78 A 12/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 A 12/2025- 33 - text  15 78 A 12/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: X. P. B., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2025, č. j. MV-81779-5/SO2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2025, č. j. MV-81779-5/SO2025, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), ze dne 8. 4. 2025, č. j. OAM-2934-25/PP-2024, kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Současně byla prvostupňovým rozhodnutím podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců žalobci stanovena lhůta k vycestování z území, a to 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobce se v žalobě domáhal též přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě předně namítl, že žalovaný porušil své povinnosti odvolacího orgánu, neboť jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), definujícím nároky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a současně je v rozporu i s požadavky na činnost odvolacího orgánu ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný dle žalobce též opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Správními orgány obou stupňů byla rovněž porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Napadené rozhodnutí je dle žalobce též v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv. 3. Dále žalobce uvedl, že se považuje za otce občanky České republiky L. B., nar. X. Správní orgány však v dané věci učinily závěr, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť jeho dceři je již více jak 21 let a tato s ním nesdílí společnou domácnost. Dle tvrzení žalobce nicméně jeho dcera, která žije převážně v X, za ním jezdí na pravidelné návštěvy a je na něm citově silně vázaná. Žalobce dceru rovněž finančně podporuje částkou 5 až 10 tisíc korun měsíčně. Žalobce má tedy s dcerou i nezletilým synem velmi intenzivní citový vztah, který se v případě jeho vycestování z území České republiky zásadním způsobem naruší. Oba potomci žalobce přitom mají právo na pravidelný osobní styk se žalobcem jako jejich otcem, neboť je to v jejich nejlepším zájmu. Napadené rozhodnutí je proto dle žalobce zjevně nepřiměřené, a to vzhledem k jeho dopadům do rodinného a soukromého života žalobce, jakož i jeho rodiny. To vše za situace, kdy je žalobce nejen rodinným příslušníkem občanky Evropské unie (tj. dcery), ale i další osoby s povoleným pobytem na území České republiky (tj. syna). K tomu žalobce doplnil, že nejlepší zájem jeho dětí je žít v pravidelném styku s otcem, přičemž otázka nejlepšího zájmu dětí správními orgány nebyla vůbec posuzována, ačkoliv tyto věděly, že žalobce je na území ČR ukotven silnými rodinnými vazbami. 4. Podle názoru žalobce pak žalovaný nedostatečným způsobem posoudil otázku, zde jej nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení totiž zahrnuje i „jiného rodinného příslušníka“, který v zemi původu žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti a je na něm v České republice závislý na výživě nebo s ním žije ve společné domácnosti. Tyto podmínky přitom byly v případě žalobce naplněny, neboť ten se svou dcerou jako občankou Evropské unie žil od jejího dětství ve společné domácnosti a v současnosti jí pravidelně přispívá částkou 5 až 10 tisíc Kč měsíčně. Žalobce proto dle jeho tvrzení naplňuje znaky rodinného příslušníka podle § 15a odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a měl by tudíž mít právo na přechodný pobyt. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (dále jen „směrnice 2004/38/ES“) zároveň v čl. 3 odst. 2 zavazuje členské státy k tomu, aby usnadnily vstup a pobyt dalších rodinných příslušníků, kteří jsou na občanovi Evropské unie závislí nebo s ním žili ve společné domácnosti. 5. Žalobce tak namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou proporcionality, neboť nepřiměřeně zasahuje do jeho rodinného a soukromého života, jelikož v něm nebyly zohledněny rodinné vazby žalobce na území České republiky a délka jeho pobytu zde, možnost návratu žalobce do Vietnamu a způsob realizace pravidelného styku žalobce s jeho dětmi (popř. jeho návrat do České republiky). Napadené rozhodnutí, které žalobci neumožňuje legální pobyt, pak dle jeho názoru porušuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a zásadu proporcionality dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Současně vyslovil, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, přičemž odmítl námitky uvedené v žalobě a v podrobnostech odkázal na obsah napadeného rozhodnutí ve spojení se spisovým materiálem. Zrekapituloval také, že již OAMP v prvostupňovém rozhodnutí vyložil, že podmínky dle § 15a odst. 1 písm. a), c) a d) zákona o pobytu cizinců nebyly splněny, a to s ohledem na charakter žádosti žalobce, který požádal o sloučení se svou dcerou. Žalobce zároveň není manželem občanky Evropské unie, není potomkem mladším 21 let a taktéž nedoložil, že by byl závislý z důvodu uspokojování svých základních potřeb na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie. 7. Žalobce byl též OAMP vyzván ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu k odstranění vad jeho žádosti, konkrétně k prokázání splnění podmínek stanovených v § 15a zákona o pobytu cizinců. Ve výzvě ze dne 22. 3. 2024 byl přitom poučen o tom, jaké doklady má doložit, aby vada žádosti byla zhojena. Na danou výzvu OAMP žalobce nepředložil žádný doklad, kterým by prokázal, že je rodinným příslušníkem dle § 15a zákona o pobytu cizinců. K odkazu žalobce na § 15a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců pak žalovaný uvedl, že mu toto ustanovení není vůbec známo. Žalovaný připustil, že žalobce žil v zemi původu s jeho dětmi, to ovšem nemění nic na tom, že nyní nesplňuje podmínky uvedené v § 15a zákona o pobytu cizinců. Následně žalovaný konstatoval to, že pokud žalobce finančně podporuje svoji dceru (občanku České republiky), jedná se o projev jeho svobodné vůle, neboť je jeho dcera zletilá a zaopatřená, resp. výdělečně činná. Zároveň žalobce neprokázal, že by byl na své dceři (občance České republiky) finančně závislý. V tomto ohledu žalovaný poukázal na výslech provedený se žalobcem a na svědeckou výpověď jeho dcery. Žalovaný dále zrekapituloval i pobytovou historii žalobce na území České republiky. 8. Žalovaný poté zmínil, že nevyhověním předmětné žádosti není žalobci udělen zákaz pobytu na území, což tedy neznamená ani dlouhotrvající (natož trvalé) rozdělení žalobce a jeho rodiny, ani nutnost vycestování celé rodiny do země původu. Určitá míra diskomfortu při získávání pobytového oprávnění coby možný následek napadeného rozhodnutí tak sama o sobě neznamená nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce. Vzhledem ke všem okolnostem případu tudíž nejde o zásah nepřiměřený. Žalobce je v produktivním věku, zdravotně způsobilý a výdělečně činný (resp. finančně zabezpečený). Nezletilý syn žalobce (státní příslušník Vietnamské socialistické republiky) přitom na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu s platností od 6. 9. 2016 a není jakkoliv nucen opustit území České republiky – jeho pobytový status není závislý na pobytovém oprávnění žalobce. Nadto žalovaný dodal, že nezletilý syn žalobce ani nesdílí se žalobcem společnou domácnost, neboť se s matkou dne 14. 5. 2025 přestěhoval do X. 9. Závěrem žalovaný konstatoval, že právní řád České republiky nezakotvuje právo či nárok žalobce na pobyt na území České republiky, neboť takové právo mají pouze občané České republiky podle čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili