10 Af 28/2010

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: PRIMOSSA a. s., se sídlem Kozí 914/9, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 23, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m.Prahu ze dne 13.4.2010, č.j. 4661/10-1300-101206,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í

Žalobou podanou osobně k soudu dne 21.5.2010 se žalobce domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu, kterým bylo podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“) zamítnuto odvolání žalobce ze dne 10.10.2005 doplněné podáními ze dne 18.3.2009, 19.5.2009, 11.6.2009 a 30.11.2009 proti platebními výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2004, č.j. 214343/05/001511/4917 ze dne 5.9.2005, kterým byla vyměřena vlastní daňová povinnost v částce 987.172,-Kč oproti nadměrnému odpočtu, vykázanému v daňovém přiznání v částce 2.957.549,-Kč.

S účinností k 1.1.2013 přešla působnost Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu na Odvolací finanční ředitelství, soud proto podle ust. § 69 s.ř.s. jednal dále jako s žalovaným s tímto orgánem Finanční správy České republiky.

Žalobce v podané žalobě napadenému rozhodnutí vytýká:

1) Hodnocení důkazních prostředků v rozporu s předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze a v rozporu se zákonem.

Žalobce má předně za to, že hodnocení důkazních prostředků ohledně prokázání dodávek zlata od deklarovaných dodavatelů bylo závazně posouzeno v rozsudku Městského soudu v Praze (str.2-3 žaloby) a žalovanému již toto nepříslušelo.

Žalovaný dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že žalobce údajně neprokázal v souladu se zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) dodávky zlata o deklarovaných dodavatelů v předmětném zdaňovacím období duben 2004, a to přesto, že žalobce k prokázání svého nároku předložil vedle veškerých myslitelných dokladů též důkazy svědeckými výpověďmi osob, které se dodávek zlata přímo zúčastnili. Žalovaný tak, ač mu to nepřísluší, polemizoval s důkazní hodnotou doposud provedených důkazních prostředků, neboť k jejich průkaznosti se již závazně vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 18.11.2008, č.j. 8 Ca 215/2006-106, když v něm konstatoval jejich dostatečnost. Žalobce uvádí, že právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán (viz § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů /dále jen s.ř.s./), a žalovanému tak nepřísluší důkazní hodnotu provedených důkazů zpochybňovat.

Žalovaný tak byl povinen v opětovném řízení posoudit pouze ostatní zákonné podmínky vzniku nároku žalobce na daňový odpočet, neboť opakované zpochybňování těchto již jednou aprobovaných důkazních prostředků odporuje podstatě správního soudnictví. Přestože je žalobce přesvědčen, že otázka prokázání dodávek zlata žalovanému od deklarovaného dodavatele již byla s konečnou platností soudem vyřešena, považuje za nezbytné vyjádřit se podrobněji i k této otázce.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl k listinným dokladům předloženým žalobcem, že všechny tyto doklady vystavoval sám žalobce, a proto lze takových důkazů vyhotovit bezpočet, avšak jejich důkazní síla je nulová, pokud nemají návaznost a oporu i v dalších zjištěních pocházejících ze sféry mimo vliv žalobce. Žalovaný uvádí, že za situace, kdy důkazní prostředky předložené žalobcem nejsou v souladu se zjištěními u daňového subjektu, od něhož měl žalobce plnění přijmout, nelze mít takové skutečnosti za prokázané. Žalobce považuje takové závěry žalovaného za nepřípustné. K tomu uvádí, že důkazních prostředků prokazujících dodávky zlata od konkrétních dodavatelů nelze vyhotovit bezpočet, jak uvádí žalovaný, nýbrž pouze tolik, kolik žalobci ukládá zákon o účetnictví a navazující předpisy. Takový argument žalovaného je proto nepřípadný a je z něj zřejmé, že žalovaný má zkreslenou představu o rozsahu povinností ekonomických subjektů při dodávce zboží a jeho převzetí.

Žalobce je přesvědčen o tom, že způsob hodnocení důkazů žalovaným odporuje zásadě volného hodnocení důkazů a také závěrům obsaženým v judikatuře Nejvyššího správního soudu, například v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 Afs 5/2008. Ze způsobu hodnocení důkazních prostředků v dané věci je podle názoru žalobce patrno, že žalovaný fakticky pominul důkazní prostředky hovořící ve prospěch žalobce a vypořádává se s nimi tím způsobem, že podle jeho názoru je vyloučeno, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů bylo možno dospět k závěru o průkaznosti dodávek zlata od této společnosti za situace, kdy uskutečnění těchto dodávek nebylo prokázáno v daňovém řízení deklarovaného dodavatele, případně v daňovém řízení jeho dodavatelů.

Žalovaný tak nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu, neboť zjevně absolutizoval zjištění tzv. mimo sféru žalobce. Tím je okolnost, že v daňových řízeních vedených u společnosti France-Business nebylo prokázáno, že by tento subjekt uskutečnil dodávky zlata žalobci. Žalobce nikdy nezpochybňoval okolnost, že deklarovaní dodavatelé či jejich dodavatelé či případně někdo ještě vzdálenější v linii dodávek zlata před žalobcem, neprokázali ve svých vlastních daňových řízeních dodávky zlata, které bylo následně žalobci dodáno. Žalobce nezpochybňuje ani určitou procesně důkazní hodnotu tohoto zjištění žalovaného. Co však žalobce zcela odmítá, je přístup žalovaného přisuzovat tomuto zjištění nezvratné procesní důsledky, pokud jde o prokazování dodávek zlata od deklarovaných dodavatelů v daňovém řízení žalobce. Pakliže by zásada volného hodnocení důkazů měla skutečně vést k tomu, že si správce daně v řízení účelově vybere jednu okolnost a na této vybrané okolnosti bezmezně vystaví svůj finální závěr, nelze takový postup považovat za správný a v souladu se zákonem. Rozhodující orgán nemůže jednu ze dvou proti sobě stojících skutečností preferovat do té míry, že vše, co této skutečnosti odporuje, zůstává v pojetí rozhodujícího orgánu neprokázaným.

Závěr žalovaného o tom, že žalobce neprokázal dodávky zlata od deklarovaných dodavatelů tedy není možné akceptovat, neboť žalobce svá tvrzení o uskutečnění dodávek zlata od dodavatele v podstatě nemohl prokázat. Je to dáno tím, že veškeré důkazní prostředky, které je nebo byl žalobce způsobilý reálně či alespoň hypoteticky předložit k prokázání svých tvrzení, jsou touto argumentací žalovaného vždy zpochybnitelné prostým konstatováním nesouladu. Je přitom věcí elementární logiky, že k souladu dvou protichůdných důkazních prostředků nemůže dojít nikdy. Nikdy nebudou v souladu zjištění žalovaného v podobě výsledků cizích daňových řízení na straně jedné a důkazy hovořící ve prospěch dodávek zlata od deklarovaného dodavatele na straně druhé. Ani neomezené množství všech hypoteticky předložitelných důkazních prostředků nikdy nepovede k nastolení souladu protikladů. Právě s ohledem na tento nepřekonatelný rozpor je třeba v procesu dokazování vždy objektivně hodnotit, které z podstatných důkazních prostředků mají vyšší vypovídací hodnotu a proč. Pakliže má být předpokladem úspěšného uplatnění a přiznání jakéhokoliv právního nároku jeho prokázání, musí nutně být prokázání nároku alespoň v teoretické rovině možné. Takto však žalovaný v daném případě nepostupoval. Nevyhnutelným důsledkem přístupu žalovaného je to, že žalobce svůj nárok na daňový odpočet nikdy prokázat s úspěchem nemohl a nemůže. K tomu žalobce podotýká, že otázka důvodnosti uplatněného nároku může být pozitivně či negativně vyřešena teprve tehdy, bude-li aplikujícím orgánem dodržena základní zásada, že žádný důkazní prostředek nemá předem danou absolutní důkazní váhu vylučující důkaz opaku.

