— Nejvyšší správní soud

10 A 8/2010- 47 - text 14 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Autoservis Jaroslav Veis s.r.o., IČ 25239147, se sídlem Zborovská 15, 301 33 Plzeň-město, zast. JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem Purkyňova 43, 301 36 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.11.2009, čj. 5355/520/09 78809/ENV/09, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“), oblastního inspektorátu v Plzni ze dne 15.9.2009 (nesprávně datovaného 15.9.2000 - pozn.soudu), č.j.: ČIŽP/43/OOH/SR02/0903224.004/09/ZKN, jímž bylo žalobci uloženo opatření ke zjednání nápravy podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, do 90 dnů vyklidit veškeré odpady shromážděné na pozemku na pozemku p.č. X k.ú. Doudlevec a předat je osobě oprávněné k nakládání s odpady (1. výrok) a do 5 dnů po splnění této povinnosti stanovené v bodu 1. výroku doložit na adresu ČIŽP způsob dokazující naložení s tímto odpadem. Změna provedená v rozhodnutí žalovaného se týká bodu 1. výroku a týkala se specifikace druhu odpadu, který byl žalobci uložen vyklidit („odpad kat.č. 16 01 Vyřazená vozidla (autogramy a odpady z demontáže těchto vozidel“). V podané žalobě žalobce předně uvedl, že byla před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí uložena rozhodnutím žalovaného ze dne 27.7.2009, sp.zn. 5053/520/09 a 43067/ENV/09 pokuta ve výši 100.000,-Kč za správní delikt podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb. Žalobce uvedl, že proti rozhodnutí o pokutě podal u zdejšího soudu žalobu a v rámci správního řízení navrhoval, aby z důvodu podané žaloby bylo řízení o uložení nápravného opatření přerušeno, tento návrh nebyl žalovaným akceptován i když byl k tomu dle § 64 odst. 3 správního řádu povinen. Žalobce poukázal na to, že si na své náklady nechal žalobce vypracovat znalecký posudek od příslušného znalce, z oboru ekonomika a ochrana přírody, specializace oceňování ekologických škod a zneškodňování odpadů Ing. K.B., který přiložil i k předchozí správní žalobě podané proti rozhodnutí o pokutě. Znalecký posudek deklaruje, že správní orgán I. stupně (ČIŽP) i žalovaný nesprávně interpretuje platný zákon o odpadech ve vztahu k projednávané věci a nesprávně jej na tuto věc aplikuje. Dále žalobce navrhoval, aby správní orgán I. stupně (ČIŽP) sám přibral příslušného soudního znalce specializovaného na odpady, který by se mohl odporně vyjádřit k tomu, zda v případě žalobce jde o odpady příp.jaké kategorie a aby vyslechl statutárního zástupce žalobce J.V., který se chtěl k projednávané věci podrobně vyjádřit. Je nutné zdůraznit, že jak v předchozím správním řízení o uložení pokuty, tak i v tomto řízení o splnění povinnosti k vyklizení odpadů ze shora uvedeného pozemku správní orgán I. stupně tyto návrhy neakceptoval a neakceptoval je ani žalovaný a tím v podstatě zkrátili žalobce především na jeho právu zakotveném v ust. § 52 správního řádu. Správní řízení bylo podle názoru žalobce vedeno jednostranně, aniž byla dána žalobci nějaká možnost se k věci ústně a podrobně vyjádřit a to ještě za situace, kdy byl předložen výše zmíněný znalecký posudek, který osvědčuje tvrzení žalobce o tom, že v projednávaných věcech nejde o odpady (autovraky) ve smyslu příslušné právní úpravy, ale použité výrobky dále využívané žalobcem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Žalobce konstatoval, že již v rámci řízení o uložení pokuty zdůrazňoval, že závěry správního orgánu I.stupně (ČIŽP) o tom, že žalobce shromažďuje odpad na místě k tomu neurčeném jsou zcela nesprávné a odůvodňoval to tím, že aby nepojízdná vozidla splňovala pojem odpadu je potřeba, aby byly splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení § 3 a § 36 zákona č.185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto ustanovení, je odpadem, „každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé skupin , odpadů uvedených v příloze č.l k tomuto zákonu a autovrakem je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob nebo věcí a které se stalo odpadem ve smyslu již výše citovaného § 3 zákona o odpadech.