5 As 7/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Ca 184/2009- 37 - text 12 pokračování 5Ca 184/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: Invest Troja s.r.o., se sídlem Květnového vítězství 135/24, Praha 4, IČ 27241858, zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. července 2009, č.j. 21028/2009-16210, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 27. července 2009, č.j. 21028/2009-16210, s e z r u š u j e a věc se žalovanému v r a c í k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6.800,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Ing. Martina Flory, Dr., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí č.j. S-MHMP-513385/2007/OOP-IV-965/R-35/2009/Fi ze dne 9. 4. 2009. Tímto rozhodnutím rozhodl správní orgán v pochybnostech podle § 3 odst. 3 lesního zákona o tom, že pozemek dle katastru nemovitostí parc. č. 1513/1 v k.ú. Troja o výměře 8247 m2, je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Žalobce v podané žalobě namítal, že dotčený pozemek byl v katastru nemovitostí evidován jako „ostatní plocha - zeleň“. O charakteru dotčeného pozemku a o jeho příslušnosti k pozemkům spadajícím pod věcnou působnost předpisů tzv. lesního práva, bylo již v minulosti rozhodnuto, a to rozhodnutím Odboru komunálního hospodářství a zemědělství Národního výboru hlavního města Prahy č.j. OKHZ 2572/69, 176/70 ze dne 23.3.1970, kterým byl dotčený pozemek z lesního fondu vyjmut (dále též jen „rozhodnutí národního výboru“). Žalobce proto ve svém odvolání namítal, že řízení v pochybnostech podle § 3 odst. 3 lesního zákona nemělo být vůbec zahajováno a pokud již zahájeno bylo, mělo být zastaveno, neboť obstaráním rozhodnutí národního výboru pochybnosti o charakteru dotčeného pozemku odpadly. O pochybnosti ve smyslu § 3 odst. 3 lesního zákona může jít pouze v případě, že pozemek je evidován jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, ale existuje pochybnost, zda funkce lesa plní nebo pozemek je evidován jako jiný typ pozemku, než je pozemek určený k plnění funkcí lesa, ovšem s ohledem na jeho faktický charakter nelze vyloučit, že plní funkce lesa, přičemž současně platí, že se jeho příslušnost k jinému typu pozemku, než je PUPFL, neopírá o žádný jiný právní ani faktický důvod. Ani jedna z těchto situací přitom dle žalobce nenastala. Dotčený pozemek byl pravomocným rozhodnutím vyjmut z lesního fondu. Obsah pojmu „lesní fond“ lze přitom označit za shodný s obsahem pojmu „pozemky určené k plnění funkcí lesa“. Magistrát hlavního města Prahy však ve svém rozhodnutí vydaném „v pochybnostech“ odmítl rozhodnutí národního výboru přiznat jakékoliv právní účinky s odkazem na skutečnost, že „důvody pro toto rozhodnutí o vynětí ani jeho podmínka nejsou v současné době naplněny“. Pro takový postup však právní řád neposkytuje žádnou právní oporu. Součástí českého právního řádu není obecné pravidlo, že by účinky správních rozhodnutí vydaných podle dřívějších právních předpisů automaticky zanikaly vždy, když správní orgány dospějí k závěru, že obsah těchto rozhodnutí již neupravuje společenské vztahy způsobem, který ony samy považují za vhodný. Zcela naopak - i ve vztahu ke správním rozhodnutím vydaným podle dřívějších právních předpisů se uplatňuje princip ochrany právní jistoty a dobré víry a princip vázanosti orgánů veřejné moci zákonem. Na rozhodnutí ze dne 23.3.1970 bylo tudíž třeba nahlížet jako na rozhodnutí platné a navíc i účinné. Rozhodnutí bylo vydáno na dobu neurčitou, takže jeho účinky nemohly zaniknout uplynutím stanovené lhůty. Rozhodnutí po celou dobu trvání řízení představovalo překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 48 správního řádu, ke které měl orgán prvního stupně přihlédnout z úřední povinnosti a která bránila dalšímu pokračování v řízení. Podle názoru žalobce nelze pojmově mít pochybnosti o příslušnosti k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 3 lesního zákona u pozemku, který byl pravomocným rozhodnutím vydaným podle dřívějších předpisů z lesního fondu vyjmut se stanovením podmínky, že na něm mají být stávající dřevinné porosty zachovány. Platnost ani účinnost rozhodnutí národního výboru a tedy ani platnost a účinnost vynětí pozemku z lesního fondu nebyla podmíněna skutečností, že na