Žalovaný sice nikoliv formálně, ale fakticky odmítl průkaznost všech žalobcem navržených důkazních prostředků s poukazem na jejich nesoulad se skutečnostmi majícími původ mimo sféru žalobce. Je přitom nerozhodné, že žalovaný formálně nezamítl provedení těchto důkazních prostředků, nýbrž to, že po jejich provedení se vůbec nezabýval jejich důkazní hodnotou, nýbrž tím, zda nejsou ve formálně logickém rozporu s jiným poznatkem žalovaného. Žalovaný nedal nikdy jakkoliv najevo, proč považuje právě zjištění z daňových řízení u deklarovaných dodavatelů za klíčová a neotřesitelná natolik, že je fakticky nemůže vyvrátit žádný důkaz opaku.

Žalobce nezpochybňuje, že deklarovaní dodavatelé, či jejich dodavatelé, či někdo další v linii dodávek zlata neprokázali ve svých vlastních daňových řízeních dodávky zlata, které bylo následně dodáno žalobci, ani určitou procesně důkazní hodnotu tohoto zjištění, odmítá však přisuzování tomuto zjištění neodvratné procesní důsledky, pokud jde o prokazování dodávek zlata od deklarovaných dodavatelů v daňovém řízení žalobce. Není možné, aby si žalovaný vybral účelově jednu okolnost, z níž vyplývá opak tvrzení žalobce, a na této postavil svůj meritorní závěr o neprokázání tvrzení daňového subjektu, jak se to stalo i v tomto případě, kdy proti sobě stojí dvě různé skutečnosti a žalovaný nemůže jednu z nich preferovat do té míry, že okolnosti, které této odporují, zůstávají pro žalovaného tzv. neprokázanými. Veškeré důkazní prostředky, které byl žalobce způsobilý předložit k prokázání svých tvrzení, budou ve světle této argumentace žalovaného vždy zpochybnitelné prostým konstatováním nesouladu a je zřejmé, že k souladu dvou protichůdných důkazních prostředků nemůže nikdy dojít.

Dále žalobce odkazuje na skutkově téměř identické případy nároku na odpočet DPH, kterými se zabýval Nejvyšší správní soud (např. 9 Afs 41/2008, 9 Afs 67/2007, 9 Afs 47/2007 či u jiného postiženého plátce DPH 2 Afs 35/2007 a 2 Afs 37/2007) a ve kterých konstatoval, že daňový subjekt své důkazní břemeno unesl a to za použití identických důkazů se žalobcem. Zejména žalobce cituje z rozsudku 9Afs 67/2007. Žalovaný v souvislosti s otázkou průkaznosti dodávek zlata od deklarovaných dodavatelů poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 73/2008 ze dne 22.1.2009 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 655/09 ze dne 2.4.2009, které jsou v neprospěch žalobce a mají demonstrovat názorový posun na otázku prokázání dodávek zlata, žalobce však má za to, že je třeba postupovat podle zákonem předepsaných pravidel v soudním řádu správním, odkazuje na ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) týkající se sjednocování judikatury rozšířeným senátem NSS, a protože si takového postupu není vědom, nepovažuje žalovaným uvedené případy za závaznou sjednocující judikaturu. Ústavní soud se pak vůbec meritorně nezabýval otázkou nároku žalobce na daňový odpočet.

Pokud jde o relevantní důkazy, není žalobci krom výsledků cizích daňových řízení, kterých účastníkem nebyl, znám jediný další, který by dokazoval, že by jeho skutečným dodavatelem zlata mohl být někdo jiný než deklarovaní dodavatelé. Naopak žalobcem předložené důkazní prostředky tvoří ucelený řetězec, že zlato bylo žalobci dodáno společnostmi France-Business a SODANA a nic na tom nemění ani okolnost, že tyto ve svých daňových řízeních dodávky žalobci neprokázaly. Ani jmenovité zpochybňování důkazních prostředků žalovaným není podle žalobce namístě – svědkyně paní V. se přímo (nikoliv zprostředkovaně) účastnila fyzického předávání zlata a ověřovala totožnost fyzických osob (p. Z. – statutární orgán France-Business a p. H. – statutární orgán SODANA, obě osoby byly objektivně způsobilé za svoje společnosti jednat), naposledy vypovídala 8.12.2009 sice ve věci nároku za jiné zdaňovací období, ale absolutně vyloučila možnost, že by zlato mohla dodat jiná osoba, neboť identitu vždy ověřovala podle občanských průkazů (protokol o výslechu dokládá). Žalobce tedy nesouhlasí s tvrzením, že tato svědkyně potvrdila za dodavatele zlata toho, koho jí označil generální ředitel Ing. M. Případné zpochybnění dodávek v tom smyslu, že zlato přinášely statutární orgány má žalobce za zcela absurdní, stěží představitelné, natož pak akceptovatelné jako vážně míněný důkaz.

Žalovaný při pokusu zpochybnit svědeckou výpověď této svědkyně dále poukazuje na to, že je podivné, že i při všech ostatních dávkách zlata v jiných zdaňovacích obdobích přinášely zlato statutární orgány. K tomu žalobce uvádí, že není nic zvláštního na tom, že společnosti, které například nemají žádné zaměstnance, plní závazky přímo svými statutárními orgány. Pro vyřešení otázky průkaznosti dodávek zlata žalobci je to relevantní pouze potud, že v maximální myslitelné míře hovoří ve prospěch závěru o prokázání těchto dodávek zlata. Vyvozování opaku z okolnosti, že žalobci zlato fyzicky dodávají statutární orgány, by mělo za následek to, že by mohlo být účinně zpochybňováno uskutečnění jakéhokoliv plnění ve všech případech, kdy za právnickou osobu jedná její statutární orgán.

Dále byla žalovaným zpochybňována ústní forma kupních smluv, na tom však žalobce nepozoruje nic nedovoleného a nic nevidí ani na tom, že dodávky zlata byly vždy v pořádku pokud šlo o objem a ryzost, neboť právě toto činí racionálním jeho postup, že nákup zlata založil na oboustranné vzájemné důvěře, a tak neměl zapotřební uzavírat písemné smlouvy.Pokud žalovaný má za to, že vyhotovil písemné doklady předložené, pak by nebyl pro žalobce problém vyhotovit i písemné smlouvy, tato forma smluv by pak ani nemohla průkaznost dodávek zlata ovlivnit.

Žalovaný dále dává zcela jiný obsah argumentům žalobce obsaženým v jeho vyjádření k hodnocení důkazů, kde žalobce hovoří o tom, že žalovaný použil paušalizující odůvodnění, že ze strany žalobce nedošlo k prokázání dodávek zlata. Žalovaný tato slova žalobce účelově vykládá tak, jako by žalobce tvrdil, že žalovaný nepovažoval za prokázanou existenci zlata u žalobce jako takového. Žalobce však nic takového netvrdil, a pokud to žalovaný žalobci podsouvá, mýlí se. Hovořil-li žalobce ve svém vyjádření o nevypovídající zobecnělé argumentaci žalovaného o neprokázání dodávek zlata, měl tím žalobce na mysli to, že se použitá argumentace vztahuje k závěru žalovaného o neprokázání dodávek zlata od deklarovaných dodavatelů, nikoliv k závěru o neprokázání dodávek zlata jako takových.

Žalovaný rovněž zkresluje argumentaci žalobce týkající se dříve uznaných dodávek zlata společnosti Soliter,a.s. společnostmi s účastí pana Z. Žalobce nikdy nevydával dodávky zlata od společnosti Soliter, a.s. za nějaký důkaz či dokonce precedent postačující k tomu, aby byl žalobci přiznán nárok na daňový odpočet, jak mu žalovaný posouvá. Jestliže žalobce na tyto dodávky zlata jiným subjektům od společností zastupovaných panem Z. poukazoval, činil tak výhradně proto, že tato okolnost měla nepochybně být vzata v potaz při rozhodování, neboť zásadním způsobem zpochybňuje teorii žalovaného o účelově organizovaném podvodném řetězci. Dodávky zlata společnosti Soliter uskutečněné týmiž dodavateli a dokonce i jejich dodavateli, jako byli dodavatelé žalobce, takovou skutečností jednoznačně byly a žalovaný byl povinen k nim přihlédnout.

