8 Afs 98/2018 — Nejvyšší správní soud

15 A 2/2026- 12 - text  4 15 A 2/2026 USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: I. P., narozená X bytem X zastoupená JUDr. Janou Tlapák Navrátilovou, advokátkou sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8 proti žalované: Krajská hygienická stanice Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem sídlem Moskevská 1531/15, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu spočívajícím v nezákonném postupu orgánu ochrany veřejného zdraví při ověřování podmínek vzniku nemoci z povolání, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala toho, aby soud vyslovil, že postup žalované spočívající v tom, že neprovedla ověření hygienických podmínek vzniku nemoci z povolání žalobkyně, a uzavřela, že hygienické podmínky „nelze objektivizovat“, představuje nezákonný zásah. Dále se domáhala toho, aby soud žalované zakázal pokračovat v nezákonném zásahu spočívajícím v setrvávání na závěru, že hygienické podmínky vzniku nemoci z povolání žalobkyně nelze ověřit, a současně jí přikázal odstranit následky tohoto nezákonného zásahu tím, že provede ověření hygienických podmínek vzniku nemoci z povolání žalobkyně v souladu se zákonem, při zohlednění skutečného obsahu vykonávané pracovní činnosti a všech dostupných možností ověření. 2. Před vlastním rozhodnutím o žalobě byl soud nejprve povinen zabývat se otázkou, zda není projednávaná věc z jeho přezkumné činnosti vyloučena. K meritornímu přezkoumání totiž může soud v rámci správního soudnictví přistoupit jen za předpokladu, že není dána překážka, jež by mu bránila věcně rozhodnout. Jinak soudu nezbývá nic jiného než podanou žalobu jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), usnesením odmítnout. O tom, kdy nastává taková situace, hovoří v případě žalob na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu § 85 s. ř. s. ve vazbě na § 82 s. ř. s. 3. Dle § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. 4. Dle § 85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. 5. Z posledně citovaného ustanovení s. ř. s. vyplývá, že nevyužil-li žalobce možnosti ochrany či nápravy stavu pomocí právních prostředků, které mu právní řád poskytuje, má uvedená situace za následek nepřípustnost žaloby a její odmítnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2004, č. j. 3 As 52/2003-278). 6. Na úvod vlastního posouzení je vhodné vymezit specifika tzv. zásahové žaloby jako žalobního typu, který žalobkyně k ochraně svých práv zvolila. Ta představuje pomyslnou souhrnnou či „zbytkovou“ kategorii, v jejímž rámci lze zvažovat poskytnutí soudní ochrany, jestliže není možné využít jiných žalobních typů podle § 65 a násl. s. ř. s. (žaloba proti rozhodnutí správního orgánu), § 79 a násl. s. ř. s. (žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu), ale i § 101a a násl. s. ř. s. (návrh na zrušení opatření obecné povahy); prostředek ochrany nebo nápravy může představovat i civilní žaloba. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je tedy konstruována jako subsidiární prostředek ochrany. „Zákon tak jednoznačně upřednostňuje jiné formy ochrany před protiprávním konáním správních orgánů a tato soudní ochrana se uplatní jen tam, kde jiná ochrana není“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 16/2004-90, publ. pod č. 1541/2008 Sb. NSS). 7. Z obsahu podané žaloby je nepochybné, že žalobkyně nezákonný zásah spatřovala v tom, že žalovaná jako orgán ochrany veřejného zdraví porušila zákon tím, že neprovedla ověření hygienických podmínek vzniku nemoci z povolání, ačkoliv k tomu byla výslovně zákonem povinna a měla k dispozici reálné, dostupné a proveditelné prostředky, jak takové ověření uskutečnit. Žalobkyně dále konstatovala, že intenzita zásahu do jejích práv je umocněna tím, že žalobkyně splňuje veškerá zákonem i prováděcími právními předpisy stanovená klinická kritéria nemoci z povolání. V důsledku odmítnutí žalované ověřit hygienické podmínky vzniku této nemoci je však žalobkyně fakticky zbavena možnosti účinně uplatnit právní nároky, které se k uznané nemoci z povolání vážou, zejména nároky pracovněprávní povahy. Nezákonný zásah žalované tak nemá pouze procesní či formální povahu, nýbrž má přímé, bezprostřední a závažné dopady do právního, osobního i majetkového postavení žalobkyně. 8. K tomu soud uvádí, že v posuzované věci provedla žalovaná podle § 62 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, ověření hygienických podmínek vzniku nemocí z povolání, které iniciovala žalobkyně. Výsledek šetření žalované o podmínkách vzniku nemoci z povolání je závazným podkladem pro lékařský posudek. Výsledek ověření podmínek vzniku nemoci z povolání však sám o sobě nijak nezasahuje do veřejných subjektivních práv a povinností žalobkyně. Otázka, zda žalobkyně trpí nemocí z povolání, je totiž soukromoprávní povahy vyplývající z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a jejím bývalým zaměstnavatelem. Jak upozornila sama žalobkyně v žalobě, v případě zjištění nemoci z povolání se může žalobkyně dle § 269 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, domáhat náhrady škody nebo nemajetkové újmy. V rámci řízení o žalobě o náhradu škody či nemajetkové újmy se žalobkyně může domáhat plného přezkoumání závěrů lékařského posudku o (ne)uznání nemoci z povolání a jeho podkladů, tedy i výsledku ověření podmínek vzniku nemoci z povolání, včetně případného dalšího dokazování k posouzení vzniku nemoci z povolání např. znaleckým posudkem. V rozsudku ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 225/2016-36, Nejvyšší správní soud poznamenal, že „posouzení podkladů poskytnutých krajskou hygienickou stanicí může být předmětem soudního přezkumu pouze v rámci přezkumu soukromoprávního jednání zaměstnavatele učiněného na podkladě lékařského posudku. […] Stěžovatel se proto může obrátit na civilní soud a v rámci pracovněprávního sporu přednést v kasační stížnosti uplatněné námitky vůči podkladům i samotnému lékařskému posudku. Civilní soud pak bude povinen se těmito tvrzeními řádně zabývat. V tomto řízení má soud na základě zásady volného hodnocení důkazů, kterou § 135 odst. 2 o. s. ř. neruší, možnost přezkoumat rozhodnutí vydaná správními orgány, tedy i rozhodnutí o odvolání proti lékařskému posudku.“ Rovněž judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v tom, že „soud v občanském soudním řízení není vázán lékařským hodnocením, které bylo o (ne)existenci nemoci z povolání v minulosti učiněno“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3842/2010). Je tak zjevné, že žalobkyně má k dispozici jiný právní prostředek, kterým se může domoci nápravy. 9. Soud proto uzavírá, že se žalobkyně ochrany svých subjektivních práv může domáhat civilní žalobou o náhradu škody či nemajetkové újmy vzniklou nemocí z povolání, a mohla se tak ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky, jak předvídá § 85 s. ř. s. 10. Z výše popsaných důvodů pak soud podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu žalobkyně výrokem I. usnesení odmítl, neboť její žaloba je nepřípustná. 11. Výrok II. usnesení o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnic