8 Afs 361/2018 — Nejvyšší správní soud

175 A 9/2025- 27 - text  5 175 A 9/2025 USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobkyně: A. A., narozena X bytem X zastoupena advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2025, č. j. KUUK/034245/2025/DS/Lin, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Částka 3 000 Kč bude žalobkyni vrácena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Magistrát města Ústi nad Labem, odbor přestupkových agend, jako správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím sp. zn. MMUL/OPA/ODN/321749/2024/KabM ze dne 16. 1. 2025 uznal žalobkyni vinnou, ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za uvedený přestupek byl žalobkyni uložen podle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a v souladu s § 125c odst. 5 písm. b), odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu správní trest pokuty ve výši 7 000 Kč a správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Současně byla žalobkyni podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uložena povinnost uhradit náklady řízení, ve výši 2 500 Kč. 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 6. 3. 2025, č. j. KUUK/034245/2025/DS/Lin (dále jen „napadené rozhodnutí“), kdy zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, doručenou soudu dne 1. 6. 2025, přičemž se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. 3. Soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil k žalobě a předložil správní spis. Na výzvu soudu reagoval žalovaný podáním ze dne 8. 7. 2025, přičemž uvedl, že kompletní spisový materiál byl poskytnut Ministerstvu dopravy ČR, které v rámci přezkumného řízení rozhodnutím ze dne 6. 6. 2025, č. j. MD-26923/2025-160/3, zrušilo napadené rozhodnutí. Zároveň žalovaný upozornil, že proti zmíněnému rozhodnutí ministerstva byl podán rozklad. 4. Následně podáním ze dne 31. 10. 2025 žalobkyně soudu sdělila, že byla uspokojena postupem žalovaného, kdy došlo v přezkumném řízení ke zrušení napadeného rozhodnutí. Zdůraznila, že napadené rozhodnutí bylo ministerstvem zrušeno z týchž důvodů, které uplatnila v žalobě (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nevypořádání odvolacích námitek obsažených v doplnění odvolání ze dne 8. 2. 2025). Žalobkyně zároveň doložila listiny ohledně přezkumného řízení včetně rozhodnutí ministra o rozkladu. 5. Soud z obsahu předložených listin shledal, že sám žalovaný podal podnět k přezkumnému řízení k ministerstvu dopisem ze dne 21. 3. 2025 s odůvodněním, že při rozhodování o odvolání nebyly zohledněny a vypořádány námitky žalobkyně v doplnění odvolání z důvodu, že doplnění odvolání doručené žalovanému se nedopatřením nedostalo do dispozice úřední osoby vyřizující odvolání. Ministerstvo dopravy jako nadřízený orgán žalovaného rozhodnutím ze dne 6. 6. 2025, č. j. MD-26923/2025-160/3, v rámci přezkumného řízení napadené rozhodnutí zrušilo a vrátilo věc žalovanému k novému projednání. Proti rozhodnutí ministerstva podala žalobkyně blanketní rozklad. Rozhodnutí ministerstva pak následně ministr dopravy v rozkladovém řízení zčásti změnil upřesněním výroku rozhodnutí a ve zbytku potvrdil, a to rozhodnutím ze dne 24. 10. 2025, č. j. MD-42678/2025-510/3. 6. Před vlastním rozhodnutím o návrhu (žalobě) byl soud nejprve povinen zabývat se otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení pro projednání návrhu za situace, kdy došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení. 7. Podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. 8. Soud shledal, že zrušení žalobou napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení zakládá neodstranitelný nedostatek podmínky soudního řízení, neboť žalobou ve správním soudnictví napadené rozhodnutí již neexistuje. Soud tak de facto nemá o čem rozhodnout. 9. Soud nepřehlédl, že podání žalobkyně ze dne 31. 10. 2025 obsahovalo sdělení o uspokojení žalobkyně a návrh na zastavení řízení dle § 62 odst. 4 s. ř. s. z důvodu uspokojení žalobkyně. Soud uvádí, že k rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu uspokojení navrhovatele [§ 47 písm. b) a § 62 odst. 4 s. ř. s.] musí být splněný zákonné podmínky. K naplnění zmíněného institutu rozhodně nestačí pouhé prohlášení žalobkyně, že byla uspokojena. V tomto směru soud odkazuje na odbornou literaturu – Soudní řád správní: Komentář, autorů Kühn, Kocourek, Mikeš, Dienstbier a kol., právní stav ke dni 31. 5. 2019, komentář k § 62 s. ř. s., dostupný v informačním systému ASPI, kde se uvádí: „Jelikož je výkon státní správy kontinuální činností, lze se v praxi mnohem častěji než s využitím institutu uspokojení navrhovatele setkat s tím, že veřejná správa učiní mimo procesní režim dle § 62 s. ř. s., ve spojení s § 153 spr. řádu a § 124 daňového řádu, úkon, jímž navrhovatele fakticky uspokojí. To je případ vydání rozhodnutí ve věci ve vztahu k probíhajícímu řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, nebo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení. Tato faktická činnost veřejné správy, není-li vykonána v součinnosti se správním soudem postupem dle § 62 s. ř. s., nepředstavuje naplnění institutu uspokojení navrhovatele, tedy nemůže vést k zastavení řízení dle § 47 písm. b) s. ř. s., toliko k zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu dle § 47 písm. a) s. ř. s. (…) Aplikace institutu uspokojení navrhovatele je vázána na procesní aktivitu odpůrce vůči soudu. Odpůrce musí soudu oznámit svůj záměr navrhovatele uspokojit. Součástí oznámení nemusí být sdělení, jakým konkrétním způsobem má být navrhovatel uspokojen. Jedinou esenciální náležitostí oznámení je vyjevení záměru uspokojit navrhovatele mimo soudní řízení, soud není oprávněn v této fázi posuzovat, zda úkon, který hodlá odpůrce učinit, může vést k uspokojení navrhovatele. Na oznámení odpůrce reaguje soud jen tak, že odpůrci stanoví lhůtu k učinění úkonu za účelem uspokojení navrhovatele. V této lhůtě je odpůrce povinen úkon nejen učinit, ale též oznámit ho jak navrhovateli, tak soudu. Současně soud vrátí odpůrci správní spis, pokud jej o to odpůrce požádal. Pokud odpůrce či jiný správní orgán vystupující na jiné hierarchické úrovni téže soustavy správních orgánů učiní úkon, jímž navrhovatele uspokojí, aniž by ovšem předtím oznámil soudu svůj záměr navrhovatele uspokojit, potom ani v případě, že navrhovatel soudu oznámí, že na žalobě netrvá, neboť byl postupem správních orgánů již uspokojen, nejde o naplnění komentovaného institutu, soud tedy řízení nezastaví dle § 47 písm. b) s. ř. s., a tudíž právní účinky úkonu správních orgánů nejsou aktivovány právní mocí rozhodnutí soudu o zastavení řízení.“ 10. Nejvyšší správní soud vymezil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 156/2013-28, kritéria, na základě kterých lze bez pochybností dospět k závěru, že řízení o žalobě je možné zastavit z důvodů uspokojení navrhovatele, neboť pro daný postup byly naplněny zákonné podmínky obsažené v § 62 s. ř. s. V citovaném rozhodnutí se uvádí následující: „Institut uspokojení navrhovatele, který do správního soudnictví promítá zásady hospodárnosti, efektivity a subsidiarity soudní ochrany, je koncept blízký institutu smíru v civilním procesu. Slouží jako prostředek dosažení nápravy stavu vyvolaného vadným rozhodnutím správního orgánu, který v průběhu soudního řízení proti svému rozhodnutí provede jakousi sebereflexi a svou vlastní aktivitou odstraní předmět sporu. K tomu zákon stanoví následující podmínky: a) řízení před soudem bylo zahájeno a soud dosud ve věci nerozhodl, b) jsou splněny podmínky řízení před soudem a nejde o případy, kdy by byly dány další důvody pro odmítnutí návrhu nebo pro zastavení řízení, c) správní orgán sdělí soudu záměr navrhovatele uspokojit, d) správní orgán má k takovému postupu odpovídající pravomoc, e) postup správního orgánu nezasáhne práva a povinnosti třetích osob, f) dojde k uspokojení navrhovatele a g) soud shledá postup správního orgánu v souladu se zákonem (k podrobnému vymezení institutu uspokojení navrho