Žalobce k tomuto žalobnímu bodu závěrem shrnuje, že žalovaný ve skutečnosti vůbec nehodlal připustit prokázání dodávek zlata od společnosti France-Business a SODANA. Zjevně nerespektoval závazný názor obsažený v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze v této věci a opětovně vyšel z nesprávného právního posouzení věci, pokud jde o přesun důkazního břemene. Otázka průkaznosti dodávek zlata je založena neprokázaných hypotézách a na právní irelevantních vnějších okolnostech. Tyto vnější okolnosti nemají žádný vztah k žalobci a nikdy nebyla prokázána žádná vazba žalobce na dodavatele svých dodavatelů. Za takovou vazbu nelze považovat vztah žalobce ke společnosti Trade Center Praha. Je nesprávný a nepodložený závěr žalovaného, že nejen společnost Trade Center Praha, ale i ostatní společnosti se mohly stát dodavateli zlata na žádost žalobce a že i v jejich případě mohl podnět ke vzniku obchodní spolupráce v oblasti obchodování se zlatem vzejít od žalobce. Takový obecný závěr nelze učinit na základě jednoho obchodního případu, který žalobce uskutečnil jako jeden z mnoha desítek, a jehož průběh před správcem daně od samého počátku žalobce netajil. Pokud by měl žalobce zájem na utajení podstaty obchodního případu, v němž dodavatelem žalobce byla společnost Trade Center Praha proto, že by šlo o typický proces nákupů zlata, tak by ji správci daně vůbec nesděloval.

2) Vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí

Žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na dvou vzájemně se vylučujících závěrech:

a) žalobce neprokázal přijetí zdanitelného plnění od společností France-Business, resp. SODANA

b) žalobce mohl vědět, že se svými nákupy zlata účastní plnění zatíženého tzv. podvodem na DPH

Oba závěry nemohou platit současně. Závěr b) předpokládá, že aby mohl žalobce vůbec něco tušit o nějakých podvodech, muselo by nezbytně nejprve k dodávkám od obou společností dojít. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak naprosto nedává žádný smysl. Žalobce by se nemohl nikdy nic se dozvědět o podvodech, pokud by žádné zlato od uvedených společností nikdy neodebral. Pokud by je odebral, nelze naproti tomu hovořit o tom, že dodávky zlata od nich žalobce neprokázal. Pouze za předpokladu, že žalobce zlato reálně odebral, lze rozvíjet smysluplné hypotézy, zda měl či mohl žalobce při těchto dodávkách zlata o něčem vědět.

Žalobci připadá výše uvedený vnitřní rozpor natolik flagrantní, že je bez dalšího neslučitelný s elementárním logickým uvažováním. Z odůvodnění rozhodnutí současně není patrno, že by závěry o subjektivní stránce žalobce (vědomost o podvodu) byly žalovaným myšleny např. pouze hypoteticky. Je tomu právě naopak. Prostor, který je této otázce žalovaným věnován, a především způsob a úsilí žalovaného odůvodnit údajnou povědomost žalobce o blíže neurčených podvodech na DPH a jeho zapojení do těchto blíže neurčených podvodů jednoznačně hovoří o tom, že cílem obsáhlého věnování se této otázce, nebylo činit pouze nějaké eventuální závěry, nýbrž uměle vyvolat dojem větší přesvědčivosti napadeného rozhodnutí.

3) Nesprávná interpretace a aplikace pojmu „podvod na DPH“

Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k novému, zcela nepodloženému a o to více svéráznému pojetí podvodu, jehož podstata vůbec nespočívá v klasickém pojetí podvodu, tj. v úmyslném uvedení někoho v omyl s cílem získat majetkový prospěch. Dle žalovaného je podvodem každá situace, kdy není určitým plátcem DPH při prodeji zboží jinému subjektu odvedena státu prodávajícím plátcem DPH příslušná DPH, a to zcela bez zřetele na důvod neodvedení této daně, zcela bez zřetele na subjektivní stránku prodávajícího apod. Nejen český právní řád ale ani celá právní teorie žádné obdobné ani vzdáleně připomínající pojetí podvodu, tak jak ji vyslovil v napadeném rozhodnutí žalovaný, nezná.

Je třeba jednoznačně odmítnout právní klasifikaci podvodu podanou žalovaným v napadeném rozhodnutí coby jakési specifické kategorie daňového řízení spočívající pouze v porušení tzv. principu neutrality DPH. Je zřejmé, že sám žalovaný nakládá s tímto pojmem podle aktuální potřeby, kdy jednou považuje za podvod již samotné porušení principu neutrality daně, tj. prosté neodvedení daně, zatímco jindy je podvodem žalovaným argumentováno zjevně v kriminálním smyslu slova. Je-li argumentováno podvodem, nepřichází v úvahu takové flexibilní přizpůsobování obsahu tohoto pojmu pro daňové účely, nemající naprosto žádný podklad v daňovém právním předpise. Podvod zůstává vždy podvodem, a je-li jím argumentováno coby jedním ze stěžejních důvodů pro odmítnutí nároku na daňový odpočet, musí být podvod též prokázán, lhostejno kým.

Žalovaný kromě toho, že chápe podstatu podvodu naprosto nesprávně a bez opory v právním řádu, ještě argumentuje pojmem podvod různě, tj. jednou jako podvodem v obecném legálním smyslu a podruhé jako prosté neodvedení daně dodavatelem. Pak ale není zřejmé, jaký význam by v daném případě měl požadavek dotčené judikatury, aby byl daňový subjekt objektivně seznámen s problematikou podvodů, pakliže by podstata podvodu skutečně spočívala v prostém neodvedení daně. Již tato okolnost, tj. že žalovaný používá pojem podvod ve dvou různých významech vylučuje možnost, že by dotyčná judikatura pod pojmem podvod měla na mysli prosté neodvedení daně. Podstata pojmu podvod, jak ji prezentuje žalovaný, je nesprávná, neboť podvodem není situace, kdy dojde k prostému neodvedení daně některým z dodavatelů v řadě. Žalobce opětovně uvádí, že není odborníkem na oblast daňových podvodů, ačkoliv mu žalovaný takové schopnosti z neznámého důvodu, odvozeného pouze z toho, že žalobce dlouhodobě obchoduje se zlatem, přisuzuje.

Žalovaný neuvedl v napadeném rozhodnutí, jaký podvod se měl v daném případě konkrétně odehrát. Žalovaný o žádném skutečném podvodu nikdy nic konkrétního nezjistil a citovanou evropskou judikaturu využil pouze k zástupný prostředek k tomu, aby mohl popírat oprávněný nárok žalobce na daňový rozpočet. To vše, aniž by si uvědomil, že tento jeho zdánlivě podpůrný argument ve skutečnosti nebo jeho závěr původní, totiž závěr o údajném neprokázání dodávek zlata ze strany deklarovaných dodavatelů.

Žalobce i přesto, že považuje vnímání podvodu ze strany žalovaného za naprosto nesprávné, z opatrnosti se vyjadřuje i ke své údajné vědomosti o tomto eventuálním podvodu, a to samozřejmě podvodu v obecném smyslu slova. Zásadním pochybením žalovaného je, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není nijak patrno, v čem přesně onen údajný podvod s DPH měl spočívat, a který konkrétní subjekt nebo subjekty se jej měly dopustit. Žalobce je jednoznačně přesvědčen, že orgán veřejné moci nemůže v takto zásadních věcech odmítat oprávněné majetkové nároky daňových subjektů jen na základě podezření, že někdo mohl eventuálně spáchat nějaký podvod, lhostejno jaký a kdo konkrétně. Nikdy nebylo uvedeno cokoliv konkrétního, pokud jde o tento údajný podvod, tj. kdo jej měl spáchat, na čem byl alespoň v obecnosti založen jeho princip a podobně. Žalobce opakovaně zdůrazňuje, že k žádnému byť schematickému popisu podvodu nikdy nedošlo, a to ani ze strany žalovaného ani kohokoliv jiného, přesto taková vágní úvaha plně postačuje k vyslovení závěru o srozumění žalobce s podvodem.