dotčeném pozemku dojde k vybudování botanické zahrady. Žalobce dále namítal, že tvrzený rozpor mezi stavem evidenčním a skutečným na pozemku existuje dlouhodobě, v zásadě již od roku 1970, kdy nabylo právní moci rozhodnutí národního výboru o vyjmutí dotčeného pozemku z lesního fondu se současným požadavkem na zachování stávající dřevinné vegetace. Z toho dovozoval, že a) řízení o odstranění pochybností podle § 3 odst. 3 lesního zákona bylo ze strany Magistrátu hlavního města Prahy zahájeno až poté, co skutečný stav dotčeného pozemku byl v důsledku destrukce lesního porostu nastalé v roce 2006 uveden do souladu se stavem evidenčním, b) výsledkem řízení je situace, kdy se nový stav evidenční (prohlášení dotčeného pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa) od stavu skutečného liší podstatně víc, než tomu (z hlediska úvah orgánu prvního stupně) bylo před vydáním rozhodnutí orgánu prvního stupně, a c) nový stav evidenční má být uveden do souladu se stavem skutečným tak, že postupně (obnovou lesních porostů) dojde ke změně stavu skutečného tak, aby odpovídal stavu evidenčnímu. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je z uvedených důvodů logicky zcela nekonzistentní a jeho skutečný účel odporuje účelu § 3 odst. 3 lesního zákona, neboť zatímco lesní zákon v značeném ustanovení předpokládá, že stav evidenční bude přizpůsobován stavu skutečnému, má v případě dotčeného pozemku naopak dojít k postupné úpravě skutečného stavu, tak aby odpovídal stavu evidenčnímu, který ovšem bude rozhodnutím podle § 3 odst. 3 lesního zákona nově vytvořen. Žalobce v tomto postupu spatřuje porušení zásady vázánosti státní moci zákonem a ochrany práv nabytých v dobré víře. K tvrzení žalovaného, že se nikdo nemůže ve svůj prospěch dovolávat vlastního porušení práva, uvádí žalobce, že za destrukci porostů na dotčeném pozemku není odpovědný. Tento princip není součástí právního řádu ČR. Žalobce dále namítal, že ve svém odvolání označil za nesprávný a postrádající právní oporu argument, že „porost na pozemku významně plní funkce lesa a je ve veřejném zájmu velmi důležité, aby bylo plnění pozitivních funkcí lesů odpovídajícím způsobem legislativně chráněno“.Legislativní ochrana dřevin byla na dotčeném pozemku zajištěna, a to podstatně přísněji prostřednictvím ustanovení § 8 a 9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Prohlášením dotčeného pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa nedojde k posílení, nýbrž naopak k oslabení stávající úrovně ochrany. V řadě druhé pak žalobce zpochybňoval správnost skutkového závěru, že porost na pozemku významně plní funkce lesa. Tento skutkový závěr totiž orgán prvního stupně odvozoval ze znaleckého posudku. Odpovědi na jednotlivé otázky dle žalobce neústí v jednoznačný závěr, že dotčený pozemek plní v celém rozsahu funkce lesa. Z formulací použitých ve znaleckém posudku lze usuzovat na skutečnost, že znalecký ústav si byl vědom toho, že cílem Magistrátu hlavního města Prahy je prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa, a snažil se splnění tohoto cíle napomoci, přesto mají odpovědi na položené otázky velmi opatrnou a nejednoznačnou dikci a v zásadě ústí pouze do závěru, že by na pozemku mohly být funkce lesa plněny v budoucnu, poté, co dojde k obnově lesního porostu na něm, tj. poté, co dojde ke změně skutečného stavu na něm. To žalobce dokumentoval na části znaleckého posudku označené „Závěr“. Žalovaný označil za nesprávný i argument, že skutkové závěry orgánu prvního stupně nemají oporu ve znaleckém posudku znaleckého ústavu a uvedl, že znalecký posudek byl účastníkem řízení vyhodnocen jako objektivní, čemuž nasvědčuje skutečnost, že do protokolu o seznámení s podklady ze dne 23.3.2009 zástupce odvolatele uvedl, že nemá připomínek ani návrhů na doplnění. Zpochybnění objektivního zjištění znaleckého ústavu k posouzení otázek vznesených magistrátem tedy lze považovat za účelové. Ze správního řádu dle žalobce nelze dovodit, že by účastník řízení, který bezprostředně po seznámení se s obsahem spisu nevznese ke spisovému materiálu připomínky a nové návrhy na dokazování, ztrácel právo zpochybnit obsah některých podkladů v budoucnu v odvolacím řízení a navrhovat důkazy nové. Skutečnost, že znalecký ústav byl ze strany Magistrá