuměl. Žalobce citoval z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 30 A 68/2014-44, v němž se soud vyslovil k nutnosti provádět dokazování mimo ústní jednání po včasném vyrozumění účastníků. 6. Žalobce poukázal na znění čl. I odst. 1 písm. a) bod i) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 11. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-62/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření“), kterým byl zakázán pohyb a pobyt bez respirátoru „ve vnitřních prostorech staveb, které slouží jako prodejna“. Namítl, že z úředního záznamu nevyplývá, že by se nacházel ve vnitřních prostorech, které slouží jako prodejna. Odmítl konstatování žalovaného, že je irelevantní, ve které části budovy sloužící jako prodejna se nacházel. Z úředního záznamu podle žalobce vyplynulo, že se nacházel v nákupním centru Globus, a to ve společných prostorech, tedy nikoli v prodejně. Konstatoval, že nákupní centrum netvoří jednu velkou prodejnu, nýbrž se v něm nachází více prodejen, přičemž ostatní prostory prodejnami nejsou. Namítl, že společné prostory nákupního centra měl žalovaný s ohledem na výše uvedené podřadit pod „ostatní v písmenu a) neuvedené vnitřní prostory staveb, kde dochází na stejném místě a ve stejný čas k přítomnosti alespoň dvou osob vzdálených od sebe méně než 1,5 metru, nejedná-li se výlučně o členy domácnosti“ ve smyslu čl. I odst. 1 písm. b) mimořádného opatření. Uvedl, že pro tento případ však žalovaný nezjistil skutkový stav, neboť v úředním záznamu chybí jakákoli zmínka o kumulaci osob. Žalovaný měl nadto podle žalobce přistoupit k projednání přestupku podle § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. 7. Žalobce uvedl, že mimořádné opatření ve své závazné (výrokové) části zakazovalo pouze pohyb a pobyt bez respirátoru, zatímco jemu bylo kladeno za vinu, že se pohyboval bez zakrytí dýchacích cest respirátorem. Žalobce konstatoval, že ze samotného zákazu tak, jak je formulován v mimořádném opatření, není možné jednoznačně dovodit, že osoby mají mít dýchací cesty zakryté. Žalovaný měl proto podle žalobce postupovat podle zásady in dubio pro reo a nerozšiřovat skutkovou podstatu. 8. Žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně posoudil materiální stránku přestupku, neboť do svých úvah nezahrnul kumulaci osob v okolí žalobce. To podle žalobce souvisí s nesprávnou právní kvalifikací, kterou žalovaný zvolil [čl. I odst. 1 písm. a) bod i) mimořádného opatření namísto čl. I odst. 1 písm. b) mimořádného opatření]. 9. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí zrušil. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobce nikdy netvrdil, že měl respirátor nasazený. Naopak měl policistům tvrdit, že nošení respirátorů je protiústavní. Žalovaný na okraj poznamenal, že žalobcovo tvrzení stran protiústavnosti nemá oporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu, zejména v bodu 78 rozsudku ze dne 20. 10. 2021, č. j. 2 Ao 7/2021-157. Žalovaný uvedl, že judikatura, na niž žalobce odkazoval v žalobě, není k posuzované věci přiléhavá. Žalobce totiž nezpochybnil podstatu svého jednání a před policisty doznal, že respirátor nasazený neměl. O skutkovém stavu tak nebyly podle žalovaného dány důvodné pochybnosti, a provádět dokazovaní by proto nedávalo žádný smysl. Výslech zasahujících policistů by byl podle něj nehospodárným postupem, neboť policisté o svém zásahu sepsali úřední záznam. Podle žalovaného by nedávalo smysl ani provádět důkaz čtením úředního záznamu za přítomnosti žalobce, neboť žal