V souladu s rozsudky Evropského soudního dvora Optigen Ltd., ve spojených věcech C-354/03, C-355/03, C-484/03 (2006) ECR I-483 a Kittel, ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, (2006) ECR 1-6161 měl žalovaný popsat a konkrétně uvést, jakým způsobem docházelo v této věci k podvodům, jak spolu konkrétní subjekty spolupracovaly a především uvést, že ty ze jmenovaných subjektů, které tak měly činit, činily předmětné obchody s úmyslem neoprávněně získat odpočet DPH, což však žalovaný neučinil a s žádnou z těchto otázek se nevypořádal. Zatím žalovaný pouze naznačil, že snad některé subjekty, které vlastnily zlato před žalobcem, nesplnily svou daňovou povinnost. Takovou situaci však nelze automaticky označit za podvod, tím méně za podvod řetězový. I žalovaný by si měl uvědomit rozdíl mezi situací, kdy nějaký subjekt například není schopen dostát svým daňovým povinnostem a situací, kdy nějaký subjekt či subjekty plánují a provedou obchodní transakci či transakce s úmyslem neoprávněně získat odpočet na DPH. Přesto argumentoval konceptem podvodu jako věcí jasnou a nepochybnou.

4) Nepřezkoumatelnost závěrů o vědomosti žalobce o údajném podvodu na DPH

Přestože nebylo najisto postaveno, že vůbec k nějakému podvodu na DPH došlo, zabýval se žalovaný následnou otázkou, zda o tomto žalobce věděl nebo vědět mohl. Tuto skutečnost považuje za zásadní ve světle nedávné judikatury Nejvyššího správního soudu ve věcech vyřešených rozsudky č.j. 2 Afs 35/2007-111 ze dne 10.4.2008 a č.j. 2 Afs 37/2007-97 ze dne 10.4.2008. Tato společnost nakupovala zlato od stejných dodavatelů zlata jako žalobce a následně se domáhala uznání svých daňových odpočtů. Nejvyšší správní soud v těchto rozsudcích uvedl, že posouzení otázky, zda daňový subjekt byl seznámen s tím, že se stal článkem v podvodném řetězci, bude vždy věcí individuálního posouzení správce daně, který musí v každém případě prokázat okolnosti nasvědčující tomu, že se jedná o takový případ. Žalobce k tomu dodává, že z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu je nanejvýš zřejmé, že vnímání kategorie podvodu je diametrálně odlišné od vnímání kategorie podvodu prezentované žalovaným v napadeném rozhodnutí.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukazuje na mnohaleté působení žalobce na trhu se zlatem. Úvahy žalovaného o tom, že žalobce musel vědět, kolik zlata se do České republiky podle statistik dováží či vyváží, a z těchto údajů dovodit nějaký relevantní závěr, jsou liché. Žalobce nevykonává žádné národohospodářské statistické činnosti a celní či jiné statistiky zachycující celkový objem zlata, se kterým se obchoduje v České republice, nezkoumá. Ani takové statistiky však nejsou vypovídající, neboť zlato je specifická komodita v tom, že si ji obyvatelstvo schovává na horší časy a v lepších časech ji prodává, nelze tedy bez podrobného zkoumání říci, proč v tom kterém roce se zlata vykupuje více a v jiném méně.

Žalobce k tomu navíc uvádí, že se věnuje a věnoval pouze obchodování se zlatem a nikoliv zkoumání problematiky daňových podvodů na DPH. V řízení před žalovaným nebylo nikdy prokázáno, že by byl žalobce prokazatelně seznámen s problematikou podvodů na DPH, jak o tom hovoří zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu. Žalobce je přesvědčen o tom, že dlouhodobé obchodování se zlatem a prokazatelné seznámení s problematikou podvodů na DPH jsou dvě různé okolnosti, mezi které nelze klást ani rovnítko ani nelze z první skutečnosti a priori dovozovat druhou. Hovořit o prokazatelném seznámení žalobce s problematikou podvodů na dani z přidané hodnoty pouze na základě toho, že dlouhodobě obchoduje se zlatem, je naprosto nemístné a absurdní. Žalobce trvá na tom, že do problematiky daňových podvodů nikdy zasvěcen nebyl, a to ani daňovými orgány, žalovaným, případě orgány policie či kýmkoli jiným.

Žalobce je konečně přesvědčen o tom, že je něco diametrálně odlišného, pakliže se určitý subjekt dlouhodobě věnuje nákupům zlata a výrobě zlatých šperků a znalost problematiky podvodů na DPH. Žalovaný jde svými úvahami proti judikatuře Nejvyššího správního soudu ve věcech společnosti Soliter, když dovozuje údajnou prokazatelnou orientaci žalobce v problematice daňových podvodů na DPH pouze z toho, že žalobce dlouhodobě obchoduje se zlatem. Žalovaný jde i proti rozhodnutí Městského soudu ve věci č.j. 8 Ca 215/2006-106 tj. v této konkrétní věci.

Žalobce se v daném případě nemůže nijak bránit a je bez přezkoumatelného vysvětlení ocejchován jako subjekt, kterým dokonce obchoduje výslovně za účelem čerpání nadměrných odpočtů DPH. Žalobce se důrazně ohrazuje proti tomu, že by existoval tzv. „zavedený způsob obchodování”, kdy na počátku obchodování žalobce svojí „nekontaktní subjekt”. Všechny subjekty, se kterými žalobce obchodoval, kontaktní byly a se správcem daně spolupracovaly. Jediný „model spolupráce”, kterým u žalobce existoval, byl ten, že žalobce objednal zlato, které mu bylo následně dodavatelem řádně dodáno, žalobce toto zlato pečlivě zkontroloval, poté řádně dodavateli zaplatil, a o všem průběžně vedl všechny povinné záznamy a účetní evidenci, kterou mu ukládal zákon. Žalobce na svou obranu obecně uvádí, že zhruba 40 zdaňovacích období bylo prověřováno soudy, které rozhodovaly v jeho prospěch. Za rozhodnutí ve prospěch žalobce lze považovat i již zmíněná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech jiného subjektu, kde ale situace a dodavatelé byli shodní. Žalobce dlouhodobě obchoduje se zlatem, a přitom nikdy nebyl nikdo z jeho představitelů obviněn z účasti na podvodech jakéhokoliv druhu, nikdy si na žalobce nikdo nestěžoval a především jej nikdy nikdo neupozornil na možné podvody na DPH u jeho dodavatelů. Závěr žalovaného je v rozporu s judikaturou ve věci SOLITER.

5) K jednotlivým okolnostem, z nichž mají být patrny podvody na DPH, resp. vědomost žalobce o těchto podvodech

K ústní formě kupních smluv žalobce uvádí, že nebyl podle zákona povinen uzavírat smlouvy v písemné formě. Jedním z důvodů je skutečnost, že parametry zlata v obchodované formě lze pregnantně vyjádřit jako hmotnost, ryzost a cena. Zlato nepodléhá stárnutí, opotřebení, nejde o výrobek, který by byl funkční v obvyklém smyslu slova, nepřipadají proto u něj v úvahu nějaké opravy, záruky a podobně. Význam má pouze hmotnost, ryzost a cena, z tohoto důvodu není příliš smysluplné uzavírat písemnou smlouvu. Navíc není jasné, jak by mohla právě forma uzavřených smluv ovlivnit fakt, zda se dodávky zlata uskutečnily či neuskutečnily tak, jak bylo deklarováno v daňovém přiznání.

Ohledně neprovádění zkoušek ryzosti deklarovanými dodavateli zlata, které je mu kladeno k tíži žalobce uvádí, že vztahy mezi jednotlivými společnostmi byly založeny na důvěře. Žalobce nemá žádnou možnost se dozvědět o tom, zda jeho dodavatelé sami provádějí zkoušky ryzosti. Jakmile bylo zlato dodáno žalobci, zkoušky vždy sám pečlivě provedl. Žalobce si vždy zkontroloval hmotnost zlata i jeho drzost, a pokud by neodpovídala sjednaným podmínkám, dodávku by reklamoval. O tom, že kontrola zlata skutečně proběhla, předložil žalobce i důkazy (zkoušky ryzosti). Jestliže totéž neprovedli dodavatelé žalobce, je to jejich interní záležitost, žalobce za jejich postupy nenese žádnou odpovědnost, nemůže mu to být kladeno k tíži.