“ Dále v tomto řízení o uložení pokuty žalobce správnímu orgánu I.stupně sděloval, že v daném případě nejde o odpad ve smyslu příslušných ustanovení zákona o odpadech, neboť nejde o věci, kterých by se někdo zbavoval nebo kterých by se chtěl někdo zbavit ale o věci které jsou dále využívány ke komerčním účelům, konkrétně pro opravárenství, které je v uvedeném místě níže citovanými subjekty provozováno (vyplývá to již z pouhého názvu např. žalobce). Nejde tedy rozhodně o odpad (autovraky), ale o věci, ze kterých jsou demontovány náhradní díly dále používané a využívané při opravách vozidel přijatých žalobcem do opravy od různých zákazníků, kteří do starších svých vozidel nechtějí pořizovat nové náhradní díly, neboť jsou v mnoha případech i velmi drahé. Žalobce dále upozorňoval, že odpadem se stávají pouze některé nepoužitelné části,o nichž je vedena náležitá evidence, jako o odpadu a které jsou likvidovány jako odpad v souladu s příslušnou právní úpravou. Z podkladů, které byly správnímu orgánu I. stupně předány,dále vyplynulo, že odpady jsou řádně evidovány a že jak žalobce tak i obchodní firma Prodej autodílů VK s.r.o. má souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady, přičemž žalobce má ještě navíc souhlas k upuštění od jejich třídění. Žalobce dále v tomto vyjádření podotkl, že odpad, tedy věci, které dále nejsou využívány pro účely autoopravárenství, jsou shromažďovány v autoopravárenské dílně, která je k tomu využívána a že jsou řádně evidovány a předávány subjektu, který je oprávněný provádět jejich likvidaci. Žalobce zdůraznil, že se ničeho nedopustil a nic neporušil v rámci odpadového hospodářství, zejména nehrozil ani nepoškodil životní prostředí. Pro tyto účely prokázání tohoto svého tvrzení si nechal žalobce vypracovat znalecký posudek od příslušného znalce, z oboru ekonomika a ochrana přírody, specializace oceňování ekologických škod a zneškodňování odpadů Ing. K.B., který rovněž přikládá k této žalobě a který byl vypracován ke dni 23.9.2009. Z obsahu tohoto znaleckého posudku zaměřeného především na položené otázky, mimo jiné vyplývá, že povolení s nakládání s odpady vydané žalobci příslušným orgánem státní správy je dostačující při manipulaci s vyřazenými vozidly. Dále z obsahu toto posudku vyplývá, že nedošlo při této činnosti ani k riziku ohrožení životního prostředí. Významná je podle názoru žalobce odpověď na otázku, zda-li je zařazení vyřazených a nefunkčních vozidel pod režim zákona o odpadech v modelu užívaném žalobcem jednoznačné, či zda-li není možná jiná interpretace, než jakou použil žalovaný a správní orgán I.stupně. Zde znalec mimo jiné uvádí, že žalobce nepřebírá odpad, ale výrobek nepoužitelný k původnímu účelu, který je použitelný pro činnost žalobce. Dále zde znalec mimo jiné uvádí, že pokud by podnikatelskou činností byla recyklace autovraků, pak by nepochybně smluvní forma převzetí byla jiná, neboť by se jednalo o cílenou a opakovanou činnost naplňující charakter provozování dané živnosti, k čemuž však v případě žalobce nedocházelo, neboť příslušné smlouvy byly uzavírány sporadicky v počtu 1-3x ročně a to převážně před rokem 2006. Neméně významným je i závěr znalce, že pokud by byl aplikován přístup správního orgánu I. stupně potažmo žalovaného, že režimu zákona o odpadech a jeho prováděcích předpisů, jsou podřízeny všechny fáze nakládání s autovraky, pak by mohlo dojít k absurdní situaci, že i demontované (ale následně využitelné) autodíly budou mít charakter odpadu vznikajícího při činnosti daného subjektu a tudíž je nebude možné předat specializovaným autoopravárenským dílnám a servisům, neboť tyto nebudou oprávněny pro nakládání s těmito odpady, resp. nebudou mít schválená zařízení. Toto nepochybně podle znalce není a nemůže být smyslem zákonné úpravy v segmentu autovraků. V případě žalobce tedy dochází k tomu, že při demontáži (úpravě) nepojízdných vozidel vstupují některé prvky do výrobkového cyklu s tím zásadním rozdílem, že u tak zvaných vrakovišť se jedná o základní podnikatelskou činnost spočívající v periodické likvidaci autovraků a ne o podnikatelskou činnost spočívající v opravárenské činnosti, při které jsou používány „secondhand“ autodíly. Žalobce dále připomněl, že již v písemném vyjádření z 15.4.2009 týkajícím se řízení o uložení výše zmíněné pokuty avizoval, že ve výše uvedeném místě, kde správní o