60 A 4/2026 – Krajský soud v Ústí nad Labem

60 A 4/2026- 19 - text  60 A 4/2026 - 19 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X, narozen X státní příslušník Uzbekistánu trvale bytem X zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2026, č. j. CPR-40545-3/ČJ-2025-930310-V248 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkumu v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 19. 10. 2025, č. j. KRPL-96972-10/ČJ-2025-18022-SV. 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace na 6 měsíců. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť v období od dne 4. 10. 2025 do 19. 10. 2025, kdy byl kontrolován cizineckou policií, pobýval na území ČR, ač k tomu nebyl oprávněn. 3. Správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce pobýval na území ČR v uvedeném období, ačkoli neměl platné vízum, platnost dlouhodobého víza Lotyšska skončila dne 3. 10. 2025 a ode dne 4. 10. 2025 je tedy na území ČR, kam přicestoval dne 15. 9. 2025, neoprávněně. Zjištěný nelegální výkon zaměstnání správní orgán I. stupně pro neúčelnost neřešil. Neoprávněný pobyt žalobce posoudil jako porušení právních předpisů, žalobce věděl, za jakých podmínek může na území schengenského prostoru, resp. ČR pobývat a pracovat, přesto po skončení platnosti víza úmyslně na území zůstal. Správní orgán I. stupně dále konstatoval, že rozhodnutí není ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. Na území ČR žalobce nemá žádné vazby, neexistují zdravotní důvody, které by bránily vycestování, žalobce neuvedl důvod, který by mu bránil v návratu do Uzbekistánu. Dobu, po kterou nebude žalobci umožněn vstup na území členských států EU, stanovil při spodní hranici v rozsahu 6 měsíců, neboť žalobce po skončení platnosti víza nevycestoval, svůj pobyt nelegalizoval. 4. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí ztotožnila se závěrem, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně zkoumal, zda rozhodnutí nebude nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž zohlednil povahu a závažnost jeho protiprávního jednání, délku jeho pobytu na území ČR a další aspekty dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Ze strany žalobce se nejednalo o žádné opomenutí, ale úmyslné porušení zákona motivované ekonomickými důvody. Kromě neoprávněného pobytu žalobce porušil i další ustanovení zákona, konkrétně povinnost mít sjednáno zdravotní pojištění, povinnost ohlásit svůj pobyt policii do 3 dnů od vstupu na území. Tyto skutečnosti představují přitěžující okolnosti, pro které by mohla být uložena i delší doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU. Žalovaná se ztotožnila i s posouzením vyhoštění jako přiměřeného, žalobce netvrdil žádné skutečnosti, které by mohly indikovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. K možnosti vydání rozhodnutí dle § 50a zákona o pobytu cizinců uvedla, že dle konstantní judikatury není aplikace § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na správním uvážení, jsou-li splněny zákonné podmínky, musí správní orgán správní vyhoštění uložit. Přijaté opatření se nevymyká způsobu, jakým je rozhodováno v obdobných případech. II. Žaloba 5. Žalobce namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nepřiměřenost, a tedy v rozporu s požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců. V rámci úvahy stran přiměřenosti byl správní orgán povinen posuzovat závažnost protiprávního jednání. V žalobcově případu přitom bylo zjištěno, že se jedná o první porušení zákona na území ČR, současně nad ním žalobce vyjádřil lítost a přislíbil vycestování do domovského státu. Pokud jde o neoprávněný pobyt, je zjevné, že k porušení zákonů žalobce dohnala zoufalá osobní a finanční situace, tyto pohnutky oslabují intenzitu posuzované protiprávnosti. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je možné působit na žalobce mírnějším opatřením, než jakým je správní vyhoštění na dobu 6 měsíců, kterým je uložení toliko povinnosti opustit území ČR dle § 50a zákona o pobytu cizinců. 6. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované. III. Vyjádření žalované 7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná setrvala na skutečnostech uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Aplikace § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců byla namístě, ustanovení je obligatorní. Nahradit jej rozhodnutím o povinnosti opustit území dle § 50a uvedeného zákona lze jen tam, kde nejsou důvody pro vyhoštění, což nebyl žalobcův případ. 8. Žalovaná navrhovala, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem 9. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 10. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce dne 19. 10. 2025 zkontrolovala při práci na opravě panelového domu cizinecká policie. Lustrací v evidenci CIS a systému Bedrunka bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území ČR neoprávněně, platnost jeho lotyšského víza skončila dni 3. 10. 2025. Žalobce byl zajištěn a bylo s ním zahájeno řízení za účelem správního vyhoštění, v jehož průběhu byl vyslechnut. Proti zjištěnému nelegálnímu pobytu na území ČR ode dne 4. 10. 2025 do dne 19. 10. 2025 žalobce nic nenamítá, stejně tak nezpochybňuje další skutková zjištění, z nichž správní orgány vycházely. 11. Spornou otázkou je přiměřenost vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, na které dopadá následující právní úprava: 12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Současně dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 13. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 14. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45, uvedl, že v případech, které nastolují otázku nuceného vycestování cizince na straně jedné a otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života na straně druhé, je nutné vycházet především z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Ün