Pokud jde o údajný vliv pana M. na celý řetězec obchodování, žalovaný dochází k neprokázaným závěrům, že pan M. řídil či organizoval celý řetězec obchodování se zlatem od počátku až po žalobce, proto, že pan M. v jednom zdaňovacím období (březen 2005) nakoupil zlato od společnosti Trade Center Praha a nikoliv od svých do té doby obvyklých dodavatelů. Přitom důvod, proč požádal pan M. v tomto odlišném zdaňovacím období, než které je předmětem tohoto řízení, o to, aby společnost Trade Center Praha dodala zlato žalobci, byl prostý a nelze v něm spatřovat nic podezřelého a byl opakovaně žalovanému vysvětlován. Žalobce coby výrobce zlatých šperků se s ohledem na to, že mu nebyly uznány nároky na odpočet daně za dlouhé období (od června 2003 do května 2005) dostával postupně do velmi složité finanční situace, protože úhradu svých závazků prováděl včetně DPH, která mu byla jeho dodavateli účtována. V roce 2005 již byla finanční situace žalobce kritická. S ohledem na paušalizovanou argumentaci správce daně, že deklarovaný dodavatel není vlastníkem zboží, se žalobce rozumně domníval, že pokud mu bude zlato dodáno subjektem, o němž má pozitivně zjištěno, že vlastníkem zlata je, předejde tím případným budoucím pochybnostem. To je také důvodem, proč se Ing. M. rozhodl kontaktovat jednatele společností Trade Center Praha. Obě zdaňovací období však spolu neměla nic společného a navíc tento postup pana M. ve zdaňovacím období následujícím téměř rok po období nyní řešeném byl naprosto legální a měl logické a racionální zdůvodnění, mající původ v šikanózním přístupu žalovaného a správce daně vůči žalobci v jiných obdobích. Obecný závěr žalovaného o vstupování žalobce do záležitostí cizích subjektů je proto nepodložený především proto, že je žalovaným účelově vyvozován pouze z jednoho zdaňovacího období, ve kterém se tato společnost účastnila dodávek zlata žalobci. Žádné obecné vstupování žalobce do záležitostí cizích subjektů nebylo nikdy prokázáno.

Argument žalovaného, že platby probíhaly v hotovosti neavizuje nic podezřelého; v rozhodném období (duben 2004) nebylo na podobných transakcích nic nelegálního, když zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, nabyl účinnosti až dne 1.7.2004, forma placení byla tak otázkou svobodné dohody smluvních stran.

Tvrzení žalovaného, že nebylo možné spolehlivě vyloučit, že žalobce nenakupuje a dále neprodává stále totéž zlato jako granulát balený v igelitových sáčcích, je urážlivé a nemá oporu v žádném provedeném důkazu a nadto žalovaný se následně od tohoto svého tvrzení s odstupem času distancuje, neboť i nyní v napadeném rozhodnutí tvrdí, že nikdy nic o fiktivních dodávkách zlata ve vztahu k žalobci neprohlásil. Žalovaný sice tvrdí, že vůbec nezpochybňuje existenci zlata jako takovou, čímž údajně nepovažuje ani jeho dodávky za fiktivní. Opak je ovšem pravdou, neboť z napadeného rozhodnutí je zřetelné, že ve skutečnosti považuje dodávky zlata za fiktivní, neboť hovoří o tom, že nebylo možné spolehlivě vyloučit, že žalobce nenakupuje a dále neprodává stále totéž zlato jako granulát balený v igelitových sáčcích. Žalovaný tedy nesprávně ztotožňuje fiktivnost dodávek zlata s fiktivností zlata jako takového. Je nepochopitelné a nepřípustné, aby žalovaný nejprve naznačoval povědomost žalobce o tom, že dodávky zlata byly účelově organizovány pouze kvůli čerpání odpočtu DPH, a vzápětí se od takového svého závěru v napadeném rozhodnutí distancoval a dokonce se odmítl ke svým předchozím závěrům vyjádřit.

Ohledně dodavatelů zastupovaných p. Z. a jejich změn žalobce namítá, že pan Z. je žalovaným automaticky pokládán za osobu dodávající zlato pouze za účelem nadměrného čerpání daňových odpočtů. Žalovaný tak opomíjí výpověď p. V.M., někdejšího předsedy představenstva žalobce, který při své výpovědi dne 21.10.2005 před Policií ČR vypověděl, že si od p. Z. nechal ve druhé polovině roku 2003 dodat zlato jako surovinu na výrobu šperků a doklady předložil svému správci daně (Finančnímu úřadu v Rakovníku). V řízení před žalovaným tedy vyšlo najevo, že žalobce nebyl jediným odběratelem zlata od společnosti s účastí pana Z., jeho společnosti dodávaly zlato i dalším velkým společnostem (např. SOLITER se sídlem Jablonec nad Nisou) a je tedy zřejmé, že osoba p. Z. je reálný dodavatel zlata, nikoliv pouze přenašeč. Toto bylo žalovaným účelově opomíjeno.

Žalovaný dále poukazuje na podezřelost postupných změn dodavatelských společností zastupovaných panem Z. v závislosti na plátcovství DPH těchto společností. V hospodářské praxi je přitom zcela běžné, že podnikatelé vlastní nebo řídí různé společností, jejichž prostřednictvím realizují zamýšlené obchody. Například pan Z. dlouhodobě působil na trhu se zlatem a jeho společnosti zdaleka nedodávaly zlato pouze žalobci. Žalobce nikdy neměl žádný důvod pro to, aby se zabýval a zkoumal důvody, proč pan Z. měnil společnosti. Podle názoru žalovaného je důležité postupné zapojování dodavatelských společností s účastí pana Z. do obchodování v závislosti na registraci plátce DPH a to, že pan Z. neplnil jménem těchto společností povinnosti v jejich vlastních daňových řízeních. K tomu žalobce opětovně podotýká, že jakékoliv plnění povinností v cizích daňových řízení byly zcela mimo sféru jeho vlivu. Žalobci současně nebylo v době obchodování nic známo o tom, že by pan Z. byl v minulosti odsouzen za podvody v daňové oblasti.

K tzv. „zavedenému způsob obchodování“ se žalobce důrazně ohrazuje proti této obecné floskuli, a to že všechny obchody probíhaly obdobným způsobem, kdy na počátku vždy stojí nekontaktní subjekt. Na počátku transakcí totiž nestojí žádný nekontaktní subjekt, který dodává žalobci, nýbrž žalobce nakupuje zlato od různých dodavatelů, kteří kontaktní jsou, řádně plní sjednané povinnosti, o všech dodávkách jsou vedeny záznamy předpokládané zákonem a nikdy s tím nebyl žádný problém. Následně přišel správce daně s tím, že dodavatelem dodavatelů žalobce je nekontaktní subjekt a že je zde tudíž dáno podezření na podvod s DPH. Nicméně pak nelogicky a v rozporu s důkazy tvrdí, že skutečným dodavatelem zlata nejsou subjekty deklarované v daňovém přiznání. Navíc za některá zdaňovací období správce daně dodávky týchž dodavatelů uznal a za některá nikoli. Jediný zavedený způsob obchodování, který u žalobce existoval, byl ten, že žalobce objednal u svého dodavatele zlato, které bylo následně dodáno a žalobce toto zlato při převzetí pečlivě zkontroloval, poté zaplatil příslušnému dodavateli a o všem vedl v souladu se zákonem všechny potřebné záznamy a účetní evidenci, žalobci nebylo nic známo o dodavatelích jeho vlastních dodavatelů, takže nemohl mít podezření z daňového podvodu.

V námitce pod bodem 6) Širší souvislosti nepřiznávání daňových odpočtů, žalobce tvrdí, že se až z rozsudku Nejvyššího správního soudu pod sp.zn. 2 Afs 35/2007 dozvěděl, že postup vůči žalobci a dalším subjektům, které obchodovaly se zlatem, byl dne 13.11. 2003 projednáván přímo na Ministerstvu financí. Postup finančních úřadů a jejich metodika v těchto věcech tedy byl centrálně koordinován. Ať již bylo popudem k tomuto postupu cokoliv, v žádném případě to nebyla konkrétní zjištění o konkrétních subjektech obchodujících se zlatem. Pokud Ministerstvo financí získalo z obecných statistických údajů nějaké podezření na možné podvody na DPH, je nutné zdůraznit, že takové podezření mohlo být s ohledem na povahu a značnou obecnost takových údajů jen velmi neurčité, ministerstvo se mohlo spojit s největšími obchodníky se zlatem na trhu, upozornit je na takové podezření a metodicky jim pomoci nastavit kontrolní mechanismy k odhalení případných podvodů.

Namísto toho správci daně dostali pokyn odmítat odpočty DPH s paušálním zdůvodněním, že nebyly prokázány dodávky zlata od konkrétního dodavatele. Není a nemůže být náhodou, že rétorika, kterou používal správce daně a žalovaný u žalobce, je slovo od slova shodná s rétorikou, kterou používal například Finanční úřad v Jablonci nad Nisou u společností Soliter. Tento postup nakonec Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud označily jako nezákonný. Ještě než se tak stalo, i žalovaný si uvědomil neudržitelnost tohoto postupu a po bezmála pěti letech přišel s novou argumentací, a to, že některý z dodavatelů, kteří dodávali zlato subjektům, od kterých je odebíral žalobce, zatížil dodávané zlato podvodem na DPH. Opět však šlo pouze o obecná tvrzení. Žalovaný hovořil o nedostatečných kontrolních mechanismech, ačkoliv sám žádný takový kontrolní mechanismus ve svých rozhodnutích nepopsal, kromě jediného, a to kontroly v neexistujícím registru u Puncovního úřadu. Tento kontrolní mechanismus vycházel z chybné interpretace zákona, neboť existující registr obchodníky s nezpracovanými zlatem nezahrnuje, i kdyby však zahrnoval, k odhalení údajného podvodu by nepochybně vést nemohl.

Žalovaný tvrdil, že žalobce mohl a měl vždy aktuálně v příslušném zdaňovacím období odhalit údajný podvod na DPH, ačkoliv správce daně a žalovaný nebyli schopni s veškerými oprávněními takový podvod dodnes odhalit a popsat. Absurdita tohoto tvrzení je o to zřejmější, že ani nyní správce daně ani žalovaní podvod na DPH nejenže neprokázali a nepopsali, ale účelově vykonstruovali, samozřejmě bez jakékoliv zákonné opory, vlastní definici podvodu, která nemá s obecným vnímáním tohoto pojmu nic společného.

Žalobce je tak přesvědčen, že správce daně a žalovaný pouze plnili pokyn Ministerstva financí nepřiznávat odpočty DPH u obchodů se zlatem a použité argumenty a zdůvodnění příslušných rozhodnutí pouze směřovaly k naplnění tohoto cíle, bez ohledu na provedené dokazování a při využití nerovnováhy v procesním postavení mezi správcem daně a žalobcem. Žalobce považuje takový postup správce daně a žalovaného za nezákonný a věří, že mu Městský soud v Praze poskytne ochranu. Navrhuje proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil (bod označený opět jako VI.).

Dne 16.7.2010 bylo Městskému soudu v Praze doručeno vyjádření žalovaného k žalobě. V něm předně uvádí, že názor žalobce, že závěry žalovaného odporují závěrům obsaženým v předcházejícím rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 8 Ca 215/2006-106, obecné důkazní teorii a že se opírají o neprokázané hypotézy a jsou vnitřně protimluvné, nesdílí. Naopak má za to, že postupoval přesně podle tohoto rozsudku, když se znovu zabýval otázkou splnění podmínek pro odmítnutí nároku na odpočet daně a v doplněném odvolacím řízení prokázal okolnosti rozhodné pro nárok na odpočet daně ve smyslu právního názoru vyjádřeného v dotčené judikatuře ESD. Postupoval dle aplikovaného výkladu uvedeného ustanovení tuzemského právního předpisu konformně se Šestou směrnicí Rady ze dne 17.5. 1977, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně č. 77/388 EHS/, (dále jen „Šestá směrnice“), přičemž vycházel z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 12.1. 2006, Optigen Ltd., ve spojených věcech C-354/3, C-355/03 a C-484/03 a dále z rozsudku ze dne 6.7. 2006, Kittel ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 (dále jen „dotčená judikatura ESD“). S ohledem na výše uvedené prováděl žalovaný doplnění dosavadních výsledků řízení, a to zejména o výslech bývalého i současného předsedy představenstva žalobce, tj. Ing. M. a Ing. M., a dále zjištění v součinnosti s Puncovním úřadem a rovněž vyhodnocení subjektivní stránky jednání žalobce. V průběhu doplňovacího řízení byl předvolán i P.H., zástupce firmy SODANA, jeho výpověď však nemohla být provedena pro jeho nekontaktnost. Žalovaný shledal důvody, pro nepřiznání nároku na odpočet daně vyjádřené v dotčených rozsudcích Evropského soudního dvora.

Uvádí, že věcně totožné otázky, které jsou předmětem této žaloby, byly v jiných zdaňovacích obdobích přezkoumávány i Nejvyšším správním soudem s tím, že žalobce nesplňuje podmínky, za nichž by mu mohl být přiznán nárok na odpočet daně podle tuzemského zákona o DPH s přihlédnutím k judikatuře ESD, např. za období březen 2004 pod č.j. 9 Afs 73/2008-162 /ústavní stížnost proti němu Ústavní soud zamítl pod č.j. II ÚS 655/09/, dále období prosinec 2003 pod č.j. 9 Afs 72/2009-180, období březen 2005 pod č.j. 9 Afs 83/2009-232, období srpen 2004 pod č.j. 9 Afs 111/2009-274 a k období květen 2005 č.j. 9 Afs 1/2010-252. V období březen a srpen 2004 vystupovala jako dodavatelská společnost zlata žalobci firma France – Business, stejně jako v nyní napadené věci. Napadené závěry žalovaného byly učiněny na základě doplňovacího řízení provedeného v mezích zákona o správě daní, za součinnosti se žalobcem s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo najevo. Žalovaný vzal do úvahy právní, obchodní i osobní vazby mezi zúčastněnými subjekty, které vyplynuly z četných odvolacích řízení, které se žalobcem vedl, nejde tak o nepodložené hypotézy, neboť mají oporu v souvisejícím spisovém materiálu. Správnost takového postupu je zjevná i z posledně vydaných rozsudků Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek č.j. 9Afs 111/2009-274.

K jednotlivým námitkám žalovaný uvádí:

ad 1) Předně podotýká, že zavázán rozsudkem Městského soudu posuzoval žalobcem požadovaný odpočet daně ve smyslu judikatury ESD a z ní vyplývá, že povinností daňového orgánu je zohlednit objektivní povahu daného plnění. Žalovaný na základě hodnocení důkazů dospěl k závěru, že tato povaha plnění nebyla objektivně taková, jak tvrdil žalobce, který předestřenými důkazy nevyvrátil pochybnosti o tom, že plnění skutečně nastala tak, jak tvrdil. Odkazuje na napadené rozhodnutí s tím, že žalobce obdobně /byť stručněji/ uplatnil námitky již v doplnění odvolání ze dne 11.6.2009.

a) Skutečnost, že se žalovaný opětovně vyjadřoval k žalobcem předloženým důkazům není projevem neochoty respektovat právní názor soudu, nýbrž přístupem, který mu byl dotčeným rozsudkem stanoven. Pro úplnost žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 72/2009-180, v němž žalobce dokládá stejné důkazní prostředky a NSS uvedl, že situace zjištěné u žalobce nepostačí pro unesení důkazního břemene pouhé předložení po formální stránce perfektních daňových dokladů (obdobně i v rozsudku č.j. 9 Afs 111/2009-274).

b) Pokud jde o předmětné listinné doklady zmiňované žalobcem (příjemky na sklad, dodací listy atd.), které ve stejném rozsahu žalobce vystavoval a správci daně předkládal v každém období za které probíhalo daňové řízení, hodnotil je Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku č.j. 9 Afs 111/2009 jako důkazy formální povahy, které mohou v obecné rovině obstát pouze za situace, kdy obchodní transakce nevykazují žádné pochybnosti. Současně tento soud shledal, že skutečnosti uváděné žalobcem na daňových dokladech byly zjištěními ve správním řízení zásadním způsobem zpochybněny a tento žádné objektivní důkazní prostředky nepředložil, což soud považuje za logický následek neprůkazného obchodování. Toto bezezbytku dopadá i na tento případ.

Dále žalovaný uvádí, že v žalobcem odkazovaném rozsudku č.j. 5 Afs 5/2008-75 uvedl Nejvyšší správní soud použitý výklad zásady volného hodnocení důkazů v obecném smyslu, šlo o zcela jinou situaci a tudíž není argumentace tímto rozsudkem případná. Nepřípadné je i tvrzení o přehlížení důkazů v jeho prospěch, neboť všechny které uvedl jsou zhodnoceny v napadeném rozhodnutím (počínaje str.5). Absolutizování okolnosti, že dodavatelé žalobce ve svých daňových řízeních neprokázali dodávky zlata žalobci žalovaný odmítá, neboť pouze na této okolnosti odůvodnění nepřiznání odpočtu nezaložil, současně však trvá na tom, že nejsou-li v souladu důkazní prostředky žalobce a zjištění o téže obchodní transakci na straně dodavatele, není zásada volného hodnocení důkazů naplněna. Současně poznamenává, jak vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 105/2007, že sice každé plnění musí být posuzováno samostatně, ale současně jde o dvě různé daňové povinnosti úzce spojené společným skutkovým dějem, který je rozhodný pro určení daňových povinností obou subjektů. Žalovaný proto nemohl od zjištění na straně dodavatelů odhlížet. K tomu ještě zdůrazňuje, že odpovědnost za důkazní způsobilost předložených důkazních prostředků nese u nároku na odpočet jednoznačně žalobce. Další rozsáhlé námitky žalobce o volném hodnocení důkazů, nesoucí se v teoretické rovině, ponechává bez vyjádření.

c) Tytéž odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu použil žalobce již v doplnění odvolání dne 11.6.2009 a žalovaný se k nim vyjádřil na str. 28 napadeného rozhodnutí. Neztotožnění žalobce s názorovým posunem Nejvyššího správního soudu a zaujetí stanoviska k němu je mimo rámec působnosti žalovaného.

d) Žalobce se dobře neseznámil nejen s odůvodněním již zrušeného rozhodnutí, ale ani s obsahem písemností, v nichž ho žalovaný seznamoval z důvody nepřiznání nároku, protože správce daně poprvé v protokolu č.j. 198716/05/001932/7644 ze dne 11.8.2005 a žalovaný naposledy na str. 10 a 14 napadeného rozhodnutí popsali výsledky daňových řízení na straně společností France-Business a Sodana. Žalobce se snaží vyvolat dojem, že nepřiznáním odpočtu daně je postihován na základě výsledků cizích daňových řízení, nabídnutými důkazními prostředky však pochybnosti nevyvrátil.

Pokud jde o hodnocení svědeckých výpovědí, pak to paní V. je obsaženo na str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí. Žalobce sice uvádí, že svědkyně ověřovala totožnosti podle občanských průkazů, žalovaný však upozorňuje na to, že ve výpovědi z 8.12.2009 říká, že byla upozorněna generálním ředitelem či jeho zástupcem, že tehdy a tehdy bude dodáno určité množství a kdo ho přinese – jméno zástupce. Navíc svědkyně dále uvádí, že pouze přebírala zlato a doklady, tudíž zlato neobjednávala a s dodavateli nejednala. Z toho podle žalovaného nejde jednoznačně dovodit průkaznost dodávek zlata firmami, jejichž jménem byl vystaven doklad. Žalovaný nikdy nezpochybňoval přebírání zlata paní V. a zprostředkovanou informovanost uvedl u důkazní síly jejího svědectví ohledně dodavatelů zlata.

Ke skutečnosti přinášení zlata statutárními zástupce se žalovaný vyslovil na str. 17 napadeného rozhodnutí. V obecné rovině plnění statutárními zástupci jistě nevadí, v případě žalobce však doručovali výhradně statutární zástupci, přičemž pan Z. byl takovým zástupcem tří společností po sobě vystupujících jako dodavatelé zlata (podrobněji na str. 16 rozhodnutí). Žalovaný to považuje za jeden z příznaků nestandardního způsobu obchodování žalobce.

Žalovaný k ústní formě smluv a oboustranné vzájemné důvěře podotýká, že takováto důvěra v tak rozsáhlém mechanismu obchodu by nebyla možná bez zvláštních vazeb, jichž by žalobce byl jen nevinnou součástí bez vlastního přičinění (viz i rozsudek NSS č.j. 9 Afs 111/2009-274). Skutečnost, že žalobce nebyl jediný, komu pan Z. dodával zlato prostřednictvím společností, není podle žalovaného případnou námitkou, neboť toto není rozhodnou skutečností pro nárok žalobce na odpočet daně (žalovaný se k tomu vyjádřil i na str. 31 a 32 napadeného rozhodnutí).

Formální a účelové zapojení firmy TRADE CENTER PRAHA spol. s r.o.do řetězce: MAJK,s.r.o.(dodavatel firmy France-Business a později i firmy DAPEX Czech spol.s.r.o.) – DAPEX Czech spol.s.r.o. - žalobce za účelem získání odpočtu má žalovaný za nepopiratelné, žalovaný hodnotil vazby právní, obchodní i osobní, shledal obdobnost ve všech posuzovaných případech, kdy objektivní okolnosti vykázaných transakcí nebyly nahodilé ani ojedinělé a dospěl k závěru, že žalobce je posledním článkem řetězce požadujícím odpočet ze zlata, o jehož původ nikdo nic neví a dodavatelé nejsou opakovaně způsobilí doložit k posuzovanému plněním objektivní důkazy (viz rozsudek sp.zn. 9 Afs 111/2009).

ad 2) Podle žalovaného napadené rozhodnutí netrpí žádnou protichůdností, žalobce vychází z nesprávného východiska, že k dodávkám nedošlo. Žalovaný nikdy nezpochybnil, že dodávky zlata existovaly a že zlato žalobce převzal. Meritem věci bylo, zda získal právo nakládat se zlatem jako vlastník. Převzetí zlata při současném neprokázání, že dodavatelem byla skutečně společnost, jejímž jménem byla vystavena faktura nijak nekoliduje s tím, že žalobce mohl vědět, že jde o dodávku zatíženou podvodem na DPH a v tomto smyslu je také odůvodněné napadené rozhodnutí. Z posouzení vyplývá, že forma a obsah právních vztahů mezi žalobcem a tvrzenými dodavateli byli natolik nepřijatelné, že zakládají důvodnou pochybnost o tom, že si žalobce nebyl vědom své účasti na podvodném jednání.

ad 3) Tuto námitku v obdobném smyslu vznesl žalobce již v doplnění odvolání ze dne 11.6.2009 a žalovaný se s ní vypořádal na str. 29 napadeného rozhodnutí, na což odkazuje. Doplňuje, že pojmem „podvod na DPH“ se zabýval i Nejvyšší správní soud ve věcech žalobce (např. č.j. 9 Afs 72/2009-191, č.j. 9 Afs 83/2009-246, č.j. 9 Afs 1/2010-252 a č.j. 9 Afs 111/2009), v nichž se mj. uvádí, že „Judikatura Soudního dvora tímto pojmem označuje situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem Šesté směrnice; neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám.“ Žalovaný má tedy za to, že jeho posouzení a postup v daném případě je v souladu s judikovaným názorem. Žalovaný poukázal na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu i v tom, že žalobce jako stěžovatel „....se mýlí, domnívá-li se, že pro odmítnutí nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je povinností správních orgánů či dokonce správních soudů prokázat, jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod“. V tomto směru lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 Afs 111/2009, a to ve vztahu k dodavateli France –Business,s tím, že v této právní věci jde toliko o jiné zdaňovací období. Námitku o nesystémovém nakládání s tímto pojmem odmítá.

ad 4) I tyto obsahově stejné námitky uplatnit žalobce již v doplnění odvolání a žalovaný se s nimi v napadeném rozhodnutí vypořádal na str. 29 a 30 a na toto odkazuje. Odkaz na judikaturu považuje za nepřípadný ve světle nového pohledu Nejvyššího správního soudu. Pokud žalobce klade důraz na to, že nebyl „prokazatelně seznámen“ s problematikou podvodů, žalovaný poukazuje na to, že žalobce převzal uvedené sousloví z rozsudků ve věcech firmy SOLITER; žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž z podrobně rozpracovaných okolností vyplývá, že tuto povědomost žalobce mít mohl, což je podle dotčené judikatury ESD (na kterou se žalobce odvolává) pro odmítnutí nároku na odpočet daně postačující. Námitku, že žalovaný dovozuje orientaci žalobce v problematice daňových podvodů na dani z přidané hodnoty pouze ze skutečnosti, že je dlouhodobým obchodníkem se zlatem, žalovaný odmítá s tím, že žalobce odkazuje na rozhodnutí týkající se jiného daňového subjektu v konkrétní věci. Výsledky tohoto řízení nemohou být podkladem pro předmětné řízení. Žalovaný se zabýval i subjektivní stránkou jednání žalobce.

Námitku žalobce o nerespektování závazného názoru soudu má za účelovou, žalobce překrucuje odst. na str. 7 rozsudku, podle žalovaného je podstatný účel a smysl namítaného vyjádření soudu, tudíž bylo třeba posuzovat nárok na odpočet daně i v kontextu dotčené judikatury ESD.

K námitce existence „zavedeného způsobu obchodování“ žalovaný podotýká, že zjistil a v napadeném rozhodnutí popsal natolik nestandardní prvky v obchodování žalobce (a nikoliv ojedinělé ani náhodné), že na jejich základu musela být dobrá víra žalobce odmítnuta. Tento závěr žalovaného je žalobcem napadán, ale zda přijal veškeré opatření k zajištění, že jeho plnění nejsou součástí podvodu, žádné důkazní prostředky nepředložil a k záruce korektnosti mu stačilo pouze to, že zboží bylo dodáváno firmami zaregistrovanými jako plátci daně.

V tomto bodu pak žalovaný uzavírá, že žalobce jako subjekt dlouhodobě zavedený na trhu se zlatem (mezi třemi největšími dovozci) o existenci podvodů na DPH při obchodování s touto komoditou nemohl nevědět, a to zvláště když se scénář jeho obchodování v zásadě neměnil a pozice na stupních před žalobcem mohl sám ovlivňovat.

ad 5) K jednotlivým okolnostem se žalovaný vyjadřoval, ať už v napadeném rozhodnutí nebo v tomto vyjádření, tudíž na ně odkazuje.

ad 6) Závěrem uvádí, že zahájení řízení u konkrétních subjektů vyvážejících zlato správci daně provedli ve smyslu zásad daňového řízení vyjádřených zejména v ustanovení § 2 odst. 2 a 6 zákona o správě daní a výsledek těchto řízení byl věcí vyhodnocení provedeného důkazního řízení, jehož zákonnost byla v případě odvolání přezkoumávána odvolacím orgánem. Účastníkem konkrétních daňových řízení však ministerstvo nebylo a jeho zásahy a namítaná účelovost postupu jím koordinovaného jsou pouze nepodloženým žalobcovým tvrzením a vzhledem ke skutečnostem uvedeným v napadeném rozhodnutí jsou i nedůvodné (viz již několikrát zmiňovaný rozsudek č.j. 9 Afs 111/2009-274). Žalovaný upřesňuje, že v jeho rozhodnutí není žádná zmínka o registru vedeném Puncovním úřadem. Odmítá nezákonnost a nesprávnost svého postupu, vyvrací zrekapitulované body, proč má být jeho rozhodnutí nezákonné a navrhuje žalobu zamítnout.

Žalobce podal prostřednictvím svého právního zástupce k soudu dne 6.12.2010 repliku, v níž znovu opakuje, že:

- žalovaný nerozhodl v souladu s právním názorem Městského soudu v Praze a navíc se nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v jeho dřívějších vyjádřeních

- přístup žalovaného k aplikaci zásady volného hodnocení důkazů není přípustný, když absolutizuje určitý poznatek tím, že předem vylučuje hodnotu všech potenciálních důkazů opaku

- judikát č.j. 5 Afs 5/2008-75 má obecnou platnost, žalovaný jej chápe příliš úzce, žalobce žalovanému vytýká, že z výsledků cizích daňových řízení učinil nepřekročitelnou překážku při prokazování žalobcova nároku

- žalovaný byl povinen dokázat své nesmyslné a nelogické tvrzení, že v případě žalobcem deklarovaných obchodních transakcí se navzdory běžné praxi jednalo pouze o fyzické transporty zlata od dodavatelů k žalobci (podstatou a smyslem dodávky přitom je, že při dodavatelsko-odběratelských vztazích dochází též ke změně vlastnického práva); pokus přisoudit pojmu „dodání zboží“ žalovaným jiný význam má žalobce za ryze účelový

- jestliže žalovaný vyvozuje obecnou nedůvěryhodnost všech dodávek zlata z okolností, že tyto fyzicky uskutečnily statutární orgány dodavatelů, není takové hodnocení absolutně na místě

- okolnost, že pan Z. dodával i jiným subjektům jasně svědčí o tom, že nejde o podvodníka, který pouze přemisťuje zlato, a tyto dodávky byly příslušnými orgány uznány, mimo je i teorie žalovaného, že společnosti tohoto pána tvořily účelový řetězec vytvořený k čerpání nadměrných odpočtů, jehož byl žalobce vědomou součástí

- obecný závěr, že žalobce mohl určovat, které subjekty se stanou dodavateli jeho dodavatelů nenachází oporu v provedeném řízení, jak potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 9 Afs 94/2009-156

- pojem „podvod“ ve výkladu žalovaného nemá žádnou oporu v celém českém právním řádu včetně práva komunitárního a neobstojí ani argumentace obsažená v žalovaným citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, který tak vytvořil zcela novou kategorii „podvodu“, proti níž žalobce podal ústavní stížnost.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání před soudem dne 14.2.2013 žalobce setrval na podané žalobě a žalovaný s poukazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě navrhoval, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

Městský soud v Praze,vázán žalobními důvody, posoudil věc takto:

V dané věci již bylo rozhodováno Městským soudem v Praze, a to na základě žaloby podané žalobcem proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.5.2006, č.j. FŘ-6708/13/06, o níž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18.11.2008, č.j. 8Ca 215/2006-106, jímž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze v tomto řízení proto v rámci uplatněných žalobních bodů nutně musel dbát, při respektování zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí, zda v následně probíhajícím řízení byl respektován v úplnosti závěr (právní názor) vyjádřený v uvedeném předchozím rozsudku, jímž soud správní orgány v dalším postupu zavázal. Soud v nyní projednávané věci vycházel z podkladů založených ve správním spise předloženém žalovaným včetně společné části spisu, kterou si pro posouzení věci připojil, neboť byla předložena k věci vedené tímto soudem pod sp.zn. 8 Af 7/2010, a dále z připojeného soudního spisu pod sp.zn. 8 Ca 215/2006.

Z podkladů vyplývá, že předmětem sporu v dané věci je, že správce daně neuznal platebním výměrem z 5. 9. 2005 žalobcem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za období duben 2004, a to na základě žalobcem předložených jednak čtyř faktur deklarujících plnění mezi dodavatelem France-Business s. r. o. a objednatelem Primossa a. s. (jmenovitě č. FB0104/04, FB01004/04, FB01304/04 a FB01504/04) vystavených panem Z. a jednak jedné faktury od dodavatele SODANA, s. r. o. s č. 6/204 vystavené p. H. a dalších jím doložených dokladů, a to po provedeném vytýkacím řízení. Žalovaný dne 9.5.2006 pod č.j. FŘ-6709/13/06 zamítl odvolání žalobce, s tím, že existence zboží nebyla v tomto řízení zpochybněna (stejně jako jeho nabytí žalobcem), žalobce však neprokázal, že zboží přijal od plátců uvedených na předložených dokladech a že tito byli skutečnými dodavateli předmětných plnění. Ohledně uvedených dvou dodavatelů zlata žalobci bylo zjištěno prostřednictvím dožádaných správců daně těchto subjektů, že tito dodavatelé nebyli schopni prokázat, že zlato dodané žalobci přijali jako uskutečněné plnění od svých tvrzených dodavatelů (France–Business od fy MAJK s.r.o.; SODANA od fy LICANA spol.s.r.o.). Žalovaný nezpochybnil vlastnické právo, avšak uzavřel, že toto ještě samo o sobě nezakládá nárok na odpočet daně, pro jehož oprávněné uplatnění musí být dodrženy podmínky stanovené v § 19 odst. 1